Velkou událostí v červnu byla oslava 9. narozenin Horizontu. Počasí nám přálo a mohli jsme být venku. Lidí přišlo dost a věříme, že se nenudili. Měli jsme tu samozřejmě i  hudbu, ale lidé si víc povídali než poslouchali a tak pan Srbek spíše hudebně podmalovával atmosféru. Místo dalších slov nabídneme pár obrázků, které atmosféru snad dostatečně přiblíží.

Další výraznou záležitostí bylo zpracování průzkumu spokojenosti všech námi poskytovaných služeb. Spokojenost klientů ve stacionáři prováděla a dotazník pečovatelské služby zpracovávala externí odbornice. Za penzion jsme si je zpracovali sami. Výsledky ve všech třech službách nás celkem potěšily. Za každou službu  zvlášť ji najdete na naší webové stránce v příslušné rubrice.

            Velkou ránu nám zasadila Elena. Která nám sdělila, že bude odcházet. Nezbylo tedy než znovu vypsat výběrové řízení. Lidí se přihlásilo dost, ale aspoň polovina z nic nepřišla. Někteří byli slušní a dali nám to vědět dopředu, na někoho jsme čekali marně. Středisková rada se nemohla rozhodnout mezi dvěma kandidátkami až jsme se rozhodnutí nechali vis maior a losovali. Uprostřed léta, v čase dovolených se tedy my i naši klienti budeme muset sžívat s někým novým.

Velmi náročnou situací pro nás i pro naše klienty bylo malování. Chtěli jsme ho uskutečnit už v loňském roce, ale kvůli stálým personálním změnám a nejasnostem jsme ho odložili. Nechtěli jsme nový personál hned ze začátku uvést do takové zátěžové situace.

Letos jsme ho ale už odkládat nemohli. Společné prostory byly už značně omšelé. Navíc se v přízemí objevují vlhké skvrny, které svědčí o tom, že venkovní izolace na budově není dobře udělaná. To nás čeká v budoucnu (až na to budeme mít dost peněz a sil). Zatím nám tedy problematická místa vyspravili malíři a vymalovali vodu odpuzujícím nátěrem. S firmou p. Sedláčka jsme při minulém malování udělali tu nejlepší zkušenost. Proto jsme se na ně obrátili i tentokrát a nelitujeme. Můžeme je každému doporučit. Domnívali jsme se, že to zabere dva týdny, ale zmákli to za týden.

Situace byla o to komplikovanější, že jsme malovali za plného provozu. Pokud se pamatujeme, tak jsme žádné služby v penzionu ani v terénu nemuseli odvolávat. Také ve stacionáři byli klienti jako  normálně, jen jim na nějaká den musela stačit jedna místnost. Jindy zas byla náročnější cesta po chodbách. Na jeden z malovacích dnů jsme naplánovali výlet a aspoň některé klienty odvezli.

Na výlet jsme se v červnu vydali dvakrát. Delší výlet jsme naplánovali na zámky Sychrov a Hrubý Rohovec. Leží velmi blízko sebe a přišlo nám líto navštívit jen jeden, když už jsme vážili tak dlouhou (téměř dvouhodinovou cestu). Sychrov je vyhlášený zámek a oblíbený turistický cíl. Rohozec je mnohem méně známý, ale také jej můžeme doporučit.

Popis zámků se vymyká našim literárním schopnostem. Necháme tedy „mluvit“ fotografie. Nevybíráme fotky zámků a jiných našich cílů, které si snadno můžete najít na internetu nebo v knihách. Snažíme se přiblížit atmosféru našich výletů a ta je díky Bohu velmi příjemná.

            Kratší výlet jsme naplánovali na zámek Hořovice. Není asi moc známý, což  je škoda. Celkově působí velmi příjemně a personál je mimořádně ochotný (mimo jiné nám pomáhali s nošením vozíků, voděním hůře pohyblivých výletníků atd.) O tom, že je málo vyhledávaným turistickým cílem svědčí i to, že jsme na prohlídce byli sami. Měli jsme tedy průvodkyni jen pro sebe, takže atmosféra při prohlídce byla dosti uvolněná, neformální až přátelská a veselá. V prohlídce jsme spojili oba prohlídkové okruhy. Trvalo to téměř dvě hodiny, ale stálo to za to. Zámek Hořovice doporučujeme.

 V červnu jsme měli v Horizontu 3 „živé“ kulturní akce.

