Únor bílý – pole sílí. Jestli to pořád ještě platí, tak by měli zemědělci začít stavět nové stodoly. Sníh, který napadl začátkem ledna se stále držel. Na každém rohu byla hromada zledovatělého sněhu. Teplota byla stále několik stupňů pod nulou, takže sníh a led ani neměly možnost odtát. Naopak spíš sem tam pár vloček připadlo. Obloha byla stále šedivá a zamračená. Jak měsíc postupoval, byly jsme z toho všichni čím dál mrzutější. Až poslední únorový týden se na nás sem tam usmálo sluníčko a nějaký ten litřík sněhu odtál. To se však mělo počátkem března změnit.

Naše dámy si dobře rozmyslely než někam vyrazily. Vyhlídka zlomené nohy nikoho nelákala. Jednu z o trápila vleklá viróza. Jinou dámu zase celý měsíc trápilo oko – měla v něm opar, což je velmi bolestivé. Opakovaně musela navštěvovat oční lékařku a vzhledem k počasí se tam raději nechávala odvézt.

A ještě jedna z obyvatelek měla únor naplněný bolestí. Chtěla si utřít prach na skříni (jako by to nemohla nechat na pečovatelky) a spadla ze stoličky – rovnou na zadek. A ten si pořádně natloukla. Bolest se spíš stupňovala než aby ustupovala a po týdnu už byla nesnesitelná. Rentgen byl v pořádku, takže podle lékařů k hospitalizaci nebyl důvod. Bylo však vidět, jak ji každý pohyb bolí. Několikrát už to nemohla vydržet a nechala se odvézt sanitkou do nemocnice. Tam ji však aplikovali injekci a poslali zpět.

K posteli jsme jí dali hrazdičku, začala odebírat obědy. Hodně času s ní strávila dcera, která si kvůli tomu vzala dovolenou. Bolesti se jí držely celý měsíc a až v půlce března začaly polevovat.

Do stacionáře přestal chodit jeden pán. Jeho manželka kvůli vlastním zdravotním komplikacím už péči o něj nezvládala a on musel být umístěn v zařízení se stálou péčí. To už je třetí „úbytek“ za poslední 3 měsíce. Kapacita stacionáře je tedy nenaplněná a my začínáme intenzivně hledat nové klienty. Hlavně pomocí letáků rozmístěných na veřejné vývěsky Suchdole, Lysolajích, Horoměřicích atd. Už v prosinci jsme otiskli článek v suchdolském zpravodaji, v únoru v roztockém (který přikládáme) a v březnu chceme otisknout článek v Našem regionu.

Při arteterapie jsme se konečně věnovali tomu, co nám předpřipravily děti ze ZŠ Bílá. Vystříhali obrázky z různých časopisů, připravily různobarevné čtvrtky. Naši klienti z toho pak udělali koláže. Ty jsme odvezli do školy, kde nám je zalaminovali čímž vzniklo originální prostírání.

Dále se klienti hodně věnovali práci s keramickou hlínou. Hnacím motorem v tom byla Andrea.

A nevyčerpatelná pokladnice nápadů Hanka začala téměř ve velkém vyrábět originální náušnice, náramky a náhrdelníky z filcu. Ze všech možných výrobku vytvořila prodejní nástěnku. „Výtěžek“ – bude-li jaký – investujeme do materiálu na další výrobu. Mohlo by z toho být jakési perpetum mobile, které bude v běhu dokud budou nápady, resp. dokud tu bude Hanka.

Zatímco klienti s Hankou odpoledne vyrábí, dopoledne s Mirkou většinou zpívají. Je neuvěřitelné, jak je dokázala rozezpívat. V dopoledních hodinách se moc vyrábět nedá – čas je příliš rozkouskovaný a musí se stihnout příliš různých věcí. Ale i když je stále v letu dokáže se Mirka klientům hezky věnovat a i když má jinou práci, snaží se neustále být v kontaktu s klienty, často právě prostřednictvím zpěvu.

Ještě musíme zmínit, že v únoru měla první službu náhradnice za zraněnou Aničku – Maruška. Zatím se osvědčila a podle jejích slov je tu celkem spokojená. Nezbývá než doufat, že se na vytouženou VŠ dostane a bude u nás bydlet a hlídat obyvatelky po celou dobu studia.

V tomto měsíci jsme poprvé letos využili grant Letiště Praha na nějakou kulturní akci. Byl jí koncert Jana Rossa. Poprvé tu hrál před rokem a „dohodila“ nám ho paní Lutková. Jeho loňský koncert byl pro dámy takový zážitek, že si tohoto mladíka všechny dobře pamatovaly a nenechaly si ho ujít ani letos. A letos tomu nebylo jinak. Dámy téměř ani nedýchaly, ani se nepohnuly, aby tu krásu nenarušily. Po koncertě seděly a nechtěly se rozejít, aby z nich hudba „nevyprchala“.

Pan Rossa se nám svěřil, že krátce po koncertu u nás odjíždí s orchestrem na měsíc do Argentiny. Je pro nás čest, že u nás hrál umělec, který reprezentuje české umění po celém světě.

O ostatní dvě „živé“ kulturní akce se postarali dobrovolníci. Jednou z nich byla nám už dobře známá paní dr. Fořtová. Měla tu přednášku o Vlastovi Burianovi. Většinou zde přednáší na vážnější témata (legie, plk. Švec, Masaryk, Štefánik … ). Tentokrát to bylo téma veselejší, ale pojala je také seriózně. Přednášku měla pečlivě připravenou. Burianův život pojala chronologicky od dětství, divadelních začátcích, prvních filmových rolích (první 3 filmy ve kterých hrál byly ještě němé), o jeho touze hrát v Národním divadle a o tom, jak byl odmítnut, o jeho manželství, o jeho protifašistických narážkách v divadle za okupace, i o jeho vystoupení v ND, kterého se nakonec dočkal a měl tam fenomenální úspěch, což pro něj muselo být – vzhledem k předchozímu odmítnutí – velkou satisfakcí. Ale i o kolotoči pomluv a očerňování po válce. Hlavním cílem její přednášky bylo naopak Buriana rehabilitovat a očistit od pomluv, které se na něj po válce nalepily a ještě stále se opakují.

Na závěr nám pustila na magnetofonu jednu scénku a společně jsme se podívali i na filmovou ukázku. Všichni projevili zájem, aby příští videokavárna byla věnovaná právě Burianovi. A jak je to u dr. Fořtové obvyklé, měla k přednášce připravenou i výstavku fotografií.

