Předjaří je z celého roku v Horizontu snad „nejúrodnější“ období na narozeniny. Ještě koncem února slavila 88. narozeniny jedna z obyvatelek, hned začátkem března ji následovala jiná. Ta slavila „kulatiny“ – 70 let. Přál ji samozřejmě personál Horizontu spolu s lidmi, kteří sem s ní chodí na oběd. Obyvatelky ji popřály na biblické hodině. Rodina za ní přijela o víkendu. V průběhu týdne pak ještě několik dalších známých a ve čtvrtek 8.3. si rezervovala salonek v kavárně Giraffe, kde se sešla se svými kamarádkami. Miminálně týden tedy z oslav nevyšla.

Z personálu oslavila narozeniny Romana – také kulaté, 40. Složili jsme se jí na zlatý řetízek – zlatu patří zlato, a ona je skutečně cenným členem personálu. Když jsme chtěli blahopřání kolegyň zdokumentovat, měli jsme jako „na potvoru“ (tím nemyslíme Romanu) vybitý fotoaparát. S několikadenním odstupem však přišli další gratulanti a to z radnice.

S přáním ke kulatým narozeninám, ale hlavně s poděkováním za deset let práce pro blaho zdejších seniorů přišel pan starosta s paní místostarostkou. Jejich poděkování nespočívalo jen ve slovech vděčnosti a uznání. Mělo i velmi milou hmotnou podobu dárkového poukazu na nákup nového kola. Romana delegaci z radnice, natož takový dar, nečekala a málem jí to vyrazilo dech. A to už se nám zdokumentovat podařilo.

Ve stacionéři jsme k narozeninám mohli popřát dokoce třem klientům – Láďovi Štolcovi, paní Veselé a paní Kupsové. Příležitostí k přípitkům teby v březnu bylo až skoro nebezpečně. Naštěstí nás v dubnu čeká odvykací kůra (i když 97. narozeniny paní Mrkáčkové jistě také budou stát za to).

To byly radostné momenty nastupujícího jara. Došlo však i na těžší chvíle. Jedna z obyvatelek upadla v koupeně. Naštestí si nic nezlomila; obešlo se to „jen“ s naraženinou. Ale velmi bolestivou. Na celý měsíc ji to „vyřadilo z provozu“. Celé týdny strávila střídavě v posteli a v křesle. Už předtím měla bolesti a problémy při chůzi. Máme obavy, jak se po déle než měsíc trvajícím sezení znovu rozchodí. Až koncem měsíce začaly bolesti zvolna polevovat.

Březen si zdravotně „odnesla“ ještě jedna z obyvatelek. Skolila ji nějaká viróza. Dostala silný kašel, měla dost vysoké teploty. V jejím případě se takové komplikace většinou projeví mírnou dezorientací a zřetelnou tělesnou slabostí. Následkem té několikrát upadla. Málo pila, neměla chuť k jídlu, což je u takové „křehule“ alarmující. Pan doktor pojal podezření na zápal plic a doporučil hospitalizaci. V nemocnici strávila asi týden. Rekovalescence v Horizontu pak trvala ještě si deset dní, než jsme mohli polevit v ostražitosti a přestali jsme mít stálou obavu z dalších pádů.

 Jaro se začalo hlásit o slovo letos poměrně brzo. Bylo více sluníčka i tepla, takže se prodlužovali nejen dny, ale i naše polední procházky. Už se dalo na chvíli posedět na lavičce a prohřívat si na sluníčku staré klouby.

Sluneční teplo a svit je jiná káva než teplo ústředního topení a světlo žárovky. Po zimě jsme se ho nemohli nabažit. Vydávali jsme se i tam na, kam jsme skoro půl roku nemohli – na „velký okruh“ mezi zahrádky, kde jsme sledovali první kvítky, na vyhlídku na skále a dokonce do Sedlce k řece.

A konečně jsme si párkrát mohli dát odpolední kávu na zahradě.

