KRONIKA HORIZONTU za KVĚTEN 2009

Jak jsme se zmínili v minulém zápise, jaro přišlo letos velmi pozdě a bylo velmi rychlé. Třešně, višně, sakury, meruňky, jablka, hrušky – všechno to odkvetlo snad během dvou týdnů. Stále více času jsme mohli trávit na zahradě, mohli jsme odkládat vrstvu za vrstvou, a stále častěji jsme se mohli radovat ze sluníčka. A jak známo – „každá babička stará hned veselejší je z jara“. A tak tomu bylo – alespoň doufáme – i u nás. I když …

…jedna z obyvatelek jezdila na rehabilitace – desatero cvičení jí zabralo asi 3 týdny. Bohužel však nemělo žádoucí efekt, resp. to nemělo to efekt téměř žádná. Stále chodí jen s velkými bolestmi a z bytu nadále nemůže vycházet.

Jiná naše dlouholetá obyvatelka nám pro změnu počátkem měsíce opakovaně padala. Informovali jsme dceru, která zařídila hospitalizaci a vyšetření ve Všeobecné fak. nemocnici, kde pracuje. Pobyla tam asi 14 dní. Během hospitalizace měla prý i zápal plic. Nevíme, jestli si ho přivezla už z Horizontu a právě to byla příčina pádů nebo zda ho získala až v nemocnici. V každém případě měla v nemocnici halucinace, které se u nás neprojevovaly. Odezněly společně s nemocí, nicméně o jejich reálnosti byla paní Zemenová přesvědčená ještě po návratu k nám. Upřímně řečeno: měli jsme o její psychické zdraví obavy. Ale poměrně rychle se vše usrovnalo a opět to byla naše milá zlatá a oblíbená paní.

Další dámu zase v květnu hodně trápily zuby. Několikrát musela jít o víkendu na zubní pohotovost, v puse měla drén, měla velké bolesti, nemohla jíst atd.

Ve stacionáři jsme se zase museli rozloučit s klientem, kterého jsme sem denně vozili. Jednou v sobotu upadl, byl silně dezorientovaný. Lékaři zjistili CMP a odmítli ho z nemocnice propustit domů. Propuštěn mohl být pouze do zařízení s komplexní 24 hodinovou péčí. Rodina už dopředu počítala s tím, že dřív nebo později to sám doma zvládat nebude a už měli rozjednané umístění v jednom mimopražském zařízení. V nemocnici nemusel být tedy naštěstí moc dlouho. A jak nás rodina ujistila, s péčí v tomto zařízení jsou velmi spokojeni.

Další kdo se rozhodl nás opustit bylkolega Metoděj. Dva poloviční úvazky a dálkové studium VŠ na něj byly nějak moc. Byl stále v letu, stále na cestách a uhoněný. Navíc chtěl změnu – nechtěl už pracovat v přímé péči, chtěl se podílet na vytváření nějakých metodik apod. Jako ideální by si představoval práci na nějakém ministerstvu. Bylo nám to líto, klienti ho měli rádi a my budeme těžko hledat někoho jiného na půl úvazek a za málo peněz.

Další, kdo se chystá k odchodu je pečovatelka Pavla – v půlce září nastupuje do důchodu. Za této personální situace se nám začalo zdát na čase hledat za oba výše zmíněné náhradu. Na web Neziskovek jsem tedy dali inzerát a byli jsme překvapeni, kolik zájemkyň se nám ozvalo. Na výběrové řízení se nám jich přihlásilo asi čtrnáct. Nečekali jsme že přijdou všichni, ale když dorazily jen 4, bylo to další překvapení – zvlášť, když jsme všechny požádali, aby nám daly vědět zda přijdou nebo ne.

Kandidátky vybírala Středisková rada Horizontu a na pomoc jsme si přizvali členku Správní rady DM CČSH. Ze čtyř kandidátek jsme dvě vybrali a domluvili jsme se, že od června obě nastoupí, podepsali jsme s nimi dohodu o pracovní činnosti. Domluvili jsme se také, že v září, až nás opustí Pavla bychom úvazek rozšířili. O tom, jak se nové zaměstnankyně osvědčily či neosvědčily se zmíníme příště.

V dubnové kronice jme se psali o návštěvě dětí i seniorů u nás. V květnovém zápise v obojím můžeme pokračovat. Tentokrát se k nám přišly podívat děti ze ZŠ v Bílé ulici v Dejvicích. Návštěva proběhla v rámci spolupráce se zmíněnou školou v projektu radnice Prahy 6 „Veřejná služba“. Struktura byla obdobná a také naši senioři, které se setkání zúčastnili byli stejní. Otázky, které si děti s panem učitelem Emanuelem Pavlíkem připravili byly částečně jiné a podrobněji rozpracované. Pan učitel je vůbec zajímavý člověk se spoustou nápadů a je vidět, že se „svým“ dětem hodně věnuje a stále je zásobí nápady. Domníváme se že to dokládají i materiály které nám zaslal a které přikládáme do kroniky.

Další akce, která tento měsíc proběhla v rámci „Veřejné služby“ je pokračující výtvarná spolupráce. Tentokrát naši senioři vyráběli keramická sluníčka, které pak děti ze ZŠ Bílá nabarví, naglazurují a vypálí. Pak si je pověsíme do Horizontu a už nikdy nám nebude líto, když bude venku zamračeno.

