Jen velmi nesnadno nacházíme čas, abychom pokračovali v kronice. Ale to, že už tři čtvrtě roku jsme ke kronikářskému dílu nezasedli a na krajinu paměti zvolna sedá vrstva prachu nás nutí udělat si chvilku a napsat aspoň něco. Pokusme se tedy o stručný zápis o prvním měsíci tohoto roku.

 Neurony už stěží rozliší, zda některé události proběhly v opravdu v lednu a ne v prosinci či únoru. Pomocí nám budou fotografie, diář a měsíční programy. Nuže vzhůru do hlubin paměti …

Jena z obyvatelek Horizontu strávila vánoce a přivítala příchod nového roku v LDN v Chittusiho ulici. Bylo nám ale jasné, že tam by se zlepšení stavu nedočkala. Zajistili jsme jí sice docházku dvou rehabilitačních pracovníků – naší Edity a jednoho pána z Dejvic, ale to bylo všechno, co se tam dělo. Usilovali jsme tedy o přemístění jinam – konkrétně do nemocnic Karla Boromejského v Řepích.

 V lednu byl také obsazen byt po zesnulé obyvatelce. Ke konci roku byl už vyklizený. Přátelé nové obyvatelky  ho v lednu vymalovali, syn zajistil položení lina, my jsme zajistili revizi elektřiny a přihlášení k odběru. Ke konci měsíce zajistil syn stěhování nábytku a milá paní se mohla nastěhovat. Byt si zařídila velmi vkusně a elegantně. Má tam mnohem více soukromí než v dosavadním  provizoriu. V Horizontu jsou pro ni lákadlem hlavně  živé akce, promítání filmů, arteterapie s Hankou J., nácvik mluvení s Hankou N. a rehabilitace. Má více soukromí a dělá pokroky i v osamostanění se. Postupně zvládá sama to, s čím si dosud nechávala pomoci od nás.

 Petra nastoupila na rekvalifikační kurs pro pracovníky v sociálních lužbách. Domníváme se, že během dosavadní praxe u nás se rekvalifikovala poměrně dost. Lidi ji mají rádi, s kolegyněmi vychází dobře a všichni si ji chválí. Účast na kursu – nehledě k tomu, že je to „shůry“ danou podmínkou, aby u nás mohla pracovat – ji rozhodně neublíží, vymění si zkušenosti s kolegy z jiných zařízení a jistě se něco nového dozví i od lektorů. Jako zástup za ní zde pracovala brigádnice Lenka.

Vedení naši malé organizace začalo obvyklé lednové kolečko sestavování vyúčtování a sepisování závěrečných zpráv. Začaly se také objevovat informace o statistickém systému pro MPSV. Jeho vyplnění je pro většinu poskytovatelů hrozbou, protože je velkým žroutem času.

Jinak běžel život obyvatelek, pečovatelské služby a stacionáře bez větších změn – sice v obvyklých kolejích, ale věříme, že ne nudně a monotónně.

Pokud si pamatujeme, tak nám život komlikovalo jen náledí a sníh. Toho bylo letos – stejně jako loni pravdu požehnaně. Díky Bohu všichni naši klienti i zaměstnanci přestáli nástrahy počasí bez nehody, resp. zlomeniny.

Na nezájem klientů ve stacionáři i v pečovatelské službě jsme si nemohli stěžovat, o čemž svědčí mimo jiné i zvyšující se počet dovážených obědů.

 Ve stacionáři se jako vždy zpívalo, peklo, vyrábělo …

 Hanka, která zde vede pondělní výtvarnou dílnu –  si na klienty vymyslela – v poslední době poměrně rozšířenou koláž ze zmuchlých útržků krepového papíru. Trvalo to dlouho, všichni měli na prstech mozoly a začínali reptat. Chvílemi postrádali v muchlání smysl a vzdychali, co si to na ně zas vymyslela. Trvalo to pondělí co pondělí celý měsíc, možná dokonce déle. Ale výsledek  stál za to. Klienti se až divili, co se ze zmuchlaných útržků papíru dá vytvořit.