             Do stacionáře začala docházet nová klientka  až z Břevnova. Je aktivní členkou CČSH a proto stála právě o náš stacionář. Nemohli jsme jí plně vyhovět. Nabídnout jsme mohli je 2 dny v týdnu. Ve zbývající tři dny chodí Domova svaté rodiny. Má velmi ráda hudbu. Dříve hrávala na piano a něco zabřinkala i tady u nás. A hned měla příležitost účast se dvou koncertů. Oba se jí velmi líbily. U jednoho „dirigovala“ harmonikáře u druhého „pomáhala“ pianistovy hraním na stůl.  

Tím se dostáváme k naší březnové kultuře. Hudba tento měsíc převažovala. Zdá se však, že hudební akce sem přitáhují méně lidí než přednášky. Na žádnou z hudebních akcí sem tento měsíc nepřišlo více než deset – dvanáct lidí. Možná se na tom podílelo i období chřipek nebo naopak teplé sluneční počasí, které lákalo lidi spíš na lavičku do parku než ka židli do Horizontu. Nicméně se nám zdá, že trend je dlouhodobý a na hudbu chodívá lidí méně.

 Začátkem měsíce přišel Jiří Lehejček, aby nám vyprávěl o svém pobytu na Faerských ostrovech. Ke své lítosti se pisatel těchto řádků nemohl účastnit, takže žádný postřeh o této severské exotice nemůže sdělit. Víme jen to, že lidí příšlo dost a odcházeli spokojení. Po přednášce se nám ještě podařilo nějakou fotku.  

Jiří Lehejček je jedním z lektorů, se kterým se u nás seznámily organizátorky Klubu aktivního stáří. V březnu tam mluvil o Islandu.

O týden později tu byl pan Machotka – jediný z březnových vystupujích, který tu měl premiéru. Lidí nepřišlo moc, ale všem účastněmým se to moc líbilo. Hrál na harmoniku a zpíval písně, které většinou skoro všichni znali. Často zpívali s ním a dostali se do bujaré a rozdováděné nálady. Je tudíž velmi pravděpodobné, že tu nebyl na posled.

K našemu překvapení moc lidí nepřišlo ani na Richarda Adama, který byl lamačem dívčích srdcí v době, kdy právě naše klientky a obyvatelky byly dívkami. V předchozích dvou letech na něj bylo nabito; letos však jen poloprázdno. Nenechal se tím otrávit a podal stejně profesionální výkon jako jindy. Bylo dojemné sledovat svítící oči a zářivé úsměvy zúčastněných dam. Všechny si asi promítaly v hlavě „čas her a malin nezralých“. 

A další dobrý holub, který se vrátil, byl Jan Rossa. I na něj přišlo méně lidí než loni. Je to škoda. Koncertuje a nahrává po celém světě. Leckteré velmi dobře honorované koncerty už odmítá, zatímco náš málo honorovaný koncert neodmítl, čehož si velmi vážíme. Zahrál nám sklatby od Lizsta, Smetany a Chopina, ale také několik vlastních skladeb z desky, kterou připravuje a vydává v Německu. Všichni přítomní byli nadšení. Předchozí koncerty tohoto měsíce byla dobrá zábavná hudba, ale toto bylo vskutku umění.

 V minulém zápisu jsme se zmínilo o hledání externí pracovnice na průzkum spokojenosti klientů ve stacionáře. Někdy v půlce měsíce tato slečna skončila s rozhovory s klienty a pak nám po zpracování poslala výsledek. Najdete ji na tomto webu v rubrice „Průzkumy spokojenosti“. 

A na závěr sem dáváme pár fotek z dramaterapie. Drahomíra je v salónku s klienty většinou sama a tak není, kdo by její počínání fotil. Tentokrát se na její „dramahrátky“ přišla podívat jedna studentka v rámci své diplomové práce. Svěřili jsme jí fotoaparát a tak  na dramaterapii do salónku mohou nahlédnout i případní čtenáři kroniky.

Únor začal mrazivě. Teploty klesly hluboko pod dest stupňů mrazu. Pokud nás paměť něklame, tak rekordní teplota, kterou jsme naměřili na teploměru na budově Horizontu činila 17 stupňů pod nulou (kolem 7. hodiny ráno). Brrrrr!

