• Leden letošního roku byl opravdu ledový. Teploty se za celý měsíc nevyšplhaly nad nulu; naopak většinou byly hluboko pod ní. Navíc začátkem měsíce napadlo několikrát pár čísel sněhu, který se díky nízkým teplotám proměnil na led a vydržel s námi až do února. To nás však neodradilo od procházek.

• Na druhou výtvarnou dílnu v tomto roce jsme klientům stacionáře dali přepychový dort, který jsme koupili z výtěžku prodeje výrobků při zahájení suchdolského betléma.
• Ve výtvarné dílně se v lednu vyráběl věšák do jídelny. Byl to nápad jedné z našich klientek, která si všimla, že ten dosavadní nestačí a při různých veřejných akcí se na něj kabáty nevejdou. Působí to nevzhledně a lidé při odchodu jen těžko hledají své svršky, přehrabují se v nich atd. Nový věšák je celkově přehlednější, takže jsme za nápad vděční.
• V půlce ledna se do Horizontu nastěhovala nová obyvatelka. Doufáme, že si tu brzo zvykne a že se jí v Horizontu bude dobře žít. Prostředí Suchdola zná. Jednak tu bydlí obě její dcery a ona sama zde působila jako učitelka na škole.
• V tomto měsíci jsme tu slavili troje narozeniny. Devadesátiny oslavila klientka stacionáře. Tradičně dostala dort upečený Danielou a klienty stacionáře ve „stacionářské pekárně“. A netradičně jsme jí připili nikoli vínem, nýbrž jejím oblíbeným nápojem – pivem.
• Narozeniny dále měli dva obyvatelé. Obyvatel penzionu je zároveň klientem stacionáře a blíž než k ostatním obyvatelkám má právě ke klientům stacionáře. Narozeniny proto oslavil právě s nimi na výtvarné dílně.
• To druhý oslavenec dal přednost oslavě s obyvatelkami v rámci biblické hodiny, ačkoli na ni obyvatelka sama pravidelně nechodí. Mezi obyvatelkami se poslední dobou ujal zvyk pořizovat pohoštění, resp. dorty ve zdejší kavárně Žirafa. Jednak jsou hrozně dobré a hezké a za druhé na Suchdole jiná cukrárna (pokud víme) není.
• V prosincovém zápisu v kronice jsme se zmínili, že kolik se tu v tomto měsíci vystřídalo různých dětí z různých generací. Ani leden nebyl prostý dětských návštěv. Jednou nám sem přišly zazpívat pár písniček děti z mateřské školky.
• Dále jsme tu měli batolata na společném hraní, kterému jsme uvykli říkat „miminkování“ ( a dozvěděli jsme se, že z druhé strany jsou tato setkání nazývána „babičkování“).  V lednu proběhla dvě setkání. Jedno se dvěma „miminky“ – Hermínou a Arnoštem – a jednou maminkou a jedním tatínkem. Obě setkání považujeme za zdařilá a snad i dětem i rodičům se líbila a doufáme v jejich  pokračování.

