Babí léto  bylo krásné. Celkově bylo možná lepší počasí než během prázdnin. Využívali jsme toho hlavně na procházkách se stacionářem, po kterých jsme leckdy zůstali na odpolední kávu na zahradě. A jednou jsme také vytáhli z mrazáku buřty, které nám zbyly po červnové oslavě 20. výročí otevření Horizontu. Rozdělali jsme oheň a buřty upekli.

V průběhu měsíce posílily řady obyvatelek dvě nové dámy. Nastěhovaly se novíé obyvatelky bytů č. 10 a 11. Ještě čekáme až se nám vrátí jedna dámaá z nemocnice a budeme – pokud jde o obyvatelky – komplet.

Po letní pauze začaly biblické hodiny.

Opět nás dvakrát navštívila Renata s Megginkou.

Mooňáček přišel v září jen jednou. V druhé polovině měsíce byla jeho panička poněkud nakřapaná. Snad ještě v říjnu nějakou návštěvu stihneme než nás počasí donutí uložit se k zimnímu spánku. Ještě přikládáme článek z novin o tom, že Mooňáček nechodí jen k nám. Byl i v domově pro seniory v Mlékovicích, kde navštěvoval klienty přímo na pokojích !!!!!!!!!!

Pokračovali jsme se cvičením na židlích s pí. Jeřábkovou. Dokáže dámy ke cvičení strhnout líp než se to dařilo nám. byli bychom rádi, kdybychom čtrnáctidenní cyklus těchto cvičení dokázaly udržet.

V září bylo zprovozněno komunitní centrum půda v budově místního úřadu. Jde vlastně o nově přistavěné patro, kde je spoustu místa, které mohou místní spolky využívat.  Jednoho dne jsme tam navozili klienty stacionáře – hlavně ty suchdolské – a paní Krumpholcová byla tak hodná, že nás tam provedla. Dámy z nových prostor byly nadšené.

Se zářijovým výletem jsme navázali na ten srpnový a jeli se podívat na další Santiniho veledílo – klášter Plasy. Jde o ohromnou stavbu nebo spíš komplex staveb. Většina z nich je v dosti bídném stavu, do kterého se dostali během komunistické diktatury, kdy církevní památky stály na jedné z posledních příček žebříčku důležitosti – jakkoli za nimi byla zvučná jména. Ale části, které už jsou zrekonstruovány jsou opravdu nádherné a velmi působivé.

V září jsme tu měli 3 kulturní akce pro veřejnost.

O tu první se postaral pan Jan Kopinec.. Už nám vyprávěl loni a to o bodavém hmyzu, kde zúročil svůj včelařská koníček. Tentokrát zúročil svůj koníček myslivecký a povídal nám o divočácích, srcích a jelenech a o tom jak zapadají do ekosystému lesa.

Druhou přednášku tu měl pan Kálal, který patří k našim každoročním hostům a v této roli se co do počtu let , kdy k nám chodí, řadí k rekordmanům. Tentokrát si jako téma vybral Faerské ostrovy. A opět nezklamal. Dámy si pochvaloval nejen co od obsahu, ale i co do formy. Pan Kálal má zvučný hlas a tak mu dobře rozuměly i ty, které jinak musí hodně napínat uši.

A nakonec přišla paní Musiolková. Ozvala se nám sama. Působí na ČZU a v rámci svého působení se musí starat i o popularizaci vědy. A rozhodla se nabídnout její populariaci i v Horizontu. A my jsme její nabídku s věčností přijali. A tak v Horizontu ve středu 22.9. proběhla zajímavá přednáška. Její název byl „Barvy v přírodě“. Paní Musiolková se nám laikům pokusila zprostředkovat co věda rozumí pod takovými samozřejmými pojmy, jako je „světlo“ nebo „barva“. A hned se ukázalo, že to s těmito dennodenně užívanými termíny vůbec není jednoduché. Také jsme se dozvěděli, kolik barev podle vědy je a kolik jich je člověk schopen rozlišovat.

Popovídala nám o složení oka, o tom, na čem závisí naše schopnost barvy rozlišovat a o tom, že tuto schopnost mají různí lidé jinou a na čem tato rozdílnost závisí. Vyzkoušeli jsme si s ní různé testíky na rozlišení barvocitu. Mluvila i o tom, jak se liší zrakové vnímání u lidí a různých druhů živočichů. Také nám srozumitelně (byť jistě zjednodušeně) vysvětlila jak vznikají různé přírodní jevy, jako červánky nebo duha, proč je slunce žluté a proč rostliny vidíme jako zelené atd. atd.

V naší cílové skupině už většina lidí nějaký zrakový deficit pociťuje, mnozí prodělali různé operace a tak se posluchačky často ozývaly s dotazy i vlastními zkušenostmi a přednáška plynule přešla v živou diskusi. Na závěr se všichni shodli, že vystoupení paní Musiolkové bylo zajímavé, pěkně připravené, a že by bylo fajn, kdyby zase přišla a srozumitelným způsobem nám přiblížila další z tajemství světa okolo nás.