Hned na začátku tu byla paní Alexandra Tillingerová, která nám tu povídala o svém lítání v Himalájích. Navázali jsme tak na dokumentární filmy o expedici, které se zúčastnila a kterou vedl její bratr. Jejich cílem bylo přelétnout v Himalájích osmitisícový vrchol. Při první expedici se to nezdařilo, při druhé už ano. Jako první přelétl na motorovém rogalu osmitisícovku šéf expedice. Ale i paní Tillingerová si přivezla jedno prvenství – je první ŽENOU, která přelétla na rogalu osmitisícový vrchol.

Její povídání bylo zajímavé. Líčila zimu, která tak vysoko panuje, mluvila o tom jak je třeba stále měřit množství kyslíku v krvi, jaké problémy dělá v plicích ledový vzduch z kyslíkového přístroje. Ale i o tom, jaké to je, vidět svět z ptačí perspektivy a nebýt při tom oddělen stěnou letadla. Jde o mnohem bezprostřednější prožitek. Musíme uznat, že pohled na křehký stroj ve srovnání s mohutným masivem byl skutečně působivý.

            Následující týden jsme se vydali opět do Asie, tentokrát s Vojtěchem Havlem. Byl tam snad už desetkrát. Je Indií a indickou společností a kulturou doslova uchvácený a vrací se tam pokud možno každoročně. Zná to tam tedy dobře a má tam spoustu přátel. Líčil hlavně osobní dojmy a prožitky, atmosféru v ulicích, chrámech, na tržištích. Jezdí tam vždy s manželkou, která se kromě hudby věnuje i filmování. Na závěr svého povídání (přišlo málo lidí, seděli jsme společně v kroužku a celé to bylo spíš přátelské setkání než přednáška) nám promítl asi 20ti minutový film, který tam jeho manželka natočila. Film je „němý“ resp. doprovázený jen hudbou. Zajímavé je , že je ve dvou hudebních verzích – dá se pustit s hudbou manželů Havlových nebo s  indickou lidovou hudbou. My jsme nechtěli o nic přijít, tak jsme si první část pustili s hudbou Havlových, druhou část s folklórní. Musíme uznat, že film působí hodně autenticky a atmosféru Indie (o hodně jinou než na jakou jsme zvyklí od nás) opravdu přiblíží.

            A koncem měsíce k nám už podruhé zavítalo dětské hudební těleso Dejvická píšťalka pod vedením paní učitelky Malé, aby nám děti předvedly, co se za celý rok naučily a zároveň nás potěšily.  Nechtěli ale abychom byli jen pasivními posluchači. Snažili se přimět, abychom se stali i jejich spoluhráči. Dalo jim to trochu práce, ale podařilo se.

Doufáme, že za rok na shledanou.

Letošní jaro bylo obzvlášť hezké, protože květy na stromech a keřích vydržely mimořádně dlouho. Květen byl sice celkem slunečný, ale ne moc teplý. Takže rozkvetlé stromy byly každou noc jako v ledničce, vydržely déle a my jsme se mohli déle kochat.

 Pokud nás paměť neklame, tak pro většinu našich obyvatelek a klientů uplynul tento měsíc poměrně poklidně. Jen jedna z obyvatelek si ho protrpěla. Po naražených zádech, která ji trápila poslední dva měsíce, se začala zotavovat. Dokonce si udělala první kratší procházku po ulici v doprovodu dcery. Ale pak se bolesti zase vrátily s mimořádnou intenzitou. Následovaly další transporty do nemocnic a návraty s tím, že to musí časem přejít, aby byla trpělivá. Až nakonec jí nějaký osvícený doktor zjistil, že má zlomeninu spony stydké kosti. Nikdo nevěděl, jak k ní mohla přijít. Doktoři vylučovali, že by mohlo jít o následek únorového pádu. Dcera se na ně zlobila, že jsou nedbalí a měli na to přijít dřív. Žádný další pád se od té doby neodehrál, a že by se stydká kost zlomila jen tak, se jí nezdálo pravděpodobné. Dcera alespoň dosáhla toho, že neskončila v LDN, kam měla být přeložena. Ještě si ale mnohé vytrpěla a byla v nemocnici dlouhé měsíce.

Snad si nebudeme vymýšlet, když napíšeme, že v Horizontu byla celkem dobrá nálada a atmosféra. Opět jsme začali zjišťovat, jak jsou naši klienti spokojeni se službami, které poskytujeme. Pro klienty stacionáře jsme k průzkumu spokojenosti použili novou metodu – rozhovory s externím pracovníkem. Metodiku a tematické okruhy pro stacionář jsme v květnu vytvářeli, ale samotné rozhovory probíhaly až následující měsíc.