Další přednášku zde měla Eva Hernová. Dojednala to s ní Hanka, jsou to kamarádky. Paní Hernová byla rok dobrovolnicí v salesiánské misii v Indii. Salesiáni se soustředí na práci s dětmi. Paní Hernová děti učila angličtinu, hrála si s nimi, vymýšlela pro ně různé programy a aktivity. Její povídání se točilo především (ale nikoli jen) kolem života v misii a kolem dětí. Také na jejích fotkách byly především děti, což jsme kvitovali s povděkem. Všechny děti jsou roztomilé, ale ty indické obzvlášť – velké černé oči ve snědé tváři a k tomu půlměsíc bílých zubů – koho by to nedojalo?

Na své vystoupení se paní Hernová oblékla do sárí a mimo jiné nám ukázala fotky z obchodu, kde se sárí prodávají. Tolik pestrých barev pohromadě se hned tak nevidí. Venku bylo asi 7° pod nulou, všude špinavý sníh, temně šedá obloha a fotky indických krásek procházejících se na slunci v sárí a květinami ve vlasech na v nás umocňovaly touhu po jaru.

Na to jsme si však museli letos počkat ještě dlouho.

Díky Bohu vstoupily všechny obyvatelky do nového roku ve zdraví a bez zvláštních komplikací. Samozřejmě, že vzhledem k věku je to zdraví relativní a s přibývajícím věkem ubývají síly. Průměrný věk, kterého naše obyvatelky letos dosáhnou, bude 85 let. Nejstarší bude 95 let, nejmladší 68. Zdravotními komplikacemi však mnohé z obyvatelek „předčí“.

Kéž by tento rok končil ve stejném složení obyvatelek, v jakém jej začínáme. To jsme si přáli i na začátku roku 2009 a vyšlo to.

Naopak složení personálu je téměř úplně jiné než bylo před rokem. Z dosavadních zaměstnanců zbyli jen Romana a ředitel. Doufáme, že se nám personální situace už konečně na delší dobu ustálila, a že nám nové složení vydrží. Domníváme se, že i naše obyvatelky, jsou s personálem spokojeny – ačkoli víme, že některým je stacionář v Horizontu trnem v oku a domnívají se, že kvůli stacionáři je tu personálu zbytečně moc.

Také slečny, které nám tu po nocích a víkendech hlídají klid a bezpečí obyvatelek, se nám z poloviny obměnily. Z původního obsazení zůstaly Doubravka a Táňa. V průběhu roku je doplnily Anička a Bětka. Anička však musela kvůli úrazu ke konci roku ubytování a služby ukončit. Takže jsme v novém roce hledali novou slečnu. Stejně tomu tak bylo i před rokem. Naštěstí jsme poměrně brzy sehnali Marušku, která od února nastoupí. Bydlet bude s Bětkou. Na první dojem působí velmi sympaticky, tak doufáme, že se osvědčí.

Ze stacionáře nám tento měsíc odešla dva klienti. Jednak paní, která sem chodila ze současných klientů nejdéle a troufáme si říci, že mezi personálem i ostatními klienty byla jednou z nejoblíbenějších. A dále pán, který sem chodil naopak nejkratší dobu. V obou případech už rodina na péči nestačila a oba museli být umístěni v zařízení se stálou péčí.

Z nového personálu nápady překypuje hlavně Hanka a díky ní se tu objevily nové věci, viditelné na první pohled. Je to např. nástěnka naproti hlavnímu vchodu, kde jsou profily pracovních pozic včetně fotek personálu. Nebo nástěnka s prodejní výstavkou, kterou Hanka nainstalovala v jídelně – jsou zde výrobky z arteterapie, ale i věci které s klienty stacionáře dělá Hanka mimo program arteterapie. Další nástěnka se objevila v zadní místnosti, přezdívané nově „salonek“. Jsou na ní fotky hlavně klientů a aktivit stacionáře.

V dokumentárních odpoledních jsem začali nové cykly dokumentárních filmů – seriál o přírodě Jižní Ameriky, seriál o světových náboženstvích a třídílný film o císařovně Sissi. Všechny se setkaly se celkem slušným zájmem, v němž však kraluje v Sissi – inu, císařovna prostě nemůže než kralovat.

Do nového roku jsme vstoupili s nejistotou, jak na tom budeme s penězi. Proto jsme omezili fyzioterapii – nejoblíbenější, ale zároveň nejnákladnější aktivitu – a od ledna jsme najeli na 14ti denní cyklus. Všem nám to bylo líto, ale všichni chápali, že v době krize se musíme obávat, že bude dotace ze státního rozpočtu značně snížena. K velké radosti jsme se na samém konci ledna dozvěděli, že se budeme moci vrátit k dosavadnímu týdennímu cyklu. A to díky dotaci ze státního rozpočtu a také díky grantu Letiště Praha, který jsme letos opět získali (byť o něco nižší než loni).

Díky grantu letiště si sem budeme moci pozvat i nějaké profesionální hudebníky, cestovatele a umělce.

V lednu jsme se ještě „spokojili“ se dvěma dobrovolníky, kteří však podali profesionální výkon. Paní Kordić jsme znali už z loňského ledna, kdy tu měla první vystoupení, které se nám moc líbilo. Byla to tedy „sázka na jistotu“.

Nastal však problém – víkend před koncertem napadlo přes půl metru sněhu. Znamenalo to jednak komplikace s dopravou a riziko, že hůř pohybliví senioři se do závějí neodváží vyrazit. Doufali jsme, že nepřízeň počasí většinu lidí neodradí. Bylo by nám hloupé, kdyby paní Kordić (která je zvyklá na mnohem větší sály a publikum, než jakého se může dočkat v Horizontu) přišla a posluchačky nikoli. Trochu jsme trnuli, ale zbytečně. Přišlo možná o trochu míň lidí než kdyby nebyly závěje, ale přesto se jídelna slušně zaplnila. A hlavně při koncertě byla velmi příjemná atmosféra. Svou zásluhu na tom má jistě paní Kordić, ale i „velikost“ (tzn. „malost“) jídelny. Domníváme se, že ve velkém sále by se taková rodinná atmosféra vytvářela o poznání hůř. Všichni účastníci koncertu byli nadšení a zářili štěstím, někteří byli až dojatí. Doufáme tedy, že to nebylo naposled, co jsme zde paní Kordić mohli uvítat.

Další přínos její návštěvy u nás byl v tom, že si nás zařadila do svého elektronického adresáře a od té doby nám posílá různé prezentace, videa, fotky atd. Vždy po skončení čtvrtečního dokumentu si několik z nich společně promítneme. Je to příjemné oživení a návštěvníci „dokumentárních odpolední“ si na tento doplněk rychle zvykli a oblíbili si jej.