12. ledna přišla dr. Olga Kunertová, aby nám popovídala o své cestě na Taiwan. Pracovnímu týmu stacionáře dělá supervizorku a když se jednou prořekla, že byla na Taiwanu, nemohli jsme ji sem nepřivést.

Na Taiwan se vypravila jako průvodkyně své známé, která aktivně a úspěšně bojovala proti své rakovině. Původně si taiwanská organizace našla na internetu přímo pí. Kunertovou, resp. její sdružení Gaudia proti rakovině, která podporuje pacienty s touto chorobou. Pí. Kunertová usoudila, že by bylo lépe, kdyby cestu podnikl někdo, kdo sám musel této chorobě čelit. Nakonec tam jely obě. Ve dvou se to lépe táhne.

Samozřejmě jsme viděli spoustu fotek a poslechli si spoustu dojmů a zážitků. O této cestě byl natočen asi hodinový dokument, který nám tu paní Kunertová ne dvd nechala  a my jsme si ho v únoru promítli v rámci našich dokumentárních odpoledení.

Ve čtvrtek nás – po roční pauze – přišla potěšit paní Škampová.  Je to neše hudební superstar. Nejenže nám kásně hraje, ale ale i povídá – o skladatelích, ale i o hudbě a jednotlivých skladbách. Učí nás tak hudbu poslouchat. Na jejích koncertech je vždycky nabito. Chodí sem nejen milovníci klasiky, ale i milovíci paní Škampové samotné. Je to okouzlující dáma a je milé ji posouchat a sledovat. Vždy nám dokáže připravit mimořádný zážitek.

Bohužel i na ni začínají doléhat neduhy stáří, které ji znepříjemňují život a komlikují hru na klavír – horší se jí sluch a má revmatické bolesti v kloubech na prstech u rukou. Obojí je pro hudebníka ještě nepříjemnější než pro obyčejného smrtelníka.

 A na závěr měsíce sem k nám zavítala nová tvář – pan ing. Jan H. Zicha. Doporučila a besedu s ním domluvila dr. Fořtová, která ve stacionáři provozuje muzikoterapii a každooičně nám tu přednáší na různá témata. Ta besedu s p. Zichou také moderovala.

Pan Zicha projektuje vlakové rychlodráhy všude možně po světě od Ameriky po Čínu. Obávali jsme se, aby jeho povídání nebylo moc odborné a aby jeho specializace neodradila naše obvyklé návštěvníky, ale opak byl pravdou.  Lidí přišlo hodně a povídání bylo nadmíru zajímavé. P. Zicha měl připravenou k promítání prezentaci s různými fotografiemi z různých období a různých míst svého působení. Odborným tématům se vyhýbal. Celé jeho povídání bylo vlastně o tom, čeho kluk z malého městečka v Čechách (tušíme, že se narodil v Říčanech) může dosáhnout nechybí-li mu talent, odvaha a podnikavost. V Čechách se podílel na např. na budování metra (stanice Kačerov). Protože však byl v práci omezován a kvůli politickým neshodám odešel do Anglie, pak do USA, kde má dosud trvalé bydliště. Hodně však cestuje a pracuje v rozných koutech světa.

Postupně se jeho doménou staly rychlodráhy a v tomto oboru získával stále větší reputaci a výsadní postavení. V současné době mu všude možně svěřují budování tisíců kilometrů rychlodrah a nechávají mu ve všem volnou ruku protože vědí, že na výsledek bude spolehnutí. Zdůraznit musíme, že o svých životních cestách pan Zicha povídal nejen poutavě, ale především bez jakékoli okázalosti a chlubivosti.

Rozpovídal se tak, že jsme ho museli přerušit a přednášku ukončit. Bylo tomu tak k velké nelibosti posluchačů, ale vymezený čas se naplnil a nedalo se nic dělat. Bylo by velmi příjemné, kdyby k nám při dalším pobytu v Čechách přišel do horizontu zase. Jistě by zde našel vděčné posluchače.

