Únor bílý – pole sílí. Jestli to pořád ještě platí, tak by měli zemědělci začít stavět nové stodoly. Sníh, který napadl začátkem ledna se stále držel. Na každém rohu byla hromada zledovatělého sněhu. Teplota byla stále několik stupňů pod nulou, takže sníh a led ani neměly možnost odtát. Naopak spíš sem tam pár vloček připadlo. Obloha byla stále šedivá a zamračená. Jak měsíc postupoval, byly jsme z toho všichni čím dál mrzutější. Až poslední únorový týden se na nás sem tam usmálo sluníčko a nějaký ten litřík sněhu odtál. To se však mělo počátkem března změnit.

Naše dámy si dobře rozmyslely než někam vyrazily. Vyhlídka zlomené nohy nikoho nelákala. Jednu z o trápila vleklá viróza. Jinou dámu zase celý měsíc trápilo oko – měla v něm opar, což je velmi bolestivé. Opakovaně musela navštěvovat oční lékařku a vzhledem k počasí se tam raději nechávala odvézt.

A ještě jedna z obyvatelek měla únor naplněný bolestí. Chtěla si utřít prach na skříni (jako by to nemohla nechat na pečovatelky) a spadla ze stoličky – rovnou na zadek. A ten si pořádně natloukla. Bolest se spíš stupňovala než aby ustupovala a po týdnu už byla nesnesitelná. Rentgen byl v pořádku, takže podle lékařů k hospitalizaci nebyl důvod. Bylo však vidět, jak ji každý pohyb bolí. Několikrát už to nemohla vydržet a nechala se odvézt sanitkou do nemocnice. Tam ji však aplikovali injekci a poslali zpět.

K posteli jsme jí dali hrazdičku, začala odebírat obědy. Hodně času s ní strávila dcera, která si kvůli tomu vzala dovolenou. Bolesti se jí držely celý měsíc a až v půlce března začaly polevovat.

Do stacionáře přestal chodit jeden pán. Jeho manželka kvůli vlastním zdravotním komplikacím už péči o něj nezvládala a on musel být umístěn v zařízení se stálou péčí. To už je třetí „úbytek“ za poslední 3 měsíce. Kapacita stacionáře je tedy nenaplněná a my začínáme intenzivně hledat nové klienty. Hlavně pomocí letáků rozmístěných na veřejné vývěsky Suchdole, Lysolajích, Horoměřicích atd. Už v prosinci jsme otiskli článek v suchdolském zpravodaji, v únoru v roztockém (který přikládáme) a v březnu chceme otisknout článek v Našem regionu.

Při arteterapie jsme se konečně věnovali tomu, co nám předpřipravily děti ze ZŠ Bílá. Vystříhali obrázky z různých časopisů, připravily různobarevné čtvrtky. Naši klienti z toho pak udělali koláže. Ty jsme odvezli do školy, kde nám je zalaminovali čímž vzniklo originální prostírání.

Dále se klienti hodně věnovali práci s keramickou hlínou. Hnacím motorem v tom byla Andrea.

A nevyčerpatelná pokladnice nápadů Hanka začala téměř ve velkém vyrábět originální náušnice, náramky a náhrdelníky z filcu. Ze všech možných výrobku vytvořila prodejní nástěnku. „Výtěžek“ – bude-li jaký – investujeme do materiálu na další výrobu. Mohlo by z toho být jakési perpetum mobile, které bude v běhu dokud budou nápady, resp. dokud tu bude Hanka.

Zatímco klienti s Hankou odpoledne vyrábí, dopoledne s Mirkou většinou zpívají. Je neuvěřitelné, jak je dokázala rozezpívat. V dopoledních hodinách se moc vyrábět nedá – čas je příliš rozkouskovaný a musí se stihnout příliš různých věcí. Ale i když je stále v letu dokáže se Mirka klientům hezky věnovat a i když má jinou práci, snaží se neustále být v kontaktu s klienty, často právě prostřednictvím zpěvu.

