V září se s námi loučila Klára a Pavla. Pavla v Horizontu pracovala od jeho otevření, Klára nastoupila krátce po tom. Prožily si všechny změny, trampoty, napětí atd., které jsme tu za ta léta měli. Ale snad i nějakou radost a veselí. Nejdříve se loučila Klára a to hned první týden v září. Pavla „přišla na řadu“ o dva týdny později. Každá z nich uspořádala malé odpolední posezení pro obyvatelky a klienty, kteří sem docházejí na obědy. Napekly pro ně koláče, otevřeli jsme lahvinku a zavzpomínali. Po těch letech jsme se těžko zdržovali dojetí a hlavně Klára měla co dělat, aby zamáčkla slzu. Klára odcházela aniž měla domluvené další zaměstnání. Snad ho brzo najde a zatím bude mít čas na vyřešení změn ve svém osobním životě.

Pavle jsme se složili na houpací křeslo, aby měla v důchodu co dělat.

Všichni – personál, obyvatelky i klientky – jsme byli zvědaví, kdo „zaplní díru“, která nám odchodem kolegyněk vznikla. Za každou z nich jsme už měli domluvenou náhradu – za Pavlu do stacionáře a k obyvatelkám Elenu. Tu už jsme znali z června, kdy tu zaskakovala v době dovolených. Za Kláru měla nastoupit nová tvář. I kdyby obě byly výborné, bylo jasné,že nás čeká období, kdy se budeme navzájem poznávat a sžívat.

Brzy se ukázalo, že to bude sžívání těžké. S Elenou ani tak ne, ta byla vstřícná, přizpůsobivá, učenlivá. Ale Karol byla mašina, která si jede svou vlastní cestou, leckdy i mimo vyjeté koleje. Měla i mnoho dobrých vlastností – byla pořádná a čistotná, pracovitá, byla s ní legrace. Ale některá pravidla, která považujeme za důležitá, nedokázala respektovat. Už koncem měsíce se ukázalo, že natrvalo to s ní nepůjde a tak jsme znovu – pokolikáté to už letos vlastně bylo? – museli hledat.

Jinak vše probíhalo jako obvykle. Jedna z obyvatelek měla problémy s tlakem, ale během týdne se to srovnalo. Jiná měla stále problémy se zuby a nesrovnalo se to za celý měsíc. Znovu začaly biblické hodiny a bohoslužby, vrátila se Edita a znovu začalo cvičení.

Ve stacionáři jsme se postrádali jednu naší stálou klientku. Jejím manžel po amputaci nohy jí nemohl věnovat tolik energie, kolik potřebovala. Rodina jí našla zařízení se stálou péčí. Předpokládali jsme, že už je to natrvalo. Do stacionáře naopak přibyl jeden pán ze sousední obce, chodí však jen 1x týdně.

Na našich cestovatelských přednáškách jsme se tentokrát „vydali“ dosti daleko. Začátkem měsíce to bylo do Kanady, resp. do Vancouveru. Průvodcem nám byl Petr Kopet, který tam už asi 13 let žije.

Toto město je v různých žebříčcích často vyhlašováno jako jedno z nejpříjemnějších míst k životu. Není proto divu, že publikum v Horizontu bylo celkem početné.

Jeho povídání je těžké hodnotit – někdo byl zklamaný, někomu se to líbilo. Pravdou je, že se Petr hodně zaměřoval na to, co se líbí a připadá zajímavé jemu. A to je především příroda a hlavně pozorování zvířat. Historii vzal celkem letmo a velkoměstský život, architekturu atd. skoro pominul. Někomu zase vadilo časté opakování slova „prostě“. Jiným zase připadaly zajímavé jeho úvahy o indiánech, jejich současném životě nebo o různých sociálních problémech, které jsou tam teď aktuální. Asi deset dní po svém vystoupení v Horizontu se Petr vrátil do Kanady. Kdy se asi zase podívá na rodnou hroudu? Připadalo nám, že se mu po ní stýská víc a víc.

Koncem měsíce jsme se „vydali“ úplně na druhou stranu – do Afriky. Letos už podruhé s paní Macháčkovou. Kdo přišel na její vystoupení v květnu, nenechal si ujít pokračování. Také její vystoupení bylo složené ze střípků osobních dojmů, setkání a příhod podaných velmi živou a svěží formou, které dohromady složily barevnou a rozmanitou mozaiku. U ní nám naopak připadalo, že se jí víc a víc stýská po Zimbabwe.

Ale úplně nejzajímavější byla přednáška dr. Secké o Vojtovi Náprstkovi. Věděli jsme dopředu, že to bude stát za to. Paní Secká už u nás předtím dvakrát byla a vždy byla radost ji poslouchat. Na Náprstka je navíc odbornice na slovo vzatá. Ke své hanbě přiznáváme, že jsme o něm skoro nic nevěděli. Mnozí z nás se jistě domnívali, že to byla známý cestovatel, který ze svých cest po světě navozil tolik etnografického materiálu, že z něho udělal muzeum. To je však omyl. Náprstek v Americe sice byl, ale moc tam necestoval, spíš se tam „protloukal“ jak se dalo – měla malý obchod s tiskovinami a „knihovnu“ (polici s knihami, které bylo možné si za pár centů půjčit, což bylo pro čtenáře schůdnější než si knihy kupovat). Do Ameriky se vydal proto, že si začal románek s ženou volných mravů, která se jeho mamince ani za mák nezamlouvala. Maminka tedy Vojtu přestala podporovat načež milenecký párek odjel do Ameriky s nadějí, že se tam uživí lépe. Ale zklamali se. Paní Náprstková se nad synkem smilovala až poté, co mu jeho milá utekla s jeho kamarádem.

Paní Náprstková byla obdivuhodně zdatná obchodnice a podnikatelka. Svého syna po celý život (až na výše zmíněné období) podporovala a on pak z jejích peněz podporoval různé cestovatele, pokrokáře a novátory.

Náprstek tedy nebyl cestovatelem ani obdivovatelem přírodních národů. Byl naopak obdivovatelem moderny a technických novinek. Muzeum začal budovat především jako průmyslové muzeum a sbíral především nejnovější vynálezy jako šicí stroje, kuchyňské roboty, loupače brambor atd. Postupně začal sbírat i památky z cest svých známých a přátel (mimo jiné i E. Holuba). K rozdělení sbírek došlo až za okupace, kdy technické a průmyslové exponáty byly přemístěny a v původní budově zůstaly sbírky od cestovatelů.

Dále jsme se dozvěděli o Náprstkových feministických počinech, mezi které patří především založení Amerického klubu dam, o moderních návrzích, které prosazoval jako pražská radní (např. zavádění veřejných záchodků – byly v nic první a druhá třída, v první třídě byly koberce a polstrovaná prkýnka. Na pořádek dohlížela „starší žena důvěryhodná“, která v případě potřeby přišila knoflík, zašila trhlinku atd. A dozvěděli jsme se i spoustu dalších zajímavých a zábavných věcí, které nám ve škole zatajili, nebo na ně nebyl čas nebo je paní učitelka prostě nevěděla. Znovu jsme se přesvědčili, že pod „drobnohledem“ se může ukázat mimořádně zajímavým i období, které nám ve škole připadalo nudné.

V září ještě musíme zmínit výlet na zámky Zbiroh a Kozel. Počasí nebylo nic moc, ale zámky byly moc hezké a posezení v hospůdce se také všem líbilo. Zapomněli jsme fotoaparát, takže dokumentaci nemáme, ale věřte nám – opravdu jsme tam byli.

Srpen byl poměrně klidný měsíc. Naše obyvatelky jej prožily bez vážnějších komplikací. Někdo byl celý měsíc na chatě, někdo jel s „dětmi“ na v Horizontu. Probíhaly pravidelné letní individuální rozhovory ředitele s obyvatelkami o tom, jak se jim v Horizontu žije. Pečovatelská služba i stacionář probíhaly bez omezení, byť kvůli dovoleným byly nějaké drobné změny v době úkonů. Hledali jsme náhradu za plánovaný odchod Pavly a Kláry a zdálo se, že se nám náhradnice podařilo najít. Prostě vše bylo celkem v klidu. Až tento klid nečekaně rozčísla nemilá událost, která se nám přihodila na výletě.

V tomto měsíci jsme se vydali na zámek Manětín a klášter Plasy. Počasí bylo celkem slušné, i když nešlo o ideální letní den bez mráčku. Na Manětín jsme dorazili později než jsme čekali a ukázalo se, že následující prohlídka je téměř až za hodinu. Tuto hodinu jsme strávili jednak v zámeckém parku, jednak v blízké cukrárně.

