Září bylo chvílemi skutečně zářivé. Babí léto se dostavilo, byť v porovnání s jinými lety jen na chviličku. Začátkem měsíce jsme mohli ještě vysedávat na zahradě, ale těch chvil bylo stále méně a byly kratší. Po prvním týdnu jsme museli natrvalo prchnout do interiérů.

Počasí stále více připomínalo podzim, ale od procházek nás to neodradilo. S počátkem září začala stacionář navštěvovat nová klientka. Je poměrně mladá v dobré fyzické kondici. Na procházky chodí ráda, tak jsme ji hned začali seznamovat s našimi oblíbenými cíli. Má velmi ráda zvířata, zvláště psy. Mají doma jednoho velkého (také nám ho přivedla ukázat), takže má pro strach uděláno a na procházkách se ke každému psu vrhá a hladí ho, podobně jako k těmto dvou vlčákům, kterým by se leckdo spíše s respektem vyhnul než aby jim nabízel ruku k olízání.

Pro stacionář mělo také velký význam výběrové řízení na uvolněnou pracovní pozici, jak jsme se o tom zmínili v srpnovém zápisu. Výběrové řízení probíhalo v úterý 10.9. po biblické hodině. Vybírali jsme ze 12 uchazeček a skončili jsme až kolem deváté večer. Celé to tedy trvalo 5 hodin. Členové Sřediskové rady postupně odpadali a konce jsme se dočkali jen ve 4 z původně 7 „výběrčích“. Rozhodující slovo ve výběru měli ti, kdo ve stacionáři pracují a budou tedy s novou kolegyní v nejužším kontaktu. Právě oni tedy nakonec vybrali novou kolegyni Kláru.

 Následující týden sem přišla domlouvat podrobnosti ohledně dohody, dozvěděla se toho více o chodu zařízení, o klientech. Podívala se do jejich dokumentace, začala se seznamovat s našimi vnitřními směrnicemi atd. A také se účastnila programu, který s klienty měli ostatní členové personálu, aby viděla klienty „v akci“ a při přípravě svého programu měla představu, čemu se spolu mohou věnovat a co naopak vhodné není.  Zatím se zdá, že to pro nás byla dobrá volba a budeme se snažit, aby se i ona mezi námi cítila dobře.

 V září jsme měli ve stacionáři ještě jednu novou tvář, bohužel však jen na chvilku. Byla to slečna, která u nás byla na týdenní praxi. Všem – personálu i klientům – se moc líbila, úplně přirozeně a zároveň citlivě s klienty jednala, hned si získala jejich důvěru a považovali ji za „starou známou“ členku personálu. Do práce se zapojovala aktivně a sama hledala, zábavu a aktivity, kterým by se s klienty mohla věnovat.

 U obyvatelek penzionu k výrazným změnám nedošlo. Jen jedna z nich odjela na 6 týdnů na svůj pravidelný rehabilitační pobyt. Letos se na ni dostalo výrazně později než v předchozích letech. Koncem měsíce odjela ještě jedna dáma. Ta se odhodlala jet na nepravidelný pobyt do lázní. 

V pečovatelské službě došlo k novince – popsali jsme jídlonosiče jmény klientů, aby všichni měli jistotu, že se jim jídlo dostává v nádobách, které si sami myjí. Dřív to tak bylo. Dokud byly jídlonosiče plastové, nebyl s popisováním problém – stačila silná lihová fixa. Ta však na kovových nerezových jídlonosičích nedrží. Popsané byly pouze jejich držáky. Kovové kastrůlky jsou zase naopak praktičtější pokud jde o mytí. V poslední době několik klientů zmínilo, že je pro ně důležité, aby měli jistotu, že dostávají jídlo kastrůlkách, o které sami pečují. V restauraci nám sice tvrdili, že jídlo nandávají postupně  a k prohazování jednotlivých dílů kastrůlků nedochází, ale toto ujištění k rozptýlení obav klientů nestačilo. Svěřili se s tím naší sociální pracovnici a ta to přinesla na poradu. Výsledkem společného přemýšlení a hledání byl nákup štítkovacího přístroje, jehož páska je vodě odolná. Kastrůlky se tedy dají mýt a to dokonce i v myčce.  Jednoho dne odpoledne tedy Hanka s Petrou udělali velkou akci a všechny kastrůlky polepily štítky se jmény.

Teď se ještě musí kuchaři v restauraci více dbát na to, aby jména na všech částech jídlonosiče odpovídala. Nějaký čas to asi potrvá, ale doufáme, že občasné záměny budou čím dál tím výjimečnější.