Ještě musíme zmínit, že v únoru měla první službu náhradnice za zraněnou Aničku – Maruška. Zatím se osvědčila a podle jejích slov je tu celkem spokojená. Nezbývá než doufat, že se na vytouženou VŠ dostane a bude u nás bydlet a hlídat obyvatelky po celou dobu studia.

V tomto měsíci jsme poprvé letos využili grant Letiště Praha na nějakou kulturní akci. Byl jí koncert Jana Rossa. Poprvé tu hrál před rokem a „dohodila“ nám ho paní Lutková. Jeho loňský koncert byl pro dámy takový zážitek, že si tohoto mladíka všechny dobře pamatovaly a nenechaly si ho ujít ani letos. A letos tomu nebylo jinak. Dámy téměř ani nedýchaly, ani se nepohnuly, aby tu krásu nenarušily. Po koncertě seděly a nechtěly se rozejít, aby z nich hudba „nevyprchala“.

Pan Rossa se nám svěřil, že krátce po koncertu u nás odjíždí s orchestrem na měsíc do Argentiny. Je pro nás čest, že u nás hrál umělec, který reprezentuje české umění po celém světě.

O ostatní dvě „živé“ kulturní akce se postarali dobrovolníci. Jednou z nich byla nám už dobře známá paní dr. Fořtová. Měla tu přednášku o Vlastovi Burianovi. Většinou zde přednáší na vážnější témata (legie, plk. Švec, Masaryk, Štefánik … ). Tentokrát to bylo téma veselejší, ale pojala je také seriózně. Přednášku měla pečlivě připravenou. Burianův život pojala chronologicky od dětství, divadelních začátcích, prvních filmových rolích (první 3 filmy ve kterých hrál byly ještě němé), o jeho touze hrát v Národním divadle a o tom, jak byl odmítnut, o jeho manželství, o jeho protifašistických narážkách v divadle za okupace, i o jeho vystoupení v ND, kterého se nakonec dočkal a měl tam fenomenální úspěch, což pro něj muselo být – vzhledem k předchozímu odmítnutí – velkou satisfakcí. Ale i o kolotoči pomluv a očerňování po válce. Hlavním cílem její přednášky bylo naopak Buriana rehabilitovat a očistit od pomluv, které se na něj po válce nalepily a ještě stále se opakují.

Na závěr nám pustila na magnetofonu jednu scénku a společně jsme se podívali i na filmovou ukázku. Všichni projevili zájem, aby příští videokavárna byla věnovaná právě Burianovi. A jak je to u dr. Fořtové obvyklé, měla k přednášce připravenou i výstavku fotografií.

Další přednášku zde měla Eva Hernová. Dojednala to s ní Hanka, jsou to kamarádky. Paní Hernová byla rok dobrovolnicí v salesiánské misii v Indii. Salesiáni se soustředí na práci s dětmi. Paní Hernová děti učila angličtinu, hrála si s nimi, vymýšlela pro ně různé programy a aktivity. Její povídání se točilo především (ale nikoli jen) kolem života v misii a kolem dětí. Také na jejích fotkách byly především děti, což jsme kvitovali s povděkem. Všechny děti jsou roztomilé, ale ty indické obzvlášť – velké černé oči ve snědé tváři a k tomu půlměsíc bílých zubů – koho by to nedojalo?

Na své vystoupení se paní Hernová oblékla do sárí a mimo jiné nám ukázala fotky z obchodu, kde se sárí prodávají. Tolik pestrých barev pohromadě se hned tak nevidí. Venku bylo asi 7° pod nulou, všude špinavý sníh, temně šedá obloha a fotky indických krásek procházejících se na slunci v sárí a květinami ve vlasech na v nás umocňovaly touhu po jaru.

Na to jsme si však museli letos počkat ještě dlouho.