KRONIKA HORIZONTU za BŘEZEN 2014

Jaro přišlo letos nezvykle brzo. Už v druhé půlce února jsem  vídali na procházkách sněženky. V půlce března se kolem cest začaly rozsvěcovat zlaté deště a ještě před koncem měsíce byly v plném květu třešně a meruňky a jen malilinko k tomu chybělo sakurám a magnóliím.

Také záhonky a skalky byly čím dál barevnějším. Ke sněženkám se přidávaly petrklíče, ocúny a další kvítky. Pí. Dbalá zase mohla na procházkách vytrubovat na trumpetky z pampeliškových stébel. Vraceli jsme se s rozetnutými kabáty a brzo jsme „zimní srst“ úplně odložili a vycházeli v jarních bundách a lehčích botách.

Díky sluníčku i stále hezčím pohledům do zahrádek byla procházky čím dál delší a někdy už jsme mohli posedět na lavičce a vyhřívat se v jarním slunci. Nicméně na to, abychom si v Horizontu dali kafíčko na zahradě, to ještě nebylo.

Což je škoda, neboť i zahrada v Horizontu se nám začala díky našemu panu zahradníkovi pěkně vybarvovat. Snad vše neodkvete než teplota ještě o pás stupňů povyskočí. Zatím to vypadá, že to nebude trvat dlouho. Nebudeme za každou cenu dodržovat pranostiku o dubnu stráveném za kamny. Klidně můžeme vyrazit v háj s kozami už v dubnu.

Respektive v našem případě spíš za kozami a to bez nadsázky. Kdosi si kousek od Horizontu pořídil zahradu a do ní dvě kozy, čímž se rozšířil seznam našich oblíbených procházkových cílů. Za ten měsíc, co o kozách víme jsme tam byli už nejméně čtyřikrát. Snažíme se jim nosit něco na zub, třeba tvrdé pečivo.

Nejen na procházkách se začalo projevovat  jaro. Například, že ve stacionáři nastal čas sázení kytiček a výroba nových květináčů, pletení košíčků na kytičky a ke konci měsíce – s drobným  předstihem – pletení pomlázek a výroba velikonočních dekorací.

Ale nejen příjemné věci se v tomto období v Horizontu děly.

17.3. zemřela jedna z obyvatelek. Od konce ledna byla v hospici v Čerčanech. Síly jí ubývaly a život pomalu vyhasínal. Netrpěla však výraznými bolestmi, byla v krásném prostředí s úžasnou péčí, rodina za ní často jezdila …  Přibližně takový konce života si většina lidí přeje. Bylo ji 91 let. V Horizontu bydlela od jeho otevření, to znamená více než 12 let.

Další ztráta byla v tom, že se rozhodla odejít kolegyně ze stacionáře. Bylo to poté, co na únorové supervizi vygradoval dlouhodobý pracovní rozpor. Mezi klienty i kolegyněmi byla oblíbená a většina jejího odchodu lituje. Na samém závěru dubna probíhalo výběrové řízení, při kterém jsme za ní hledali náhradu. O jeho výsledku budeme případné čtenáře informovat v dubnové kronice.

Za zmínku stojí i ztráty v terénní pečovatelské službě. Nejde přímo o zesnutí někoho z klientů. Ale několik z nich koncem února, v průběhu března  a začátkem dubna odešlo do pobytových zařízení (často i mimo Prahu).  Šlo při tom o klienty, kteří nevyužívali pouze dovoz obědů, ale i další pečovatelské úkony. Kapacita v PS se nám tedy poněkud uvolnila.

Středisková rada vybrala novou obyvatelku pro byt č. 6.  Stala se jí paní, která nám není neznámá. Žádost si podávala v červnu 2005. Hned v tom roce u nás měla přednášku na téma duchovní umění Evropy v prvním tisíciletí.  Od té doby celkem pravidelně chodila na naše různé doprovodné akce – hlavně na koncerty a přednášky, ale také na různá promítání. A účastnila se také většiny našich výletů. V roce 2011 byla v užším výběru na byt č. 7., ale tehdy ještě chtěla zůstat ve svém. Od té doby se situace změnila. Je jí 91 let. je sice v úžasné kondici, ale už chce mít v případě nouze nablízku někoho, na koho by se měla obrátit. Blízké příbuzné nemá a tak usoudila, že je vhodná chvíle k přestěhování do Horizontu. Měla by se sem přestěhovat v květnu tohoto roku.