Hanka, která se dlouhodobě nejvíce věnuje „našim“ kočkám (tj. toulavým kočkám, které si zvykli žít a množit se na zahradě Horizontu) přišla s nápadem uspořádat sbírku na jejich kastraci. Bylo jí líto koťat, která se každoročně několikrát za sezonu rodila v naší kůlně a po dosti krátkém životě umírala – buď sama nebo s přispěním někoho jiného. Hanka vytvořila kasičku s výzvou ke sbírce, kterou umístila k hlavnímu vchodu Horizontu. Dále jsme napsali výzvu kočkomilům do suchodlského zpravodaje. A během září jsme nasbírali něco přes 4 tisíce korun, což by mělo stačit na kastraci všech 4 koček, které v současné době zahradu Horizontu okupují. Dokonce se ozvala jedna slečna, která kastraci domluvila se svým kamarádem-veterinářem a ze zverimexu pro naše kočky sponzorsky získala asi 8 kilo granulí.  Začátkem října by tedy operace mohly proběhnout.

Počasí v září nebylo úplně takové, jaké jsme si vysnili při sestavování zářijového programu. Zvláště od druhé třetiny měsíce to nestálo za moc. Ale aspoň co se týče našich výletů se na nás sluníčko usmálo.

19.9. jsme vyjeli na první zářijový výlet. Minimálně týden před tím bylo mizerně – zataženo, chladno, plískanice …. Ale v den výletu bylo náhle modro. Pravda, nevydrželo to celý den, objevily se mráčky. I pár kapek spadlo. Také pro vítr, který čechral naše vlasy je výstižnější pojem „vichr“ než „vánek“. Ale v porovnání s tím, jak bylo dlouhé dny před tím, můžeme mluvit o krásném počasí.

Jeli jsme nejprve na zámek v Roudnici nad Labem. Je otevřený teprve druhým rokem a je v soukromých rukou rodiny Lobkowiczů. Za 2. světové byl Lobkowiczům sebrán a sídlil tam Hitlerjugend, za komunismu jim byl pro změnu sebrán znovu a byl v držení armády, která si tam udělala hudební školu. V rámci restitucí byl šlechtické rodině vrácen, vojenská hudební škola tam však zůstala v nájmu do druhé poloviny 90. let . Nacisté ani komunisté se zámkem nezacházeli zrovna šetrně a dosud jsou tam zřetelné dosti barbarské a humpolácké zásahy a úpravy.

Zámek je hrozně velký než ho dají celý „do kupy“ bude to trvat dlouhá léta. Teď je opravené a přístupné jen jedno křídlo. A nutno říci, že je opravené opravdu hezky. Zámecká kaple je opravdu působivý prostor. Do několika sálů by se měla v brzké budoucnosti stěhovat část jakési galerie.

Z Roudnice jsme se přesunuli do Budyně nad Ohří. Tam jsme se zastavili v hospodě na oběd.  Poté jsme se vypravili na místní hrad. Ten je naopak po důkladné rekonstrukci . Trvala skoro dvacet let – od poloviny sedmdesátých do poloviny devadesátých. Zvenku vypadá opravdu působivě a majestátně. Uvnitř sídlí Jandovo vlastivědné muzeum se zajímavou expozicí a sympatickou paní průvodkyní, jejíž výklad nás nadchnul.

Pan Janda byl ředitel místní školy, který sbíral památky ze starých domů a chalup a když už jich měl moc, založil muzeum. Některé exponáty jsou vskutku bizardní. K vidění je třeba autentický popravčí špalek z 18. století.

Skutečnou ozdobou hradu je rekonstrukce alchymistické dílna z období Rudolfa II., vytvořená ve spolupráci s historiky, včetně historiků vědy. Každému výlet do Budyně vřele doporučujeme.    

Druhý zářijový výlet byl do ZOO. Byl to nápad a přání pana Sekery a ostatní klienti stacionáře se k němu nadšeně přidali. Počasí jsme měli tentokrát mimořádně krásné a všichni jsme se si výlet užili. Jediný kaz na kráse byl, že se nám jedna účastnice zájezdu na chvíli někam zaběhla. Už jsme ji viděli spadlou v jámě lvové nebo pod kopyty zdivočelých slonů, ale naštěstí se vše v dobré obrátilo a všichni jsme se vrátili ve zdraví a v dobré náladě.

 V září jsme tu měli 1 koncert a 2 přednášky.

Lucie Šťavíková tu hrála už po třetí a letos ji uvidíme (a hlavně uslyšíme) ještě jednou. Loni tu byla s harfenistkou, letos si přivedla kamaráda s nástrojem ještě exotičtějším. Šlo o hang drum, na který nám zahrál její kamarád Jiří Šámal. Koncert měli rozdělený – každý nám zahrál na svůj nástroj. Slečna Štavíková hrála na kytaru krásně a výběr skladeb se posluchačkám se moc líbil.  Nicméně více pozornosti vzbudil hang drum, který všichni zúčastnění viděli i slyšeli poprvé v životě. Pan Šámal nám obšírně a zajímavě pověděl o vzniku nástroje i o tom, jak k němu přišel. Zahrál nám na něj „meditační improvizace“, ale používal ho i jako doprovod k notoricky známým lidovkám. Na závěr všechny posluchače obešel a nabídl jim, aby si na hang drum zkusili „zahrát“, resp.si do něj ťuknout a rozezvučet ho.

