Červen pokračoval v horkém počasí. Byla vedra taková, že nás připravila o některé návštěvníky našich kulturních akcí a také díky nim přišlo o něco méně hostí na naše výročí.

Od majitele restaurace Na Farmě jsme dostali velký slunečník, který nám teď přišel náramně vhod – mimo jiné i pro to, že naše jabloň byla na jaře radikálně prostříhaná a neposkytovala tolik stínu, jako v předchozích letech.

Obojí červnové „miminkování“ proběhlo pod širým nebem. Jednou to bylo na zahradě Horizontu, kde jsme dětem na osvěžení připravili bazének.

A jednou jsme to pojali ve velkém a dali jsme si s miminky a jejich rodiči sraz v komunitní zahradě. Dětí přišlo dost a nás, seniorů, bylo také dost. Bylo už hodně teplo a tak se děti mohly cachtat v bazénku, ve kterém bylo mimo jiné plno pulců. Vzali jsme s sebou různé míčky a hračky a tak se děti snad nenudily a seniorky jejich pozorováním teprve ne.

Bývalá kolegyně Klára nás v červnu dvakrát poctila svou návštěvou. Jednou, aby si s klientkami ve stacionáři zazpívala a zahrála jim na piano. Podruhé přišla na naše výročí. Z takových občasných návštěv máme radost. Snad svědčí o tom, že na své působení v Horizontu Klára vzpomíná ráda.

Horizont si připomněl výročí 16.

V den setkání bylo značné horko, což nás připravilo o některé návštěvníky. Ale někteří se odradit nenechali a snad nelitovali.

Pokaždé se naši „zahradní slavnost“ snažíme obohatit něčím novým. V minulosti to bylo např. žonglérské vystoupení. Loni zase vystoupení taneční. Letos jsme si sem pozvali mima. Pro mnohé z nás to bylo první pantopmimické vstoupení, které jsme viděli na vlastní oči a zblízka. Předvedl několik pantomimických etud, přičemž každou z nich nějak slovně uvedl.

Pak už byla volná zábava. Aby se lépe rozproudila, pozvali jsme ještě dva kytaristy. Byl tu už asi před dvěmi třemi lety. Líbili se a ani tentokrát nezklamali. Dost lidí poslouchalo, někteří i zpívali s nimi. Jiní si zase povídali mezi sebou, ale nijak to nerušilo.

Pak jsme ještě rozdělali oheň a začali opékat buřty. Vzhledem k počasí se k ohni nikdo nehrnul, ale opečené buřty nezůstaly ležet ladem.

Doufáme, že všichni odcházeli spokojení a napřesrok přijdou zas.

Měli jsme tu v červnu tři kulturní akce.

Jako první přišla Olga Marková, aby nám vyprávěla o své cestě kolem světa. Rok strávila na cestách se svým tehdejším přítelem. Začali v Asii, pak následovala severní i Jižní Amerika.

Paní Míla Beranová k nám jednu středu odpoledne přišla s harmonikou a všechny rozezpívala. Nešlo o koncert v pravém slova smyslu. Spíš o společné zpívání písní lidových nebo zlidovělých (např. „hašlerek“).

Už potřetí přišla Markéta Kiratli a vzala nás s sebou do světa opery. Jako téma si tentokrát vybrala jednoho z největších pěvců nedávné minulosti, Lucciana Pavarottiho.

Červnový výlet jsme naplánovali do Libochovic. Hlavním důvodem bylo, že jsme chtěli navštívit paní, která léta chpdila do našeho stacionáře a asi před měsícem nastoupila do tamního domova pro seniory.

Ale den před výletem jsme se od rodiny pí. Horké dozvěděli, že ji v domově nenajdeme. Byla zrovna v nemocnici v Litoměřicích, kde se zotavovala z následků pádu

Navštívili jsme libochovický zámek a zámecké skleníky a park.

Čas který jsme chtěli věnovat návštvě v domově pro seniory jsme se rozhodli investovat do návštěvy nedostavěného gotického kostela v Panenském Týnci. Jde o oblíbené místo esoterických hledačů energie. A s námi tam energie přímo cloumala. A pak už jen cesta domů. Vrátili jsme se všichni unavení, ale spokojení .

• Po mrazivém dubnu přišel parný květen. Koncem měsíce dosahovaly teploty nad třicet stupňů. Trávili jsme hodně času venku – na zahradě – naší i komunitní, procházky se prodlužovaly a jejich cíle byla čím dál tím vzdálenější a začala nám výletní sezóna.

• Kromě tradičních okruhů jsme se v rámci vycházek po obědě vydali na několik méně obvyklých míst. Například do Sedlce k vodě, kam chodíme už zřídkakdy, protože procházek chtivých klientek je tolik, že se nevejdou do auta. Vysedávali jsme také na lavičce u jezírka na Suchdolském náměstí. A jednou jsme se vydali přímo na radnici do Alšova kabinetu shlédnout výstavu o minulosti a budoucnosti suchdolské kapličky sv. Václava.

• Pod vedením výtvarnice Hanky jsme zopakovali loňský výlet ke studánce v Lysolajích. Hanka s sebou přivedla dostatek mladých dobrovolníků, takže se mohli zúčastnit všichni zájemci včetně vozíčkářů. Byli jsme překvapeni, jak se Lysolaje zvelebily. Bylo tam vybudováno příjemné odpočinkové místo s jezírkem a lavičkami, ozdobené i nějakou sochou. Loni potkala naše skupina u pramene řádovou sestru a mohla s ní pobesedovat. Letos jsme se tam náhodně setkali s panem kameníkem (či sochařem) Váchou, který nám popovídal o své práci. Je zbytečné podotýkat, že se celá akce povedla a je velmi pravděpodobné, že se bude příští rok opakovat. Jednoho obyvatele penzionu nadchla natolik, že se rozhodl jít od studánky domů pěšky, což je na 89 letého pána úctyhodný výkon.

