Začátkem měsíce zasáhla Čechy vlna povodní. Voda – alespoň v Praze – nedosáhla takové výšky, jako před 11 lety, ale přesto natropila pěknou paseku. Suchdol leží vysoko nad vodou, takže jsme nebyli v přímém ohrožení. Velká voda se dotkla pouze těch z nás, kteří do Horizontu dojíždějí. Nejezdilo metro, také autobusy nemohly jet Podbabou kolem řeky a objížděly to přes Horoměřice. Na Evropské se tvořily pěkné „zácpy“. Naštěstí pro nás to bylo horší vždy v protilehlém směru – ráno cestou do Prahy, odpoledne cestou z Prahy. I tak nám cestování do práce zabralo více času než obvykle.
Na Suchdole jsme tedy velkou vodu neviděli (pouze v televizi, kde jí bylo skoro jako v řece). Ale když jsme se asi po týdnu, když voda odpadla a byla zprůjezdněná cesta do Roztok, byli podívat na naše oblíbené místo v Sedlci u vody, bylo zřetelné kam až voda vystoupala. Tam, kde obvykle špacírujeme, bychom během povodně vůbec nestačili. Všechny stromy a stromky byly „ozdobené“ trávou, chaluhami, igelitovými pytlíky a dalšími odpadky. Některé stromy byly napůl vyvrácené, tráva stále pokrytá páchnoucím bahnem … Překvapilo nás, kolik bylo všude po zemi mušlí. Lavička na které sedáváme byla taktéž pokrytá bahnem a abychom mohli dát odpočinout znaveným tělům, museli jsme lavici pokrýt novinami.
Déšť a povodně brzy vystřídala šílená vedra. Teploty vyšplhaly vysoko nad třicet stupňů a všichni hledali alespoň slabé útočiště ve stínu. Dámy ve stacionáři si pohotově vyrobily vějíře, ze skříní jsme vytáhli ventilátory, aby se horký vzduch alespoň hýbal. Byli jsme opravdu vděční za jabloň na zahradě.
A právě na ten nejrozpálenější týden jsme měli naplánováno dvě poměrně významné akce – v úterý 18.6. tu natáčela televize (poprvé v „dějinách“ Horizontu). Bylo to do pořadu o charitativní a diakonické práci v jednotlivých církvích, v našem případě o CČSH. Kromě Horizontu se natáčelo ve dvou dalších střediscích DM CČSH.
Byli jsme z toho pořádně nervózní. Nikdo z nás s natáčením a vystupováním před kamerou, resp. diváky nemá zkušenosti a cítili jsme se dost nesví. Odmítnout jsme však nechtěli v domnění, že tím můžeme něco pro DM, a snad i pro celkový obraz církví v očích veřejnosti udělat. Samozřejmě, že natáčení se účastnili pouze ti členové personálu i klienti, kteří s tím souhlasili.
Natáčel se dopoledne neformální program ve stacionáři, na muzikoterapii, na procházce, dramahrátky na zahradě, na biblické hodině a inscenovaná scénka z jednou z našich pohotovostních dobrovolnicí.
Jak to dopadlo zatím nevíme, pořad bude uveden až v prosinci.
Ve stejném týdnu nám přivezli zahradní houpačku, kterou jsme pořídili za peníze ze sponzorského daru. Kolegyně se kdesi dozvěděly, že pohupování na houpačce má seniory s poruchou kognitivních funkcí blahodárný účinek. Snad nám to praxe potvrdí.
Hned následující den po natáčení jsme měli na zahradě malou oslavu 12. výročí otevření Horizontu. Pořád bylo šílené horko. Udělali jsme stínu, co jsme mohli, dali ve větráky, vychladili nápoje, připravili i zmrzlinové pohárky.
Zahrada byla ozdobená barevnými girlandami, které vyráběli klienti stacionáře spolu Hankou.
Leckoho vedro od účasti na naší sešlosti odradilo, ale přesto byla účast slušná a atmosféra příjemná. Současný předseda Střediskové rady nemohl přijít, neboť zrovna úřadoval na Magistrátu. Ale trn z paty nám opět vytrhla bývalá předsedkyně Marta Jurková. Přečetla něco z knížky své dcery, která žije v Izraeli. Lidé si povídali a bavili se. Přišel bývalý pan starosta, který na Suchdole s Horizontem začínal spolupráci i současný pan starosta s paní místostarostkou a asistentkou, kteří ve vzájemné spolupráci s námi pokračují.
Kolem čtvrté hodiny přišel harmonikář a většinu lidí rozezpíval. Kdo nechtěl zpívat, tak si dál povídal. Všichni odcházeli spokojení (aspoň nám to říkali), takže akci navzdory až příliš „pěknému“ počasí můžeme prohlásit za úspěšnou.
Mezi obyvatelkami Horizontu ani klienty stacionáře během června nic zvláštního nestalo. V terénní pečovatelské službě nám několik klientů přibilo a dvě klientky naopak navždy „odešly“ (zesnuli).
