Z letošní hojné úrody všeho ovoce jsme měli užitek i my. Od několika lidí z okolí jsme dostali třešně a višně. Není třeba dodávat, že se velmi hodily na „stacionářské pekárně“ a výsledkem byly výborné bublaniny.

Poprvé jsme pozvali klientky stacionáře na novou terasu a Drahomíra tam s nimi strávila svůj odpolední program.

Ke konci června přestala do stacionáře docházet jedna klisntka a hned místo ní začala chodit jiná. Je jednoznačně nejstarší klientkou, která kdy do našeho stacionáře chodila – je jí 101 let !!! A na svůj věk je na tom po všech stránkách velmi dobře. Hned při svém „zkušebním dnu“ se s námi vydala na procházku a skoro jsme jí nestačili.

Po roční pauze začal ve stacionáři probíhat průzkum spokojenosti klientů se službou. Provádí jej táž paní Vavřinová jako ten poslední v roce 2016. Podle naší metodiky by každý průzkum měl provádět někdo jiný, ale složení klientů stacionáře se za ty dva roky kompletně ov příslušné rubricei v kronice.

Průzkum spokojenosti jsme prováděli i mezi obyvatelkami. U těch to nebylo formou rozhovorů, nýbrž anonymních dotazníků. Také výsledky průzkumu spokojenosti obyvatelek uveřejníme.

I červnu oslavila jedna z obyvatelek narozeniny.  Pohoštění pro spoluobyvatelky i personál si připravila na posledníbiblickou hodnu před „biblickými prázdninami“. Následovala ještě

bohoslužba a pak se s Albertem dámy uvidí až v září.

Další, kdo oslavil narozeniny byl Horizont. Připomněli jsme si 17. výročí otevření. Při té příležitosti jsme uspořádali obvyklé společenské setkání přátel Horizontu na zahradě.  Zájemcům jsme ukázaly nově přistavené prostory. A jsme rádi, že o jejich prohlídku zájem byl.

Kulturní akce jsme měli v červnu mít čtyři, ale nakonec byly jen tři.

Nejdříve přišel Tomáš Augustin Kukal a povídal nám o Budapešti. Ta byla dostupná i za minulého režimu a mnozí z návštěvníků přednášky tam byli a rádi si zavzpomínali. Budapešť má pověst hezkého a turisticky zajímavého města a pan Kukal to potvrdil.

Pak měla přijít Monika Mlčková a povídat o své cestě po východním pobřeží USA. Ozvala se nám na náš inzerát v rámci projektu „Ježíškova vnoučata“. Lidí přišlo opravdu hodně. Ale nepřišla Monika Mlčková, přičemž se předem neomluvila a když jsme ji volali, tak telefon nezvedla a zpátky nezavolala. Rozumíme tomu, že ji do toho něco přišlo. I tomu, že zapomněla bychom dokázali porozumět. Ale nějak nedokážeme pochopit to, že se alespoň zpětně neomluvila.

Letos už podruhé – za to však asi na dlouhou dobu naposledy – jsme tu měli Petru Folkovou. Výživovou poradkyni, která se – vesměs marně – snaží kultivovat a změnit k lepšímu (nejen ) naše stravovací návyky. Tentokrát si připravila přednášku o tom, co je „tradiční česká kuchyně“ a o tom, jestli je zdravá či nezdravá. Když si podobné téma připravuje výživová poradkyně, dá se předpokládat, že nebude vyzdvihovat a za klenot našich tradic pokládat „knedlo, vepřo, zelo“.

Mimořádnou akcí byl koncert Václava Buršíka a Josefa Jerábka. Především kvůli exotickému nástroji, kterými pro nás dudy jsou. Zazněly v Horizontu vůbec poprvé. A doufáme, že ne naposledy. Kromě dud zde při koncertě zněl ještě klarinet a samozřejmě zpěv. Koncert byl velmi příjemnou událostí. Nejen kvůli dudám. Hlavně proto, že muzicírovali dva sympatičtí mladí muži, kteří si publikum dokázali získat.

