V prosinci se nám stala velmi nepříjemná až tragická událost. Anička, jedna z našich „pohotovostních dobrovolnic“ 7. prosince ráno, cestou do školy, spadla pod metro. Příčinou byla mdloba, způsobená snad nízkým tlakem. Prý už podobně omdlela dříve. Tentokrát se to stalo na špatném místě ve špatnou dobu. Anička nejen spadla a navíc do ní narazil přijíždějící vlak. Podrobnosti neznáme. Víme jen to, že Anička to zle odnesla – měla otevřenou zlomeninu stehenní kosti, zlomený ramenní kloub, 12 zlomených žeber a ještě další zranění. Zázrak byl, že to vůbec přežila. Musela prodělat několik operací a úraz ji vyřadí z běžného života na víc než půl roku. Tato komplikace bohužel ukončila její bydlení a služby v Horizontu. Na její stav se průběžně ptáme její kamarádky Bětky a zdá se, že rekonvalescence probíhá úspěšně a i po psychické stránce se s tímto traumatem vyrovnává dobře.

Až na tuto nehodu proběhl konec roku pro všechny naše klienty, obyvatele i personál celkem klidně a v pohodě.

S koncem roku jsme v „dokumentárních odpoledních“ ukončili cyklus o Keltech a seriál o životě savců – oba byly celkem oblíbené. Vojevůdce jsme dokončit nestihli a se Spartakem budeme bojovat ještě v lednu.

Místo hudebních kaváren jsme měli tento měsíc jen videokavárny. Během nich jsme pouštěli polský historický velkofilm podle Sienkiewiczova románu Potopa. Své diváky si našel a hudební kavárny naopak někdy bývají prázdné, tak to nikomu nevadilo.

Z „živých“ akcí jsme tu v prosinci měli dva koncerty. Kvůli nim jsme přesunuli „dokumentární odpoledne“ ze čtvrtka na středu. Jednou z toho zbytečně – koncert manželů Havlových, původně avizovaný na čtvrtek jsme na poslední chvíli museli přesunout na pondělí, neboť Havlovi museli v plánovaném termínu jet hrát na Slovensko na premiéru jakéhosi filmu, k němuž dělali hudbu. Vzhledem k tomu, že ke změně došlo až po rozšíření programů tak možná přišli o nějaké posluchače.

Na jejich koncertě nás nebylo mnoho, tak kolem deseti. Někteří účastníci z loňska asi nepřišli záměrně, neboť si pamatovali, že hudba Havlových není pro každého. I proto jsme je při domlouvání koncertu prosili, aby zvolili přístupnější věci, zvláště v kombinaci s pianem.

Vyšli nám v tom vstříc a bylo to dobře. Koncert se všem zúčastněným líbil, někteří projevili zájem o koupi cd. A na závěr si nikdo neopomněl zacinkat na indické zvonečky a tibetské mísy.

Celá akce měla velmi příjemnou atmosféru, komorní a přátelskou, což si pochvalovali i Havlovi. Domluvili jsme se, že by nám příští rok mohli přijít povídat o svých opakovaných cestách do Indie.

O další koncert se nám postarali další manželé – Markéta a Petr Lutkovi, také naši staří známí. Jak je to u nich obvyklé, hráli částečně duchovní, náboženské písně, které složil sám Petr Lutka nebo jeho přátelé. Druhou část tvořily lidovky, které posluchačky vesměs zpívaly společně Lutkovými. Petr Lutka oba druhy písní hrál ve dvou blocích. Možná by příště bylo lepší oba druhy promíchat. Některým posluchačům více vyhovují písně duchovní (např. paní Zemenové), jiné – méně nábožensky založené posluchačky, ale ke konci „duchovního“ bloku dávaly najevo, že už je to na ně moc dlouhé a chtějí si také zazpívat. Poté, co to pan Lutka zaregistroval, „přehodil výhybku“ směrem k lidovkám, takže si nakonec přišli na své všichni. A opět musíme složit poklonu paní Luktové, která nás svou hrou na piano nepřestává oslňovat.

Při odpoledním pravidelném pečení ve stacionáři se klienti s Hankou N. věnovaly hlavně vánočnímu cukroví, abychom měli co konzumovat na blížící se „besídce“.