V červencovém zápisu jsme zapoměli zmínit jednu událost, která stojí za uvedení. Bylo jí 1. „fotoodpoledne“.  Díky Hance, která nezapomene využít příležitosti a každou chvíli přídí nějakou hezkou fotku, se nám začaly fotografie v počítači množit.  Dosud jsme vždy fotili především na „živých“ kulturních akcích, společenských sešlostech a na výletech. Hanka začala v hojné míře a navíc pěkne fotit „každodenní život“ v Horizontu.  Jde především o každodení život stacionáře, neboť každodenní život obyvatelek Horizontu se odehráva ve skrytu jejich domovů  a totéž platí o klientech terénní pečovatelské služby. Na fotkách se tedy mohli vidět především uživatelé stacionáře, výletníci a dále navštěvníci našich společenských akcí a doprovodných programů a „společensky aktivní“ obyvatelky. 

            Všichni návštěvníci si mohli fotky objednat a my jsme jim je buď poslali mailem (resp. jejich „dětem“) nebo jsme jim je nechali udělat v klasické papírové podobě. Zájem  byl celkem značný. Zvláště díky Hančiným fotkám tak mohli externí navštěvníci vidět, co se v Horizontu děje, když se tu zdánlivě „nic neděje“ (tj. když nic není uvedeno v programu). Nebo mohli vidět co všechno uživatelé vyrobili ve „výtvarné dílně“ i mimo ni. Atd. , atd. Domníváme se, že šlo o úspěšnou akci, kterou bychom mohli zopakovat třeba každého půl roku.

             Počasí v srpnu bylo rozmanité. Díky sluníčku i dešťům jsme měli tak hojnou úrodu jablek, že nám to až vadilo. Naše jabloň je stará a léta neprostříhávaná, takže jablek byly sice tisíce, ale byla malá, červivá a využít se jich moc nedalo. Hodně padala, takže i sedění ve stínu jabloně bylo spojeno s určitým nebezpečím. Párkrát jsme udělali kompot nebo štrůdl, ale většinu jsme jich odvezli do sběrného dvora. Každý den jsme jich nasbírali pytel. Hodně nám pomohl náš letošní zahradník. Byli bychom rádi , kdyby nám pomohl nejen se sběrem jablek, ale aby nám jabloň v zimě prořezal. Napřesrok bychom mohli mít menší množství větší jablek a ne velké množství malých jablíček jako letos.

Zahrada se dá využívat nejen ke sběru jablek a k vysedávání. Jeden z našich klientů ji začal využívat k pravidelným běžeckým tréninkům. Ke své obvyklé jízdě na rotopedu a cvičení s Editou si tak přibral další způsob tělocviku. Asi chtěl zhubnout do plavek. Detailní pohled by však ukázal, že si při cyklojízdě chvílemi zdřímnul. Jako bývalý šofér kamionu má s mikrospánky během jízdy jistě zkušenosti.

             V Horizontu jsme vždy přáli našim klientům a obyvatelkám k narozeninám. Hanka tento zvyk ve stacionáři vylepšila ještě tím, že každému upeče dort. Během krátké doby tato „dortová tradice“ ve stacionáři doznala velké obliby a hluboce zakořenila. Dá se předpokládat, že nám vydrží. Alepoň do té doby, dokud nám vydrží Hanka.

Teké v srpnu přišel na řadu jeden z klientů. Byl z toho dojatý a my také. Ale dojetí mu nezabránilo v tom, aby si na dortu pochutnal. A nám také ne.

 V srpnu jsme  měli v Horizontu dvě „osvětové“ akce – první byla přírodopisná a druhá národopisná (nebo přesněji řečeno snad národopisně – historická).

Houbařská sezona byla v plném proudu a my jsme pozvali pana ing Baiera, aby nám pověděl nějaké zajímavosti o houbách. Vyzval nás abychom přinesli ukázky, tak jsme přinesli apoň pár hub, které jsme našli v okolní trávě, něco přinesl on sám. Jedna paní přinesla ze zahrádky houbičky, které by se většina milovníků střízlivosti neodvážila pozřít z obavy, že jde o halucinogenní lysohlávka. Ale p. Baier této dámě doporučil aby je neopoměla dávat do polévky, jejíž chuť se tím znásobí. Všechny donesené houby bravurně určil. Řekl nám hodně zajímavostí. V paměti nám uvízlo třeba to, že nepopulárního, o to více však rozšířeného „hořčáka“ označil za „houbu budoucnosti“, která má potenciál k léčení mnohých nemocí. Jde jen o to zbavit ji nepříjemně hořké chuti. Jeden jeho známý toho prý dosáhl přípravou „hořčáka“ na slanině. Cesta k využití léčivého potenciálu se všaku bude spíše ubírat chemickou cestou. Už teď se snad experimentálně dělají tobolky naplněné „hořčákovým práškem“.