• Pokud jde o kulturu, byl leden celkem pestrý. Měli jsme tu dva koncerty a dvě přednášky (a obě na naše poměry celkem neobvyklé)
• První koncert tu na Tři krále odehrálo seskupení Vichr z hor – náš tradiční host v netradiční sestavě. Jedna ze zpěvaček, která s Vichrem obvykle vystupuje, se nemohla zúčastnit. Nahradil ji potomek harmonikáře. Nezpíval, ale bubnoval. Přinesl si s sebou totiž dětskou bicí soupravu, čímž vystoupení získalo nový rozměr. Jinak šlo o obvyklé pásmo koled a rorátů pospojovaných slovním komentářem do vánočního příběhu o narození Krista a radosti lidí z něj.
• Dále zde hrála Zdena Mudrová. Nebyla zde poprvé – dříve u nás hostovala každoročně. Ale pak se série přetrhla a několik let jsme ji zde neviděli a hlavně neslyšeli. Letos se na tradici podařilo navázat a doufáme, že ji zde zase budeme mít pravidelně. Zahrála nám směs klasiky, ale i lidovek a hašlerek. Pendlovala při tom mezi houslemi a pianem. Vystoupení se líbilo a při „české písničce“ a „Čechách krásných, Čechách mých“ i dojalo.
• Koncerty tedy byly poměrně tradiční. Zato přednášky byly velmi neobvyklé. Ještě jsme tu neměli detektiva a lovce vrahů. A ještě nám v jídelně nepoletovali ptáci.
• První přednáška, přesněji řečeno beseda, bylo setkání s detektivem Jiřím Markovičem. Do kontaktu nás dala Erika, která zde byla na jaře na praxi v rámci svého studia. Její manžel spolu s panem Markovičem sepsali knihu jeho vzpomínek. Besedy se zúčastnili oba autoři – pan Markovič i pan Šámal. Pan Markovič se z prostého policisty vypracoval na vynikajícího detektiva a dlouhá léta vedl pražskou „mordpartu“. Vyprávěl nám svůj životní příběh a  i podrobnosti z vyšetřování. Zajímavé byly i jeho vzpomínky na setkání s již odsouzenými vrahy. Za některými jezdil do vězení, s některými se setkal i po jejich propuštění, byli spolu např. na rybách atd. Kontakt s nimi mu někdy pomohl i při řešení aktuálních případů. Pomohl mu „nahlédnout do hlavy“ jejich vrahounských kolegů. Beseda byla velmi živá. Posluchačky reagovaly, ptaly se, komentovaly … Jedna z nich si pamatovala, jak obávaného „spartakiádního vraha“ Straku vozili na vyšetřování nedaleko místa, kde pracovala. Vídala ho v poutech s policejní eskortou. Říkala, že nemohla věřit, že takové „tintítko“ by bylo schopné tak hrozných věcí.Ačkoli téma besedy bylo dosti vážné, tak jsme se místy i zasmáli.
• Další přednáška byla z úplně jiného soudku. Šlo o pořad „Tajemné sovy“, který si za podpory pražského magistrátu připravila záchranná stanice pro zvířata Panthea. Kromě povídání pan a paní Kolomazníkovi, kteří stanici vedou, dovezli množství sov fyzicky a mohli jsme se s nimi seznámit osobně, pohladit si je, načechrat jim peří atd. Většině z přítomných se něco takového poštěstilo poprvé a z jejich výrazu bylo patrné, že jde o hezký zážitek. Ačkoli nám to vzhledem k rozměrům jídelny připadalo zpočátku nepravděpodobné, tak nám tu sovy i lítaly. Jedna odvážná účastnice si jednu z nich dokonce sama nechal přistát na ruce. Ani nespočítáme, kolik sov tu bylo fyzicky přítomných, ale minimálně deset jich bylo určitě. Mimo jiné jsme vedle sebe mohli pozorovat největší sovu u nás žijící – výra velkého, a tu nejmenší – výrečka malého. Slyšeli jsme nahrávky jejich „houkání“, které vlastně houkání vůbec nepřipomíná. Dozvěděli jsme se proč asi vznikly některé pověry se sovami spojené, zajímavosti o jejich životě atd. Celkově to byla velmi podařená akce. Panthea má takových programů více a my doufáme, že budeme moci si ji sem zvát každoročně. Všichni přítomní byli nadšení a příště by přišli bezpochyby také. Předběžně jsme se domluvili, že bychom se na jaře jeli do záchranné stanice podívat při jednom z našich výletů.

Měli jsme tu několik mládežnických návštěv – od miminka po teenagery.

Začněme těmi miminky. Před časem se nám ozvala jedna z místní maminek s tím, že ji napadlo, že by si sem s nějakými kamarádkami a jejich ratolestmi přišli pohrát s našimi seniory. A tak těsně před vánocemi sem dorazily Adéla Skálová a Kateřina (dříve Turchichová) se svými dcerami. A setkání bylo velmi příjemné. Všichni, kdo mohli se vyslovili pro opakování a pokračování. Doufáme, že tak v novém roce na „miminkování“ navážeme.