Během prohlídky se jedna účastnice výletu dostala do silného stresu, pravděpodobně z neznámého prostředí a lidí. Stres se stupňoval až skončil kolapsem.

Když se po chvilce probrala, vyvedli jsme ji ven a po chvíli přijela sanitka. Podobně neklidná byla už při posledním výletě v červenci. Ale tehdy nebyla celý týden ve své kůži a neklid na výletě jsme přičítali její celkové situaci. Tentokrát však byla celý týden v dobré náladě a ani během výletu (až do prohlídky) byla veselá, usměvavá a celkově dobře naladěná,

Posádka sanitky jí změřila EKG, tlak, puls, cukr atd. Vše podle nich bylo v pořádku, jen hladinu cukru měla dost vysokou. Paní se postupně uklidňovala, byla schopná chodit. Podle lékaře ze sanitky ani podle našeho laického pozorování nebylo potřeba, aby jí sanita převážela k hospitalizaci či dalším vyšetřením do nemocnice. Její předchozí dobrá nálada se jí však nevrátila a byla spíše apatická. Proto jsme ji na prohlídku kláštera Plasy nevzali a raději počkala s doprovodem v parku před klášterem. Bylo jasné, že je to její poslední výlet s námi. Po této opakované zkušenosti bychom si ji s sebou už vzít netroufli. Rodinu jsme o všem telefonicky informovali. Její dcera nám řekla, že od září by měla být umístěna – pravděpodobně nastálo – v zařízení se stálou péčí, neboť její manžel musí jít na delší dobu do nemocnice.

Klášter Plasy je mimořádná památka, kterou každému doporučujeme k navštívení. Z venku sice nevypadá moc vábně, neboť komunistický režim jej nechal ignorantsky chátrat.

Ale prostory uvnitř jsou už většinou zrekonstruované a jsou nesmírně působivé svou mohutností, která se obdivuhodně snoubí s lehkostí. Nepochybujeme, že život v takovém prostředí duši člověka povznáší (když i on sám se přičiní).

Klášter byl postaven v močále. Aby se na něm mohlo stavět, musela být bažina vyztužena 5000 dubovými piloty. Celá stavba je konstruována tak, že přítomnost vody v ní je nezbytná. Je to jako kryptogram zapsáno i v jejích základech („Bez vody se stavba zřítí“). Pro návštěvníky jsou velkou atrakcí i na svou dobu pokrokové splachovací záchody. Ty je však možné pouze s hlédnout, nikoli použít. Nicméně návštěvníci mohou svou potřebu samozřejmě také vykonat, a to na záchodech na naši dobu nijak zvlášť pokrokových, ale také splachovacích a čistých. Po prohlídce kláštera jsme se vydali ještě k nedaleké hrobce knížete Metternicha, kde je také možné si domluvit prohlídku. I přes výše zmíněnou komplikaci se všem výlet líbil a z kláštera jsme byli přímo nadšeni.

Kulturní program Horizontu byl v srpnu trochu chudší než v ostatních měsících. Z promítacích a poslechových akcí si bezpochyby největší zájem udržel dokumentární cyklus o starověkém Egyptě.

A i když byly dovolené v plném proudu, podařilo se nám zajistit dvě „živé“ akce. Obě se vydařily. Ve středu 4.8. k nám přišel dlouholetý včelař pan Milan Veselý. Připravil si „povídání o včelách a medu“. Mluvil velmi zajímavě a srozumitelně a mnozí z nás se konečně dozvěděli o tom, jaký je rozdíl mezi lesním a květovým medem, dozvěděli jsme se o dosti krutém a nekompromisním boji o to, kdo bude v úlu královnou, přestali jsme se s nedůvěrou dívat na med, který cukernatí atd. Pan Veselý mluví srozumitelně, jasně a přirozeně. A hlavně je z jeho slov je znát, že velmi dobře ví o čem mluví a že má tento svůj koníček rád. Účast na přednášce nebyla zrovna valná, ale těch 10 nebo 12 lidí odcházelo spokojených a mnozí si předem asi ani nedokázali představit, jak moc bude přednáška zajímavá.

Ještě musíme podotknout, že pan Veselý je místostarostou Roztok a hlavně je synem jeden klientky stacionáře. Právě díky ní jsme se o něm doszvěděli. Jeho maminka se přednášky zúčastnila a mohla být na syna

oprávněně hrdá. Pan Veselý pak po několika měsících zopakoval své povídání na jednom z tématických večerů dejvického sboru CČSH, kde měl u posluchačů také úspěch – s tím rozdílem, že tam mluvil asi pro 70 lidí.

O týden později přišla naše stará dobrá známá – paní Věra Moosová. Už ani nespočítáme kolikrát jsme ji tu měli. V posledních letech se držíme u jedné její návštěvy za rok. Ta letošní byla věnovaná sopkám. Účast byla slušná, protože pro suchdolské dámy není paní Moosová žádným zajícem v pytli. Víme, že se dobře poslouchá, i když se občas dopustí nějaké nepřesnosti, zkreslení či zjednodušení. Nicméně do Horizontu nechodí žádní akademici a většiny těchto chybiček si ani nevšimnou – a i kdyby, tak jí je rádi odpustí. Naopak všichni ocení jak dokáže mluvit – suverénně a spatra, navzdory tomu, že jí už před pár lety bylo osmdesát a hlavně navzdory tomu, že vůbec nevidí. Přednášky si tedy nemůže znovu přečíst a osvěžit a musí se spoléhat jen na svou paměť – a tu má opravdu fenomenální. Tak snad zase příštím roce na viděnou.

Ještě se musíme velmi pochvalně zmínit o nové kolegyni ze stacionáře – Hance. Po dvou měsících u nás zdomácněla, s klienty stacionáře navázala moc pěkný vztah, všem se dokázala věnovat tak, jak každý potřeboval. Má úžasné nápady na to, co všechno by se klienty dalo dělat a dokáže je pro to nadchnout. Takže např. pánové zde možná poprvé v životě pekli koláč. A nejen to – pečou je pravidelně a dobrovolně a dokonce se na to těší. Lepšího člověka než Hanku jsme pro stacionář získat nemohli.

Bývá to jeden z nejoblíbenějších měsíců v roce – prázdniny, dovolené, léto … Tentokrát se k tomu přidal jeden kaz na kráse a to povodně. Snad celou polovinu měsíce se různých místech republiky (ale i jinde v Evropě) objevovaly přívalové deště, potoky se mělnily v řeky a řeky se vylévaly z břehů. Mnoho lidí přišlo o majetek a několik dokonce o život. Praze se živel letos vyhnul a zneklidňovaly nás jen záběry v televizi a zprávy v tisku.

O prázdninách se nám drobátko omezil provoz – nebyly biblické hodiny, bohoslužby, fyzioterapie a arteterapie. Jen paní doktorka Fořtová nám zůstala věrná a na muzikoterapii docházela i přes léto.

V červenci jsme ji přivítali ještě na jedné akci navíc. Připravila si pro nás přednášku o M.R. Štefánikovi, který měl letos kulaté výročí. Vlastně si tu přednášku nepřipravila pro nás. Už o této osobnosti mnohokrát přednášela, měla připravenou výstavku a přinesla s sebou i nějaké kuriozity – jak už to u ní bývá obvyklé. Tentokrát to byl např. rozhlasový rozhovor s jeho bratrem. Jak už jsme u dr. Fořtové zvyklí, byla přednáška na úrovni. Období v němž Štefánek žil a působil je jejím dominantním zájmem a paní Fořtová i zde zúročila svoje badatelské úsilí, takže přednáška předčila všechny články, které letos Štefánkovo výročí připomínaly.

Tím, kdo nám tento měsíc udělal asi největší radost, byla nová pracovnice Hanka. Její volba ve výběrovém řízení byla opravdu „trefa do černého“. Zpočátku byla snad trochu nervózní, ale brzy u nás zdomácněla a nervozita se rozpustila. S klienty stacionáře navázala úžasný vztah, má přehršle nápadů na různé aktivity a zábavu s klienty. Musíme velmi ocenit to, že o práci i o klientech myslí v souvislostech, dokáže úžasně vystihnout potřeby klientů aniž by jim je „ordinovala“ a rozhodovala za ně atd. Prostě o ní můžeme mluvit jen v superlativech. Kéž by u nás vydržela dlouho.