 Přes den sice trochu vyšplhala, ale nikdy výš než k deseti stupňům pod nulou. Občas vysvitlo sluníčko a marazivý vzduch trochu prozářilo. Jak známo, když je sluníčko, snáší se mráz o mnoho lépe.

V prvních mrazivých dnech jsme se srdnatě vydávali na pravidelné vycházky po obědě. Měli jsme tu posilu – studentky HTF na praxi – a tak jsme měli i dostatek šoférů k vozíkům a toho bylo potřeba využít.

 Ale po několika dnech nám zalézalo za nehty čím tál víc. Také sluníčko se schovalo a když byl mráz a zataženo, tak jsme raději zůstávali doma za pecí.

Mrazy trvaly přes dva týdny. V druhém lednovém týdnu dokonce i v Praze napdlo pár čísel sněhu, což nás k procházkám také moc nemotivovalo.

Čím nevlídnější bylo počasí, tím víc jsme se všichni těšili na jaro. Projevovalo se to např. tím, že všichni, kdo ve stacionáři mají co dočinění s výtvarnými aktivitami, volili jarní motivy, práci s přírodninami, květinami, květináči apod. Jako bychom podvědomě chtěli rostlinkám pomoci prodrat se promrzlou půdou na světlo.

Ale došlo i na něco jiného.

Podle této fotografie by se mohlo zdát, že šlo o vyvolávání duchů, ale není tomu tak. Klientky s Hankou zdobili svíčky a vyráběli svícínky. Následující forka už nevypadá tak tajemně.

 Leckdy si tu teď u kávy a povídání svíčku zapálíme. Je to taková symbolická náhrada domácího krbu nebo ohniště a dokladem toho, že ohěň má schopnost  lidi spojovat.

Paní logopedka z občanského sdružení Logo, které poskytuje velmi nedostakovou službu terénní logopedie, nám sědlila, že bude chodit jen do konce února. Jejich sdružení nedostalo dotaci pro pražskou pobočku a budou tedy muset ukočit činnost. Je to škoda. Jejich služeb využívali 2 klienti stacionáře a jedna obyvatelka.

 V půlce února jsme podali inzerát na průzkum spokojenosti ve stacionáři. Poprvé probíhal za pomoci externího pracovníka v roce 2010. Loni jsme jej nestihli, proto jsme si letos pospíšili. Klienti stacionáře – často lidé s demenci či problémy v komunikaci, zrakovým postižením apod. nemohou – na rozdíl od obyvatelek a klientů pečovatelské služby – odpovídat pomocí anonymního dotazníku. Anonymitu však považujeme v průzkumu za velmi důležitou. Nenapadá nás jiný způsob, jak jí dosáhnout než jsou individuální rozhovory s exetrním pracovníkem, který nám obsah jednotlivých rozhovorů nebude sdělovat a vypracuje o nich souhrnnou zprávu.

Překvapilo nás nebývalé množství zájemců, kterří se zvali. Jde přitom o krátkodou brigádu. Přihlásilo se však hodně přes čtyřicet zájemců. Inu, je vidět, že je opravdu krize a práce je málo. Školy přitom chrlí nové a nové odborníky a zdá se, že v sociální oblasti nabídka převyšuje poptávku.

Na základě životopisů, zaslaných uchazeči, jsme vybrali jednu slečnu a ta v posledním únorovém týdnu začala s rozhovory. Výsledky průzkumu jistě vložíme do kroniky a zveřejníme na naší webové stránce.

 Na otevřených akcích jsme měli v únoru opravdovou „hvězdu“. Naši žádost o přednášku přijal známý psycholog Jaro Křivohlavý. Jedna z kolegyň ze stacionáře se s ním zná z evangelického sboru. Přednášku nám předjednala a s panem profesorem jsme pak doladili zbytek. Jako téma si vybral „Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie“. Je to ostatně i téma jeho nové knihy. Sám pan Křivohlavý rozhodně nemá informace o stáří a stárnutí jen vyčtené z knih. Zná je takříkajíc z první ruky – je mu totiž 87 let.

A stárne opravdu pozitivně. Dožít se v jeho kondici takového věku je pro každého snem.