Ještě zmíníme výlet na Orlík. Šlo snad o jediný zámek v dostupné vzdálenosti, kde jsme s Horizontem ještě nebyli. Bylo sice zataženo a dokonce spadlo pár kapek (což tento rok je dosti neobvyklé), ale přesto jsme si to užili. Zámek je krásný, pokoje, resp. Komnaty nádherně zařízené a velkým bonusem jsou krásné výhledy z každého okna. Z každé komnaty je totiž výhled na skály a hladinu přehrady.

Léto pokračovalo celý druhý jarní měsíc. Ale kromě toho, že všichni vnímali, že kvůli počasí není celková situace úplně normální, tak v našem malém „horizontském“ světě vše normální bylo a plynulo celkem v poklidu.

Své první narozeniny zde oslavila nejnovější obyvatelka. Pro spoluobyvatelky si připravila pohoštění na biblickou hodinu – víno a chlebíčky.

Při volbě letošního prvního výletu jsme dali na doporučení právě této dámy a udělali jsme dobře.V ydali do průhonického parku. Jeli jsme tam až koncem měsíce a vzhledem k tomu, že jaro přišlo letos o mnoho dřív, měli jsme drobátko strach, abychom nepřišli s křížkem po funuse, resp. poté, co všechno odkvetlo. Ale stihli jsme to a většinu rododendronů i dalších keřů jsme zastihli v plné kráse, což se snažíme doložit několika fotografiemi.

Pro personál jsme na přání některých jeho členek domluvili školení BOZP s odborníkem v této oblasti. Jsme tedy teoreticky vybavení na různé katastrofy, tragédie, pracovní úrazy a máme na to patřičná razítka. Nicméně bychom si různé adrenalinové zážitky dokázali odříci i nadále.

Květen byl v Horizontu kulturou doslova nabitý. Hned druhého sem přišla Monika Necpálová, aby nám popovídala o své cestě do Srbska. A hned nazítří přišla podruhé. Z rodného Slovenska nepřijela do Čech kvůli včerejší přednášce, ale především v rámci dramaterapeutického projektu. Jeho iniciátorem byla organizace Ergoaktiv a toto odpoledne Horizont k projetu také přizvala. Šlo o workshop na téma pohyb a improvizace.

Jak jsme zmínili výše, dokázala Monika hned zkraje dosáhnout toho, aby se všichni přítomní – z nichž někteří se dosud neznali – cítili přirozeně, uvolněně a zkoušet pohybové a taneční kreace, do kterých by se sami pustili stěží. Díky ní se o různé věci nejen pokusili, ale zároveň si je užili. Radost a dobrá nálada byla téměř hmatatelná. Bylo tu plno smíchu a zároveň vzájemného respektu a ocenění.

O týden později přišly sestry Hana a Martina Kálalovy se svými flétnami. Jejich druhý koncert byl podobný tomu před rokem. Opět na různé druhy fléten zahrály směs skladeb klasických autorů i těch moderních.  Bylo vidět, že je hraní na flétny baví a my doufáme, že jejich hudební vývoj budeme moci sledovat i v dalších letech.

Druhou květnovou přednášku bychom mohli nazvat „klasickou cestovatelskou“. Měla ji tu Edita, naše dlouholetá fyzioterapeutka“ . V únoru se vypravila do Nepálu na cestu kolem Anapurny. Bylo to povídání především o vlastních zkušenostech, dojmech, setkáních s „domorodci“ a promítání úchvatných fotografií z velehor.

Druhý květnový koncert pro nás domluvila kolegyně, jejíž kamarádka pracuje v hudební škole Orphenica. Její žáci nám sem přišli zahrát. Bylo jich zhruba kolem desíti. Vystupovali sólově i ve dvojicích až trojicích. Slyšeli jsme zpěv, hru na kytaru, piano, baskytaru a ukulele.

A na samém závěru měsíce nás svou hrou na piano, ale i celou svou osobností přišla po delší pauze potěšit paní Jaromíra Škampová. Je určitě člověkem, který nám život chodí zpříjemňovat nejdéle a patří k našim nejoblíbenějším hostům. A ani letos nás svým „jarním koncertem „nezklamala.

A mezi těmito akcemi pro seniorskou veřejnost jsme stihli ve stacionáři přivítat maminky s dětmi z mateřského klubu Rybička, abychom s nimi oslavili Den matek.