Elena z Moldávie, o které jsme se zmínili v červnovém zápise se nám také osvědčila. V druhé půlce měsíce už počasí dovolovalo, aby Elena s klientkami stacionáře trávila celé dopoledne na zahrádce.

Co se týče kultury – vzali jsme to tento měsíc pozpátku. Ještě před Štefánikem jsme se dozvěděli něco o hořkém konci Karla Hašlera – pan Ota Novák měl v Horizontu závěrečnou přednášku svého cyklu o tomto velikánu české písničky.

A ještě před tím jsme tu poprvé – a doufáme, že ne naposled – přivítali pana Jana Krejčího a slečnu Zuzanu Krupovou, kteří nám zahráli několik klasických skladeb na piano a housle. Oba působí při dejvickém sboru CČSH. Pan Krejčí byl dříve profesionálním muzikantem, což mu už zdravotní stav nedovoluje, Zuzana se profesionální hudebnicí možná teprve stane. Sehraní jsou výborně a všem zúčastněným se koncert moc líbil. Zuzana s sebou přivedla „třešničku na dortu“ v podobě své kamarádky, která vystoupení doplnila operní árií. Jak jsme už zmínili, byli bychom rádi, kdybychom je tu za rok měli znovu.

Turistická sezóna byla v plném proudu a i my jsme vyrazili na dva výlety. Tentokrát byly oba dva trochu narušené – ten první tím, že byl nevhodně zvolený cíl výletu. Ne že by zámek Blatná nestál za vidění, právě naopak – moc se nám tam líbilo. Chyba byla v tom, že jsme cestu k němu pojali jako polodenní výlet a na to byl přece jen trochu daleko. Měli jsme ho spolu se zámkem v Březnici pojmout jako celodenní výlet, ale co naplat. Také počasí nám nijak zvlášť nepřálo. Aspoň na tu chvíli, kdy jsme se před prohlídkou zámku procházeli parkem, se na nás zasmálo sluníčko. A druhý výlet nám zkomplikovala nemoc Kláry. Šofér jednoho auta za ní musel zaskakovat ve stacionáři a výletu do Dětěnic a Jabkenic s obědem ve středověké krčmě se mohla zúčastnit jen polovina zájemců. O tomto výletu nemůžeme říct nic jiného než jen to, že se všem zúčastněným líbil. Třeba se nám ho za čas podaří uskutečnit i pro ty, kteří o něj stále, ale zúčastnit se nemohli.Důležitější než výlet ale bylo to, že Klářina nemoc naštěstí netrvala dlouho.A tak nám poměrně v poklidu uběhl první prázdninový měsíc. Jen personální situace, která ještě stále nebyla dořešená, nám dělala trochu starosti.

Tento měsíc nezačal právě příjemně. Jedna z pracovnic vybraných na výběrovém řízení v květnu nám den před nástupem (nastoupit měly obě hned na začátku měsíce) napsala, že nenastoupí.

Metoděj skončil s prací u nás koncem května a dovolené začínaly. Jako první se na dovolenou chystala Pavla a to na dva týdny. V závěsu za ní pak další.

Znovu jsme rozjeli pátrací akci po případné nové kolegyni a díky Bohu jsme poměrně rychle našli mladou paní z Moldávie, původním povoláním zdravotní sestru. Domluvili jsme se s ní na léto na zástupy při dovolených s tím, že když se osvědčí a když se ji u nás bude líbit, tak bychom ji poté, co Pavla odejde do důchodu úvazek rozšířili. Už teď můžeme uvést, že se poměrně osvědčila.

Ale výše uvedená zpráva z počátku měsíce nebyla jediným nepříjemným překvapením v červnu. Jednoho krásného dne se dostavily Jitka s Klárou s tím, že dávají výpověď. Jitka ke konci července a Klára chtěla odejít v září. Jitka se chce vrátit domů do Sušice, Kláře se nakumulovaly různé problémy a usoudila, že bude lepší „změnit vzduch“.

Takže následovala další „pátrací akce“. Na inzerát se nám ozvala zájemkyně pro funkci sociální terapeutky. Domluvili jsme se, že spolu začneme od září. Doufejme, že se osvědčí stejně jako Jitka. Na místo pečovatelky se nám ozvaly 3 další zájemkyně z nichž jednu jsme vybrali. Měla by nastoupit k 1. září. Díky Bohu. Snad to se všemi klapne, osvědčí se nám a bude se jim u nás líbit.

V červnu tedy nastoupila jen jedna nová pracovnice a to do stacionáře. Musíme hned napsat, že jsme s ní velmi spokojeni !

„Dobrým holubem“, který se k nám po roční pauze vrátil byla v červnu paní Naďa Karlická. Loni nás vzala na výlet do Japonska. Letos jsme se s ní vydali do Indie. A to dokonce na událost nadmíru slavnostní – na indickou svatbu. Paní Karlická byla v Indii dokonce na dvou svatbách (ani jedna však nebyla její). Pozvala ji tam její indická přítelkyně (se kterou se seznámila v Brazílii). Ke svému povídání promítla efektní fotografie ženicha na slonu, krásně vyzdobeného novomanželského páru, svatebního veselí a slavnostních průvodů. Dozvědí jsme se i spoustu zajímavostí z obřadu, jeho vyjednávání apod. Ještě stále mají velké, ne-li hlavní slovo rodiče mladého páru. Právě oni ženichovi vybírají nevěstu a naopak. Dřív přes jejich volbu a vzájemnou domluvu „nejel vlak“.

I v Indii se však tradiční společnost liberalizuje, a tak mladí mohou volbu rodičů odmítnout – ale maximálně 3x. Dříve navíc ženich nevěstu viděl dokonce až po svatbě – sešli se až na obřad a během něj byla nevěsta zahalená do závoje. „Rozbalit“ ji ženich mohl až po obřadu a pak teprve viděl koho si vzal, resp. kdo mu byl dán.

Teď už si párek smí před svatbou dokonce popovídat – ale jen pod dozorem různých příbuzných. Něco takového si samozřejmě dokážeme jen těžko představit. Nicméně kdo ví – třeba měli a mají indičtí rodiče „šťastnější ruku“ než evropští mladí, kteří se sice vyberou navzájem, před svatbou (když už se k ní rozhodnou) si všecko pořádně „vykouší“ a za pár let se rozvedou a „zkouší“ to znovu s někým jiným.

Podobně jako nám loni Paní Karlická předváděla kimono, přinesla si s sebou letos sárí. Oblékla si ho ještě před začátkem přednášky a strávila v něm celou dobu. Je to oděv velmi pohodlný a příjemný. Nutno podotknout, že minimálně pokud jde o garderobu jsou na tom Indky o mnoho lépe – oblékání sárí je mnohem jednodušší než oblékání kimona. Možná to svědčí i o celé společnosti: uvolněnost sárí v kontrastu s přesností a přísností, možná až strojeností kimona.

Všude na světě patří ke svatebním oslavám i tanec. Paní Karlická nám zatančila pár indických tanečních kroků. Vybavila se na to rytmickými nástroji, které jsou vidět na fotografii níže.

Paní Karlická nám řekla, že se tento rok chystá na Saharu mezi Tuaregy. Doufáme, že se v pořádku vrátí a následně, že se vrátí i k nám na další přednášku. Další „dobrý holub“, který se k nám vrátil – tentokrát nikoli po roce, nýbrž po měsíci – byl pan Ota Novák s dalším pokračováním svého pořadu o Karlu Hašlerovi. Milovníci „hašlerek“ si za ním cestu našli samozřejmě i tentokrát, dokonce jich bylo o pár víc než minule. V červnu proběhlo jedno z našich pravidelných společenských setkání pro seniory a přátelé Horizontu. V červnu to bývá k příležitosti jeho otevření. Letos jsme oslavili už 8. narozeniny Horizontu.

Načasování nebylo nejšťastnější – přišlo mnohem méně lidí než obvykle. Mnozí se omluvili předem, takže jsme nižší účast čekali.

Počasí nám přálo, takže sešlost mohla proběhnout venku. Kolegyně se postaraly o občerstvení. Paní Jurková o zábavné i poučné čtení a pan Petr Srbek o muziku (letos jsme ho tu měli poprvé a doufáme, že ne naposled). O zábavu se spolu s ním starala paní Zemenová, která se předvedla jako šoumenka a tanečnice. Z „oficiálních hostí“ přišel jen bývalý pan starosta Čížek. Součastné osazenstvo radnice se omluvilo. Pan Čížek je věrný návštěvník těchto našich setkání a my jsme tomu rádi. Velmi dobře se s ním spolupracovala a jsme rádi, že jeho odchodem z radnice náš vzájemný kontakt neskončil.