Další kdo se nám v lednu postaral o „živou“ kulturní akci byl Radek Hybel. Na internetu jsme našli jeho cestopis o Chile. Zaujal nás a napsali jsme mu jestli by nám o své cestě nepřišel vyprávět. Naší prosbu ochotně vyslyšel. Jeho vyprávění bylo velmi zajímavé a fotky moc hezké. Nehovořil jen o svých osobních zážitcích a dojmech, ale pověděl nám i něco o historii, původních obyvatelích, politickém kontextu země atd. Navíc je dobrý vypravěč a vtipný chlapík, takže bylo velmi příjemné ho poslouchat. Při této návštěvě nás „s sebou vzal“ do severního Chile a projevil ochotu přijít ještě někdy a povídat nám o své cestě na jih. Nepochybujeme, že všichni účastníci na další část jeho vyprávění přijdou znovu. Návštěvnost této akce byla vzhledem přetrvávající nepřízni počasí také dobrá.

Venku mrzlo až praštělo, sníh neroztával, u krajů chodníků a ulic byly hromady zmrzlého sněhu. Značnou část ulic a chodníků pokrýval led. Tolik sněhu jsme v Praze (ale i jinde po republice) neměli už mnoho let, možná i desetiletí. A právě tak jsme vstoupili do druhého měsíce tohoto roku.

V prosinci se nám stala velmi nepříjemná až tragická událost. Anička, jedna z našich „pohotovostních dobrovolnic“ 7. prosince ráno, cestou do školy, spadla pod metro. Příčinou byla mdloba, způsobená snad nízkým tlakem. Prý už podobně omdlela dříve. Tentokrát se to stalo na špatném místě ve špatnou dobu. Anička nejen spadla a navíc do ní narazil přijíždějící vlak. Podrobnosti neznáme. Víme jen to, že Anička to zle odnesla – měla otevřenou zlomeninu stehenní kosti, zlomený ramenní kloub, 12 zlomených žeber a ještě další zranění. Zázrak byl, že to vůbec přežila. Musela prodělat několik operací a úraz ji vyřadí z běžného života na víc než půl roku. Tato komplikace bohužel ukončila její bydlení a služby v Horizontu. Na její stav se průběžně ptáme její kamarádky Bětky a zdá se, že rekonvalescence probíhá úspěšně a i po psychické stránce se s tímto traumatem vyrovnává dobře.

Až na tuto nehodu proběhl konec roku pro všechny naše klienty, obyvatele i personál celkem klidně a v pohodě.

S koncem roku jsme v „dokumentárních odpoledních“ ukončili cyklus o Keltech a seriál o životě savců – oba byly celkem oblíbené. Vojevůdce jsme dokončit nestihli a se Spartakem budeme bojovat ještě v lednu.

Místo hudebních kaváren jsme měli tento měsíc jen videokavárny. Během nich jsme pouštěli polský historický velkofilm podle Sienkiewiczova románu Potopa. Své diváky si našel a hudební kavárny naopak někdy bývají prázdné, tak to nikomu nevadilo.

Z „živých“ akcí jsme tu v prosinci měli dva koncerty. Kvůli nim jsme přesunuli „dokumentární odpoledne“ ze čtvrtka na středu. Jednou z toho zbytečně – koncert manželů Havlových, původně avizovaný na čtvrtek jsme na poslední chvíli museli přesunout na pondělí, neboť Havlovi museli v plánovaném termínu jet hrát na Slovensko na premiéru jakéhosi filmu, k němuž dělali hudbu. Vzhledem k tomu, že ke změně došlo až po rozšíření programů tak možná přišli o nějaké posluchače.

Na jejich koncertě nás nebylo mnoho, tak kolem deseti. Někteří účastníci z loňska asi nepřišli záměrně, neboť si pamatovali, že hudba Havlových není pro každého. I proto jsme je při domlouvání koncertu prosili, aby zvolili přístupnější věci, zvláště v kombinaci s pianem.

Vyšli nám v tom vstříc a bylo to dobře. Koncert se všem zúčastněným líbil, někteří projevili zájem o koupi cd. A na závěr si nikdo neopomněl zacinkat na indické zvonečky a tibetské mísy.

Celá akce měla velmi příjemnou atmosféru, komorní a přátelskou, což si pochvalovali i Havlovi. Domluvili jsme se, že by nám příští rok mohli přijít povídat o svých opakovaných cestách do Indie.

O další koncert se nám postarali další manželé – Markéta a Petr Lutkovi, také naši staří známí. Jak je to u nich obvyklé, hráli částečně duchovní, náboženské písně, které složil sám Petr Lutka nebo jeho přátelé. Druhou část tvořily lidovky, které posluchačky vesměs zpívaly společně Lutkovými. Petr Lutka oba druhy písní hrál ve dvou blocích. Možná by příště bylo lepší oba druhy promíchat. Některým posluchačům více vyhovují písně duchovní (např. paní Zemenové), jiné – méně nábožensky založené posluchačky, ale ke konci „duchovního“ bloku dávaly najevo, že už je to na ně moc dlouhé a chtějí si také zazpívat. Poté, co to pan Lutka zaregistroval, „přehodil výhybku“ směrem k lidovkám, takže si nakonec přišli na své všichni. A opět musíme složit poklonu paní Luktové, která nás svou hrou na piano nepřestává oslňovat.

Při odpoledním pravidelném pečení ve stacionáři se klienti s Hankou N. věnovaly hlavně vánočnímu cukroví, abychom měli co konzumovat na blížící se „besídce“.

Také při arteterapii vládly vánoce – pod taktovkou Hanky J. klienti vyrobili krásnou kometu. Tak krásnou, že jsme ji po vánocích neschovali a zatím stále září v našem salónku (dříve „ergoterapii“).

Ve středu 16.12. jsme měli obvyklé předvánoční setkání. Jako občerstvení jsme použili cukrářské výrobky stacionáře. Ale to by nestačilo. Proto každý z personálu přispěl svou troškou do společného mlýna, takže nám ještě zbylo na vánoční a silvestrovské setkání obyvatelek. Do příprav a aranžování cukroví a občerstvení se tentokrát ochotně zapojili i klienti stacionáře. Dokonce ani moc neujídali ( pouze to předstírali, což nás u takových šprýmařů nepřekvapilo).

Domníváme se, že se setkání velmi povedlo. Na poslední dvě společenské sešlosti přišlo podstatně méně lidí než jsme byli zvyklí z předchozích let. Vrtalo nám hlavou jestli zo nemá závažnější příčinu. Ale předvánoční setkání nás přesvědčilo, že ne. Lidí přišlo hodně, bylo vidět, že jsou spokojení, dobře se bavili, celková nálada byla velmi příjemná. Děti měli vystoupení snad ještě roztomilejší a senioři se zapojovali ještě aktivněji než jindy. Všichni jsme z „besídky“ odcházeli s dobrým pocitem.