Pan Baier je nejen znamenitý odborník, ale také velký šprýmař. Kromě seriózních informací nás bavil také veselými historkami ze života mykologů. Uvízla nám v paměti třeba ta, jak se s kolegou vraceli z lesa z lesa s košíkem plným jedovatých hub (které nasbírali samozřejmě z vědeckých a  výzkumných důvodů). Když je nějaký kolemjdoucí dobrák upozornil, že nasbírané houby jsou jedovaté, dočkal se odpovědi: „To vím, ale já mám doma nevěrnou manželku, tak je budu potřebovat.“ Za tento nevinně myšlený dobrácký žertík se však za chvíli dočkal nemilého překvapení v podobě policejního auta, jehož posádka se jala mykology vyšetřovat kvůli pokusu o úkladnou vraždu.

Některé části povídání pana Bauera balancovaly na hraně serióznosti a žertu a  my jsme nevěděli na jakou stranu se přiklonit. Např. když nám říkal, že to, že mochomůrka červená je jedovatá je pověra. Že naopak probudí v člověku skrytou energii. Proto by ji doporučoval manželům před svatební nocí. On sám si ji se svými kolegy prý pravidelně dává, když je na houbařských toulkách čeká nějaký prudký kopec. Nevíme o nikom, kdo by se tuto informaci odvážil ověřit. Možná proto, že návštěvníci našich akcí mají všechny svatební noci už dávno za sebou a jsou rádi, že v noci spí a žádná skrytá energie je nebudí. A pokud se nějaký dobrodruh – který by tvrzení pana Baiera ověřoval – našel,  možná zjistil, že šlo o žert a nestačil nám to už přijít říci.

Pan Baier nám přinesl ukázat spoustu knih a atlasů, které napsal nebo se na nich  podílel. Po skončení byl čas na osobní dotazy a zkušenosti, např. kde které houby hledat, jak je zpracovávat atd.

             O týden později nás obět po roce navšívila paní doktorka Secká z Náprstkova muzea. Tentokrát jsme ji požádali o přednášku o dr. Emilovi Holubovi. Loni při přednášce o Náprstkovi se u jedné fotografie zmínila „To je Emil Holub, o tom be se dalo také mluvit celou přednášku“ a rok se s rokem sešel a v Horizontu se sešel Holub s Nábrstkem. Dozvěděli jsme se o jeho životě i názorech, o útěku před manželstvím, o tom, jak po druhé už neutekl a jak se mu to vyplatilo, neboť manželka mu byla celoživotní oporou. O jeho dvou cestách do Afriky, z nichž zvláště ta druhá měla být objevitelská. Přecenil však své síly a přejít Afriku od jihu k severu se mu pochopitelně nepodařilo.

Dozvěděli jsme se i o tom, co dělal po návratu. Dá se říci, že jeho dvě cesty ho po zbytek života živily. Jezdil po republice a přednášel Africe a svých cestách.

            Paní droktorka se nevyhýbala ani stinným stránkám jeho života. Řekla nám např. o tom, co se málo u koho může setkat s pochopením. Ze své první cesty si přivezl černošské děvče. Slíbil však, že ho do Afriky vrátí. Děvče s ním vyrůstalo a žilo v Čechách několik let. Při své druhé cestě se rozhodl dostát svému slibu a do Afriky ji vrátit. Udělal to však dost krutým způsobem a proti její vůli. Vysadil ji na břeh a se zbytkem výpravy odjel. Děvče  běželo po břehu za odjíždějící lodí, volalo, prosilo … Marně.

            Jako vždy měla paní doktorka připravený obrazový doprovod se spoustou dobových fotografií a obrázků. Z předchozích let víme, že každá její přednáška je úplná lahůdka a jen doufáme, že si podobně budeme moci zamlsat i příští rok.