Také při arteterapii vládly vánoce – pod taktovkou Hanky J. klienti vyrobili krásnou kometu. Tak krásnou, že jsme ji po vánocích neschovali a zatím stále září v našem salónku (dříve „ergoterapii“).

Ve středu 16.12. jsme měli obvyklé předvánoční setkání. Jako občerstvení jsme použili cukrářské výrobky stacionáře. Ale to by nestačilo. Proto každý z personálu přispěl svou troškou do společného mlýna, takže nám ještě zbylo na vánoční a silvestrovské setkání obyvatelek. Do příprav a aranžování cukroví a občerstvení se tentokrát ochotně zapojili i klienti stacionáře. Dokonce ani moc neujídali ( pouze to předstírali, což nás u takových šprýmařů nepřekvapilo).

Domníváme se, že se setkání velmi povedlo. Na poslední dvě společenské sešlosti přišlo podstatně méně lidí než jsme byli zvyklí z předchozích let. Vrtalo nám hlavou jestli zo nemá závažnější příčinu. Ale předvánoční setkání nás přesvědčilo, že ne. Lidí přišlo hodně, bylo vidět, že jsou spokojení, dobře se bavili, celková nálada byla velmi příjemná. Děti měli vystoupení snad ještě roztomilejší a senioři se zapojovali ještě aktivněji než jindy. Všichni jsme z „besídky“ odcházeli s dobrým pocitem.

Dva dni po „besídce“ jsme ještě vyrazili na výlet. Měli jsme naplánovánu cestu do skanzenu v Přerově nad Labem. Už jsme tam sice byli, ale v létě a teď v adventu tam byla výstava o tom, jak se vánoce slavili za „starých dobrých časů“. Ale dva dny před výletem nám někdo řekl ať tam nejezdíme, že když tam byl s dětmi, tak to byla hrůza – hlavně kvůli zimě, která venku panovala. Děti prý zimou skoro brečely, vůbec si to neužily a chtěly domů. Dalo se předpokládat, že senioři by na tom byli podobně. Ti se navíc nemohou zahřát pohybem. Představa, že by po výletě někteří onemocněli, nás budila ze sna.

Už už jsme chtěli výlet odvolat, ale Hanku napadlo, že bychom mohli jet na Karlštejn do muzea Betlémů. Tam jsme sice také byli, ale z tehdejších výletníků s námi jezdí už jen paní Křížová. Všech jsme se zeptali, zda se změnou souhlasí a v pátek 17.12. jsme vyrazili. Mráz byl skutečně třeskutý, ale to nás neodradilo od toho, abychom si výlet nevychutnaly.

Po muzeu jsme se vydali do tamní vyhlášené restaurace (stejně jako před třemi lety) a tam jsme si to vychutnali doslova. Dobré jídlo a pití a posezení u krbu bylo pro všechny příjemné. Pobavila nás zejména paní Pěkná svým úlekem, když jí číšník přinesl bažanta, kterého si objednala.

Samozřejmě, že takovou porci nemohla zvládnout a tak jsme jí nechali „zbytek“ (tj. většinu) zabalit do krabičky s sebou. Nevíme jak to s bažantem u ní doma dopadlo – zda měla ten den večeři celá rodina, nebo ho paní Pěkná jedla sama během celého víkendu.

V sobotu 19.12. sloužil v Horizontu bohoslužbu patriarcha CČSH Tomáš Butta. Je to už takové tradice (asi tříletá). Pro věřící obyvatelky je tento den dvojnásobným svátkem.

A pak už jen tři předsváteční dny a přišel štědrý den. Na štědrý den tu naše dámy zůstávali jen tři a jejich posezení bylo tedy velmi komorní.

Mezi svátky měla mít tři dny a tři noci službu Anička. Ta však nebyla ve „službyschopném“ stavu – viz výše. Denní služby si rozdělil personál a nočních se obětavě ujala Bětka.

Díky Bohu za minulý rok; i za to, že jej končíme ve stejném složení ubytovaných dam jako loni. Kéž se těm, kteří nás opustili – ať už klientům stacionáře nebo členům personálu, vede na jejich dalších „štacích“ dobře.