Dva dni po „besídce“ jsme ještě vyrazili na výlet. Měli jsme naplánovánu cestu do skanzenu v Přerově nad Labem. Už jsme tam sice byli, ale v létě a teď v adventu tam byla výstava o tom, jak se vánoce slavili za „starých dobrých časů“. Ale dva dny před výletem nám někdo řekl ať tam nejezdíme, že když tam byl s dětmi, tak to byla hrůza – hlavně kvůli zimě, která venku panovala. Děti prý zimou skoro brečely, vůbec si to neužily a chtěly domů. Dalo se předpokládat, že senioři by na tom byli podobně. Ti se navíc nemohou zahřát pohybem. Představa, že by po výletě někteří onemocněli, nás budila ze sna.

Už už jsme chtěli výlet odvolat, ale Hanku napadlo, že bychom mohli jet na Karlštejn do muzea Betlémů. Tam jsme sice také byli, ale z tehdejších výletníků s námi jezdí už jen paní Křížová. Všech jsme se zeptali, zda se změnou souhlasí a v pátek 17.12. jsme vyrazili. Mráz byl skutečně třeskutý, ale to nás neodradilo od toho, abychom si výlet nevychutnaly.

Po muzeu jsme se vydali do tamní vyhlášené restaurace (stejně jako před třemi lety) a tam jsme si to vychutnali doslova. Dobré jídlo a pití a posezení u krbu bylo pro všechny příjemné. Pobavila nás zejména paní Pěkná svým úlekem, když jí číšník přinesl bažanta, kterého si objednala.

Samozřejmě, že takovou porci nemohla zvládnout a tak jsme jí nechali „zbytek“ (tj. většinu) zabalit do krabičky s sebou. Nevíme jak to s bažantem u ní doma dopadlo – zda měla ten den večeři celá rodina, nebo ho paní Pěkná jedla sama během celého víkendu.

V sobotu 19.12. sloužil v Horizontu bohoslužbu patriarcha CČSH Tomáš Butta. Je to už takové tradice (asi tříletá). Pro věřící obyvatelky je tento den dvojnásobným svátkem.

A pak už jen tři předsváteční dny a přišel štědrý den. Na štědrý den tu naše dámy zůstávali jen tři a jejich posezení bylo tedy velmi komorní.

Mezi svátky měla mít tři dny a tři noci službu Anička. Ta však nebyla ve „službyschopném“ stavu – viz výše. Denní služby si rozdělil personál a nočních se obětavě ujala Bětka.

Díky Bohu za minulý rok; i za to, že jej končíme ve stejném složení ubytovaných dam jako loni. Kéž se těm, kteří nás opustili – ať už klientům stacionáře nebo členům personálu, vede na jejich dalších „štacích“ dobře.

V listopadu jsme začali cítit, že nastal čas zvolna se loučit s tímto rokem. Také jsme začali cítit, že se loučíme s jednou z klientek stacionáře. Bylo to už druhé loučení. Na září už byla umístěna ve specializovaném zařízení, ale rodina nebyla s péčí a prostředím spokojena. Paní tam byla depresivní a stále se ptala na návrat domů. Rodina se tedy rozhodla vzít ji zpět a paní začala zase chodit do stacionáře. Zdálo se nám, že v průběhu října se její psychický stav zlepšoval a víc se smála. Avšak asi v polovině listopadu došlo k prudkému zvratu. Byla nezvladatelně neklidná, úzkostná a agresivní. Celý svět se jí stal nesrozumitelný. Péči, kterou jsme jí mohli poskytnout nestačila. Jako naschvál její dcera odjela na dovolenou. Bylo jasné, že její manžel, který je na vozíku, s ní nemůže být celé dny sám doma. Snažili jsme se to v ní ve stacionáři zvládnout. Pro všechny zúčastněné to byly neuvěřitelně těžké, vyčerpávající až zničující tři týdny. Nakonec to už jednou v sobotu manžel nevydržel a zavolal jí sanitku. Z nemocnice už se nevrátila. Po několika týdnech jí rodina našla jiné specializované zařízení, se kterým jsou snad spokojeni.

Všichni jsme její odchod vnímali jako úlevu. Na druhou stranu však se nám po ní stýská. Chodila k nám dlouho, zvykli jsme si na ní a měli jsme ji rádi i pro její veselou, vřelou povahu, touhu pomáhat atd. Byla taková celá léta, co k nám chodila. Až v poslední době jí nemoc změnila k nepoznání. Doufáme, že se lékařům podařilo její neklid a úzkost kompenzovat, pokud možno bez větších vedlejších účinků.

Nově do stacionáře naopak přibyl nový pán. Chodil jen 2x týdně, ale také jsme si s ním užili. Jako silný kuřák kvůli své nemoci nedokázal mít na paměti, že v Horizontu se nekouří. Několikrát se nám nepodařilo mu to včas připomenout a on nám proklouzl ze zahrady do jídelny se zapálenou cigaretou. Také – opět kvůli své nemoci – nerozlišoval své věci od cizích a měl sklon považovat vše za své. Než jsme si na to zvykli, zažili jsme několik dosti prekérních situací.

Jinak byl ale fajn a byla s ním zábava. Dokázal vymýšlet nejneuvěřitelnější vysvětlení a zdůvodnění pro nejbanálnější situace a události. S každým příchozím se hned dal do řeči a každého dokázal pobavit.

Z našich obyvatelek prožily všechny dámy listopad klidně a spokojeně – jen jednu dámu trápily vleklé problémy se zuby.

A ještě jedna dáma si prožila velmi nepříjemnou situaci. 25.11. byla ve svém bytě okradena. 2 muži kolem 50ti let na ní zazvonili, že s ní potřebují mluvit. Dům jim otevřela bzučákem. Ve druhém patře potkali na chodbě jinou obyvatelku a ptali se jí, kde najdou pí. Tichou. Té říkali, že pro ni mají vzkaz od její známé Evy. Paní sama navrhla příjmení, o kterou Evu by mohlo jít. Oni ji to jen potvrdili. Měli jí prý od ní vyřídit pozdrav. Zdrželi se u ní asi půl hodiny. Jeden z nich si řekl o pití. Pak chtěli rozměnit 2000 bankovku, ona jim ji rozměnila, čímž ukázala, kde má cennosti. Asi půl hodiny po jejich odchodu otevřela sekretář a všimla si, že věci v něm jsou jinak uspořádány. Hned vše zkontrolovala a zjistila, že jí chybí nějaké zlaté předměty. Obálky s penězi byla naštěstí na svém místě.

Zavolali jsme policii, přijel i kriminální vyšetřovací tým, sejmuli otisky prstů a stopy DNA ze sklenice, ze které jeden z mužů pil. Svolali jsme schůzku obyvatelek, kde jsme je o tom informovali a vyzvali k opatrnosti. Samozřejmě, že nikdo moc nepočítal s tím, že by se pachatele podařilo dopadnout.