             A výlet do skanzenu ve Vysokém Chlumci příblížíme spíš obrázkem než slovem.

V tomto měsíci vypršel grant Letiště Praha my jsme připravovali vyúčtování. Uvědomili jsme si při tom, jak nám Letiště (které jinak na Suchdole nemá příliš dobrou pověst ) umožnilo obohatit kulturní život a i program stacionáře. Bylo tomu tak už druhý rok a doufáme, že nám i v příštích letech zůstane příznivě nakloněno. Některé programy bychom si nemohli dovolit (rozhodně ne tak často a tak pravidelně).

Doufáme, že příští rok bude program Dobré sousedství znovu vypsán.

Vždycky si libujeme, když máme všechny důležité posty obsazeny spolehlivými lidmi a doufáme, že nám to tak nějaký čas vydrží. Často nám to ale nevydrží ta dlouho, jak bychom si přáli. V červenci se s nám rozloučila Elena, která tu pracovala jako pečovatelka necelý rok. Lidé ji měli rádi a kolegyně s ní vesměs také dobře vycházely. Rozhodla se ale jít za lepším. Náhradu za ni jsme hledali při výběrovém řízení už koncem června.

Dále nás opouští Maruška – jedna z „pohotovostních dobrovolnic“. Také se tu moc neohřála. Nastoupila v lednu po Aničce, která utrpěla těžký úraz. Maruška byla spolehlivá a zodpovědná, se všemi dobře vycházela a  tak jejího odchodu také litujeme. Dostala se však na vysokou školu – na svou vysněnou psychologii – do jiného města. Studovat psychologii bylo její velkou touhou, takže jí to přejeme. Maruška byla tak vzácně zodpovědná, že za sebe sama našla náhradu, svojí kamarádku Drahomíru, která se naopak dostala na školu do Prahy. V létě je ve Francii jako au pair, takže služby v letních měsících za ní vzal její tatínek. Jak podotkly dámy v Horizontu – jestli je jeho dcera tak zodpovědná jako on, budou se cítit mimořádně bezpečně.

Jedna z obyvatelek byla stále v nemocnici. Díky Bohu i nasazení lékařů a mimořádné podpoře své rodiny překonala krizi a její stav se pomalu, ale přece jen zlepšoval.

            Od června se v Horizontu začala objevovat nová tvář – Lenka. Nabídla nám svou pomoc sama. Bydlí kousek od nás a stará se o svého těžce postiženého bratra. Pomáhá nám ve stacionáři hlavně v době, kdy nikdo jiný nemůže, při nemocích, ale hlavně, když máme týmovou supervizi. Lenka je komunikativní, přátelská, upovídaná. Klienti ji mají rádi a my jsme také rádi, že máme takovou ochotnou a obětavou pomocnici. Většinou jsme se v takových situacích obraceli na Aničku K. Ta však teď většinou nemůže – má nemocného manžela a také dosti nemocnou maminku na Moravě, za kterou musí dost často jezdit.

            Dalším přírůstkem Horizontu byla sousedovic koťata. Dočkali jsme se dvou vrhů po třech kouscích. Byla moc roztomilá ale už tu bylo překočkováno. Proto jsem uvítali nabídku našeho zahradníka, že se jich ujme. První várku (všechny 3 koťata)  si vzala jeho sestra. Druhou várku, která se narodila asi s odstupem měsíce, odnesl také, ale po jejím osudu jsme raději moc nepátrali.

            V červenci jsme se konečně odhodlali začít s pravidelnou týmovou supervizí s personálem stacionáře. Inu, každý začátek je těžký. Učíme se to. A zdá se, že nám to bude k dobrému. Každý si uvědomuje, že povídat si za přítomnosti odborníka, mít na to dost času a klidu, je opravdu něco jiného, než řešit věci „za pochod“ pod stálým časovým tlakem a za stálého vyrušování vnějšími podněty.  Snad se k tomu někdy odhodláme i s týmem pečovatelské služby.