I v druhém prázdninovém měsíci jsme byli ve stálém personálním oslabení kvůli dovoleným. Kolegyním i sobě to samozřejmě přejeme. Určitě mají na odpočinek nárok.  Nicméně komplikace to byla. Ti, kdo byli v práci si museli rozdělit  práci těch, kteří se rekreovali. Opět jsme byli vděční za pomoc brigádnic Kristýny a Jany.

Pro obyvatelky jsme uspořádali setkání, které „moderovala“ paní Špaková, husitská farářka. Nazvala je „křesťanskou kavárničkou“. Paní Špaková má do Horizontu také podanou žádost. Návrh na setkání vzešel z našeho rozhovoru, ve kterém jsem vyjádřil lítost nad tím, že už netvoří takovou komunitu, jako v první generaci obyvatelek a navzájem se vlastně neznají.  Na to přišla paní Špaková s nápadem na pravidelná setkání, která by jim pomohla vytvořit si vzájemné vztahy a poznat se. První setkání proběhlo 19.8. Účastnilo 6 dam.

Dále jsme uspořádali několik akcí pro veřejnost. První akcí byla přednáška o sukulentech. Lektorem byl Aleš Holík. Už před pár lety nám tu povídal o orchidejích a minulý měsíc a minulý rok pro klienty stacionáře uspořádal botanickou vycházku Stromovkou, res. Letenskými sady. Takže to byla sázka na jistotu. A nezklamal. Přednáška se líbila co do obsahu i formy. Jak by ne, když je Aleš učitel a na přednášení je zvyklý.

Neobvyklou akcí bylo setkání s reprezentantkou ve snowboardingu Kateřinou Vojáčkovou. Nabídla a zprostředkovala ji pro nás nadace Úsměv seniorům. Publikum dorazilo v poměrně hojném počtu. Kateřina nám řekla něco o historii a vývoji snowboardu, o jednotlivých disciplínách a pak mluvila o tom, čemu se se snowboardem věnuje ona. Přednáška se velmi líbila, což bylo patrné už během přednášky z reakcí publika a množství dotazů, stejně jako z uznalých komentářů po přednášce.

Třetí srpnová přednáška byla z jiného soudku. Náš obvyklý letní host, Vojtěch Čurda, nám připomněl letošní sté výročí založené KSČ. Domnívali jsme se, že by pro generaci našich klientů mohlo být zajímavé poslechnout si necenzurované informace o straně, která jim organizovala větší část života. Ale nebyla to trefa do černého – moc se nás nesešlo. Asi ani po třiceti letech nechtějí o spolku, který jim 40 let otravoval život nic slyšet. A jiní se nechtějí dozvídat nic nepříjemného o spolku, kterého byli součástí.

I v srpnu jsme tu měli dvě setkání s Megginkou a dvě setkání s Mooňáčkem.

Srpnovou novinkou bylo cvičení na židlích a s míči s paní Kateřinou Jeřábkovou. Zkusili jsme to v srpnu 2x s velmi dobrým ohlasem. A domluvili jsme se proto, že – jak to čas paní Jeřábkové dovolí – v tom budeme pokračovat.

Cílem srpnového výletu bylo poutní místo Mariánská Týnice. Je to dílo slovutného barokního architekta Santiniho a je to opravdu krása. Navíc když to porovnáme, z jakého stavu to lidé dokázali znovu vybudovat ! Začátkem minulého století to byla spíš zřícenina než kostel. Propadlá klenba, uvnitř hora suti, zdi rozebrané na okolní stavby…. A teď – jedním slovem Krása. Byli jsme tak nadšení, že hned v hospodě po prohlídce jsme se domluvili, že v září se pojdeme podívat na další nedaleké Santiniho dílo – klášter Plasy.

V červenci nás zastihla smutná zpráva – 15.7. zemřel nejsterší obyvatel penzionu.

A ne samotném začátku měsíce upadla nejnovější obyvatelka HorizontuA to tak nešťastně, že si zlomila nohu v krčku. Stalo se jí to na návštěvě a tak byla odvezena do tamní spádové nemocnice, jíž je Thomayrova nemocnici. Po operaci je stále na rehabilitačním oddělení. Byli jsme s ní v průběžném telefonickém kontaktu. Po tomto úrazu ráda přijala naši nabídku, aby se přestěhovala do uvolněného bytu v prvním patře. Je sice o něco menší, ale zase se vyhne schodům, což ji po zlomenině přijde velmi vhod. Stěhování proběhlo ještě během jejího pobytu v nemocnici a vše zorganizovala její sestra, ve které má opravdu velkou oporu. A setra, když viděla, že vycházíme ve všem vstříc a snažíme se její komplikovanou situaci ulehčit a vyhovět jejím potřebám a požadavkům, si sama podala do Horizontu žádost o přijetí. Kdyby jí to vyšlo, tak by to bylo poprvé, kdy by tu bydleli sourozenci.