V následujících měsících budeme vybírat novou obyvatelku pro byt č. 2. Rodina zesnulé obyvatelky jej ale ještě musí vystěhovat, musí se vymalovat a hlavně musíme počkat až se nám tu zaběhnou nové kolegyně.

V březnu jsme tu měli 2 „živé“ kulturní akce, obě s hojnou účastí a obě s našimi osvědčenými „lektory“.

Nejprve nám pan ing. Kálal přišel povídat o Švýcarsku. Nešlo jen o popis jedné cesty. Pan Kálal byl ve Švýcarech mnohokrát a má je hodně procestované. Je celoživotním milovníkem železnice a samozřejmě jsme měli možnost vidět mnohá švýcarská nádraží a slyšet velkou chválu na tamní železnici, která je prý stejně přesná, jako jejich hodinky. A přesná je i těch nejvyšších alpských oblastech (ve Švýcarsku je nejvýše položené nádraží v Evropě). A je přesná nejen, když je hezky, ale i nepřízni počasí. V Alpách bývá v zimě hodně sněhu, prudký vítr, velký mráz. A přesto tam vlaky jezdí včas.

Mohli jsme na fotkách vidět doslova tunely, vlastně spíš kaňony prokopané ve sněhu až do výše střechy vagonu. Je pro nás nepochopitelné, jak si tamní železničáři dokážou prokopat cestu takovou vrstvou sněhu. Ale ještě nepochopitelnější je, že i v takových podmínkách jezdí vlaky včas.

Samozřejmě, že nešlo jen o švýcarské vlaky a neviděli jsme jen nádraží. Mohli jsme vidět fotky z přírody i měst a slyšet různé zajímavosti.

Někteří posluchači ve Švýcarech sami byli, mohli reagovat svými postřehy a dojmy, mohli mít dotazy a této možnosti hojně využívali. Až jsme je museli krotit a přednášku skoro násilně ukončit.

Druhý přednášející nás z evropského sousedství vzal na druhý konec světa, přesně řečeno na Aljašku. Pan Kovařovic nás vlastně vždycky bere daleko. Nejblíže jsme s ním byli na Islandu (pak ještě v Mongolsku a na Kilimandžáru).

Cesta na Aljašku proběhla loni v létě. Symbolicky začala v rodišti Eskymo Welzla a šla tak trochu v jeho stopách. Šlo tedy o poměrně čerstvé zážitky. A bylo jich tolik, že se pan Kovařovic rozhodl přednášku rozdělit na dvě části. V březnu nás vzal mezi medvědy a v dubnu to bude mezi zlatokopy. Už před přednáškou nám pouštěl fotografie a videozáběry medvědů. Na otázku z jaké vzdálenosti je to točené ležérně odpověděl, že asi tak z deseti metrů.

Šlo při tom mimo jiné o záběry medvědice s medvídětem. Dosud jsme žili v domnění, že tato kombinace je pro setkání v lese (eufemisticky řečeno) nejméně vhodná. Ale medvědice prý útočí (resp. chrání medvídě ) jen když cítí přímé ohrožení. Když jde jen o „podezření“ tak raději vezme roha.

Zato medvěd je bojovník a rád zaútočí jen tak „ze sportu“, protože chce měřit síly, případně si obohatit jídelníček o tučné sousto (pokud je turista tučný), případně sousto

křupavé (pokud jde o turistu složeného především z kostí a kůží). A v ideálním případě ještě goratexový zákusek.

Účast byla hojná a poté, co jsme i tuto přednášku museli téměř násilím rozehnat, se na nás návštěvníci drobátko mračili. Předpokládáme, že všichni, kdo cestovali po stopách J. Welzla, se v dubnu vydají na Klondike mezi zlatokopy.