Další dětská generace byly děti z mateřské školy Antonína Čermáka. Je to už asi tříletá tradice. Letos bylo společné zdobení perníčků obohacené o společný zpěv koled. Jedna z paní učitelek dokonce přinesla kytaru a tak byl zajištěn i doprovod. Lucie, která na setkání byla za personál Horizontu, zde vede „muzicírování“ a hraje na ukulele. Takže poté, co byly všechny perníčky ozdobeny si všichni zazpívali pár koled a domluvili se, že bychom se mohli setkat zase před velikonocemi.

Dočkali jsme se i generace školáků a to žáků ze ZŠ ve Vokovicích. Jejich pěvecký kroužek u nás už jednou vystupoval a jejich vystoupení se líbilo. Když nám tedy nabídli adventně laděný program, nemohli jsme odmítnout.

Po školních dětech přišli adolescenti ve středoškolském, resp. vysokoškolské věku. Byla to další obvyklá adventní návštěva – členové pionýrského oddílu Kočovníci. Jejich vystoupení bylo příjemné. Oba starší z vystupujících jsou navíc velmi dobří kytaristé, což vystoupení ještě zpestřuje. Doufáme proto, že Kočovníci nás zase navštíví i příští rok.

14.12. jsme měli svou obvyklou předvánoční besídku a ta se také neobešla bez dětí. Už tradičně nám ji zpestřily děti z MŠ U lesa. Připravily si adventní pásmo, rozdaly přítomným seniorům přáníčka a hlavně jim vyloudily úsměv na tvářích. V druhé časti besídky se iniciátorkou společného zpěvu stala paní Vlčková. A vzhledem k tomu, že nás navštívila bývalá kolegyně Klára, která je obdařená hudebním talentem, tak paní Vlčkovou a několik dalších odvážlivců mohla doprovodit na piano. Kromě dětí a společného zpěvu jsme si mohli poslechnout vánoční úvahu předsedy Střediskové rady Lukáše Volkmana. A došlo i na pohoštění – část z vlastních zdrojů personálu, část cukroví vyrobily klientky stacionáře pod vedením Daniely, maso a sýry věnoval majitel restaurace Na Farmě. Nechyběl ani tradiční přípitek vynikajícím „vaječňákem“, který udělala opět Romana.

V Horizontu měl proběhnout i mládežnický koncert, ale z důvodu onemocnění místo sester Kálolových dorazil jejich tatínek a náš každoroční host, ing. Kálal. Nabídl se, že aby publikum, které na koncert vážilo cestu, nebylo zklamáno, přijde povídat o své cestě Skandinávií. Tato přednáška měla úspěch a my touto cestou ještě jednou děkujeme za obětavost.

V prosinci jsme tu kromě nečekané Skandinávie měli ještě jednu cestovatelskou besedu. Pan Vítězslav Havránek nám přišel povídat o Arizonských kaňonech. Je tu už známý a všichni víme, že má své pořady pečlivě připravené, tak nás hojná návštěvnost nepřekvapila. Viděli jsme spoustu nádherných fotek a povídání o kaňonech bylo opravdu úspěšně.

A jako poslední přednášku v tomto roce jsme měli o bezpečnosti seniorů. Tentokrát šlo o to, jak se bránit podvodným firmám, pro které se vžil název „šmejdi“. Program připravila organizace Krav Maga. Přednášel student práv a kromě vlastních slov a příkladů nám promítal záběry natočené skrytou kamerou i ukázky z filmu Šmejdi, který před časem vzbudil značný rozruch. Byl samozřejmě čas i na vlastní dotazy, komentáře, názory, zkušenosti a připomínky. Snad tu přítomní neseděli nadarmo a budou se dokázat šmejdům bránit.

V pátek 23.12. jsme do Horizontu dopravili „betlémské světlo“ a Vánoce mohly začít.

Rok uplynul a nás ubylo. Doufáme, že příští rok bude alespoň tak úspěšný jako předešlý.