Na „seniorskou“ návštěvu jsme se vydali tento měsíc naopak my ke kolegům do stacionáře v Šolínově ulici. Sídlí v podkroví domova pro seniory Elišky Purkyňové. Mají to tam hezké, jde o poměrně velký a přitom zajímavě členěný prostor – velká místnost ze které paprskovitě vybíhají malé komůrky, sloužící k odpočinku a jako kancelář. Má to jen tu nevýhodu, že výtah nevede až k nim nahoru. Poslední patro musí každý po svých, což pro někoho může být limitující.Výzdobu mají také většinou vlastní výroby a je vidět, že jejich asistentky mají nápadů přehršel. Byli bychom rádi, kdyby naše „družba“ nadále pokračovala. Příští měsíc jim chceme navrhnout společný výlet.

A teď už ke kultuře v Horizontu. K naší velké radosti k nám opět zavítala paní Škampová. Co k tomu dodávat. Stačí zalistovat v kronice a přečíst si chválu v některém z předchozích zápisů. Jen je musíme doplnit politováníhodnou informací o zdravotním stavu naší nejoblíbenější interpretky. Má bolesti v rukou a horší se jí sluch. Obojí ji v hudbě omezuje. Kéž by se lékařům podařilo její problémy zmírnit, aby mohla dál přinášet radost všem svým příznivcům – v Horizontu, ve škole, kde hraje a mnoha svým přátelům a obdivovatelům.

Následující týden přišly naše další stálice: mladí cestovatelé ze skautského střediska Dvojka. Tentokrát přišli 3 a vyprávěli o své letní cestě do Španělska. Projeli ho od severních Pyrenejí až po jižní Andalusii, takže bylo o čem vyprávět i na co se dívat. Kromě krásných fotek tamní přírody dámy jistě ocenily, že jim svůj čas a pozornost věnují takoví mladí fešáci.

A hned dva dny po nich přišel jsme měli další „výlet“ – tentokrát poněkud dále a v doprovodu cestovatele-profesionála Martina Mykisky. Ani ten tu nebyl poprvé a doufáme, že ani naposled. Vzal nás s sebou na cestu napříč Jižní Amerikou. Viděli jsme tolik krásných fotek přírody jako už dlouho ne. Až se nám tajil dech při pohledu na stolové hory, skalní stěny, vodopády, džungle atd. Opravdu nezapomenutelná je i fotka, na níž přednášející drží v náručí pořádného krokodýla s tlamou svázanou provazem.

Lidí sem přilákal hodně a všichni byli nadšení. Kéž by to nebylo poslední setkání. Záleží to však na financích. Zajímavé vyprávění pana Mykisky nám umožnila finanční podpora Letiště Praha.

To se týká i cyklu přednášek, který zde měl pan Ota Novák. Mluvil o Karlu Hašlerovi, což je téma zajímavé téměř pro všechny seniory. Přednášku měl pěkně a pečlivě zpracovanou a připravenou – mluvené slovo se střídalo z ukázkami z Hašlerovy tvorby. Pouštěl písně více i méně známé, říkal spoustu málo známých informací z Hašlerova života a přiblížil i společenské klima jeho doby. Takže není divu, že většina posluchačů dávala najevo spokojenost a také to, že se těší na příští setkání s panem Novákem a potažmo i panem Hašlerem.

V květnu jsme se také vydali na první letošní výlet. Počasí nám sice nepřálo a část výletu propršela, ale nenechali jsme si tím kazit náladu. Vydali jsme se na zámek do Vlašimi. Není tam klasická zámecká expozice – sídlí tam muzeum podblanicka. Zámek je krásně zrekonstruovaný a expozice zajímavá.

Hodně jsme se těšili na zámecký park, ale v tom nám nejvíce zkřížilo plány počasí. Nedokázali jsme si však procházku parkem odepřít a vydali jsme se – navzdory dešti – alespoň k čínskému pavilonu. Nelitovali jsme. Je hezký zvenku, ale za pozornost stojí i vnitřní fresky exotických rostlin.

Po obědě jsme se vydali na nedaleké sídlo bývalého řiditele nemocnice v Italské ulici, potomka místního šlechtického rodu a člena rytířského řádu lazariánů (doufám, že to moc nepleteme) pana doktora Stejskal. Bydlí na starém statku, který si sám (resp. s manželkou) opravil. Náš obdiv si získal i tím, že si to opravil a zařídil nejen hezky a vkusně, ale především sám.

Dali jsme si u něj kávu a koláč a on nám popovídal jednak o historii svého rodu a také o úskalí stáří a jak se s ním vyrovnávat. Všechny dámy si získal, protože mluvil rozumně a střízlivě – a právě takové jsou účastnice našich výletů. Všechny se shodli na tom, že jim mluvil z duše. Navíc je to vtipný chlapík a tak zábava rozhodně nevázla. K naší lítosti jsme však ve víru zábavy toto neobvyklé a pozoruhodné setkání zapomněli zdokumentovat obrazem. A o hezký závěr měsíce se nám postaral soubor „Dejvická píšťalka“. Paní učitelka se nám ozvala sama. Ani nevíme, jak na nás narazila. Nicméně každopádně jsme moc rádi, že si nás našla. Dejvická píšťalka je velký soubor a jeho vedoucí, paní Malá, se všem dětem ze všech věkových kategorií snaží na konci sezóny sehnat příležitost k veřejnému vystoupení, aby všechny děti mohly předvést co se během roku naučily. V Horizontu vystoupily spíše mladší děti, to však neznamená, že by neměly co předvádět – právě naopak. Z koncertu bylo patrné jak velký kus práce za sebou děti i jejich paní učitelka mají. Byli bychom rádi, kdyby k nám za rok zase našly cestu.