 Vojtěch Čurda tu měl přednášku poprvé. K 75. výročí podepsání mnichovské dohody si připravil povídání o českém fašismu a o tom, jak Mnichovskou dohodu vnímala prožívala česká společnost. Posluchaček nebylo mnoho, ale byly spokojené. Touto přednáškou jsme předběhli záplavu článků, komentářů a polemik, které se s blížícím se datem výročí začaly objevovat ve všech médiích.

 Koncem měsíce nás pak zavedla ještě hlouběji do historie paní doktorka Secká z knihovny Muzea Vojty Náprstka.  Patří k našim pravidelným každoročním a nejoblíbenějším hostům. Každá její přednáška je úplná lahůdka a nejinak tomu bylo i tentokrát. Jako téma si vybrala osobnost Anny Fingerhutové, Náprstkovy maminky a celoživotní sponzorky a podporovatelky. Musela to být výjimečná a mimořádná žena, když se dokázala prosadit v době, kdy naprosto ve všech ohledech dominovali muži a ženy nepustili k ničemu jinému než k plotně.

Paní doktorka nám ji představila z mnoha úhlů – jako matku, podnikatelku, filantropku, jako konzervativní matku syna, jenž měl názory a zájmy naopak velmi moderní. Z tohoto rozporu docházelo k různým napětím, neshodám a třenicím. To všechno však jejich vztahem výrazně neotřáslo. Náprstek zachovával své mamince úctu a ona jemu důvěru. V domě, který mu odkázala pak Náprstek vybudoval průmyslové muzeum a v něm mamince zřídil jakýsi pamětní koutek.      

Všechny posluchačky byly nadšené a v závěrečném neformálním povídání s paní doktorkou jsme se předběžně domluvili, že by nám příští rok přišla popovídat o Boženě Němcové. Nepochybujeme, že nám ji představí jinak než jak si ji pamatujeme z hodin ve škole.   Už teď se těšíme.

V tomto měsíci jsme se dočkali jedné smutné zprávy – Miriam – kolegyně ze stacionáře  – nám oznámila odchod. Po navýšení úvazku v druhém zaměstnání pravděpodobně usoudila, že by se její působení ve stacionáři nedalo s druhou prací dost dobře spojit a narušovalo by to plynulost chodu stacionáře i komunikaci s kolegy (možnost účastnit se porad, supervizí atd.). Miriam byla platným členem personálu a její působení zde musíme hodnotit jednoznačně kladně.

 Její odchod je pro nás ztrátou, ale chápeme ji. Tento měsíc s námi ještě strávila a rozloučili jsme se s ní na poslední srpnové poradě. Čest její památce! Budeme na ni rádi vzpomínat. Doufáme, že i ona své působení v Horizontu považuje za užitečnou zkušenost.

V druhé polovině měsíce jsme podali inzerát na uvolněnou pozici. V současné době shromažďujeme žádosti a životopisy a v polovině září proběhne výběrové řízení. Snad nám při výběru bude přáno a Středisková rada vybere nejméně tak dobře, jako tomu bylo v případě Miriam.

Během léta se stálý personál střídal v dovolených a v terénní pečovatelské službě i ve stacionáři nám vypomáhaly brigádnice, které jsme pro tento účel hledali na jaře pomocí inzerátu s místním zpravodaji. Domníváme se, že i v tomto ohledu jsme měli štěstí. Na Věru, která nám vypomáhá v terénu, všichni klienti, u kterých pracovala, pějí chválu. A také Jana, která vypomáhala ve stacionáři – začátkem prázdnin při dopoledních službách a v druhé půlce prázdnin naopak spíše odpoledne – se osvědčila. 

Přes léto se nám stacionář trochu vylidnil. Příbuzní klientů si brali dovolené, jezdili na chaty atd. a své blízké si brali s sebou. Navíc jedna každodenní návštěvnice stacionáře měla během pobytu na chatě mozkovou příhodu a déle než měsíc sem nechodila. Několikrát se dokonce stala nevídaná věc – ve stacionáři byla jen jedna klientka.

Novinkou tohoto léta je canisterapie.   Ozvala se nám jedna sympatická slečna, která se svým psem právě skončila canisterapeutický výcvik. Nabídla nám pravidelné docházení do stacionáře. Během léta tu byla pětkrát a u klientů to mělo velký ohlas. Fenka Tara si získala každého z nich. Zvláště jedna klientka v její přítomnosti vždy úplně rozkvetla, rozzářila se a mimo jiné se krásně rozmluvila. Vždy se Tary nemůže nabažit, stále jí hladí, krmí a povídá si s ní. Ale i všichni ostatní jsou z Tary nadšení. Ukázalo se, že samotná přítomnost psa – zvláště tak přátelského, jako je Tara – má terapeutický účinek. Není při tom ani potřeba nějaké zvláštní „oborné“ canisterapeutické aktivity.