V penzionu a v pečovatelské službě jsme se přidrželi osvědčených dotazníků. Dotazníky jsme rozdávali v květnu, ale vyhodnotit jsme je mohli až následující měsíc. Čas, který jsme tomu chtěli věnovat, pohltil složitý statistický dotazník pro Ministerstvo práce a soc. Výsledky všech průzkumů si můžete přečíst v kronice a na internetové stránce. Dopadly dobře.

 Plynulý chod našeho zařízení narušovaly nepříjemně snad jen zdravotní komplikace a hospitalizace našich klientů, kterým se ve vyšším věku bohužel není možné úplně vyhnout. A  příjemně jej „narušovaly“ různé kulturní akce. V květnu byly 4 – každý týden jedna. Měli jsme tu „stálice“ i nové tváře ( z nichž se snad stanou přísloveční dobří holubi a zase se k nám vrátí).

 V pondělí 5.5. mezi nás zavítal Martin Mykiska. Tentokrát nás s sebou vzal do Jižní Ameriky – do tajemného světa andských civilizací. Takovou cestu bychom si nemohli dovolit ze svého, ale naštěstí nás sponzorovalo Letiště Praha (jinými slovy – přednáška byla hrazena z grantu Letiště Praha).  

Návštěvnost byla pěkná, protože návštěvníci našich akcí vědí, že přednášky pana Mykisky jsou zárukou kvality. I letos jsme se dozvěděli mnoho nového a viděli spoustu krásných fotek.

Zaujala nás především uhranutost Inků sluncem. Pan Mykiska se a na svých cestách se snažil nafotit různé incké sluneční „vychytávky“, jako vystřižené z dobrodružných filmů: v určitý den (nejčastěji o slunovratu) dopadají sluneční paprsky na určité místo apod. Často jsou tyto objevy aktivitou nadšenců, protože písemné záznamy se o nich nezachovaly. Také interpretace těchto úkazů je často hypotetická a spekulativní. Španělské dobyvatele zajímalo víc zlato, než to, že někam dopadá slunce a proč.

Zapůsobila na nás také incká schopnost opracování kamene, které hraničila s umanutostí a skoro až snahou kámen pokořit. Inkové nehledali kameny, které by se jim do stavby hodili. „Donutili“ kámen, aby se jim hodil. Když bylo třeba udělat ve stavbě roh, tak nehledali kámen odpovídající délky, k němuž by v pravém úhlu připojili kámen jiný. Klidně vzali kámen, který se jim nehodil a vytesali do něj roh. A to všechno s minimální technologií, pravděpodobně za pomoci vody a písku. Je neuvěřitelné, jak dokázali kameny opracovat tak, aby do sebe zapadaly.

A samozřejmě se nám moc líbila jihomaerická příroda, prales, hory, pralesní chodníčky, které vydržely po staletí, kamenná města ukrytá bělošským zrakům ještě stolet po vyvrácení říše Inků, vodopády  …

 Na přednášce byl jako posluchač i jeden pán, který chodí do Horizontu na obědy. Je pozoruhodný tím, že dokáže velmi zasvěceně hovořit na jakékoli téma, což nám už mnohokrát předvedl. Po přednášce pak našemu světoběžníkovi dlouho vysvětloval různé záhady, nad kterými si vědci, historici  i nejrůznější fantastové marně lámou hlavu. Takže se cestovatel konečně dozvědět něco skutečně podstatného o tom, co na vlastní oči viděl a o čem toho tolik přečetl.  🙂

O týden později jsme se vydali úplně na druhou stranu zeměkoule – na Ural. Ohlášený byl sice výlet do Karélie, ale přednášející těsně před přednáškou zjistil, že kdysi někomu půjčil cédéčko s fotkami z Uralu a zpátky je už nedostal. Rozhodl se pro alternativní program, což jsme mu velkoryse a rádi odpustili – konec konců přišel dobrovolně, ve svém volném čase, takže jsme se zařídili podle rčení „darovanému koni na zuby nekoukej“.

Tím přednášejícím byl Vojtěch Kubelka, mladý vysokoškolák a nadšený ornitolog.  Také značnou část fotek, které nám promítl byla věnovaná jeho ptačí vášni. Bylo to ostatně v programu avizováno, takže to všichni posluchači čekali a někdo přišel asi především kvůli ptákům.