Pro stacionář byla pěkným oživením návštěva v stacionáři pro mentálně postižené v Sedlci. Uskutečnila se v rámci programu Prahy 6 „Veřejná služba“. Na tento výlet jsme měli mimořádně hezké počasí, což nám umožnilo pokochat se výhledem, který z SDM je. V SDM Sedlec nás přivítali a hned následovalo občerstvení – káva a vlastnoručně upečená koláč. Byl ho pro každého pořádný, jistě čtvtkilový kus.

U kávy nám paní ředitelka povídala o jejich zařízení a klienti ji velmi spontánně doplňovali. Po občerstvení dostal každý z nás malý dáreček, pochopitelně že vyrobený klienty zařízení.

Pak nás celým domem provedla, ukázala učebny a dílny a informovala nás o programech, kterým se věnují. Zaujala nás zvláště keramická dílna. Hned nás napadalo, že bychom to také mohli zkusit a domluvili jsme se, že od SDM odkoupíme nějakou hlínu. Slíbili, že nám naše výrobky vypálí.

Mezitím se klienti SDM převlékali do kostýmů a připravovali se na to, aby nám přehráli své vlastní divadelní představení, které mělo být (a bylo – i když ten dortík také nebyl špatný J ) zlatým hřebem celé návštěvy. Představení bylo „ze života hmyzu“, plné písní a tanců. Bylo velmi půvabné. Potlesk, který následoval byl opravdu zasloužený. Obdivujeme zejména vervu, nasazení a nakažlivou radost většiny účinkujících.

A týž den odpoledne bylo další představení, tentokrát hudební a určené všem zájemcům. Letos už podruhé nás navštívila paní Škampová. Tentokrát si připravila pořad s názvem „Kontrasty v díle velkých skladatelů“. Paní Škampová ví, že u nás má věrné a nadšené příznivce, kteří rádi poslouchají její hru i slova. Můžeme jen vyjádřit lítost, že jí zdravotní stav i celková zaneprázdněnost nedovolují, aby k nám chodila častěji.

A o týden později jsme tu měli pro změnu světoběžníka. Učitel Rostislav Konopa si v roce 2007 – 8 udělal „Velké prázdniny“ a se svou přítelkyní vyrazili na cestu po Asii. Strávili tam opravdu celý rok a projeli ji křížem krážem. O své cestě mají internetový cestopis se spoustou fotografii. Alespoň zlomek ze svých bezpočetných zážitku pak převyprávěl pan Konopa i nám. Samozřejmě promítl i mnoho fotek. Zvlášť část promítání, nazvaná „Tvář Asie“ všechny posluchače velmi zaujala a z publika se ozývalo „pochvalné mručení“. Byly to portréty nejrůznějších zajímavých lidí nejrůznějšího věku, pohlaví, náboženství, národností a ras atd.

Přinesl nám také nějaké zajímavé předměty – např. černý kamínek, který po nasvícení baterkou odrážel zvláštní světelný obraz, různé asijské bankovky atd. Všechny posluchačky nadchla a tak nezbývá než ukončit slovy, kterými často končíme zprávu o nějaké akci v Horizontu – kéž by se k nám zase časem vrátil.

Poslední víkend v listopadu se otvíral Suchdolský Betlém. Letos jsme tam měli už podruhé „prodejní stánek“, u kterého jsme nabízeli k prodeji výrobky z naší arteterapie. Letos byly hlavním „tahákem“ přáníčka vyrobené z voskovek a křídového papíru za pomoci staré žehličky. Dál tam bylo pár svícínků, korálů atd. Zájem a tržba byly slušné (kolem 1000 Kč), byť jsme nevydělali tolik co loni.

A hned následující den, v neděli odpoledne jsme tu měli adventní dílničku. Byl to už 3. ročník. „Tvrdé jádro“ účastnic zůstalo stejné, ale pár nových tváří se tu objevilo. Lektorka Pavlína se nám nezměnila. Ale její kolegyně Jana byla doma s čerstvým miminkem, tak si přivedla jinou kamarádku. Zase tu byla příjemná atmosféra, výrobky se zase povedly a tak doufáme, že si za rok dáme zase reprízu.

A na samém závěru měsíce se uskutečnila další akce z programu MČ Praha 6 „Veřejná služba“ – koncert dětského souboru Bělásek. Čekali jsme nějaké tradiční lidovky za doprovodu piana. Ale Bělásek si přinesl klávesy s naprogramovaným docela moderním rytmickým doprovodem. Jejich vystoupení bylo veselé, rozverné a dynamické. Používaly různé rekvizity, skákaly, výskaly. . .

Z moderní hudby a písniček se nám naše seniorky zdály zpočátku poněkud zaražené, ale dětská energie se je brzy získala a jejich tváře se rozzářily.

Na tento koncert přišla skupina klientů ze SDM Sedlec, kde jsme byly se stacionářem na začátku měsíce. Těm se koncert líbil hned od začátku a dávali to patřičně najevo. Tak doufáme, že za rok zase nashledanou, Bělásku!

Do stacionáře se po měsíční pauze vrátila jedna z dlouholetých klientek, což nám udělalo radost. Bylo znát, že si nikoho z nás moc nepamatuje. Byla docela vystresovaná, což jsme přikládali změně prostředí (po měsíčním umístění v jiné zařízení). Postupně se její stav začal zlepšovat, víc se smála a připadala nám klidnější. Oproti dřívějšku, byla však stále dost neklidná a často musela bezcílně přecházet sem a tam, uklidňovalo ji, když na těchto cestách měla nějakého průvodce, který by ji svou přítomností a hovorem uklidňoval. Ne vždy to šlo. Většinou bylo ve stacionáři dost klientů na to, aby pracovníka, který s nimi měl ten či onen půlden trávit plně zaměstnali. Někdy mohla přispěchat na pomoc kolegyně z pečovatelské služby a dělat paní průvodce na jejích procházkách po stacionáři a zahradě. Výborně se nám v tom osvědčila nová kolegyně.

Jinak jsme však s touto kolegyní měli problémy. Byla takový živel, který se dal těžko zkrotit. Všechno si chtěla dělat po svém, nebyla moc přizpůsobivá. Byla fajn a byla s ní legrace,byla pečlivá a poctivá, ale v péči o seniory je potřeba více disciplíny, ohledů, spolehlivosti atd. Ona sama cítila, že to není práce pro ni, příčilo se jí vykonávat klientům některé intimní výkony atd. Proto jsme se už počátkem října dohodli, že s koncem měsíce od nás odejde. Hledali jsme tedy zase novou sílu. Elena, která ve stacionáři dosud pracovala dopoledne projevila zájem o rozšíření úvazku a o také by prý ráda vyměnila práci ve stacionáři za práci v terénní pečovatelské službě. Takže jsme hledali někoho pro stacionář na dopoledne.

Pomocí letáčků jsme našli jednu milou paní v důchodu a domluvili jsme se, že od listopadu nastoupí. Během října u nás také vykonávala praxi v rámci rekvalifikačního kursu pro pracovníky v sociálních službách Mirka. Líbilo se jí u nás a ona se nám se také líbila. Litovali jsme, že ji namůžeme přijmout také. Nakonec vše ale dopadlo jinak a od prosince u nás pracují obě.