Měli jsme tu dvě kulturní akce – oba pro nás udělali „staří známí“ – pan doktor Mrázek a pan Lehejček.
Pan Mrázek nás vzal na cestu do Afriky a do historie – mluvil o starověkem egyptském městě Elefantina. Znalosti měl nejen vyčtené z historických knih, ale vykopávky a památky v Elefantině osobně navštívil. Dr. Mrázek je záruka kvality – má velké vědomosti a mnohé zkušenosti, hodně toho četl a mnohá místa navštívil. Navíc má dar zajímavě vyprávět a v neposlední řadě i smysl pro humor. Takže je vlastně ideální přednášející, což tentokrát znovu potvrdil. Fotografie zřetelně dokládají, že posluchačky se nenudily.
Rovnou jsme si s panem doktorem domluvili téma další přednášky – bude o Chetitech. Zbývá jen doladit termín.
Druhou přednášku si pro nás připravil Jří Lehejček. 
Vzal nás s sebou do Kanady. Na ostrově Vancouver strávil celý semestr studiem i cestováním. Ukázal nám nádherné fotky přírody, viděli jsme „hory plné ledu“ (jak ze Seifertovy básně), mohutné řeky, hluboké lesy, fotky z osobního setkání s medvědem. Ale i fotky z univerzitního kampusu a měst. Také pan Lehejček je záruka kvality a všichni „virtuální cestovatelé“ vědí, že se vyplatí na něj přijít. V dohledné době se chystá v rámci své výzkumné práce jet do Grónska. Už se těšíme, že nás tam zprostředkovaně vezme s sebou.
Konec měsíce byl zase propršený. Už jsme si mysleli, že i červnový výlet (stejně jako ten květnový) strávíme pod deštníky. Ale počasí se umoudřilo a po několika deštivých dnech se ve čtvrtek 26.6. ukázalo sluníčko.
S poměrně malou skupinkou jsme se vydali na výlet do Zájezdu. O tamním zooparku nám řekla naše masérka a pracovnice „výtvarné dílny“ v jedné osobě. Naštěstí nás napadlo domluvit si předem prohlídku s průvodkyní. Tou byla příjemná slečna, kterou vám tu i můžeme ukázat spolu se skupinkou výletníků.
Její komentář dodal prohlídce šťávu. Bez něj by to nebylo zdaleka tak zajímavé. O každém ze zvířat nám řekla pár zajímavostí (jaký je rozdíl mezi opicí a poloopicí, že ty roztomilé sirakuty jsou vlastně dravci, že ocelot je jediná kropenatá šelma, které se na hřbetě skvrny spojují v pruhy, že karakal znamená turecky „černé ucho“, že chameleoni se nezbarvují podle prostředí, ale podle nálady,– jako lidé – a čím je světlejší, tím je ve větší pohodě, že velbloud má „zavírací“ nos atd. atd. 
Slečna Sandra to ví opravdu hodně a o své znalosti se s námi ochotně podělila.
Zoopakrk je soukromý podnik, vlastněný několika milovníky zvířat. Pokud si dobře pamatujeme, tak dlouhá léta pracovali v zoo, ale pak se osamostatnili. V současné době usilují o jakousi akreditaci, aby byly oficiálně zařazeni do sítě zoologických zahrad. Držíme jim palce. Moc se nám u nich líbilo.
Dá se říci, že i více než k velké pražské zoo (při vší úctě k ní). Zvířata jsou zde vidět z mnohem větší blízkosti. Na některá jsme mohli koukat i z deseticentimetrové vzdálenosti. A naše nadšení ještě zvětšil komentář, kterého se nám dostalo. Každému horlivě doporučujeme, aby se do Zooparku Zájezd podíval a dopředu si prohlídku s průvodcem domluvil. Není to drahé a zážitek bude mnohem větší.
Ze všech zvířat se nám každopádně nejvíc líbili lemuři. 
Hlavě proto, že měli asi měsíc stará mláďata. Byla hrozně legrační. Poskakovala po větvích jako gumové míčky, věšeli se na maminky, houpali se na větvích, pobíhali po zemi, dělali si prolézačku z mámina ocasu atd. Vzbudila v nás skoro až dětinské nadšení.
Po nezbytné zastávce v hospodě na oběd jsme se vydali na Okoř. I tam jsme měli domluvenou prohlídku s průvodkyní. Dozvěděli jsme se něco o historii i současnosti hradu. Mimo jiné i to, že v legendách se o žádné bílé paní na Okoři nehovoří. Původ má asi v nočním snění trampů. Nebo se autorovi – který byl jistě jedním z trempíků – tato pohádková postava zalíbila natolik, že ji prostě bez ohledu na historické legendy umístil do míst, kam rád jezdil za romantikou. Nedivíme se mu, že se mu tam tak zalíbilo. Zvláště v dobách, kdy se sem mohlo jezdit „na divoko“ a tábořit přímo v ruinách hradu, to musel být opravdu zážitek. A z Okoře hurá domů a měsíc byl za námi.