  Během léta tu byla Tara se svou „paničkou“ Evou 5x. Koncem srpna na pár týdnů odjely, ale koncem září se mají vrátit a jejich návštěvy se – doufejme – zpravidelní.

                                                     Ale nejen psy mají terapeutický účinek. Kdysi toulavé kočky zdomácněly na zahradě Horizontu. Jedno z jejich letošních koťat přežilo a personál i klientky si je oblíbili natolik, že jsme si je rozhodli nechat. Je velmi společenské, přítulné a hravé, což hojně využíváme.

Nebydlí s námi v Horizontu. Stále žije se svými rodiči na zahradě, resp. v naší kůlně. Ale krmíme ho – a vlastně  i jeho rodiče. Dá se říci, že to už nejsou toulavé, ale „naše“ kočky.

A aby těch „našich“ koček nebylo každý rok o něco více, rozhodli jsme se – na popud Hanky – vypsat sbírku na jejich kastraci. Do Horizontu jsme umístili kasičku a do místního zpravodaje jsme napsali výzvu všem kočkomilům, aby na kastraci přispěli.

 Během července měla paní doktorka Fořtová, která ve stacionáři provozuje muzikoterapii zdravotní komplikace. Trvaly dosti dlouho a přišli jsme proto nejen o několik muzikoterapeutických setkání, ale i o přednášku o Verdim, kterou si paní doktorka připravila k dvoustému výročí skladatelova narození. Přednáška už ale byla avizovaná a na odvolání bylo pozdě. Pustili jsme proto příchozím alespoň dokumentární film o témž skladateli. Zaujal a proto budeme pouštět i další dokumentární filmy o světových skladatelích v rámci našich „dokumentárních odpolední“. Paní doktorka Fořtová se v druhé půlce měsíce uzdravila a poslední dvě muzikoterapie v srpnu už proběhnout mohly.

Druhá srpnová kulturní akce se uskutečnila bez koplikací. Svou premiéru – doufejme, že ne zároveň derniéru – si zde odbyl Matěj Šmíd. Přišel nám sem povídat o své nedávné cestě do Barmy.

V Barmě byla dlouhá desetiletí tuhá totalita. Se zemí to šlo po všech stránkách – včetně hospodářské – od desíti k pěti, čehož si všimli dokonce sami diktátoři, kteří bývají většinou zaslepeni vlastní mocí a stačí jim, když se obklopí luxusem oni sami.

 V případě Barmy na svůj postřeh o stavu země reagovala vláda nečekaně tím, že zemi začala otvírat cizím vlivům, investorům i turistů. No a na to reagoval Matěj se svou přítelkyní zakoupení letenek a několikatýdenní cestou po Barmě. Vyprávěl a promítl nám fotky z města i přírody, současnosti i historických památek. Památky tam mají krásné, především starobylé buddhistické chrámy a kláštery. Současnot je naopak šedá a omšelá. Typickým znakem jsou opadané omítky, které by asi mohly být symbolem všech totalitních režimů, jak si to ostatně i my pamatujeme z doby před čtvrt stoletím.

 Zajímavým lidovým zvykem je vzájemné novoroční polévání vodou.  Naštěstí tam mají nový rok v létě, kdy je venku ke 40ti stupňům.

Převažujícím náboženstvím je v Barmě buddhismus a druhým nejrozšířenějším je islám. Buddhismu má u nás jakousi aureolu něčeho vyššího, ušlechtilého a všichni si ho spojují s mírumilovností a nenásilím. Proto nás dosti překvapila fotka vypáleného paneláku a Matějova slova, že to udělali buddhisté při nějakém pogromu na muslimy. S podobnými věcmi si na Západě buddhismus nespojujeme. Ale jak vidno i v případě buddhismu realita často pokulhává za vznešenou teorií. Ostatně Matěj otevřeně řekl, že z tamního buddhismu byl poněkud rozčarovaný.        Na závěr svého pobytu chtěli udělat něco pro zemi, která jim poskytla tolik zajímavých zážitků. Koupili tedy 150 kg rýže, které předali muslimům, kteří kvůli buddhistickým bouřím přišli o střechu nad hlavou. To nám připadá jako krásná tečka jejich výletu a mohlo by to sloužit jako inspirace ostatním turistům, cestovatelům a lovcům zážitků, kteří jezdí do zemí chudších než jsou ty, ve kterých žijí nastálo.

Škoda jen, že na přednášku přišlo tak málo lidí. Nicméně kdo přišel, odcházel spokojený.

Také na srpnové výlety se přihlásilo méně lidí než je obvyklé. Druhý výlet jsme nakonec zrušili – ani ne tak kvůli nezájmu, jako spíš z provozních důvodů Horizontu.