Ve svém povídání mluvil o hierarchii základních lidských potřeb a možnostech jejich uspokojování, připadně deficitu v jejich uspokojování, ve stáří.  Jeho přednáška se hezky poslouchala. Je zkušený řečník, povídání měl promyšleně vystavěné. Svou řeč o potřebách doplňoval spoustou příkladů, často z vlastní zkušenosti.Všichni přítomní při jeho řeči uznale a souhlasně pokyvovali hlavami, někteří si dělali i poznámky. I v následujích dnech se o přednášce velmi pochvalně zmiňovali.

Poslední část setkání měla spíše besední charakter. Posluchačky sdělovali své zkušenosti a názory a pan profesor je komentoval. Přinesl nám sem i několik posledních knih, které si dámy se se zájmem prohlížely. Je velmi pravděpodobné, že si některé z nich nějakou knihu koupí. A možná dokonce i přečtou !

Sešlo se nás asi 12. Vešlo by se nás i víc. Ale kdo nepřišel, uškodil především sám sobě.

 Další zajímavá akce byla bezpochyby přednáška dr. Šámala o dr. Holubovi. Už asi před dvěma lety nám o něm povídala dr. Secká. Ta si vybrala za téma „Holub a jeho ženy“. Pan Šámal mluvil o Hulbově životě celkově – od dětství v Holicích, přes studia v Praze, motivaci ke studiu lékařství, ukazoval nám jeho obrázky a deníky z dětství a zápisky z přednášek na fakultě, ze kterých byl patrný jeho mimořádný výtvarný talent, pozorovatelské schopnosti a systemamtičnost.

 Celkem podrobně nám popsal jeho obě africké cesty. Mluvil o Holubově publikační a přednáškové činnosti, o jeho sbírkách, výstavách apod. Nelakoval nám ho přitom na růžovo.  Nevynechal jeho problematické vztahy k ženám a nevyhnul se temnějším rysům jeho povahy, k nimž patřila značná ješitnost a přehnaná ctižádostivost, které ho někdy vedly k dosti neuváženým a riskantním krokům. Obecenstvo reagovalo, jak je to u nás běžné, dosti živě. Zvláště jedna paní, která sem na přednášky chodí teprve od začátku roku, je vždy pečlivě připravená, má nastudováno spoustu materiálů k tématu, dělá si poznámky …

Zaujalo nás i to, že pan Šámal (vystudovaný archivář) se „holubologem“ stal vlastně pro to, že mu bylo líto, že na Holubovi deníků, dopisů atd. na které sedal prach, nebyly systematicky a chronologicky uspořádány, nebyl systém v jejich půjčování atd.

 Velmi si vážíme spolupráce, ochoty a vstřícnosti ze strany pracovníků knihovny Náprstkova muza a doufáme, že bude pokračovat.

 A nakonec sem přišel pan Stanislav Miler, aby nám vyprávěl o své cestě do Indie. Vypravil se po stopách františkánského řeholníka Oldřicha (Odorika) z Pardenone.  Tomu trval cesta asi 16 let. Pan Miler to zvládl za dobu podstatně kratší. Oba jeli přes Tuercko, Irán, Pákistán do Indie a dál do Číny. My jsme s ním skončili v Indii.

Pan  Miler jezdí s dodávkou, přebudovanou na obytné auto.

 Vlastně takovou garsonkou na kolech. Má v ní sprchu, vařič a vůbec veškeré zázemí. Důležité je, že auto je poháněmé použitým rostlinným olejem. O olej si říká v restauracích, přefiltruje jej a pak lije do nádrže. Filtrační zařízení s sebou samozřejmě vozí po světě.

Motivací k ježdění na olej je jeho ekologické myšlení, které bylo z jeho prezentace výrazně patrné. U každé země, kterou projížděl nám říkal její „ekologickou stopu“ a „ekologický deficit“.