 Za zmínku stojí i to, že Vojtěch byl na Urale ještě coby gymnazista a to na školním výletě!  Žasli jsme nad tím, jaké mají současní středoškoláci možnosti.

Zajímavé byly různé příhody z cestování, ze setkání s tamními lidmi atd. Je to o dost jiný svět, než na jaký jsme zvyklí my. Vojta nám pustil na ukázku záběry z autobusu. Kdybychom neviděli kolem les a před autobusem „silnici“, tak bychom si mysleli, že jde o záběry z moře – na tamních cestách je víc děr a výmolů než  rovných úseků. Někteří přítomní skoro dostali během promítání těchto sekvencí mořskou nemoc. Až sem pan Kubelka přijde příště ( a doufáme, že opravdu přijde), tak si raději vezmeme kynedril.

 A tentýž týden, ve čtvrtek 13.5., jsme tu měli kapeku Bejvávalo. I to je pro nás záruka kvality. Podle očekávání se jsme se dočkali pásma národních písniček vtipným komentářem pospojovaných do jakéhosi příběhu. Loni nejmladší členka soboru vybírala ženicha, letos nám vyprávěla (resp. zpívala), kdo všechno ji přijel na svatbu. A zase jsme se u jedné písně dočkali jarmareční „animace“, která nás všechny rozesmála. Doufáme, že za rok zase na shledanou!

A týden na to jsme měli přednášku o zlatě. Nabídla nám ji sama zlatnická firma. Měli jsme ji domluvenou necelé dva měsíce. Když jsme pár dní před přednáškou telefonicky ověřovali, že vše platí. Zjistili jsme, že paní, která s námi přednášku domlouvala a měla u nás hovořit už ve firmě nedělá a o domluvené přednášce nikomu nic neřekla.

Nicméně šéf firmy se zachoval zodpovědně a slíbil, že někdo přednášet bude. Nakonec to byl on sám.

 Hned ze začátku nám řekl, že není zlatník a necítí se být odborníkem, je prostě jen manažerem firmy. Ale nakonec se ukázalo, že toho o zlatu ví docela dost – rozhodně víc než kdokoli z nás. Ovšem s výjimkou onoho vzdělaného pána, o němž jsme se zmínili v souvislosti s přednáškou pana Mykisky.

Díky jeho účasti na přednášce se i tento přednášející mohl dozvědět něco nového 🙂 Následují den nám náš moudrý návštěvník řekl, že se držel zpátky, protože nechtě přednášejícího zahanbit.

Na závěr přednášky  provedl přednášející, jehož jméno jsme ke své hanbě zapomněli, zběžné ocenění donesených šperků.

 Koncem měsíce už bylo jaro v plné síle a tak jsme se odhodlali jet na výlet. Letos jsme po dlouhé době měli 3 auta. Dcera jednoho z klientů stacionáře projevila ochotu jezdit s tatínkem na výlety s námi. Je to milovnice zvířat a obzvláště koček, takže jí květnový cíl výletu připadal obzvlášť zajímavý.

Prvním z cílů byl zámek Žleby. Líbil se nám, ale na zámky jezdíme často.

Avšak druhý cíl byl mnohem exotičtější –  návštěva u soukromého chovatele sibiřských tygrů. Chová je v bývalém kravíně ve vesnici Habrkovice. Je to náročný koníček – vlastně spíš životní styl, než koníček. Musí tomu přizpůsobit celý život a mít podporu celé rodiny. Což pan Ringel má. Dokonce se mu podařilo vychovat oba své syny tak, aby kráčely v jeho šlépějích – jeden se věnuje tygrům, druhý lvům.

Ringelovic rod na svém statku chová deset tygrů (ve volné přírodě jich není o moc více), 5 lvic, třítunového hrocha (paní Ringelová s ním prý chodí do vsi na nákupy) a hejno dikobrazů. S tygry dělají o víkendech i představení. Také nám je chtěli předvést. Bohužel jsme o ně přišli, protože nám cesta trvala nečekaně dlouho a dorazili jsme mnohem později než jsme čekali. Mladý pan Ringel na nás nemohl čekat. Když jsme mu volali, že to nestihneme, tak byl pěkně naštvaný. Asi oprávněně. Na svou obhajobu můžeme říci jen to, že jsme dělali co jsme mohli. Přesto nás jeho tatínek ochotně provedl po jejich rodinné „zoo“ a řekl nám o tygrech mnoho zajímavostí (třeba to, že ve volné přírodě asi 8% jejich potravy tvoří medvědi).