Pro naše obyvatelky byl říjen poklidný měsíc. Zvykaly si na nový personál a doufaly, že se personální situace konečně uklidní a stabilizuje. Na to si ale museli ještě dva měsíce počkat.

1. říjen – den, kdy už je podzim v plném proudu slaví svůj „svátek“ všichni lidé, kteří prožívají podzim života. A již tradičně slavíme počátkem října Mezinárodní Den Seniorů i v Horizontu. Letos to bylo ve čtvrtek 8.10. Už bylo chladno, takže na zahradě jsme být nemohli. Kolegyně připravily chlebíčky a koláče. K naší lítosti přišlo méně lidí než obvykle.

Setkání mělo stejnou strukturu jako jindy, ale s dvojí malou obměnou. Zamyšlení si tentokrát nepřipravila paní Jurková, nýbrž dejvický farář Lukáš Volkman. Přečetl nám svoje zamyšlení o stáří, v němž použil a hojně citoval různé velikány ducha. Paní Jurková nás kromě zamyšlení většinou i rozesměje. Lukáš své zamyšlení pojal vážně a odlehčení jsme od něj nedočkali. O to se museli postarat příchozí senioři sami. Možná i proto trvalo než se zábava pořádně rozproudila. A ten „proud“ zábavy ještě umocnila dvojice hudebníků, která nastoupila po občerstvení. Letos jsme je tu měli poprvé, ale asi ne naposled. Líbili se a tak je pravděpodobné, že si je sem zase pozveme. Dokonce při jejich produkci došlo i na tanec, což u nás zdaleka není obvyklé. Obvyklý je spíše zpěv, takže je asi zbytečné dodávat, že si přítomní i zazpívali.

Na našich cestopisných besedách se většinou vydáváme do vzdálených a exotických krajin. Tentokrát jsme se však podívali k sousedům, s nimiž všichni přítomní strávili většinu života ve stejném státě. Ve středu 7.10. k nám už potřetí přišel Martin Loew.

Měl u nás „předpremiéru“ svého nového programu o Slovensku. Podle očekávání přišlo celkem dost lidí a jistě nelitovali. Martin podal profesionální výkon – jak také jinak, když je to „profesionální cestovatel“. Krátce po návštěvě u nás se vydával na své obvyklé podzimní přednáškové turné. Po Slovensku putoval loni v létě. Ve svém pořadu měl spojené slovo, hudbu a fotky a nepochybujeme, že se pořad bude při veřejných předváděních líbit. Při tomto pořadu jsme si uvědomili, že člověk většinou paradoxně hledá krásu v exotice a přitom ji má často za humny. Také musíme složit hold Martinovu fotografickému umění. Mnohé z fotek jsme považovali za neskenované z nějakých pohlednic či průvodců, ale Martin nás ujistil, že je to vše jeho dílo. A překvapil nás i tím, že neměl k fotografování, žádné zvláštní povolení a privilegium (jako např. fotit na různých památkách mimo návštěvní dobu). Vše nafotil při prohlídkách, kde byl s ostatními turisty a přesto se mu podařilo zachytit památky bez nich.

Při druhé říjnové přednášce jsme se naopak vydali velmi daleko – do Indie. Letos jsme tam byli už podruhé – v červnu nás paní Karlická vzala na indickou svatbu. Teď na podzim přišla povídat o svém ročním pobytu v Indii paní Šrenková. Byla tam v šedesátých letech se svým manželem, který tam pomáhal budovat nějaký závod. Byl to tedy výlet nejen přes půl světa, ale i do historie. Z toho plyne, že paní Šrenková také už patří mezí seniorskou generaci, byť většina posluchaček byla o nějakých deset let starší.

Spolu s manželem a jeho kolegy a jejich rodinami žili na poměrně uzavřeném sídlišti a s indickými „domorodci“ se setkávala především prostřednictvím kolegů svého manžela (ti patřili mezi indickou inteligenci), svou pomocnici v domácnosti, na nákupech, při náhodných setkáních atd. Mluvila o rozdílném způsobu života, o vřelosti, srdečnosti a jakési „pohodovosti“ tamních obyvatel, o kráse indických dětí, ale i o tom, co pro ní bylo problematické (např. lhostejnost vůči nepořádku – nedaleko jejich domu jednou uhynula potulná kráva. Nikoho však nenapadlo ji odklízet, a kráva, jakkoli posvátná, tam tlela a páchla dokud na několikátou urgenci evropských pracovníků nebyla odstraněna). Paní Šrenková přinesla diapozitivy, které tam tehdy před 40 lety pořídili. Diaprojektor, který jsme si půjčili však byl něco modernější a „diáky“ na něj měly příliš také rámečky. Neustále se nám zasekával až se zasekl docela a my jsme se museli spokojit pouze s vyprávěním. Diaprojektor jsme pak museli nést do opravny.

I s technickými komplikacemi stálo vyprávění paní Šrenkové za to. Myslíme, že i jí se u nás líbilo. Projevila zájem o zasílání našich programů a skutečně se u nás od té doby párkrát ukázala v opačné roli než napoprvé – v roli diváka.

Ačkoli byl podzim letos mimořádně krásný a ještě v půlce října se dalo chodit téměř v tričku, nastal pak prudký zvrat – ochladilo se, vál prudký vítr a přišel dokonce sníh. Na horách napadlo několik desítek centimetrů sněhu. I v nížinách byl poprašek, který sice po pár dnech slezl, ale nevlídné počasí už zůstalo.

A právě v té době jsme se vydali na výlet. Zamířili jsme do Kladna do Sládečkova národopisného muzea a na kladenský zámeček. Mizerným počasím jsme si nenechali zkazit náladu. Muzeum je nově zrekonstruované a působí skutečné reprezentativním a zároveň vkusným dojmem. Personál byl mimořádně příjemný. Průvodkyně nám v souladu s expozicí seznámila s prehistorií a historií regionu.

Mnohem více nás ale zaujala expozice, která mapovala život ženy v 19. a začátek 20. století. Mnohé z exponátů „oprášily“ vzpomínky a zážitky účastnic výletu. Setkali se tam s nástroji a nářadím, které používaly jejich maminky a babičky, nebo dokonce ony samy. Také výklad k této části expozice byl mimořádně poutavý.

Z muzea jsme se vypravili na zámeček, kde je – také muzeum. Navštívili jsme tam expozici loutek a dekorací k loutkovému divadlu. Výstava byla připravená k 60. výročí vyhlášeného kladenského loutkového divadla Lampion. Zhruba na hodinku jsme se ocitli v pohádkovém světě princezen, králů, draků, víl a ježibab. Zavzpomínali jsme na dětská léta a ocenili nápaditost, um, smysl pro detail atd. pánů loutkářů. Příjemné bylo i to, že v jedné místnosti jsme si mohli vyzkoušet si s loukami trochu pochodit. Výstavu každému doporučujeme.