Ředitel začal  s pravidelnými letošními návštěvami obyvatelek. S každou zhruba hodinku poseděl a mluvil o tom, co od posledního léta „život dal a vzal“, jak se jim v Horizontu žije, co se jim líbí a co jim vadí a jaké změny nás čekají nebo nečekají.

Když  už jsme u těch včel, nesmíme zapomenout na vosy. Těm se zalíbilo v koupelně jedné z oybatelek, která se v Horizontu ukazuje jen sporadicky. Měly tam tedy klid a hezky se tam zahnízdily. Když se tam po delší době objevila právoplatná nájemkyně, tak se jim to vůbec nelíbilo. Za narušení soukromí se jí pomstily řadou žihadel. My jsem na ně za trest zavoali hasiče. Postříkali je obřím sprejem a za chvíli byla podlaha pokryta těly vosích nebožtíků. Vosy, které unikly vražednému spreji ještě několik dní krvežíznivě kroužili kolem Horizontu ve snaze najít skulinku a zahnízdit se jinde. Při jakémkoli pokusu narazily na proud biolitu. Po několika dnech to vzadly.

O kulturu se nám v létě postarala Katarína Ludmila Havlínová, která je naším hostem téměř každoročně. Tentokrát si pro nás připravila pásmo lidových písniček spojených tématem vody. Ukázalo se, že naše předky dokázaly potoky, řeky, jezera i moře hojně inspirovat. Zazněly písně notoricky známé, ale i „vykopávky“, které nikdo neznal. Katarína měla koncert pečlivě připravený, vybírala a pilovala  skladby dlouho dopředu. Doufáme, že se koncert líbil, na konci padl návrh, příští rok udělat pokračování – třeba zpívání o lese. Doufejme, že to vyjde – záleží to hlavně na Letišti. I tento koncert byl hrazen z jejich grantu.

O týden později přišla paní dr. Fořtová, aby nám představila – nebo spíš přiblížila (v generaci dříve narozených není třeba jej představovat) operního pěvce Eduarda Hakena, dalšího ze své průběžně doplňované galerie velkých Čechů. Své povídání pojala chronologicky. Mohli jsme jeho život sledovat „od kolébky k rakvi“. Poslechli jsme si vzpomínky jeho přátel, i osobní vzpomínky dr. Fořtové, tak jak si ho pamatovala z Národního divadla. Zmínila se o jeho počátcích i o vekých rolích, z nichž asi nejnámější je role vodníka z Dvořákovy Rusalky.

Jak už to u pí. Fořtové bývá měla připravenou výstavku fotografií a přinesla s sebou i hudební ukázky na CD. Mohli jsme tedy ocenit nejen jeho mohutný hlas, který ho tak proslavil, ale i švarný zjev, který z něho učinil idol hudbymilovných žen a dívek.

Paní Fořtová bedlivě sleduje kulatá výročí velkých Čechů a tak si na příští rok jistě vybere někoho, kdo bude stát za připomenutí.

Jednoznačně nejzajímavěší však bylo povídání pana Daniela Huťhana. Každoročně se na měsíc vydává na mexický polostrov Yucatan, aby tam se svými kolegy mapoval tamní jeskynní systém, který je z větší části pod vodou, resp. zatopený vodou. Povídal o tom, jak potápění v džungli probíhá. Na Yukatánu je jeskynní komlex velmi rozsáhlý a ještě zdaleka není celý zmapovaný. Takže pan Huťhan má program ještě na mnoho let dopředu. Kromě neprobádaných úseků je tak však mnohu úseků probádaných a ty slouží částečně jako turistická atrakce, za kterou sem jezdí dívat lidé z celého světa, včetně České republiky (tedy ti solventní – není to samozřejmě dovolená pro pracovníky v sociálních službách J). Jsme tedy rádi, že jsme se tam mohli „podívat“ alespoň prostřednictvím této přednášky.

Podzemní svět ukrývá zvláštní krásu a poezii, což se ukázalo na fotkách i na filmu, který nám pan Huťhan na závěr promítl.