V červenci začali stacionář navštěvovat 4 noví klienti. Jednak paní, která je dlouholetou klientkou naší pečovatelské služby. Ale po pádu se její stav výrazně zhoršil a nemůže být doma sama.  Chodí proto do stacionáře každý den. Upřímně řečeno – není to pro ni věc první volby. Nejvíce by jí vyhovovalo, kdyby mohla být doma s nějakou pečovatelskou. Ale pečovatelka na celodenní a každodenní přítomnost se těžko hledá, nehledě k tomu, že by to bylo dosti nákladné.

Dalším novým klientem je klient s Parkinsonovou chorobou. Je opravdu velmi špatně pohyblivý. Vzhledem k tomu jsme mu nabídli k pobytu pondělky, kdy sem chodí cvičitelka, která by ho mohla naučit nějaké cviky a fígle, jak si ulevit apod. Vyzkoušel si to s ní a usoudil, že je pro něj cvičení užitečné a chodí tedy pravidelně. Po mentální stránce je čiperný a dobře se s ním povídá.

Dále nám sem přibyla paní, kterou jsme si všichni brzy oblíbili. Paměť má sice už hodně postiženou, ale je velmi mírná, vlídná a vyzařuje z ní nakažlivý klid.

Pak tu několikrát byl pán, který chodil nárazově, vždy když jeho manželka potřebovala k lékaři. Uvidíme, zda sem začne chodit pravidelně. Když tu byl, tak vypadal spokojeně, s ostatními se bavil přirozeně, do aktivit se zapojoval ochotně …

A tím pádem máme stacionář naplněný k prasknutí.

Personál se nám střídal na dovolených. Při jeho zastupování nám hodně pomohla brigádnice Kristýna. V listopadu a prosinci chodila na praxi. Líbila se nám a tak jsme jí nabídli brigádu. Jí se tu také líbilo a tak na návrh kývla. Celé léto nám pomáhala v denním stacionáři i v terénní pečovatelské službě.

Dvakrát jsme se v červenci mohli potěšit setkáním s Megginkou a dvakrát i s Mooňáčkem.

Vlastně všechno bylo v tomto měsíci dvakrát. I dvě kulturní akce jsme tu měli.

První byl klavírní koncert Nikity Stěpaněnka. Je to už taková prázdninová tradice. Letos nám ale poprvé zazpíval. Je to vynikající klavírista a koncert se opět moc líbil.

A pak jsme tu měli dalšího obvyklého letního hosta – Pavla Kukala. Letos si pro nás připravil povídání o kočkách.

A dvakrát jsme se i vydali na výlet. Jednou to bylo celkem daleko, podruhé naopak blizoučko.

Cílem daleké cesty byl zámek Valeč. Je vyhlášený svým parkem. Účastníci našich zájezdů nejsou v takové kondici, aby ho mohli prochodit křížem krážem. Ale i nakouknutí na kraji stálo za to. Jsou tam rozlehlé travnaté plochy, mohutné stromy a hlavně – alespoň v té části, kterou jsme viděli – rozmístěné sochy, což působilo mimořádně malebně.

Zámek samotný nechali komunisté hrozivě zpustnout a zchátrat. Teď se mu místní snaží vrátit jeho původní lesk. Jde o zámek státní, takže obnova probíhá především ze státních a krajských, možná i evropských dotací. Je to zdlouhavé, ale na vlastní oči jsem se mohli přesvědčit, že to stojí za to. Obnova probíhá od shora dolů. Když jsme přišli do přízemí, vypadalo to tam jak ve zřícenině nebo na staveništi. Dámám se ani nechtělo šplhat do vyšších pater. Vyslali jsme ale do výšin zvěda, který se vrátil se zprávou, že namáhavé šplhání do schodů určitě stojí za to. Druhé patro už je částečně zrekonstruované včetně jedné velké komnaty s freskami od Matyáše Brauna. A třetí patro je zrestaurované úplně, je nádherné a zatím slouží jako galerie. Celý zámek je vlastně názornou ilustrací toho, jak se z hrozivých rujen postupně stává mimořádná krása. Což je zážitek, který se moc často nevidí a stojí za to. Mnoho lidí si asi v přízemí řekne, že to nemá cenu zachraňovat a že by bylo lepší to nechat spadnout. Ve třetím patře si to ale už neřekne nikdo a každý odchází přesvědčený, že ta námaha a peníze za to stojí.

Za zmínku určitě stojí, že zámek je na krásném místě s nádhernými pohledy do okolní krajiny. Pohled z každého okna je jako krásný obraz.

Pak jsme ještě jeli k místnímu baroknímu kostelu, který je na kopci na kraji města. Je tedy vidět z mnoha stran a svou krásou přitahuje pozornost. Byl zavřený, ale i pohled na něj z venku stál za to.

Druhý výlet nás zavedl do pražské Stromovky. Prováděl nás tam botanik Aleš Holík a bylo to moc zajímavé. U každého stromu nám řekl něco, co jsme nevěděli, upozornil nás na různé detaily a souvislosti. Postupně jsme se během dvou hodin dostali ke Šlechtovce, kdy si dámy daly zmrzlinu (mimochodem všechny účastnice byly na vozíku) a vydali jsme se zpět.