Dále se stacionář pod vedením výtvarnice Hanky vydal na obvyklou jarní pouť ke studánce v Lysolajích. Opět jim byly průvodci mláděžníci z organizace, kde hanka pracuje.

Lucii se na zahrádce urodilo hojně různých byli a klientky je s ní oněkolik dopolední rádi zpracovávaly.

Za zmínku stojí ještě „obědy v trávě“. Počasí bylo takové, že k pobytu venku často lákalo a naše zahrada byla po rekonstrukci konečně použitelná. Jednou se na závěr dopoledního programu někdo z klientů zmínil, že by bylo hezké venku i jíst a nestěhovat se na oběd do salonku.

A Lucie tomuto přání pohotově vyhověla. V květnu se tedy několikrát klientům stacionáře podávala oběd na zahradě.

Hned prvního dubna byly Velikonoce a vzápětí po nich přišlo léto. Teploty se šplhaly ke pětadvaceti stupňům a dubnové počasí letos rozhodně nebylo aprílové. Za celý měsíc nezapršelo a všechno kvetlo o sto šest. Bylo to sice příjemné ale ne normální. Už během dubna odkvetlo téměř vše co normálně kvete v květnu. Snažili jsme se rychlého jara na procházkách využít a kochali jsme se kvetoucími keři a stromy co nám síly stačily.

V průběhu dubna začaly navštěvovat stacionář 3 nové klientky. Když máme plný stav, je stacionář po všechny dny naplněný do posledního místečka (s výjimkou 1 místa v pátek), což nás těší.

Oživení ve stacionáři způsobilo, že Daniela obnovila úterní „stacionářskou pekárnu“, neboť mezi v úterní skupince klientů je už zase někdo, koho pečení a práce baví.

Lucie domluvila se s paní učitelkou z místní školy, že sem děti přijdou „na zkušenou“. Smyslem bylo, aby děti poznaly specifika a problémy stáří. Ale také to, že stáří může být veselé že přes různé problémy a neduhy mohou senioři zažívat hezké věci a příjemné chvíle, dá se s nimi zajímavě mluvit, že má smysl jim pomáhat. Snahou také bylo ukázat dětem, jak poskytovaná pomoc může vypadat, jak mluvit a chovat se k seniorům s poruchou kognitivních funkcí atd.  Na základě toho, co jsme se doslechli od paní učitelky, stejně jako od našich klientů a také na základě vlastního pozorování a atmosféry, která během návštěv školáků vládla, věříme, že celá akce měla smysl a nepochybujeme, že by stále za rok za zopakování.

V dubnu jsme tu měli tři akce pro širší seniorskou veřejnost.

Nejprve přišla Markéta Kiratli. Ta tu byla už po čtvrté a vzala nás opět do světa opery. Tentokrát si připravila životopisnou přednášku o Eduardovi Hakenovi.

O týden později dorazila Elena Gordon, učitelka a mistryně tance, konkrétně tance zvaného flamenco. Ta především tančila. Slovem ji doprovázela naše kolegyně Drahomíra, která lekce flamenca pod vedením paní Gordon navštěvuje.

A koncem měsíce přišla cestovatelka Jana Troupová. Tentokrát jsme si jako téma domluvili Peru. Zatím vždy nás vzala do Jižní nebo Latinské Ameriky a zdá se, že právě tento kontinent je jí nejmilejší. A proto, že je velký tak se dá očekávat, že další přednášky (které jak doufáme budou následovat) pro nás budou objevovat nové jihoamerické končiny. Už teď se na to těšíme.

Akce, který poněkud vybočuje z naší běžné činnosti, ale úplně ojedinělá není, byl o „aprílové pečení“ neboli dílnička – či moderně řečeno – workshop s výživovou poradkyní Petro Folkovou.  Kurs byl otevřený všem generacím a opravdu se tu sešli zástupci – krkolomně řečeno – předproduktivního, produktivního a postproduktivního věku. Nebylo nás moc – celkem 9 – ale všichni si to užili. V přátelské a veselé náladě se nám podařilo vytvořit bezlepkový chléb, pomazánku z kozího sýra, zákusek „Kočičí oči“, jáhlové muffiny a tapiokový pudink. A podle hesla „co si doma upečeme, to si doma sníme“ jsme téměř všechny hotové výrobky vzápětí zkonzumovali.