Hanka donesla na arteterapii novou výtvarnou techniku. Je velmi jednoduchá, ale přitom neobyčejně efektní. Na podzim podobným způsobem budou dělat novoroční přáníčka. Domníváme se, že by při otevření „suchoského betléma“ mohly jít dobře na odbyt.

A na konci měsíce k nám přišla Babka Ťapka, aby nám pověděla o své tříměsíční cestě na nový Zéland. Byla to její první větší cesta. Vydala se na ni sama ve svých 73 letech, což je jistě hodné obdivu. Situaci měla usnadněnou tím, že měla dostatek peněz, které získala prodejem bytu. Mohla si tedy hotely domluvit předem, každý den si zašla na večeři atd. Přesto i s dostatkem peněz by mnohý člověk v jejím věku i mnohem mladší raději zůstal doma „za pecí“ (dnes spíše u televize). Babka Ťapka o svém velké cestě napsala knihu, kterou vlastním nákladem vydala a teď si vlastními silami distribuuje. Distribuce spočívá v tom, že objíždí různé seniorské kluby, domovy, knihovny atd. kde o své cestě povídá a čte z ní ukázky. Měla několik rozhlasových vystoupení a má své webové stránky.

Když jsme ji požádali o vystoupení v Horizontu, tak ochotně souhlasila a zařadila nás do svého nabitého programu. Připravila si pro nás vyprávění o tom, jak se na Zéland dostala a pak nám přečetla ukázku o svém výletu vrtulníkem na jedinou činnou sopku, která je přístupná obyčejným smrtelníkům. Povídání bylo doprovázeno promítáním fotek.

Paní Niklová alias Babka Ťapka je původně účetní a tak nám na závěr svého povídání udělala číselný přehled své cesty: kolik hodin strávila ve vlaku, kolik v letadle, kolik nalétala kilometrů atd. Její povídání i čtení se velmi líbilo a tak jsme jednu její knihu pro Horizont koupili a hned v následujících dnech jsme se do ní ve stacionáři pustili.

Uvítali bychom, kdyby se Babka Ťapka vydala na další výlet, aby nám o něm mohla zase přijít vyprávět.

V červnu jsme podnikli dva zajímavé výlety. První směřoval do skanzenu ve Třebízu. Vydali jsme se na něj v době, kdy mnohá místa naší vlasti sužovali povodně. A i my jsme cestou mohli okusit, jaké je to zažít „přívalový déšť“ – naštěstí však jen v autě. Déšť byl tak silný, že jej stěrače nestíhaly stírat a my jsme raději zastavili u krajnice než abychom se řítili do bílého neznáma. Déšť však netrval dlouho a my jsme k cíli své cesty dorazili.

Na tento výlet jsme pozvali stacionář z DpS v Šolínově ulici, se kterým jsme v předchozích měsících udělali výměnnou návštěvu. Jedna z jejich o výletě napsala článek do jejich „domovního“ časopisu, její článek vkládáme do kroniky.

Nemohli jsme však cestovat společně, protože oni museli vyrazit a vrátit se o něco dříve než my. Vyšlo to tak, že oni prohlídku skončili právě tak, abychom my mohli začít. Déšť k nim nebyl tak milosrdný a zastihl je vprostřed prohlídky, která se z velké části odehrává pod širým nebem.

Základem prohlídky je velký statek, který ukazuje, jak se dříve žilo bohatým sedlákům. Pak je k vidění venkovský krámek a sídla nižších sociálních vrstev – ševce, babky kořenářky a krejčího. Krejčovská dílna je v rodném domku spisovatele Václava Beneše Třebízského, jehož tatínek byl krejčí.

Základním poznatkem pro nás bylo, že dříve i bohatí lidé, měli svůj majetek vydřený. Zvládnout tak velké hospodářství v 15 lidech musela být velká dřina. Obhospodařovali 60 hektarů polí, měli hospodu, několik krav, koní, prasat atd.

No a po Vítězném únoru – hádejte jak to s nimi dopadlo? V šedesátých letech se pár nadšenců rozhodlo ruiny statku začít opravovat a výsledkem je krásný skanzen. Mezi jeho zakladatele patřil i tatínek naší průvodkyně – milé paní, která nás kromě výkladu zaujala tím, že své posluchačky oslovovala „ženy“ (např. „Co byste tomu řekly, ženy?“).

Velmi se nám ve skanzenu líbilo a všem jeho návštěvu můžeme doporučit Po prohlídce jsme se šli posilnit do nedaleké kavárny, která je hned vedle palírny likérů, které je zde také možné ochutnat.

Celodenní výlet byl tentokrát reprízou výletu, který jsme podnikli asi před třemi lety – na zámek Jemniště a hrad Český Šternberk. Tenkrát nás bylo jen malinko, protože většina se zalekla velkých veder. Tentokrát hrozil spíš déšť, kterému jsme se skutečně nevyhnuli. Nejdřív nás pěkně pokropil cestou na Jemniště, ale jakmile jsme zaparkovali, déšť ustlal a vysvitlo slunko. A další bouře se přihnala, když jsme se po prohlídce šli posilnit do malebné kavárny, která je v bývalé „kočárově“ (garáži pro kočáry). Tato bouře byla natolik silná, že vyřadila elektřinu v celém objektu, takže nám nemohli ohřát polévku a musili jsme se spokojit s kávou (kterou nám uvařit ještě stačili) a zákusky.

Ještě před prohlídkou jsme si stihli projít parkem, podívat se na klokany, popovídat s papoušky a pohladit lamy. Po prohlídce by to už nešlo. Když déšť zmírnil, vydali se směrem ke Šternberku.

Když jsme tu byli posledně, bylo to v sezóně a hrad byl přeplněný turisty. Tentokrát jsme tu byli téměř sami a průvodkyni jsme měli sami pro sebe, což nám samozřejmě vyhovovalo mnohem lépe. Všichni bili spokojení a cestou domů jsme už plánovali další výlety.

Ano, ještě jsme tam byli – zalezlí za kamny, resp. v teple. Až na samém konci měsíce nás sluníčko začalo váhavě lákat na zahradu, aby nás přesvědčilo, že už skutečně – s měsíčním zpožděním – přišlo jaro.

Dokonce i jedna z našich akcí mohla proběhnout částečně na zahradě. A to akce výrazná a pro nás neobvyklá. Oslovila nás paní učitelka zdejší základní školy Mikoláše Alše s tím, že plánují „projektový den“ při němž žáci budou chodit po Suchdole a vyptávat se různých lidí na to, jak se jim zde žilo a žije a jaký byl Suchdol za jejich mladých let. Čím starší „zpovídaný“ člověk byl, tím lépe. Upozornili jsme, že naše obyvatelky nejsou původem ze Suchdola, ale bylo nám řečeno, že to nevadí. Navíc některé klientky stacionáře ze Suchdola jsou a o účast do zapojení do tohoto projektu jsme požádali jiné „suchdolačky“.

Děti pak příběhy klientů písemně zpracovaly a prezentovaly ve škole před třídními schůzkami. Ptali jsme se našich dam, jaký měly z dětí pocit a všechny se shodly na tom, že veskrze dobrý – děti byly slušné a působily vychovaně. V životních příbězích našich dam (a pána) se setkaly se světem, který si ani nedovedou představit a tak věříme, že i pro ně to bylo zajímavé a přínosné.

Další návštěva, které jsme se tento měsíc dočkaly nebyla dětská – by právě naopak. Ozvaly se nám asistentky z denního stacionáře v Šolínově ulici a požádali nás o návštěvu s tím, že my bychom časem naopak navštívili je. Aby naši i jejich klienti měli srovnání, personál načerpal inspiraci a program se celkově obohatil. A tak k nám jednou odpoledne přijely 4 klientky, jeden klient a 3 asistentky z Dejvic. Upekli jsme jim koláč, oni nám jako dárek přivezli koláž motýla vlastní výroby, který teď zdobí jídelnu. Přivezli nám ukázat fotky z jejich akcí, my jsme jim ukázali naši kroniku a společně jsme si popovídali. Strávili jsme společně pěkné odpoledne a následující měsíc nás měla čekat opačná návštěva.