První výlet – do skanzenu a muzea v Kouřimi – proběhl a vydařil se. Byl sice jeden z mála srpnových zatažených dní, chvilinku dokonce pršelo. Ale tím jsme si nenechali zkazit náladu.  Skanzen je hezký a na velkém prostoru. Díky tomu jsou jednotlivé stavby vkusně umístěny v krajině, nejsou nahuštěny vedle sebe a celé to působí tak nějak „hezky česky“ .  Moc dobrý nápad, který dodává celkem přirozenou atmosféru a zmenšuje pocit, že jsme „jen“ v muzeu, je umístění několika ohrad s ovcemi přímo mezi jednotlivá stavení. Celý prostor to příjemně oživilo.          

Skanzen je poměrně nový. Počítá se s uskutečněním dalších staveb, takže se tam za pár let můžeme směle vydat znovu.

Ze skanzenu jsme se vydali ještě do městského muzea, kde je expozice ke původnímu slovanskému osídlení, neboť Kouřim je  – jak známo – významným archeologickým nalezištěm a v době sv. Václava (vůči kterému stála v jakési „opozici“), byla jedním z center české země.

No, a pak jsme šli do hospody na oběd a pak hurá zpátky do Horizontu. Přijeli jsme právě včas, abychom stihli další setkání s Evou a Tarou.

                        A ještě stojí za zmínku naše „fotoodpoledne“ s poměrně hojnou účastí a s poměrně velkým zájmem o vyvolání, resp. elektronické zaslání fotografií. Radost jsme měli především z toho, že přišlo celkem dost příbuzných klientů stacionáře a mohli získat celkem plastický obrázek, čemu všemu se jejich blízcí ve stacionáři věnují.

A teď už jdeme přímou cestou k podzimu. Kéž by mu předcházelo léto ještě aspoň babí, když už to skutečné máme za sebou.

Začátkem měsíce zasáhla Čechy vlna povodní. Voda – alespoň v Praze – nedosáhla takové výšky, jako před 11 lety, ale přesto natropila pěknou paseku. Suchdol leží vysoko nad vodou, takže jsme nebyli v přímém ohrožení. Velká voda se dotkla pouze těch z nás, kteří do Horizontu dojíždějí. Nejezdilo metro, také autobusy nemohly jet Podbabou kolem řeky a objížděly to přes Horoměřice. Na Evropské se tvořily pěkné „zácpy“. Naštěstí pro nás to bylo horší vždy v protilehlém směru  – ráno cestou do Prahy, odpoledne cestou z Prahy. I tak nám cestování do práce zabralo více času než obvykle.

 Na Suchdole jsme tedy velkou vodu neviděli (pouze v televizi, kde jí bylo skoro jako v řece). Ale když jsme se asi po týdnu, když voda odpadla a byla zprůjezdněná cesta do Roztok, byli podívat na naše oblíbené místo v Sedlci u vody, bylo zřetelné kam až voda vystoupala. Tam, kde obvykle špacírujeme, bychom během povodně vůbec nestačili. Všechny stromy a stromky byly „ozdobené“ trávou, chaluhami, igelitovými pytlíky a dalšími odpadky. Některé stromy byly napůl vyvrácené, tráva stále pokrytá páchnoucím bahnem … Překvapilo nás, kolik bylo všude po zemi mušlí. Lavička na které sedáváme byla taktéž pokrytá bahnem a abychom mohli dát odpočinout znaveným tělům, museli jsme lavici pokrýt novinami.

 Déšť a povodně brzy vystřídala šílená vedra. Teploty vyšplhaly vysoko nad třicet stupňů a všichni hledali alespoň slabé útočiště ve stínu. Dámy ve stacionáři si pohotově vyrobily vějíře, ze skříní jsme vytáhli ventilátory, aby se horký vzduch alespoň hýbal. Byli jsme opravdu vděční za jabloň na zahradě.

 A právě na ten nejrozpálenější týden jsme měli naplánováno dvě poměrně významné akce – v úterý 18.6. tu natáčela televize (poprvé v „dějinách“ Horizontu). Bylo to do pořadu o charitativní a diakonické práci v jednotlivých církvích, v našem případě o CČSH. Kromě Horizontu se natáčelo ve dvou dalších střediscích DM CČSH.

Byli jsme z toho pořádně nervózní. Nikdo z nás s natáčením a vystupováním před kamerou, resp. diváky nemá zkušenosti a cítili jsme se dost nesví. Odmítnout jsme však nechtěli v domnění, že tím můžeme něco pro DM, a snad i pro celkový obraz církví v očích veřejnosti udělat. Samozřejmě, že natáčení se účastnili pouze ti členové personálu i klienti, kteří s tím souhlasili.

 Natáčel se dopoledne neformální program ve stacionáři, na muzikoterapii, na procházce, dramahrátky na zahradě, na biblické hodině a inscenovaná scénka z jednou z našich pohotovostních dobrovolnicí.

Jak to dopadlo zatím nevíme, pořad bude uveden až v prosinci.

