Díky Bohu vstoupily všechny obyvatelky do nového roku ve zdraví a bez zvláštních komplikací. Samozřejmě, že vzhledem k věku je to zdraví relativní a s přibývajícím věkem ubývají síly. Průměrný věk, kterého naše obyvatelky letos dosáhnou, bude 85 let. Nejstarší bude 95 let, nejmladší 68. Zdravotními komplikacemi však mnohé z obyvatelek „předčí“.

Kéž by tento rok končil ve stejném složení obyvatelek, v jakém jej začínáme. To jsme si přáli i na začátku roku 2009 a vyšlo to.

Naopak složení personálu je téměř úplně jiné než bylo před rokem. Z dosavadních zaměstnanců zbyli jen Romana a ředitel. Doufáme, že se nám personální situace už konečně na delší dobu ustálila, a že nám nové složení vydrží. Domníváme se, že i naše obyvatelky, jsou s personálem spokojeny – ačkoli víme, že některým je stacionář v Horizontu trnem v oku a domnívají se, že kvůli stacionáři je tu personálu zbytečně moc.

Také slečny, které nám tu po nocích a víkendech hlídají klid a bezpečí obyvatelek, se nám z poloviny obměnily. Z původního obsazení zůstaly Doubravka a Táňa. V průběhu roku je doplnily Anička a Bětka. Anička však musela kvůli úrazu ke konci roku ubytování a služby ukončit. Takže jsme v novém roce hledali novou slečnu. Stejně tomu tak bylo i před rokem. Naštěstí jsme poměrně brzy sehnali Marušku, která od února nastoupí. Bydlet bude s Bětkou. Na první dojem působí velmi sympaticky, tak doufáme, že se osvědčí.

Ze stacionáře nám tento měsíc odešla dva klienti. Jednak paní, která sem chodila ze současných klientů nejdéle a troufáme si říci, že mezi personálem i ostatními klienty byla jednou z nejoblíbenějších. A dále pán, který sem chodil naopak nejkratší dobu. V obou případech už rodina na péči nestačila a oba museli být umístěni v zařízení se stálou péčí.

Z nového personálu nápady překypuje hlavně Hanka a díky ní se tu objevily nové věci, viditelné na první pohled. Je to např. nástěnka naproti hlavnímu vchodu, kde jsou profily pracovních pozic včetně fotek personálu. Nebo nástěnka s prodejní výstavkou, kterou Hanka nainstalovala v jídelně – jsou zde výrobky z arteterapie, ale i věci které s klienty stacionáře dělá Hanka mimo program arteterapie. Další nástěnka se objevila v zadní místnosti, přezdívané nově „salonek“. Jsou na ní fotky hlavně klientů a aktivit stacionáře.

V dokumentárních odpoledních jsem začali nové cykly dokumentárních filmů – seriál o přírodě Jižní Ameriky, seriál o světových náboženstvích a třídílný film o císařovně Sissi. Všechny se setkaly se celkem slušným zájmem, v němž však kraluje v Sissi – inu, císařovna prostě nemůže než kralovat.

Do nového roku jsme vstoupili s nejistotou, jak na tom budeme s penězi. Proto jsme omezili fyzioterapii – nejoblíbenější, ale zároveň nejnákladnější aktivitu – a od ledna jsme najeli na 14ti denní cyklus. Všem nám to bylo líto, ale všichni chápali, že v době krize se musíme obávat, že bude dotace ze státního rozpočtu značně snížena. K velké radosti jsme se na samém konci ledna dozvěděli, že se budeme moci vrátit k dosavadnímu týdennímu cyklu. A to díky dotaci ze státního rozpočtu a také díky grantu Letiště Praha, který jsme letos opět získali (byť o něco nižší než loni).

Díky grantu letiště si sem budeme moci pozvat i nějaké profesionální hudebníky, cestovatele a umělce.

V lednu jsme se ještě „spokojili“ se dvěma dobrovolníky, kteří však podali profesionální výkon. Paní Kordić jsme znali už z loňského ledna, kdy tu měla první vystoupení, které se nám moc líbilo. Byla to tedy „sázka na jistotu“.

Nastal však problém – víkend před koncertem napadlo přes půl metru sněhu. Znamenalo to jednak komplikace s dopravou a riziko, že hůř pohybliví senioři se do závějí neodváží vyrazit. Doufali jsme, že nepřízeň počasí většinu lidí neodradí. Bylo by nám hloupé, kdyby paní Kordić (která je zvyklá na mnohem větší sály a publikum, než jakého se může dočkat v Horizontu) přišla a posluchačky nikoli. Trochu jsme trnuli, ale zbytečně. Přišlo možná o trochu míň lidí než kdyby nebyly závěje, ale přesto se jídelna slušně zaplnila. A hlavně při koncertě byla velmi příjemná atmosféra. Svou zásluhu na tom má jistě paní Kordić, ale i „velikost“ (tzn. „malost“) jídelny. Domníváme se, že ve velkém sále by se taková rodinná atmosféra vytvářela o poznání hůř. Všichni účastníci koncertu byli nadšení a zářili štěstím, někteří byli až dojatí. Doufáme tedy, že to nebylo naposled, co jsme zde paní Kordić mohli uvítat.

Další přínos její návštěvy u nás byl v tom, že si nás zařadila do svého elektronického adresáře a od té doby nám posílá různé prezentace, videa, fotky atd. Vždy po skončení čtvrtečního dokumentu si několik z nich společně promítneme. Je to příjemné oživení a návštěvníci „dokumentárních odpolední“ si na tento doplněk rychle zvykli a oblíbili si jej.

Další kdo se nám v lednu postaral o „živou“ kulturní akci byl Radek Hybel. Na internetu jsme našli jeho cestopis o Chile. Zaujal nás a napsali jsme mu jestli by nám o své cestě nepřišel vyprávět. Naší prosbu ochotně vyslyšel. Jeho vyprávění bylo velmi zajímavé a fotky moc hezké. Nehovořil jen o svých osobních zážitcích a dojmech, ale pověděl nám i něco o historii, původních obyvatelích, politickém kontextu země atd. Navíc je dobrý vypravěč a vtipný chlapík, takže bylo velmi příjemné ho poslouchat. Při této návštěvě nás „s sebou vzal“ do severního Chile a projevil ochotu přijít ještě někdy a povídat nám o své cestě na jih. Nepochybujeme, že všichni účastníci na další část jeho vyprávění přijdou znovu. Návštěvnost této akce byla vzhledem přetrvávající nepřízni počasí také dobrá.

Venku mrzlo až praštělo, sníh neroztával, u krajů chodníků a ulic byly hromady zmrzlého sněhu. Značnou část ulic a chodníků pokrýval led. Tolik sněhu jsme v Praze (ale i jinde po republice) neměli už mnoho let, možná i desetiletí. A právě tak jsme vstoupili do druhého měsíce tohoto roku.