Pokud jde o naše obyvatelky, tak s potěšením můžeme oznámit, že nejstarší z nich oslavila ve výborné kondici 93 narozeniny. Naši nejmladší obyvatelku naopak trápila vleká viróza, ze které se ne a ne vzpamatovat. A ještě další paní stále sužovaly bolesti páteře. Ke konci měsíce konečně začala docházet na rehabilitaci.

Po narození miminka se k nám opět začala vracet naše stálá rehabilitační pracovnice Edita. Klienti a klienti stacionáře si ji oblíbili a vždy se na ni těšili. Edita sem chodívá i s miminkem, což je pro všechny příjemné oživení. Musíme malou Laurinku pochválit, že je moc hodná, hodně spinká, málo brečí a při cvičení neruší.

Podařilo se nám sehnat na dvd celý seriál o F.L. Věkovi. Domnívali jsme se, že pro generaci našich uživatelů to bude trhák. K našemu překvapení však první díly nevzbudily žádný ohlas a tak jsme s promítáním už dále nepokračovali.

Kulturní program v dubnu byl – domníváme se – celkem bohatý. Kromě obvyklých promítání a reprodukované hudby, arte, muziko a fyzioterapie, jsme tu měli každý týden jednu „živou“ akci.

Jako první k nám v dubnu zavítal mladý klavírista Jan Ross. A dá se říci, že to byl kulturní zlatý hřeb měsíce. Jeho vystoupení nám zprostředkovala paní Lutková. Jde o jednoho z jejích žáků, možná dokonce nejlepšího. Moc toho nenamluvil, působil spíše nesměle – ale hrál krásně ! Dámy poslouchaly se zatajeným dechem a po skončení nechtěly mladíka pustit a skoro se dá říci, že si přídavek vynutily. Doufáme, že to nebyla jeho poslední návštěva u nás.

O týden později přišla slečna Kateřina B., aby nám povídala o Římě, kde strávila celý rok jako au pair. Kateřina je milovaná vnučka jednoho z klientů stacionáře. Hodně nám o ní vyprávěl. Právě on nás přivedl na myšlenku, abychom ji o přednášku požádali. Vyhověla nám ochotně. Je to statečné děvče. Podle toho, co říkala, tak šlo o její první věští veřejné vystoupení (a lidí přišlo opravdu docela dost). Prý byla dost nervózní, ale vůbec to na ní nebylo znát. Naopak mluvila klidně, zřetelně, srozumitelně. Skoro by se dalo říci suverénně. Sám dědeček z toho byl překvapený a samozřejmě hrdý. Její vystoupení jsme stihli jen tak tak, aby si ho mohl vychutnat i on. Bohužel moc dlouho už do stacionáře chodit nemohl.

Kateřina samozřejmě promítala také fotky. Její vyprávění nebylo historickou ani kunsthistorickou přednáškou. Hovořila především o běžném životě současných Italů, tak jak ho poznala ze svého pobytu v rodině (šlo o rodinu z „lepší společnosti“), o jejich životním stylu, přístupu k práci, k dětem apod. Všichni byli s přednáškou spokojeni – nejvíc samozřejmě dědeček přednášející, a věříme, že i jí se u nás líbilo.

Za další týden jsme se vydali ještě mnohem dále a mnohem jižněji. Přišla k nám paní Macháčková, která během svého života strávila několik let v Africe. Byla tam celkem 3x a strávila tam dohromady asi 4 roky. Nejprve byla koncem 60. let asi rok v Etiopii a pak v osmdesátých letech několik let v Zambii a Zimbabwe. Tentokrát mluvila především o tom, jak se tam dostala a o svém kulturním šoku. Žije se tam opravdu hodně jinak.

Z Etiopie nám ukazovala fotografie, z dalších pobytů už měla diapozitivy. Paní Macháčková se dobře poslouchá a zážitku a zkušeností má víc než dost, takže jsme její řeč asi po hodině a půl museli přerušit. Nikoli však ukončit. Domluvili jsme se na pokračování na podzim. Už teď se těšíme.

A na závěr měsíce jsme se podívali do světa umění. Zavedl nás tam pan Josef Adlt, který se léta v uměleckém, konkrétně divadelním, prostředí pohyboval. Mnohé ze známých českých herců mohl osobně poznat, byť ne v dobách jejich největší slávy. Své vystoupení pojal jako osobní vzpomínky na známé prvorepublikové herce. Samozřejmě sem svým tématem přilákal poměrně dost lidí. Spolu s nimi se dohodli, že by nám sehnal na videokazetách nějaké filmy pro pamětníky – jiné než ty notoricky známe, které můžeme vidět každý rok v televizi. A takhle příjemně nám uplynul první jarní měsíc.

Příliš mnoho naléhavějších starostí je příčinou toho, že jsme s kronikou ve značném skluzu. Ale aspoň o měsíc se přiblížíme současnosti následujícím březnovým zápisem.

„My čekali jaro a zatím přišel mráz …“ – tento text známé trampské písně je vhodným úvodem ke kronikovému zápisu o letošním březnu. Skoro se zdálo, že jaro jsme si už letos odbyli v únoru a lednu. Stále byly plískanice, vítr svištěl, bylo mrazivo, obloha šedivá … V první jarní den byla zahrada Horizontu pokrytá čerstvým sněhem.

Venku tedy bylo nevlídno, ale my jsme se snažili, aby tomu uvnitř bylo naopak. Značnou měrou k tomu přispěla naše nová arteterapeutka – výtvarnice Hanka. Už léta v Horizontu masíruje, ale jak se ukázalo je velmi zručná, má množství nápadů a má i odpovídající vzdělání. A navíc je ještě moc milá a sympatická. Poté, co jsme se ke konci února museli rozloučit s Ivou, mohli jsme v březnu naopak klienty stacionáře seznámit s Hankou. Všem se velmi líbila a rychle se s ní sžili. Hned jsme si také začali jejich společnými výrobky Horizont zdobit a zkrášlovat.

Před velikonocemi se ozvala paní učitelka ze ZŠ Bílá a byla se tu seznámit s Hankou i s našimi klienty – chtěli navázat spolupráci v rámci projektu MČ Praha 6 „Veřejná služba“. Přesněji řečeno chtěli realizovat už navázanou spolupráci. Paní učitelka výtvarné výchovy je energická žena a s Hankou si hned padly do oka. Přišla s návrhem, že žáci ve hodině výtvarné výchovy udělají polotovar a klienti stacionáře ho pak v naší „výtvarná dílně“ dotvoří. Šlo o velokonoční dekorace, takže na velikonoce jsme byli připraveni včas.

Samozřejmě tím spolupráce neskončila a my dámy kuly pikle, co jiného by žáci školy v Bílé ulici a uživatelé stacionáře Horizont mohly společně podniknout. O tom však až v příštích měsících.

V březnu začal stacionář navštěvovat nový klient. Rychle u nás zdomácněl, s ostatními se spřátelil a všichni si ho oblíbili. Zapojil se do všech aktivit, včetně těch, kterým se nikdy v životě nevěnoval – výtvarným činnostem a pečení. Je to technik a dokonce CSc. A teď na stará kolena a možná poprvé v životě míchal těsto, vystřihával motýlky, pracoval s keramickou hmotou atd. A všechno ochotně a s vervou.

Pokud jde o obyvatelky Horizontu, tak březen si 3 z nich docela protrpěly. První z nich se začátkem března vrátila z nemocnice. Hodně tam zhubla, přivezla si jakousi vleklou virózu, které se ne a ne zbavit, špatně chodila a de facto nemohla opouštět svůj byt – a i tak jsme měli strach z dalšího pádu. Naštěstí je to realistka, nepřeceňuje se a nepouští do žádných dobrodružství a výletů, na které nestačí. Jen velmi zvolna se začal její stav zlepšovat.

Druhá paní po návratu z nemocnice (po pádu) trpěla velkými bolestmi a také to dlouho trvalo než se její stav začal zlepšovat. Ale aspoň, že u těchto dam se situace zlepšovala. Ale u té třetí tomu bylo naopak. Bolesti páteře se stupňovaly a ona se musela s panem doktorem domluvit na rehabilitaci. Bylo to však na dlouhé lokte a mezi kontaktem s lékaře a termínem vstupního vyšetření uběhl celý měsíc. Takže její podkrovní klauzura, která trvá vlastně od září loňského roku, se nadále prodloužila. Rehabilitace měly začít až v dubnu.