 Ve stejném týdnu nám přivezli zahradní houpačku, kterou jsme pořídili za peníze ze sponzorského daru. Kolegyně se kdesi dozvěděly, že pohupování na houpačce má seniory s poruchou kognitivních funkcí blahodárný účinek. Snad nám to praxe potvrdí.

  Hned následující den po natáčení jsme měli na zahradě malou oslavu 12. výročí otevření Horizontu. Pořád bylo šílené horko. Udělali jsme stínu, co jsme mohli, dali ve větráky, vychladili nápoje, připravili i zmrzlinové pohárky.

 Zahrada byla ozdobená barevnými girlandami, které vyráběli klienti stacionáře spolu Hankou. 

Leckoho vedro od účasti na naší sešlosti odradilo, ale přesto byla účast slušná a atmosféra příjemná. Současný předseda Střediskové rady nemohl přijít, neboť zrovna úřadoval na Magistrátu. Ale trn z paty nám opět vytrhla bývalá předsedkyně Marta Jurková. Přečetla něco z knížky své dcery, která žije v Izraeli. Lidé si povídali a bavili se. Přišel bývalý pan starosta, který na Suchdole s Horizontem začínal spolupráci i současný pan starosta s paní místostarostkou a asistentkou, kteří ve vzájemné spolupráci s námi pokračují.

                                                     Kolem čtvrté hodiny přišel harmonikář a většinu lidí rozezpíval. Kdo nechtěl zpívat, tak si dál povídal. Všichni odcházeli spokojení (aspoň nám to říkali), takže akci navzdory až příliš „pěknému“ počasí můžeme prohlásit za úspěšnou.

Mezi obyvatelkami Horizontu ani klienty stacionáře během června nic zvláštního nestalo. V terénní pečovatelské službě nám několik klientů přibilo a dvě klientky naopak navždy „odešly“ (zesnuli).

Měli jsme tu dvě kulturní akce – oba pro nás udělali „staří známí“ – pan doktor Mrázek a pan Lehejček.  

Pan Mrázek nás vzal na cestu do Afriky a do historie – mluvil o starověkem egyptském městě Elefantina. Znalosti měl nejen vyčtené z historických knih, ale vykopávky a památky v Elefantině osobně navštívil. Dr. Mrázek je záruka kvality – má velké vědomosti a mnohé zkušenosti, hodně toho četl a mnohá místa navštívil. Navíc má dar zajímavě vyprávět a v neposlední řadě i smysl pro humor. Takže je vlastně ideální přednášející, což tentokrát znovu potvrdil. Fotografie zřetelně dokládají, že posluchačky se nenudily.

 Rovnou jsme si s panem doktorem domluvili téma další přednášky – bude o Chetitech. Zbývá jen doladit termín.

 Druhou přednášku si pro nás připravil Jří Lehejček. Vzal nás s sebou do Kanady. Na ostrově Vancouver strávil celý semestr studiem i cestováním. Ukázal nám nádherné fotky přírody, viděli jsme „hory plné ledu“ (jak ze Seifertovy básně), mohutné řeky, hluboké lesy, fotky z osobního setkání s medvědem. Ale i fotky z univerzitního kampusu a měst. Také pan Lehejček je záruka kvality a všichni „virtuální cestovatelé“ vědí, že se vyplatí na něj přijít. V dohledné době se chystá v rámci své výzkumné práce jet do Grónska. Už se těšíme, že nás tam zprostředkovaně vezme s sebou.

Konec měsíce byl zase propršený. Už jsme si mysleli, že i červnový výlet (stejně jako ten květnový) strávíme pod deštníky. Ale počasí se umoudřilo a po několika deštivých dnech se ve čtvrtek 26.6. ukázalo sluníčko.

S poměrně malou skupinkou jsme se vydali na výlet do Zájezdu. O tamním zooparku nám řekla naše masérka a pracovnice „výtvarné dílny“ v jedné osobě. Naštěstí nás napadlo domluvit si předem prohlídku s průvodkyní. Tou byla příjemná slečna, kterou vám tu i můžeme ukázat spolu se skupinkou výletníků.

 Její komentář dodal prohlídce šťávu. Bez něj by to nebylo zdaleka tak zajímavé. O každém ze zvířat nám řekla pár zajímavostí (jaký je rozdíl mezi opicí a poloopicí, že ty roztomilé sirakuty jsou vlastně dravci, že ocelot je jediná kropenatá šelma, které se na hřbetě skvrny spojují v pruhy, že karakal znamená turecky „černé ucho“, že chameleoni se nezbarvují podle prostředí, ale podle nálady,– jako lidé – a čím je světlejší, tím je ve větší pohodě, že velbloud má „zavírací“ nos atd. atd.

Slečna Sandra to ví opravdu hodně a o své znalosti se s námi ochotně podělila.