Domů jsme se vrátili až po sedmé hodině. Všichni jsme byli unavení, ale věříme, že spokojení.

Velkou událostí tohoto měsíce byly narozeniny jedné z byvatelek. Narozeniny v Horizontu slavíme poměrně často, ale zřídkakdy – vlastně poprvé – jsou to 95. narozeniny. Navíc se jich tato dáma dožívá neuvěřitelně svěží na těle i na duchu. Své narozeniny pojala – jak jsme tomu u ní zvyklí – velmi zodpovědně. Spolu s dcerou vařily a pekly, aby mohla ostatní obyvatelky i personál královsky pohostit. Oslava v rámci Horizontu se odehrála na biblické hodině.

Své osobní přátelé a příbuzné si pozvala k sobě do bytu. Byli tam sice trochu namačkaní, ale vešli se. V tomto věku má málokdo nějaké vrstevníky přátele z mládí. Naše oslavenkyně si však na nedostatek gratulantů nemohla stěžovat. Kéž by se všechny naše obyvatelky dožily takového věku v takové kondici.

Samozřejmě se ke gratulantům připojil i personál Horizontu. Nechali jsme jí upéci dort (pekla ho pro nás, resp. pro ní naše  bývalá kolegyně Pavla). Domnívali jsme se totiž, že jako vyučená cukrářka a čerstvá důchodkyně má nejen dostatek umu, ale i času, aby si s ním mohla pěkně vyhrát. A opravdu se jí po estetické i  chuťové stránce povedl.

 Dále jsme paní darovali balíček různých pochutin a nezbytný šampus. A ještě před tím, než jsme jí to všechno dali, jsme se s tím na zahradě vyfotili. A tuto fotku teď používáme jako přání k narozeninám pro všechny naše klienty v terénu, v penzionu i ve stacionáři.

 Po roztání letošních závějí a poté, co sluníčko začalo vytahovat z bláta čerstvou zeleň, se nám pohled na naši zahradu zdál čím dál víc skličující. Práce je čím dál tím víc a v současné době už nikdo z personálu nemá čas ( a možná ani zahrádkářské sklony). Také jedna z obyvatelek, která nám se zahradou vydatně pomáhala už to ze zdravotních důvodů dělat nemůže. Jen náš údržbář zahradu pravidelně sekal a občas křovinořezem zredukoval živý plot. Přesto však byl na zahradu poměrně neveselý pohled.

Proto jsme se asi dvouletém pustnutí a zarůstání záhonků konečně domluvili s někým, kdo nám se zahradou bude pomáhat. A  pod jeho rukama zahrada skutečně prokoukla. Záhonky pečlivě vyplil, zasadil nové kytky, prostřihal okrasné křoviny …  V příští sezóně jistě už budeme mít prořezanou i naší jabloň. Její jablka sice nejsou nic moc, ale kvete hezky. 

A třeba se po prořezání napraví i ta jablka.

Koncem měsíce už jsme zahradu mohli využívat i k odpolednímu posezení – hlavně s klienty stacionáře. Obyvatelky většinou čekají až utichne všechen ruch a všichni z přízemí i ze zahrady zmizí..

Paní dr. Fořtová se pokusila oživit muzikoterapii pomocí chřestidel a bubínků. Nejprve něco vyrobila sama, ale nebylo to ono. Tak raději nějaké bubínky koupila. Někdo to ocenil, nicméně zvláště jedna paní nemůže přijít muzikoterapii na chuť.

 Hanka zase vyvolala v Horizontu „mozaikovou epidemii“. Tak jako před časem všichni vyráběli plstěné náramky a náhrdelníky, tak teď se pustili do výroby mozaik z téhož materiálu. Jejich nové výrobky teď zdobí stěny snad ve všech místnostech a chodbách v přízemí Horizontu.

 O kulturu a živé akce se nám tento měsíc postarala téměř výhradně jedna z byvatelek. Skoro všichni vystupující byly z okruhu jejích známých nebo nám je jejich známí zprostředkovali.

Začali jsme prof. Pavlem Vondruškou. Kontakt s ním nám zprostředkovala paní, která chodí do Horizontu provádět logopedické cvičení. V široké veřejnosti je dost známý díky svému dlouholetému působení v divadle Járy Cimrmana. A tak není divu, že se společenská místnost zaplnila více než obvykle. Pan profesor je už také pán ve vyšším věku, je mu pár let přes osmdesát. Nicméně je velmi svěží, pozitivně naladěný a ses smyslem pro humor. Stejně tak svěží a vtipné bylo i jeho vystoupení. Kdo čekal akademika, byl zklamán. Ale většina účastníků čekala spíš člena Divadla Járy Cimrmana a ti zklamaní nebyli. O cimrmanech nám toho sice moc neřekl, ale svým vystoupením rozhodně pobavil. Několik účastníků jeho povídání obdařilo přívlastkem „roztomilé“ a to se nám zdá být velmi výstižným.

