KRONIKA HORIZONTU za LEDEN 2013

Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.

A nejen dvůr,ale i široké daleké okolí. Neměli jsme dosud žádnou hezkou fotku Horizontu, přikrytého „bílým závojem“, tak jsme hned využili příležitosti.

Vypadalo to velmi půvabně, ale my senioři, si sněhu už skutečně nedokážeme užít. Líbí se nám tak na obrázcích Josefa Lady, ve vlastních vzpomínkách, maximálně při pohledu z okna, když víme, že ven nemusíme. Jen nejzdatnější jedinci se vydávali na obvyklé polední procházky. Připomínali při tom polární výpravu nebo výjev z Mrazíka. Jen místo legendárních „sáněk – samochodek“ měli vozík na ruční pohon.

Vraceli jsme se ale čím dál zmrzlejší ačkoli jsme dobu procházek  čím díl víc zkracovali.  Bylo sice příjemné vyjít z rozehřátého Horizontu na čerstvý vzduch. Ale po pár minutách ten vzduch už nebyl ani tak čerstvý, jako spíš mrazivý. Zvlášť jedna z nás se vracela hodně prokřehlá. Sice na procházku vždy chtěla, ale nedařilo se odhadnout dobu, kdy se do ní dá zima. Právě s ohledem na ni jsme pro stále častěji od procházky upouštěli. Zůstávali jsme v teple a v křesílkách snili o jaru.

To na sebe nedalo dlouho čekat – v poslední třetině ledna nastala rychlá obleva, teploty vyšplhaly téměř k deseti stupňům. Ale tuto změnu provázel takový vítr, že jsme stejně zůstávali raději „za pecí“

Koncem měsíce jedna z obyvatelek ve svém bytě zakopla a spadla.  Naštěstí tak šikovně, že si nic nelomila. Ale i pohmožděniny jsou v 90ti letech značnou komplikací. Měla velké bolesti a potřebovala pomoci mnohem více než jindy. Proto u ní několik dní zůstala dcera, která se o ní obětavě starala.

Stacionář se nám celkem vylidnil – 3 klienti byli nemocní, každý zůstal doma 2 – 3 týdny. Některé dny tu byly tedy jen 2-3 klientky a jednou dokonce jedna. Mělo to své výhody. Pracovníci se jim mohli věnovat více individuálně, což bylo zvláště u klientů, kteří se mohou hůře zapojit do kolektivního dění, velký význam. Zvláště jedna z nich si chvíle, kdy jí kolegyně mohly věnovat plnou pozornost vyloženě užívala.

Ale i když nás tu bylo jen pár, nezaháleli jsme a dámy – inspirovány zvláště Hankou – využívaly čas tvořivě.

Mirka zase spojila své estetické cítění a kreativitu s přípravou svačin, takže každá svačinka vypadala téměř jako umělecké dílo. Vzorem jí je asi Arcimboldo.

V lednu jsme se dočkali i dvou kulturních akcí.

Začali jsme cestou do Indie. Pan docent Beneš, který bydlí zde na Suchdole, tam byl třikrát. 2x na delším pracovním pobytu a jednou, před poměrně krátkou dobou tam byl na dlouhé a náročné „dovolené“. Vždy tam byl s manželkou a i k nám přišli oba společně.

Pan Beneš řekl něco podobného, co jsme tu už slyšeli od jiných cestovatelů  – Indie (potažmo jiné exotické krajiny) je natolik jiná, že k ní nemůže zůstat člověk vlažný. Buď ji miluje a je jí fascinován nebo vůči ní má averzi. Benešovi patří do první kategorie. Po návratu z první cesty udržoval kontakty s místními indickými studenty. Podporoval je, scházeli se a našel mezi nimi mnoho přátel. S některými je v kontaktu dosud, stejně jako kolegy ze svých pracovních pobytů v Indii.

Mezi všemi třemi pobyty byl mnohaletý odstup a mohl tedy sledovat její vývoj ze zaostalé rozvojové země v jednu z nejdynamičtějších společností a ekonomik. Přinesli s sebou množství fotek, zvláště ze své poslední cesty, která se odehrála už v éře digitální fotografie.   Jejich povídání i obrazový doprovod byl zajímavý, a když jsme po půldruhé hodině museli jejich povídání ukončit, setkali jsme se s nelibostí publika. Uklidnili jsme je až slibem, že sem manželé Benešovi pozveme časem znovu. Ti jsou k tomu naštěstí svolní. Takže na viděnou.

O týden později jsme tu měli dalšího premiérového vystupujícího. Byl jím ing. Sedláček, kterého nám doporučila jedna z dejvických návštěvnic našich akcí. Domluvili jsme se s ním na tom, že zahraje melodie, které mají senioři většinou rádi a znají je z dob svého mládí. Tak jsme i koncert nazvali. Základem koncertu opravdu byly melodie ze 40. – 50. let, kterým přítomné spolehlivě dojal a zpívali či pobrukovali si je s sebou.

Pan Sedláček však zabrousil i do novějších časů.  To však vůbec nevadilo a dramaturgii koncertu to nijak nenarušilo. Zahrál např. něco od Beatles nebo tklivou melodii Enia Morriconeho z filmu Tenkrát na západě. Došlo i na hudební hádanky a pokud si pamatujeme, tak žádná nezůstala neuhodnuta. I s panem Sedláčkem jsme se loučili slovem „na shledanou“ a doufáme, že to nebyla jen fráze.

A na závěr měsíce jsem si udělali rekapitulaci to, co jsme v Horizontu prožili a promítli jsme si fotografie z období červenec až prosinec 2012. Sešlo se nás tu na tomto „fotoodpoledni“ asi 15. Hodně jsme toho zapomněli, především jména téměř všech vystupujících a cíle téměř všech výletů. Ale i když vymizela jména, dojmy snad nikoli a tímto promítáním jsme se je pokusili poněkud oprášit. Zájemci si také mohli říci, které fotky chtějí pro sebe vyvolat.