Podzemní jeskyně se nazývá cenot. Podle mayské mytologie jsou cenoty zdrojem plodnosti a života, vstupní bránou do podsvětí a sídlem boha deště Chaka. I I dnes působí cenoty fascinujícím a tajemným dojmem a to už se do nich můžeme podívat, nafotit a nafilmovat to, co skrývají. Což teprve v dobách, kdy mohly akorát tak jitřit fantazii, děsit i přitahovat, ale nebyla nejmenší možnost je prozkoumat. S vekou pravděpodobností se staly hrobem lidských obětí.

Dobře chápeme, že skrytý svět někoho facinuje natolik, že se stane jeho celoživotní vášní. Vyžaduje to také nutný kus odvahy pouštět se do temného neznáma, o němž potapěč-objevitel nemá tušení, kde končí a kam ho zavede. S bezpečným světem a svými druhy je spojený jen tekým lankem. Bez nadsázky se dá říct, že život těchto objevitelů „visí na nitce“. Vznášejí se v temnotě, vypouští bublinky, na cestu si svítí batrkou a cestou si dělá poznámky a nákresy, z nichž pak po zbytek roku sestavuje u počítače mapu. Zajímavé je také to, že odvážný potapěč sice ví,  kde se do vody vnoří, ale zdaleka si nemlůže být jistý, kde se vynoří. Často je to uprostřed džungle, kde nesou přístupové cesty a nezbývá než vzít mačetu a kompas a s prázdnou bombou na zádech se vydat do zeleného šera. Když se po vynoření z cenotu setká tváří v tvář s jaguárem, který zde právě hasí žízeň, je to jistě také nevšední zážitek.

V jeskyních pod vodou se tu a tam najde i archeologický nález. Jsou to jednak kosterní pozůstatky, které tam zanesla voda, když jeskyně  byla zaplavována. Za druhé to jsou zvířata, která v jeskyni žila ještě před jejím zatopením. V klidu si tam zemřela a až pak do jeskyně přišla voda. V ideálním případě jejich pozůstatky voda neroznesla po širokém dalekém okolí. Právě jeden takový unikátní nález má za sebou tým pana Huťhana. Našli tam úplně zachovalou kostru prehistorického lenochoda. Kosti jsou často jako prach a nedají se vzít do ruky a vynést na denní světlo. Dají se pouze nafotit, nafilmovat a zakreslit do mapy, aby případný badatel věděl, kam se ponořit.

I v tomto měsíci jsme vyrazili na výlety a to ve čtvrtek 15.7. na zámek Ploskovice a ve čtvrtek 29.7. na zámek Libochovice. Na Libochovický zámek se obzvlášť těšila pí. Veselá. Pochází z Klapí, které leží nedaleko a v okolí libochovického zámku prožila dětství, někdo z jejích příbuzných tam snad dokonce sloužil.

Oba výlety jsme si užili. Jelo „tvrdé jádro“ CK Horizont a k tomu se přidali „nováčci“.

A ještě jedna červencová událost stojí za zaznamenání. Zase nás navštívil zloděj, tetokrát to byl šmejd jménem Bublík. Jednoho krásného letního dne se Jedna z obyvatelek (X) loučila v hlavním vchodu se synem a vnukem. K Horizontu se přiklátil podezřele vypadající mladík. Zevloval a pokuřoval před vchodem. Pak proklouzl mezi pí. X a jejím synem, utrousil cosi, že jde za babičkou a zmizel v prvním patře. Pí. X se nějak nezdál, tak se po chvíli šla podívat k pí. Y. Ta byla tou dobou nemocná. Z toho důvodu k ní personál poměrně často chodil a ona se proto nezamykala, aby nemusela každou chvíli vylézat z postele.

Pí. Y jí potvrdila, že u ní Bublík byl, chtěl po ní tisícikorunu, že ho někdo posílá, aby jí nakoupil. Ona mu ji moudře nedala, Bublík odešel. Sjel výtahem do přízemí, kde potkal pečovatelku a ptal se jí jak se dostane ven. Ukázala mu kudy a on odešel.