Mluvil ani ne tak o historii a památkách navštívených zemí, jako o lidech, jejich způsobu života chování k sobě navzájem atd. Fotografie místních lidí tvořily také podstanou část jeho prezentace. Pokud jsem si všimli tak se mu nejvíce líbilo v arabských a muslimských zemích (nemá přitom nějaké horlivé sympatie k islámu). Oceňuje, že lidé tam nejsou tak uhonění a vystersovaní jako u nás, nejsou tak  – zdá se- tak sešněrovaní předpisy (navzdory tomu, že islám má takovou pověst). Ukazoval nám např. fotografii čtyřčlené rodiny, jejímž rodinným dopravním prostředkem byl motocykl – vešli se tam všichni. Nikdo se přitom netrápil s nasazováním helmy. Naopak, když pan Miler viděl cyklistu s helmou, bylo to neklamné znamení toho, že je z Evropy (byl dokonce z Prahy a cestu do Íránu ujel opravdu na kole. Ale do Pákistánu se rád nechal dovézt i s kolem ekologickým autem).

Přednáška byla velmi zajímavá, posluchačů bylo dost a reagovali živě, takže se povídání protáhlo na plné dvě hodiny a to jsme ji museli téměř násilně přerušit. Nicméně doufáme, že jsme se s panem Milerem neviděli naposled a příště s ním dorazíme až do té Číny.

 Koncem února se oteplilo, ale sluníčka  bylo dost málo. Avšak my jsme se na jaro tak těšili, že jsme si nenechali větrem ani deštěm poručit a vycházeli jsme na procházky za každého počasí.

Jedním z našich novoročních předsevzetí je obnovit, rest. pokračovat v kronice. „Manko“ půldruhého roku už se nám asi dohnat nepodaří. Rádi bychom však v kronice urželi tempo s plynutím času v tomto roce.

Při „odpoledni otevřených dveří“ v loňském roce, kdy jsme návštěvníkům předkládali k nahlédnutí mimo jiné i kroniky z předchozích let – ale i při jiných příležitostech, kdy jsme návštěvníkům chtěli přiblížit dění v Horizontu – jsme zalitovali  dlouhé „díry“ v kronice. Uvidíme, zda předsevzetí kroniku obnovit nebude jen novoroční a neskončí tímto lednovým zápisem.

V jakém stavu jsme tedy vstoupili do nového roku?

 Penzion: jedna z obyvatelek je stále (déle než rok) v léčebně. Na podzim byla dvakrát na krátkém zkušebním pobytu doma. Jeden dopadl dost špatně a vypadalo to, že zde nebude moci být. Pak se její stav zlepšil a odhodlali jsme se k druhému pokusu. Ten dopadl nad očekávání dobře a žádný větší problém se nevyskytl. Počítali jsme s jejím trvalým návratem před  vánocemi. Asi v půli prosince se stav zase zhoršil a paní doktorka z léčebny propuštění nedoporučila.

S návratem jsme tedy počítali v lednu. Po novém roce ale byla situace obdobná –  její stav kolísal. A tak se v lednu na návrh ošetřující lékařky rozhodlo, že už se k nám nevrátí. Bude se pro ni hledat umístění ve skutečném domově pro seniory, kde na každé zavolání přiběhne někdo z personálu. Pohotovostní služba, kterou v Horizontu máme, pro ni není dostatečná. Hledání nového umístění spadlo na bedra jejího známého, který je vlastně jediným člověkem, který se o ni stará. Není to přitom jeho profesionální ani příbuzenská povinnost, nýbrž jen přátelský a lidský zájem.

Horizont tedy bude mít novou obyvatelku (nebo obyvatele?). S jeho hledáním se však bude čekat až bude dosavadní  obyvatelka nastálo v nějkém domově pro seniory.

Všechny ostatní obyvatelky vstoupily do nového roku v relativě dobré kondici. Jen jednu z nich trápily zuby, což se vyřešilo návštěvou zubaře.

A další paní se v průběhu ledna po konzultacích se svým novým ortopedem  odhodlala k výměně kolena. Operace ji čeká v březnu.

 Pečovatelská služba: v druhé polovině roku 2011 klientů spíše ubylo (nemocnice, úmrtí, trvalé přemístění do DD apod.) a tak můžeme nabízet volná místa pro úklidy, nákupy, hygienu apod. Jen co se týče dovozu obědů, je kapacita naplněná.

 Stacionář: je naopak poměrně naplněný. Ke každodennímu pobytu bychom už nikoho přijmout nemohli. Někdo by však mohl chodit 2-3 x týdně.  V současné době převažují klientky s větší potřebou péče a pomoci, proto zde rozhodně nemůžeme mít každý den 8 lidí, což jsme si stanovili jako maximální denní kapacitu. 