Pokud jde o kulturní vyžití, mělo být mimořádně bohaté, ale nakonec jsme o dvě akce přišli. Marie Jenovéfa Kučerová nám odřekla povídání o Skotsku – snad ne definitivně, nicméně bylo odloženo na neurčito. A děti z MŠ v Gagarinově ulici zase krátce před plánovaným vystoupením k MDŽ ochořely, takže jsme dámám popřály pouze my a to samozřejmě bez básniček, písniček a hlavně bez dětské roztomilosti.

Ale domníváme se, že naši klienti a hosté kulturně nestrádali ( – nebo alespoň nemuseli, pokud se sami nerozhodli sedět doma). Program mohl být tak bohatý také díky podpoře Letiště Praha a.s.

Tento měsíc nás první výlet zavedl tento do Albánie. Tuto málo známou balkánskou zemi se loni v létě rozhodla navštívit skupina kamarádů a dva z nich nám o své cestě povídali. A samozřejmě také promítali fotografie. Albánie nemá u nás zrovna dobrou pověst kvůli nejtvrdšímu komunistickému režimu v Evropě. Byli jsme proto zvědaví jak se tam žije nyní a jak se situace změnila. Balkán je také pověstný svou krásnou přírodou, zvláště horami. Všeho toho jsme se dočkali. Viděli jsme přírodní krásy, stavby za komunismu zakázaných kostelů i chudá obydlí vesnických lidí. Jejich chudoba je pro nás těžko představitelná.

Petr s Milanem se ve vyprávění střídali a doplňovali. Dorazila také jejich kamarádka a spolucestovatelka Dáša, která jejich vyprávění sem tam glosovala. Možné právě kvůli střídání 3 řečníků působilo jejich povídání trošku roztříštěně. Navíc Milan mluvil pro naše starší posluchačky poněkud potichu. Těmito drobnostmi jsme si však nenechali kazit dojem. Celkově to bylo zajímavé. Albánie neleží až zas daleko, ale na základě našich zkušeností je snazší získat někoho, kdo byl na druhém konci světa než někoho, kdo byl v málo známé zemi za humny.

Pak jsme si udělali výlet do Brazílie a to Brazílie historické. Paní Havlínová tam byla už před půl stoletím – v letech 1946-50. I dnes – v době dálkových letů – je to země poměrně málo dostupná – a co teprve tehdy. Povídala jak se tam dostal, ukazovala dobové fotografie, které nás dost překvapily – už tehdy tam stála velkoměsta s mrakodrapy. Přinesla s sebou vekou nástěnnou mapu Jižní Ameriky, povídala nám o tom, jak bydlela u českých emigrantů, o svých výletech a cestách, o své práci atd. Její povídání bylo proloženo hudbou, o kterou se postarala její dcera – nám už dobře známá nevidomá kytaristka Katarína Ludmila. Připravila si písně světoznámého brazilského skladatele. Je sice světoznámý, ale my jsme ho neznali a ke své hanbě jsme jeho jméno stejně zapomněli. Ale písničky to byly pěkné.

Je obdivuhodné, jak se Ludmila dokázala vypořádat se svým handicapem. Umí toho daleko víc než většina zdravých lidí. Obdiv vůči ní jsme už v kronice vyjadřovali. Teť tu musíme vyseknout poklonu její mamince. Je jí už přes devadesát, ale jak je vitální a jak to má v hlavě srovnané ! Mluvila z patra, bez čtení, jen některé faktografické údaje měla poznamenané. Povídání měla krásně přehledně připravené, hlas zřetelný a silný, nepřeskakovala z tématu na téma, neodbíhala atd. Byla radost ji poslouchat. Navíc s sebou přinesla výstavku památek a suvenýrů z Brazílie.

Zájem o její přednášku byl veliký a všichni z ní byli nadšení. Každému z nás přinesla brožurku o Brazílii, pro kterou byla kvůli nám na Brazilské ambasádě. Byla to velmi vydařená akce.

Paní Pokorná, která se příležitostně účastní našich akcí, jednou přišla s tím, že se zná s manžely Jurkovičovými. Pavel Jurkovič je známý skladatel, zpěvák, hudební pedagog a instrumentalista. Ve svém oboru je skutečně veličina. Paní Pokorná se mu zmínila o Horizontu a on projevil ochotu k nám přijít. Jako téma svého povídání si vybral „Jarní motivy v lidové kultuře“. Přinesl s sebou několik cédéček, která nahrál. Šlo většinou o jeho úpravy lidových písní, často s dětským sborem.

Bohužel o jeho vystoupení nemůžeme nic moc říci než, že se účastníkům líbilo. Sál byl plný do posledního místečka. Možná právě kvůli mnoha lidem a poněkud vydýchanému vzduchu se udělalo panu Kischovi špatně. Musel na vzduch, čekali jsme co a jak, zda se to zlepší nebo pojedeme k doktorce. Nakonec se to sice zlepšilo, ale pan Kisch se na přednášku nechtěl vracet a raději zvolil dřívější návrat domů. Tak jsme ho odvezli a zpět jsme se vrátili až na samý konec pořadu. Reakce posluchačů nás nenechaly na pochybách, že se odpoledne vydařilo.

A po cestování a kultuře nás na závěr čekala trocha vzdělání. Přišel pan ing. Tomáš Sychra s přednáškou na zajímavé téma – o bylinkách. Lidí přišlo dost – aby ne, když na Suchdole má skoro každý zahrádku. Přednáška začala trochu rozpačitě, neboť pan Sychra si spletl hodinu začátku a přijel asi o půl hodiny později. Ale vše zachránil, posluchačky zaujal. Došlo i na ochutnávku – přivezl s sebou čerstvý celer (či co to bylo) o který se s námi podělil, takže přednášku chvílemi rušilo chroupání posluchaček. Kromě byli se zmínil i o homeopatii, kterou se také zabývá, a vůbec o všem možném. Myslíme, že většina posluchaček odcházela spokojených, i když některé možná čekaly, že se dozví, která bylinka vyléčí ten jejich neduh.

Této měsíc se nám křížila arteterapie s dokumentárními odpoledni. Obojí je u klientů stacionáře docela oblíbené, na dokumentární odpoledne chodí i některé obyvatelky a lidé z terénu. Od příštího měsíce jsme se rozhodli dokumenty přesunout na čtvrtek, protože Hanka jindy než v pondělí

Únor bílý – pole sílí. Jestli tato pranostika ještě stále platí, tak se máme na co těšit. Sněhu bylo požehnaně a po poměrně suchém lednu to bylo nečekané. A také nepříjemné. Sníh přišel až někdy v druhé půlce měsíce, kdy už je celý organismus nastavený na jaro, lidé vyhlížení sluníčko a oteplení. A místo toho přituhlo a dennodenně jsme museli odklízet sníh, obloha byla zamračená a ulicemi svištěl vítr a vločky. Celkově bylo velmi nevlídno. Snad tedy aspoň chleba bude dost.

Po delší době se nám o vzrušení postarala jedna z obyvatelek. Chybami se prý člověk učí, ale této dámě se to v jistém ohledu nedaří. Nedokázala se zbavit jednoho zlozvyku – stále nechává klíče v zámku. Přitom se jí to už minimálně jednou nevyplatilo. A tentokrát to bylo podobné. Upadla a když jsme ji sháněli, tak měla zamčeno a klíč v zámku. Takže nezbylo než zavolat záchranku spolu s hasiči, kteří zámek vylomili. Milá paní byla zle potlučená, ale naštěstí neměla žádné otevřené rány. Samozřejmě jsme se báli zlomenin a proto ji sanitka odvezla do nemocnice, kde se na ní pod rentgenem podívali a zjistili, že zlomeniny nemá žádné a poslali nám ji zpět. Ale bolesti měla velké. Trvalo to asi dva týdny než polevily a ona mohla zase začít chodit mezi lidi.

Z dopisu našeho adoptivního „synka“ Ibmrahima Sentamu jsme se dozvěděli, že naši podporu ve studiu už nepotřebuje. Školu dodělal a už má práci, což nás velmi potěšilo. V tomto dopise nás vybízel i k tomu, abychom s podporou dětí ze 3. světa pokračovali a umožnili vzdělání dalšímu dítku. Všichni zainteresovaní se shodli na tom, že v adopci na dálku chtějí pokračovat. Společně jsme si tentokrát „synka“ z Indie. Jmenuje se Selva Kumar. Jeho rodiče pracují jako námezdní dělníci, tatínek je navíc HIV pozitivní, což ho v práci značně limituje. Studium by tedy svému synovi dopřát nemohli.