 O týden později přišla skupina přátel s „jarními zpěvy pro radost“, jak své vystoupení nazvali. Koncert jejich „tělesa“ (které vzniklo vlastně jen pro tuto příležitost), můžeme charakterizovat týmž slovem, jako to předchozí. Bylo to roztomilé. Dva ze členů souboru byli mladí hoši, a setkání s dětmi seniory vždy povzbudí a rozradostní, někdy i dojme. Tak tomu bylo i v tomto případě. Ke konci  koncertu dorazil ještě mladý kytarista (snad dokonce konzervatorista), který zbytku vystoupení dodal profesionální úroveň. Některé z písní si mohli posluchači zazpívat s sebou, což v Horizontu často využívají.  Publikum sice nebylo početné, ale vděčné určitě a tak bychom byli rádi, kdy nás v příštím roce navštívili znovu. Konec konců – proč by nemohl existovat soubor, jehož činností by byli pouze koncerty v Horizontu 1x za rok?

Další z ansámblu naší „dodavelky kultury“, kdy nás tento měsíc navštívil, byla Diana Chrpová, odbornice přes výživu. S obyvatelkou, která nám ji doporučila, se znají ze zdravotnické školy, kde obě působily.  Jako téma vhodné pro naši cílovou skupinu si vybrala změny stravovacích návyků ve vyšším věku.

Obávali jsme se, že publikum nebude početné. Řeč o zdravé výživě e pro mnohé z nás zavání výčitkami svědomí. Ale místní senioři nás poměrně překvapili a jídelna se celkem zaplnila. Pochopitelně, že přišli především lidé, kteří ke svému zdraví i ke své výživě mají celkem zodpovědný vztah. Jakožto učitelka umí paní Chrpová dobře a srozumitelně mluvit a tak byla radost ji poslouchat. Účastníci poslouchali bedlivě a reagovali se zájmem a výklad i přerušovali dotazy. A po skončení se s paní Chrpovou bavili o svých individuálních problémech. Jak se ukázalo, má paní Chrpová „v repertoáru“ více témat, které by nás mohli zajímat, takže doufáme, že ji zase příští rok uvidíme.

 Další z okruhu známých paní Křížové  je Alexandra Tillingerová, která se účastnila expedice, jež pod vedením jejího bratra přelétla osmitisícovku Anapurnu na motorovém rogalu. O této expedici byly natočeny 2 dokumentární filmy, které nám paní Tillingerová zapůjčila a my jsme si je v rámci našich „dokumentárních odpolední“ promítli. Zároveň jsme se s ní domluvili, že s určitým časovým odstupem do Horizontu přijde a o svých zážitcích nám popovídá osobně. Film byl zajímavý a pohled na křehký stroj proti ohromnému horskému masivu byl vskutku působivý. Překvapilo nás, jak vysoko se na takovém nepatrném stroji dá vzlétnout.

 A kulturním vrcholem tohoto měsíce bylo vystoupení Richarda Adama, jednoho z pěveckých idolů generace našich obyvatelek a klientek. Však byla také naše malá jídelna nabitá. Přišly obyvatelky , které hned tak na někoho nechodí, aby zavzpomínaly na doby, kdy protancovávaly  jedny střevíce za druhými.

Pan Adam s doprovodem si přivezli aparaturu, takže vše mělo profesionální úroveň. Zavzpomínal na „staré zlaté časy“, posteskl si nad úrovní současné taneční hudby a kultury  a zazpíval většinu svých šlágrů.

Je asi zbytečné dodávat, že dámy byly nadšené i dojaté. Ještě dlouho po skončení vystoupení zůstávali v jídelně ve vzpomínkách a družném rozhovoru spolu navzájem i s panem Adamem a jeho doprovodem.

Nabídka na vystoupení přišla ze strany pana Adama, resp. jeho manažera. Toto vystoupení pro nás udělali zadarmo s tím, že kdybychom měli zájem o další, tak už bychom za něj platili.

Což o to, zájem bychom určitě měli. Jde však o to, jestli na něj budeme mít i peníze.