Kladno nás příjemně překvapilo. Všichni jsme tam už dlouho nebyli a během té doby se hodně proměnilo. Už to zdaleka není to „černé Kladno“, centrum města je vysloveně malebné.

Jediný kaz na kráse byl v tom, že jsme cestou nenarazili na žádnou kavárnu, kde bychom mohli posedět.

V září se s námi loučila Klára a Pavla. Pavla v Horizontu pracovala od jeho otevření, Klára nastoupila krátce po tom. Prožily si všechny změny, trampoty, napětí atd., které jsme tu za ta léta měli. Ale snad i nějakou radost a veselí. Nejdříve se loučila Klára a to hned první týden v září. Pavla „přišla na řadu“ o dva týdny později. Každá z nich uspořádala malé odpolední posezení pro obyvatelky a klienty, kteří sem docházejí na obědy. Napekly pro ně koláče, otevřeli jsme lahvinku a zavzpomínali. Po těch letech jsme se těžko zdržovali dojetí a hlavně Klára měla co dělat, aby zamáčkla slzu. Klára odcházela aniž měla domluvené další zaměstnání. Snad ho brzo najde a zatím bude mít čas na vyřešení změn ve svém osobním životě.

Pavle jsme se složili na houpací křeslo, aby měla v důchodu co dělat.

Všichni – personál, obyvatelky i klientky – jsme byli zvědaví, kdo „zaplní díru“, která nám odchodem kolegyněk vznikla. Za každou z nich jsme už měli domluvenou náhradu – za Pavlu do stacionáře a k obyvatelkám Elenu. Tu už jsme znali z června, kdy tu zaskakovala v době dovolených. Za Kláru měla nastoupit nová tvář. I kdyby obě byly výborné, bylo jasné,že nás čeká období, kdy se budeme navzájem poznávat a sžívat.

Brzy se ukázalo, že to bude sžívání těžké. S Elenou ani tak ne, ta byla vstřícná, přizpůsobivá, učenlivá. Ale Karol byla mašina, která si jede svou vlastní cestou, leckdy i mimo vyjeté koleje. Měla i mnoho dobrých vlastností – byla pořádná a čistotná, pracovitá, byla s ní legrace. Ale některá pravidla, která považujeme za důležitá, nedokázala respektovat. Už koncem měsíce se ukázalo, že natrvalo to s ní nepůjde a tak jsme znovu – pokolikáté to už letos vlastně bylo? – museli hledat.

Jinak vše probíhalo jako obvykle. Jedna z obyvatelek měla problémy s tlakem, ale během týdne se to srovnalo. Jiná měla stále problémy se zuby a nesrovnalo se to za celý měsíc. Znovu začaly biblické hodiny a bohoslužby, vrátila se Edita a znovu začalo cvičení.

Ve stacionáři jsme se postrádali jednu naší stálou klientku. Jejím manžel po amputaci nohy jí nemohl věnovat tolik energie, kolik potřebovala. Rodina jí našla zařízení se stálou péčí. Předpokládali jsme, že už je to natrvalo. Do stacionáře naopak přibyl jeden pán ze sousední obce, chodí však jen 1x týdně.

Na našich cestovatelských přednáškách jsme se tentokrát „vydali“ dosti daleko. Začátkem měsíce to bylo do Kanady, resp. do Vancouveru. Průvodcem nám byl Petr Kopet, který tam už asi 13 let žije.

Toto město je v různých žebříčcích často vyhlašováno jako jedno z nejpříjemnějších míst k životu. Není proto divu, že publikum v Horizontu bylo celkem početné.

Jeho povídání je těžké hodnotit – někdo byl zklamaný, někomu se to líbilo. Pravdou je, že se Petr hodně zaměřoval na to, co se líbí a připadá zajímavé jemu. A to je především příroda a hlavně pozorování zvířat. Historii vzal celkem letmo a velkoměstský život, architekturu atd. skoro pominul. Někomu zase vadilo časté opakování slova „prostě“. Jiným zase připadaly zajímavé jeho úvahy o indiánech, jejich současném životě nebo o různých sociálních problémech, které jsou tam teď aktuální. Asi deset dní po svém vystoupení v Horizontu se Petr vrátil do Kanady. Kdy se asi zase podívá na rodnou hroudu? Připadalo nám, že se mu po ní stýská víc a víc.

Koncem měsíce jsme se „vydali“ úplně na druhou stranu – do Afriky. Letos už podruhé s paní Macháčkovou. Kdo přišel na její vystoupení v květnu, nenechal si ujít pokračování. Také její vystoupení bylo složené ze střípků osobních dojmů, setkání a příhod podaných velmi živou a svěží formou, které dohromady složily barevnou a rozmanitou mozaiku. U ní nám naopak připadalo, že se jí víc a víc stýská po Zimbabwe.

Ale úplně nejzajímavější byla přednáška dr. Secké o Vojtovi Náprstkovi. Věděli jsme dopředu, že to bude stát za to. Paní Secká už u nás předtím dvakrát byla a vždy byla radost ji poslouchat. Na Náprstka je navíc odbornice na slovo vzatá. Ke své hanbě přiznáváme, že jsme o něm skoro nic nevěděli. Mnozí z nás se jistě domnívali, že to byla známý cestovatel, který ze svých cest po světě navozil tolik etnografického materiálu, že z něho udělal muzeum. To je však omyl. Náprstek v Americe sice byl, ale moc tam necestoval, spíš se tam „protloukal“ jak se dalo – měla malý obchod s tiskovinami a „knihovnu“ (polici s knihami, které bylo možné si za pár centů půjčit, což bylo pro čtenáře schůdnější než si knihy kupovat). Do Ameriky se vydal proto, že si začal románek s ženou volných mravů, která se jeho mamince ani za mák nezamlouvala. Maminka tedy Vojtu přestala podporovat načež milenecký párek odjel do Ameriky s nadějí, že se tam uživí lépe. Ale zklamali se. Paní Náprstková se nad synkem smilovala až poté, co mu jeho milá utekla s jeho kamarádem.

Paní Náprstková byla obdivuhodně zdatná obchodnice a podnikatelka. Svého syna po celý život (až na výše zmíněné období) podporovala a on pak z jejích peněz podporoval různé cestovatele, pokrokáře a novátory.

Náprstek tedy nebyl cestovatelem ani obdivovatelem přírodních národů. Byl naopak obdivovatelem moderny a technických novinek. Muzeum začal budovat především jako průmyslové muzeum a sbíral především nejnovější vynálezy jako šicí stroje, kuchyňské roboty, loupače brambor atd. Postupně začal sbírat i památky z cest svých známých a přátel (mimo jiné i E. Holuba). K rozdělení sbírek došlo až za okupace, kdy technické a průmyslové exponáty byly přemístěny a v původní budově zůstaly sbírky od cestovatelů.