S ohledem na věk adoptivních „rodičů“ (či spíš babiček) jsme si vybrali nejstarší „dítě“ z nabídky. Je mu 15 let a chce být učitelem. Rádi bychom ho doprovodili aspoň k absolvování střední školy.

V únoru jsme se museli rozloučit s Ivou, která dělala ve stacionáři s klienty arteterapii. Kvůli stálému zaměstnání už k nám nemohla docházet. Všechny nás to mrzelo. Pro Ivu bylo působení ve stacionáři nová a zajímavá zkušenost. Říkala, že i na ni to působilo „terapeuticky“ a i když sem někdy šla poněkud mrzutá, s hlavou plnou starostí apod., tak se jí při práci s klienty ulevilo a odcházela v o poznání lepší náladě. Klienty si oblíbila a oni jí také a vždy se na ni těšili. Ale to je život. Začali jsme hledat někoho dalšího, kdo by s výtvarnými činnostmi ve stacionáři pokračoval. A díky Bohu a Kláře (kterou to napadalo) jsme poměrně brzo našli. Ale o tom až v březnové kronice. Teď ještě snímků s Ivou.

V posledním loňském zpravodaji MČ Praha-Suchdol jsme nabízeli místním seniorům kurs angličtiny pro seniory – začátečníky. Pár zájemkyň se opravdu našlo, jedna z nich dojíždí dokonce z Dejvic. V druhé polovině února jsme kurs spustili. Vede jej Metoděj, který se vždy odpoledne věnuje klientům stacionáře. Kurs probíhá ve středu. Účastnice jsou spokojené a po několika zkušebních hodinách projevily zájem o pokračování.

Jinak probíhal únor poměrně poklidně a bez věších změn. Měli jsme tu mít tři koncerty a jednu přednášku. Paní Škampová – naše snad nejoblíbenější interpretka a hudební stálice . musela svůj koncert pro nemoc zrušit. Nešlo o žádnou banalitu, ale už ji z nemocnice propustili a podle posledních zpráv zase hraje, i když se musí šetřit. Doufáme, že časem přijde i k nám.

Po delší pauze nám přišli zahrát a zazpívat manželé Markéta a Petr Lutkovi. Koncert byl hezký a lidí na něj přišlo docela dost. Hráli opět své vlastní písně a také všem známé lidovky. Ty si spolu s nimi zazpívaly i všechny zúčastněné dámy. Předběžně jsme si domluvili ještě nějaký podzimní nebo adventní koncert. Lutkovi nám tu nechali svoje 2 CD, takže se můžeme těšit, že si je pustíme příští měsíc na hudební kavárně.

Nejvíce si koncert užila jedna klientka PS z terénu. Stihla nejen poslouchat a zpívat, ale i plést ponožky. Přišla o něco dříve. Dala si kafe a vytáhla pletení. Domnívali jsme se, že to po začátku koncertu schová, ale ani jí to nenapadlo. Štrikovala klidně dál a vůbec se nezdálo, že by si koncert užila méně než ostatní, i když ho trávila pracovně.

Následující týden – také po roční pauze – jsme tu mohli uvítat paní Zdenu Mudrovou, členku orchestru státní opery. Oba zmíněné koncerty jsme pro místní seniory mohli uspořádat díky podpoře Letiště Praha. Paní Mudrová zahrála směsku klasiky. Běhala od houslí k pianu, u kterého někdy i zpívala. Kromě klasických skladeb zahrála i několik evergreenů, které si dámy a pánové mohli zazpívat spolu s ní. A když skončila „tou naší písničkou českou“, většina očí ve společenské místnosti se leskla.

Hudby se týkala i únorová přednáška. Lucie Berná z Institutu Bohuslava Martinů byla tak hodná a přišla nám popovídat o životě a díle svého oblíbence. Ke svému povídání měla připravenou prezentaci, kterou nám promítla. Všem zúčastněným přinesla 2 pohlednice, které Institut BM vydal. Na jednom byl hudební velikán v dětské věku, kdy vypadal jako roztomilá holčička s dlouhými vlásky, na druhé byl v nejlepších letech a všem přítomným dámám se až zatajil dech, jaký to byl hezký chlap.

Dozvěděli jsem se o jeho životě ve Francii, USA i Švýcarsku, o jeho manželství a přátelstvích, o úraze hlavy, o přenesení jeho ostatků do vlasti a spoustu dalších zajímavých informací. Ale neposlouchali jsme jen Lucii, nýbrž přímo i mistra, totiž jeho hudbu. Lucie vybrala několik hudebních ukázek, které jí jsou blízké a o nichž se domnívala, že by se mohly líbit i posluchačkám. A líbily se, stejně jako celá přednáška. Děkujeme Lucii, že nám umožnila strávit příjemné odpoledne v přítomnosti jednoho z našich velkých krajanů.

Měli jsme tu ještě jednu neveřejnou „přednášku“. Jeden zklientů stacionáře projevil zájem popovídat ostatním o svém celoživotním koníčku – astronomii. Přivezl si na to několik velkých knih plných fotografií. Věděli jsme, že není v takové kondici, aby mohl mluvit k veřejnosti. Ale strávili jsme s ostatními klienty stacionáře několik odpolední prohlížením jeho knížek a povídáním o hvězdách a vesmíru. A „přednáčenící“ se přitom neustále vracel k svému oblíbenému tématu – přistání Američanů na Měsíci.

Ve videokavárně jsme tentokrát sáhli po „Perličkách na dně“, ale bylo to „sáhnutí vedle“. Domnívali jsme se, že tento přes 40 let starý film by mohl zaujmout. Zaujal i nezaujal. Lidí na něj přišlo dost, ale zároveň všichni odešli před koncem. Snad budeme mít příští měsíc při výběru šťastnější

Vánoční i novoroční svátky jsme prožili v pokoji a do nového roku jsme vstoupili ve zdraví a v plném počtu. Jen jedna z obyvatelek ještě pobývala v rehabilitačním zařízení po operaci endoprotézy. Což ji však z „plného počtu“ nevyřazuje, naopak při našich návštěvách v tomto zařízení bylo zřetelné, že se její návrat den co den blíží. Nakonec jsme ji mohli uvítat ve čtvrtek 22.1. Byla pryč téměř 2 měsíce. Ještě se jí nechodí moc dobře a stále používá 2 francouzské hole, ale doufá, že postupně si vystačí se svou starou dobrou kamarádkou – holí, která ji věrně podpírá už léta.

Ale radost z jejího návratu byla v zápětí zkalena nehodou jiné obyvatelky. Jednou v neděli ráno upadla a nemohla vstát. Asi byl její pád spojen s krátkou mdlobou. V rozrušení po pádu nedokázala zavolat na pomoc naší víkendovou službu. Pokoušela se zavolat do kanceláře, ale v rozrušení volala mobilem. Pohotovostní signalizaci asi mačkala špatně, protože pohotovostní služba ji neslyšela, ačkoli jsme pak ověřili funkčnost zařízení. Nakonec zavolala dceru, jejíž číslo používá nejvíce. Ta na štěstí bydlí nedaleko. Společně se službou ji zvedli. Nemohla se postavit na nohu, ale rezolutně odmítala záchranku. Až v pondělí na naše naléhání a po konzultaci s ošetřujícím lékařem svolila. V nemocnici k naší úlevě zjistili, že si nic nepolámala. Šlo jen o naražení, ale velmi bolestivé. Asi po týdnu byla propuštěna – stále však de facto jako nechodící.

V lednu pro vedení zařízení nastalo poněkud stresové období, kdy bylo třeba pohlídat včasné podání vyúčtování všem našim podporovatelům. Díky Bohu a naší účetní firmě jsme to zvládli. Ostatní personál i klienti se vrátili k obvyklé práci, obvyklému horizontskému životu a aktivitám. Do stacionáře přestala jezdit jsena z loňských uživatelek a vystřídal ji jeden pán. Podobně, jako v říjnu ona, začal i on působení ve stacionáři jízdou na rotopedu. Je nejmladším klientem stacionáře, povahou poměrně uzavřený, málomluvný (i když za tím je možná jeho získaný handicap – hůř se vyjadřuje) a bezkonfliktní.

Dalším klientem stacionáře se stal jeden dosavadní klient terénní pečovatelské služby. Zmínili jsme se o něm v prosincové kronice, kde je i jeho foto. Ten je naopak velmi společenský a mezi dámy zapadl jako ryba do vody. Zvláště s jednou z nich se velmi spřátelil.