V tu chvíli se vrátil ředitel, který právě odvezl jednu klientku ze stacionáře domů. Hned ve dveřích mu pí. X a její syn řekli o návštěve zloděje. Šel hned k pí. Y a ptal se jí, jak jeho návštva probíhala. Asi půl hodiny před tím u ní byl také. Teď si všiml, že v zámku nejsou klíče, ačkoli tam při jeho předchozí návštěvě byly. Paní X o nich nic nevěděla, takže bylo velmi pravděpodobné, že je Bublík ukradl. Znamenalo to, že má nejen klíče od bytu pí. Y, ale i od hlavního vchodu, zahrady, výtahu atd.

Bublík zdrhl těsně před příchodem ředitele. Takže ten se vyřítil ven s tím, že se pokusí ho někde dohnat. Sotva vyběhl před dům, tak pan X, který tam s maminkou situaci stále řešil, vykřikl: „Hele, to je on!“ Z boční ulice vycházel mladík s culíkem v džínách a červeném tričku a vykračoval si to směrem od Horizontu. Ředitel nastartoval auto, Bublíka dojel a ptal se ho, co v Horizontu dělal, za kým byl atd. Bublík říkal, že tu nebyl a šel dál. Ředitel vystoupi a šel s ním. Bublík říkal, že tu čeká na kamaráda, který ho tu má vyzvednout, byl opilý, říkal, že od rána oslavuje své narozeniny. Ve vedlejší ulici stála nastartovaná dodávka – ale prý to není ta, na kterou čekal. A že by si prý potřeboval koupit něco k jídlu a jestli tu není nějaký obchod. Ředitel ho stále vyzýval, aby šel s ním do Horizntu, že ho tam zloděje 4 lidé viděli, jestli řeknou, že to není on, tak klidně může jit. Během konverzace ho odvedl k obchodu. Bublík šel do obchodu a ředitel zavolal policii. Mezitím naštěstí přišel k obchodu pan X. Tím se řediteli značně ulevilo. Kdyby Bublík nejevil ochotu čekat do příjezdu policie, bylo by snazší ho zdržet ve dvou. Zvlášť když pan X je chlap jako hora. Nicméně Bublík, který si koupil mimo jiné lahev vodky, neprotestoval proti tomu, že společně počkají na policii. Ta přijela za chvilku. Bublík si s mezitím přihnul z láhve vodky. Notně si přihýbal opravu asi už od rána, protože policisté mu naměřili asi 2,7 promile.

Odvezli ho k Horizontu, tam vyslýchali všechny, kteří se s ním setkali. Bublík mezitím stál na hanbě před domem. Stál na sluníčku, bylo kolem třiceti stupňů, byl opilý. Nervy mu pochopitelně začaly pracovat, takže se v jednu chvíli nezdržel a křikl na ředitele, že si to s ním ještě vyřídí. Ale to se chudák (nebo spíš hlupák) se zlou potázal. Jeden z policistů byl celkem drsňák a se slovy. „Já ti dám vyhrožovat“ mu nasadil želízka a povalil na zem. Bublík se tam smažil další hodinku či dvě. Pokud jsme si všimli, tak se tam i poblil.

Mezitím  jsem prohledali uličku, ze které jsme ho viděli vycházet, ale ztracené klíče jsme nenašli. Nicméně od sousedů, kteří zde bydlí  jsme zjistili, že tam před „akcí“ vystoupil z modré dodávky.  Byla to pravděpodobně táž, kterou spoul s ředitelem minuli ve vedlejší ulici. Znamená to tedy,  že měl komplice a že šlo o naplánovanou akci. Ani v samobsluze jsme ten den klíče nenašli. Hrozilo tedy nebezpečí, že klíče nechal komplicovi na domluveném místě a rozhodně jsme se necítili v bezpečí. Hned na druhý den jsme nechali vyměnit všechny zámky, od kterých měla pí. Zemenová klíče. Nebyla to  zanedbatelná položka.

Policisté si pak Bublíka odvezli s tím, že následující týden budou vyšetřovatelé ještě chtít mluvit s tím, kdo se s Bublíkem setkal. Následující den – už po výměně zámku – nám volali ze samoobsluby, že klíče se našly za balíky lahví.

Policisté následně výslech obyvatelek zrušili s tím, že případ předávají na Prahu 4, kde je Bublík už vyšetřovaán kvůli jiným zločinům a že se nám prý časem určitě ozvou policisté z Prahy 4. Zatím se to však nestalo.