• Miminka chodila na čtvrteční dovádění dále a počasí konečně dovolilo, aby jedno „miminkování“ mohlo proběhnout na zahradě.

• Na tzv. „klubech pamětníků“ ve stacionáři klienti s Danielou mluví vždy o nějaké historické osobnosti. Před nedávnem to byla Magdalena Dobromila Rettigová (dále jen M.D.R.). A během květnového výletu jsme navštívili její rodnou vísku Všeradice. Nejeli jsme ale jenom tam. Hlavním cílem byl zámek v Hořovicích. Tam jsme si prohlédli zámecké interiéry a navštívili výstavu historických hraček. Oboje se líbilo. Příjemné bylo i to, že jsme na prohlídce byli sami. Mohli jsme tedy slečně průvodkyni klást všelijaké všetečné otázky beze strachu, že tím budeme iritovat ostatní turisty. Slečna průvodkyně byla milá a ochotná a na dotazy reagovala vstřícně. Po prohlídce, resp. prohlídkách, jsme se vydali do nedalekých Všeradic, kde se nachází i muzeum M.D.R. Návštěvníci tam chodí samostatně bez průvodce. Je tam několik interaktivních panelů, kde jsme si mohli vyzkoušet, co o době M.D.R víme a např. odhadovat co různé tehdejší termíny znamenají. Dále jsou tam panely a hry, které mají otestovat návštěvníkovy znalosti přírody, bylinek atd. Další panely jsou věnovány osobnosti a dílu M.D.R. Při jejich četbě jsme mohli otestovat, co si klientky stacionáře pamatují z klubu pamětníků. A skutečně si některé z nich leccos pamatovaly.

• K výrazným bodům stacionářského programu patřila výroba tradičního japonského jídla sushi pod vedením Lucie. Nejprve o tom klientkám vyprávěla. Pak doma navařila rýži, přinesla ingredience, přednesla jak se sushi správně roluje a pak se do toho dali i klientky. Aspoň část výsledku ukazujeme než se po něm jen zaprášilo.

• Nějakou kulturní akci jsme měl v květnu každý týden.
• Nejprve přišel pan Buchtele, profesí hydrolog s dlouholetou praxí. Pracoval v hydrometeorologickém ústavu v Podbabě a kvůli vodě a za vodou cestoval po celém světě. Ve svém povídání se soustředil na koloběh vody a ze svého koloběhu života se soustředil na cesty do Ameriky. Pokud nás paměť neklame, vydal se tam především proto, aby se učil, jak bojovat s povodněmi poté, co Moravu a Čechy zaskočily záplavy v roce 1997 a 2002. Promítal fotky z cest i odborné grafy, ale přednáška byla velmi poutavá. Pan Buchtele má zážitky a další fotografie z cest za vodou do jiných končin, tak ho tu možná ještě uvidíme.

• Následující týden přišel Tomáš Kukal, aby nám popovídal o své loňské cestě do Anglie a Irska. Cestoval tam se svou kamarádkou. Zajímavé je už to, že se po ostrovech pohybovali stopem, což v současnosti není vůbec obvyklé. Myslím, že se zmínili i tom, že kromě sebe tam žádného stopaře neviděli. Využívali tedy tradiční, byť téměř zapomenutý levný způsob dopravy. K ubytování využívali naopak nejnovější levné způsoby noclehu, které většinou ani nemají v češtině ekvivalent (např. airbnb). Pan Kukal byl první, kdo se s námi o své zkušenosti s těmito netradičními způsoby ubytování svěřil. Slyšeli jsme o mnoha setkáních s hostiteli v tomto ubytování. Viděli jsme spoustu památek, starých chrámů a katedrál, legendární Stonehenge a mnoho dalšího. Takže doufáme, že pan Kukal zase někam vyrazí a pak za dorazí k nám.

• A dál jsme tu měli dva dětské koncerty. Nejprve to byli žáci „Michalovy hudební akademie„. Děti hrály pod vedením svého učitele Michala Vacka. Bylo to příjemné a roztomilé, ale obáváme se, že tato premiéra v Horizontu byla zároveň derniérou. Pan Vacek dosud se svou akademií bydlil a působil na Suchdole. Brzy se ale stěhuje někam za Prahu. Je to škoda. Bylo by milé vidět jeho žáky každý rok a sledovat jak lidsky i umělecky rostou, jako to máme u několika jiných vystupujících.

• A na samém závěru měsíce „přiletěl“ Bělásek – pěvecký soubor ZŠ Bílá. Už u nás byly několikrát, ale přesto to bylo hodně jiné. Dříve tu vždy byly školní děti, letos poprvé předškoláci. Jedni zpívají o poznání lépe a jejich vystoupení připomíná koncert. Druzí jsou zase mnohem roztomilejší a publikum nejen pobaví a dojmou. Neznamená to samozřejmě, že tyto školkové děti zpívaly špatně. Naopak – zpívaly moc hezky a své vystoupení navíc ozdobily dětskou čistotou a bezprostředností. Stručně řečeno Běláska bereme v jakémkoli věku i složení.