 Zoopakrk je soukromý podnik, vlastněný několika milovníky zvířat. Pokud si dobře pamatujeme, tak dlouhá léta pracovali v zoo, ale pak se osamostatnili. V současné době usilují o jakousi akreditaci, aby byly oficiálně zařazeni do sítě zoologických zahrad. Držíme jim palce. Moc se nám u nich líbilo.

 Dá se říci, že i více než k velké pražské zoo (při vší úctě k ní). Zvířata jsou zde vidět z mnohem větší blízkosti. Na některá jsme mohli koukat i z deseticentimetrové vzdálenosti. A naše nadšení ještě zvětšil komentář, kterého se nám dostalo. Každému horlivě doporučujeme, aby se do Zooparku Zájezd podíval a dopředu si prohlídku s průvodcem domluvil. Není to drahé a zážitek bude mnohem větší.

Ze všech zvířat se nám každopádně nejvíc líbili lemuři. Hlavě proto, že měli asi měsíc stará mláďata. Byla hrozně legrační. Poskakovala po větvích jako gumové míčky, věšeli se na maminky, houpali se na větvích, pobíhali po zemi, dělali si prolézačku z mámina ocasu atd. Vzbudila v nás skoro až dětinské nadšení.

 Po nezbytné zastávce v hospodě na oběd jsme se vydali na Okoř. I tam jsme měli domluvenou prohlídku s průvodkyní. Dozvěděli jsme se něco o historii i současnosti hradu. Mimo jiné i to, že v legendách se o žádné bílé paní na Okoři nehovoří. Původ má asi v nočním snění trampů. Nebo se autorovi – který byl jistě jedním z trempíků – tato pohádková postava zalíbila natolik, že ji prostě bez ohledu na historické legendy umístil do míst, kam rád jezdil za romantikou. Nedivíme se mu, že se mu tam tak zalíbilo. Zvláště v dobách, kdy se sem mohlo jezdit „na divoko“ a tábořit přímo v ruinách hradu, to musel být opravdu zážitek.  A z Okoře hurá domů a měsíc byl za námi.

Loni jsme to prošvihli, a proto jsme se tentokrát hodně snažili, abychom alej sakur v ulici K háji zastihli v květu. Byli jsme tam kvůli tomu na našich poledních procházkách snad 5x než jsme se konečně trefili. Ačkoli nebylo právě jasno a rozkvetlé stromy nebyly zrovna zalité sluncem a obloha nebyla azurově modrá, přesto to stálo zato. Posuďte sami:

 Ostatně během května jsme toho sluníčka užili opravdu pomálu, jak dosvědčují další fotografie z našich procházek.

 To nás samozřejmě od procházek neodradilo. Co nás však odradilo, byl déšť, který byl čím dál tím častější a jeho následkem byly povodně a záplavy po celé republice na přelomu května a června. V době, kdy píšeme tyto řádky voda ještě kulminuje. Na Suchdol není možné dostat se z Dejvic a musí se jezdit přes Horoměřice, což komplikuje a prodlužuje cestu některým klientům i personálu.

 „Když nastaly deště“, museli jsme si najít jinou zábavu, které bychom se mohli po obědě věnovat. A zjistili jsme, že máme v Horizontu hodně zajímavých knih k prohlížení. Jde většinou o fotografické knihy o přírodě, které tu dosud ležely ladem a díky dešti jsme je trochu oprášili.

 Ani na květnových výletech nám počasí nepřálo. Během prvního to ještě jakž tak šlo. Uvítali jsme návrh pí. Turchichové, abychom se v rámci celonárodní akce (byť ve dne a menším předstihem) Noc otevřených kostelů přijeli podívat do místní kaple sv. Václava. Je na samém okraji Suchdol a proto pro někoho z nás téměř nedostupná. Je na krásném místě, které má silnou atmosféru.

 Vypravili jsme se tam v počtu asi 10 lidí. Pí. Turchichová, pí. Skálová a ještě další jejich kamarádky a pomocnice tam už měly připravené výstavní panely na kostelní noc. Byly věnované kapli samotné, ale i Suchdolu a Mikoláši Alšovi, který zde působil a leccos se tu po něm jmenuje.

 Nejprve nám hostitelky nabídly  čaj a koláče. Vzhledem k tomu, že se počasí už připravovalo na přicházející povodně a bylo chladno, větrno a zataženo, bylo takové uvítání velmi milé. Spolu s vřelostí hostitelek nám to umožnilo s dobrou náladou odolat nepřízni počasí. Pí. Turchichová nám ukázala pravděpodobně nejstarší předmět, který se na Suchdole nalézá. Jakési vyřezávané dřevěné cechovní „žezlo“ z poloviny 18. století.

 Pak pohovořila o historii Suchdola od prvního tisíciletí do dneška. Mnohé z nás překvapilo, jak hluboko do minulosti suchdolské kořeny sahají. Dostalo se také na dějiny kaple a jejích předchůdkyň (první kaplička zde vystavěná měla asi 2×2 metry).