Možná i díky jízdě nového klienta na rotopedu přišel Metoděj, který se klientům věnuje každý den odpoledne, s nápadem pravidelného každodenního cvičení. Sehnal publikaci se cvičením vhodným pro seniory a pustili se do toho. Všichni se do toho zapojili poměrně dosti ochotně, jen jedne z nich je poněkud pohodlný a nerad se ke cvičení zvedá. Po odpolední siestě tedy skoro každý den následuje káva na probrání a pak se dámy a pánové rozhýbají než se pustí do další činnosti.

Dále je pohybová aktivita součástí muzikoterapie, takže i když je kvůli počasí omezena i možnost procházek a výletů, naši klienti rozhodně nesedí ve stacionáři celý den jako pecky.

Další pravidelnou věcí, kterou Metoděj ve stacionáři zavedl, je středeční pečení. Dámy se do toho pustily s gustem a pánové se zas s gustem pustili do konzumace upečených výrobků. Ale abychom jim nekřivdili, musíme uvést, že i oni přikládají ruku k dílu.

Dámy jsou Metodějovi velkou inspirací a nezbytnými konzultantkami. Společně vyzkoušeli pečivo slané i sladké. Dámy vydávají počet z toho co se v životě naučily a Metodějovi se nabyté zkušenosti určitě hodí v manželství, ke kterému se právě chystá. Jistě už se těší, jak své milované choti bude nosit v sobotu ráno k snídani do postele čerstvě upečené koláčky.

Další změnou byla nová dobrovolnice pro pohotovostní služby, která začátkem ledna nastoupila. Bohužel se hned po prvním týdnu ukázalo, že není tak spolehlivá jak bychom potřebovali, a tak jsme se s ní v zápětí museli rozloučit. Díky Bohu na sebe náhrada nedala dlouho čekat a nastoupila sem dívka jménem Anička, se kterou jsme naopak velmi spokojeni.

Naše lednové doprovodné aktivity vzbudily celkem slušný ohlas. Poměrně dost lidí přišlo i na akce bez živého vystupujícího. Zvláště promítání o pyramidách, ze života savců, o vesmíru, ale i Romance pro křídlovku se líbily. Program hudební kavárny nám zas pro leden obstarala jedna naše dejvická příznivkyně. Má na CD téměř kompletního Gustava Mahlera a z jeho díla pro nás něco vybrala.

Ale největší pozornosti se samozřejmě těší živá stoupení. Na leden jsme měli naplánovány 3.

Před rokem nám na leden nabídla vystoupení kapelka Bejvávalo. Moc se nám to líbilo a tak – když se rok s rokem sešel – požádali o další návštěvu. Přislíbili ji ochotně a ve středu 14. 1. jsme je tu mohli přivítat. Své vystoupení mají vždy sestavené nějakým jednotícím motivem. Letos to byl výběr ženicha pro nejmladší členku kapelky, sličnou zpěvačku.

Koncert byl sestaven z písniček o různých řemeslech a řemeslnících a slečna zvažovala jestli by to byla či nebyla výhodná partie. Např. bednář, který tluče na obruče a nedá pokoje, by výhodnou partií nebyl, neboť by mladou paní rušil při vyspávání. Nezdál se jí ani koudelníkův syn z Kutné Hory, ani sedlák. Ba ani pacholek jí nebyl dost dobrý, ačkoli nám horlivě předváděl vysloužené kuřátko, husičku, telátko a čuníka. Prý se jí nechce čekat na 7. léto, kdy by na ní konečně přišla řada.

Už to vypadalo, že „kdo vybírá, přebere“ a slečna zůstane na ocet, ale přece jen jsme se nakonec dočkali happy endu a závěrečné písničky o tom, jak se oženil kominík.

Koncert se všem moc líbil. Některé posluchače tato kytička písní z našich milých luhů a hájů vysloveně dojala.

Týden na to jsme české luhy a háje opustili a spolu s Ditou Hallovou a Vladimírem Janečkem jsme se vydali do nedozírných mongolských plání. Tito dva mladí cestovatelé se do Mongolska vypravili na vlastní pěst a spolu se seznámili až tady. Ve svém vyprávění tedy popisovali každý své vlastní zážitky a postřehy. Mongolsko je vzdálená, u nás málo známá exotická země a Dita s Vladimírem jsou dobří vypravěči s velkým smyslem pro humor, což je ideální kombinace. Takže jsme se nejen něco dozvěděli, ale také se hodně zasmáli. V paměti nám uvízlo několik příhod, postřehů a fotografií. Asi málokdo zapomene na fotku na, níž na zva Mongolové opékají sviště. To samo o sobě není až zas tak zajímavé. Ve stepi je svišťů přehršel, jsou velcí asi jako králík, tak proč si nedat? Ale zatrnulo nám z toho, že ho opékali letlampou! Což je tamní běžná úprava svišťů. Mongolové jsou prý velmi pohostinní a přátelští. Někdy to může být až nepříjemné, a to nejen co se týče grilovaných svišťů. Jednou se cestou ve stepi pan Janeček přiblížil k jakési jurtě. Byla v ní jen stará paní a hejno dětí. Hned se chtěla družit a na uvítanou jim nabídla vlastní kumys (místní kořalku). Při pohledu na láhev se mladým cestovatelům rozhodně nesbíhaly sliny. Naopak se jim spíš zvedal žaludek. Eufemisticky řečeno – láhev nebyla úplně čistá a její obsah také nebyl zrovna průzračný, plavalo v něm pár jačích chlupů a dalších drobností, které od konzumace spíše odrazovaly. Ale v zájmu dobrých vztahů nebylo vyhnutí. Jeden z cestovatelů si tedy srdnatě přiložil láhev k ústům, zaklonil hlavu a po předstíraném napití kumys pochválil. Stará paní mu s kamenným výrazem ukázala na ohryzek a řekla: Tady se vám to nepohnulo. Nezbylo tedy napít se tak, aby se mu „to pohnulo“ a tedy, aby hlt kořalky sjel ústy do žaludku. Přežil to bez úhony (i bez průhony)

A podobných příhod bylo mnoho. Bylo to velmi milé a zábavné odpoledne a jsme paní Hallové a Panu Janečkovi vděční, že si na nás udělali čas. Kéž by to nebylo naposled.

A další týden nám přišla paní Anna Kordić zazpívat chorvatské písně. Měli jsme ji tu mít už v listopadu. Ale nemoc koncert zhatila. Tentokrát vše proběhlo bez komplikací a koncert se všem moc líbil. Paní Kordić má chorvatského manžela a tak tam často jezdí. Nakoupí cédéčka s nejnovější hudbou. Nějaký kamarád ji to vypreparuje, aby měla na disku jen hudbu bez zpěvu a ona k reprodukované hudbě živě zpívá. A nejen zpívá – také překládá texty, abychom věděli o čem písnička je (většinou o lásce) a povídá o Chorvatech a Chorvatsku. Paní Kordić je moc milá a dokáže vytvořit velmi příjemnou atmosféru a posluchačky si získat. Řekla nám i něco o sobě, jak se ke zpívání dostala, proč s ním začala apod. Vyzdvihněme, že její hlavní motivací je dělat lidem radost a koncertuje bezplatně. A nejen to – nahrává také cédéčka, které prodává hluboce pod cenou. 2 nejnovější nám dokonce věnovala. Díky jí za velmi milý zážitek a těšíme se zase za čas na shledanou. To byly plánované akce. A k nim přibyla jedna neplánovaná. Firma, která provozuje jedinou hadí farmu v Evropě nám nabídla prezentaci svých výrobků. Farma je Slovensku, kde jsou zdravotní výrobky z hadího jedu už dobře zavedené. Teď chtějí jejich distribuci rozšířit i do ČR. V současné době prochází výrobky na patřičných místech schvalovacím řízením. Jde o masti proti bolesti a k lepšímu léčení ran a kožních defektů. Nabídku na tuto prezentaci jsme dostali na poslední chvíli a tak se nás tu moc nesešlo.Na farmě pěstují 2 druhy jihoamerických hadů, celkem asi 150 kusů. Jed smí odbírat jen majitel farmy a navzdory vší opatrnosti už byl několikrát uštknut. Naštěstí dávka jedu nebyla moc velká a sérum dostal včas. Jednoho hada pánové z firmy přinesli na ukázku. Naštěstí ale naloženého v lihu.