V druhé polovině roku se nadídka doprovodných aktivizačních programů, vykonávaných externisty rozšířila o reminiscenční terapii a dramaterapii. Tyto termíny mohou na někoho působit hrozivě a proto jim říkáme „klub pamětníků“ a „dramahrátky“. Obě lektorky jsou velmi příjemné a srdce uživatelek si rychle získaly.

Rádi bychom, aby všechny externistky mohly v tomto roce chodit každý týden. Teď v lednu to bylo ještě v případě některých aktivit 1x 14 dní. Od února zkusíme frekvenci zvýšit. Mělo by to vypadat takto:

Pondělí – výtvarná dílna, úterý – muzikoterapie, středa – cvičení, čtvrtek – klub pamětníků a dramahrátky.

Ale i když tu nejsou externí letorky, tak se zde uživatelé snad nenudí. Vyrábí se, zpívá, peče, luští, „procházkuje“ každý den.

Místní MČ začala vydávat pravidelný měsíční „Suchdolský kulturní přehled“ (viz příloha). Budeme se do něj snažit příspívat programy pro veřejnost (které pořádáme už dlouho).

Tento měsíc jsme tu měli jen jednu „živou“ akci (z plánovaného koncertu sešlo). Ta se však setkala s poměrně velkým zájmem. Nevíme, zda to bylo atraktivností tématu nebo umístěním pozvánky v SKP, na přednášku o Mrtvém moři však přišlo něco přes dvacet lidí.

Přednáška dr. Mrázka byla velmi zajímavá, pro publikum snad drobátko moc odborná. Nejen téma, ale i přednášející publikum zaujal.

Je to dobrý a zkušený řečník, navíc příjemný a vtipný chlapík. Povídání se protáhlo, padaly dotazy a i po skončení zůstal  pan Mrázek v rozhovoru s jednotlivými účastníky, kteří se ho vyptávali dále a dále. Není divu, že jsme kuli železo dokud bylo žhavé a s panem doktorem jsme si předběžně domluvili další přednášku na léto.

Pro veřejnost jsme zde pořádali ještě „fotoodpoledne“, které mělo připomenout dění v Horizontu e druhém pololetí loňského roku. Sešlo se nás tu ani ne deset – dá se říci „tvrdé jádro“ našich příznivců a pravidelných návštěvníků. V přátelské, neformální a veselé náladě, kdy jsme si dobírali jsme si jeden druhého, jsme strávili příjemné odpoledne. Doufáme, že za půl roku budeme si budeme mít zase co připomínat.

V lednu proběhlo druhé společné „tvoření“ s mateřským centrem Rybička. První proběhlo v prosinci a nutno přiznat, že se ne úplně povedlo. Byly domluveny nějaké změny, ale i tetrokrát se ukázalo, že cílová skupina stacionáře Horizont a klubu Rybička a představy a přístup lektorek jsou natolik rozdílné, že další spolupráce by byla spíše zátěží než přínosem.

Snad lépe do dopadlo v případě školních dětí ze ZŠ Bílá. V předchozím roce jsme s nimi spolupracovali v rámci programu Prahy 6 „Veřejná služba“. Děti s paní učitelkou si připravily několik „polotovarů“, které pak uživatelé stacináře v naší „výtvarné dílně“ dotvářeli a ve škole je pak „dopekli“, vypálili, či jinak „finalizovali“. 2x zde tvořili žáci a žákyně spolu se seniory.

 A 30.1. přinesly žákyně s paní učitelkou a paní řiditelkou poslední výrobky. Potřásli jsme si rukama, poplácali po zádech, společně vyfotili a spolupráci  za loňský rok oficiálně ukočili. Avšak s tím, že bychom v tomto roce nějakým způsobem rádi pokračovali.

 Koncem měsíce tu byli na praxi 2 studentky HTF. Po dlouhé době jsme tedy měli dostatek šoférů pro vozíky na odpolední procházku. Počásí nám přálo, takře jsme posilu mohli náležitě využít.