 Poté jsme si prohlédli připravené výstavní tabule – tentokrát s komentářem pí. Skálové a nakonec jsme se podívali dovnitř kostelíka. Tam jsme se zase zahřáli čajem a na oběd jsme už byli zpátky v Horizontu. Po nás přijeli na exkursi ke kapli děti ze školy. Celkově to byla moc příjemná akce.

O týden později jsme se vypravili do Turnova do muzea Českého ráje. Původně jsme chtěli ještě do skanzenu Dlaskův statek, ale cesta přes Prahu byla natolik zdlouhavá, že jsme to nestihli. Navíc počasí bylo tak mizerné, že by nám to zážitek ze skanzenu, kde se jistě částečně chodí pod širým nebem, pokazilo. Máme tedy cíl na některý z příštích výletů.

Expozice muzea byla také zajímavá. Viděli jsme mimo jiné výstavu o včelách a včelařství, fotografickou výstavu o horolezectví v Českém ráji, stálou expozici z dějin turnosvska atd. Nejvíc dámy zaujala výstava nerostů a minerálů. Tolik krásných drahokamů nejrůznějších barev a šperků z nich vyrobených asi nikdo z nás na jednom místě neviděl

                      Nevlídné počasí nám nevadilo jen při přednáškách. Ty jsme měli tento měsíc tři. Nejprve přišel pan Kadeřávek povídat nám o své cestě na Srí Lanku.

 Je asi zbytečné říkat, že to bylo hodně o čaji. Milovníci čaje tak mohli vidět a slyšet za jakých podmínek se jejich oblíbená pochutina pěstuje, sklízí i zpracovává. Dá se předpokládat, že milovníkem čaje je i p. Kadeřávek. Poměrně značná část jeho povídání i fotek se čaje týkala. Dokonce byl na exkursi i ve dvou továrnách, kde se čas zpracovává. Právě vyhlášený cejlonský čaj je jedním z turistických lákadel Srí Lanky a na turismus okolo čaje, jsou zde připravení. Většina přítomných si však k přednášce objednala kávu.

Další přednáška se vázala na 90. výročí zesnutí Charlotty Garrigue Masarykové. Významné české velikány nebo osobnosti, které do dějin naší vlasti výrazně zasáhly nám představuje většinou dr. Fořtová. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. U dr. Fořtové je obvyklé, že má přednášku vždy pečlivě připravenou, přináší k ní obrazové a zvukové ukázky atd. Ani v tom nás nezklamala.

V den přednášky sice celý den pršelo ale přesto přišlo celkem dost lidí. Někteří z nich přitom nepatří mezi obvyklé hosty našich akcí. Je vidět, že masarykovská tematika generaci seniorů stále hodně přitahuje. Je to už několikátá přednáška s podobnou tematikou (rod Masaryků a Slavíčků, Masarykové otec a syn, teď do třetice Charlotta). Navíc několikrát ročně bývá nějaký pořad v TV, články u různých výročí v časopisech …. A lidé stále chodí.

A poslední středu v měsíci přišel pan Seifert (už po třetí), a popovídal nám o svých cestách na Podkarpatskou Rus. No, tento název by asi nikdo z místních nepoužil.

Tak tedy mluvil o Podkarpatské nebo Zakarpatské (podle toho z které strany se na ni díváme) Ukrajině.

Byl tam již v roce 2005, jakmile díky „oranžové revoluci“ pominula vízová povinnost pro členy EU. A byl tam 2x – jednou v létě, jednou v zimě. Z obou cest nám ukázal fotky, přičemž základem byly fotky z léta. Tehdy tam strávil necelé dva týdny a to především cestami po poloninách. Fotografování je pro něj koníčkem a nutno říci, že ty fotky stály za to. Nepoužívá digitální foťák, promítal klasické diapozitivy, především přírody. A ty byly!

 Lidé si tam ale pohříchu své unikátní přírody příliš neváží a sběrači borůvek po sobě zanechávají na poloninách každý den několik petek a igeliťáků od svačinky. Na druhou stranu díky tomu, že tam není tak přísná ochrana tam může člověk zažít nevídaný pocit svobody, kdy jde a k večeru si kdekoli může postavit stan a rozdělat oheň a netísnit se s ostatními turisty někde v kempu (který by tam stejně marně hledal) ….

To už se asi nikde na západě zažít nedá. 

Na vyprávění pana Seiferta navázala naše nejnovější obyvatelka Horizontu, která se na „Podkarpandě“ (jež tehdy byla součástí ČSR) narodila – její rodiče tam působili jako učitelé. Museli se odtud odstěhovat ještě, když byla malá. Ale rodiče na své působení tam celý život vzpomínali a oana sama během komunismu učinila několik – celkem dramatických pokusů – aby se do rodné vísky podívala.

 Během přednášky pršelo jen se lilo a nepřestalo až do konce měsíce a hladiny řek stoupali až se vylily z břehů a zatopily cesty, domy, pole, louky … a tak jsem se doplavili do června.