Dále jsme se dozvěděli o Náprstkových feministických počinech, mezi které patří především založení Amerického klubu dam, o moderních návrzích, které prosazoval jako pražská radní (např. zavádění veřejných záchodků – byly v nic první a druhá třída, v první třídě byly koberce a polstrovaná prkýnka. Na pořádek dohlížela „starší žena důvěryhodná“, která v případě potřeby přišila knoflík, zašila trhlinku atd. A dozvěděli jsme se i spoustu dalších zajímavých a zábavných věcí, které nám ve škole zatajili, nebo na ně nebyl čas nebo je paní učitelka prostě nevěděla. Znovu jsme se přesvědčili, že pod „drobnohledem“ se může ukázat mimořádně zajímavým i období, které nám ve škole připadalo nudné.

V září ještě musíme zmínit výlet na zámky Zbiroh a Kozel. Počasí nebylo nic moc, ale zámky byly moc hezké a posezení v hospůdce se také všem líbilo. Zapomněli jsme fotoaparát, takže dokumentaci nemáme, ale věřte nám – opravdu jsme tam byli.

Srpen byl poměrně klidný měsíc. Naše obyvatelky jej prožily bez vážnějších komplikací. Někdo byl celý měsíc na chatě, někdo jel s „dětmi“ na v Horizontu. Probíhaly pravidelné letní individuální rozhovory ředitele s obyvatelkami o tom, jak se jim v Horizontu žije. Pečovatelská služba i stacionář probíhaly bez omezení, byť kvůli dovoleným byly nějaké drobné změny v době úkonů. Hledali jsme náhradu za plánovaný odchod Pavly a Kláry a zdálo se, že se nám náhradnice podařilo najít. Prostě vše bylo celkem v klidu. Až tento klid nečekaně rozčísla nemilá událost, která se nám přihodila na výletě.

V tomto měsíci jsme se vydali na zámek Manětín a klášter Plasy. Počasí bylo celkem slušné, i když nešlo o ideální letní den bez mráčku. Na Manětín jsme dorazili později než jsme čekali a ukázalo se, že následující prohlídka je téměř až za hodinu. Tuto hodinu jsme strávili jednak v zámeckém parku, jednak v blízké cukrárně.

Během prohlídky se jedna účastnice výletu dostala do silného stresu, pravděpodobně z neznámého prostředí a lidí. Stres se stupňoval až skončil kolapsem.

Když se po chvilce probrala, vyvedli jsme ji ven a po chvíli přijela sanitka. Podobně neklidná byla už při posledním výletě v červenci. Ale tehdy nebyla celý týden ve své kůži a neklid na výletě jsme přičítali její celkové situaci. Tentokrát však byla celý týden v dobré náladě a ani během výletu (až do prohlídky) byla veselá, usměvavá a celkově dobře naladěná,

Posádka sanitky jí změřila EKG, tlak, puls, cukr atd. Vše podle nich bylo v pořádku, jen hladinu cukru měla dost vysokou. Paní se postupně uklidňovala, byla schopná chodit. Podle lékaře ze sanitky ani podle našeho laického pozorování nebylo potřeba, aby jí sanita převážela k hospitalizaci či dalším vyšetřením do nemocnice. Její předchozí dobrá nálada se jí však nevrátila a byla spíše apatická. Proto jsme ji na prohlídku kláštera Plasy nevzali a raději počkala s doprovodem v parku před klášterem. Bylo jasné, že je to její poslední výlet s námi. Po této opakované zkušenosti bychom si ji s sebou už vzít netroufli. Rodinu jsme o všem telefonicky informovali. Její dcera nám řekla, že od září by měla být umístěna – pravděpodobně nastálo – v zařízení se stálou péčí, neboť její manžel musí jít na delší dobu do nemocnice.

Klášter Plasy je mimořádná památka, kterou každému doporučujeme k navštívení. Z venku sice nevypadá moc vábně, neboť komunistický režim jej nechal ignorantsky chátrat.

Ale prostory uvnitř jsou už většinou zrekonstruované a jsou nesmírně působivé svou mohutností, která se obdivuhodně snoubí s lehkostí. Nepochybujeme, že život v takovém prostředí duši člověka povznáší (když i on sám se přičiní).

Klášter byl postaven v močále. Aby se na něm mohlo stavět, musela být bažina vyztužena 5000 dubovými piloty. Celá stavba je konstruována tak, že přítomnost vody v ní je nezbytná. Je to jako kryptogram zapsáno i v jejích základech („Bez vody se stavba zřítí“). Pro návštěvníky jsou velkou atrakcí i na svou dobu pokrokové splachovací záchody. Ty je však možné pouze s hlédnout, nikoli použít. Nicméně návštěvníci mohou svou potřebu samozřejmě také vykonat, a to na záchodech na naši dobu nijak zvlášť pokrokových, ale také splachovacích a čistých. Po prohlídce kláštera jsme se vydali ještě k nedaleké hrobce knížete Metternicha, kde je také možné si domluvit prohlídku. I přes výše zmíněnou komplikaci se všem výlet líbil a z kláštera jsme byli přímo nadšeni.

Kulturní program Horizontu byl v srpnu trochu chudší než v ostatních měsících. Z promítacích a poslechových akcí si bezpochyby největší zájem udržel dokumentární cyklus o starověkém Egyptě.

A i když byly dovolené v plném proudu, podařilo se nám zajistit dvě „živé“ akce. Obě se vydařily. Ve středu 4.8. k nám přišel dlouholetý včelař pan Milan Veselý. Připravil si „povídání o včelách a medu“. Mluvil velmi zajímavě a srozumitelně a mnozí z nás se konečně dozvěděli o tom, jaký je rozdíl mezi lesním a květovým medem, dozvěděli jsme se o dosti krutém a nekompromisním boji o to, kdo bude v úlu královnou, přestali jsme se s nedůvěrou dívat na med, který cukernatí atd. Pan Veselý mluví srozumitelně, jasně a přirozeně. A hlavně je z jeho slov je znát, že velmi dobře ví o čem mluví a že má tento svůj koníček rád. Účast na přednášce nebyla zrovna valná, ale těch 10 nebo 12 lidí odcházelo spokojených a mnozí si předem asi ani nedokázali představit, jak moc bude přednáška zajímavá.

Ještě musíme podotknout, že pan Veselý je místostarostou Roztok a hlavně je synem jeden klientky stacionáře. Právě díky ní jsme se o něm doszvěděli. Jeho maminka se přednášky zúčastnila a mohla být na syna

oprávněně hrdá. Pan Veselý pak po několika měsících zopakoval své povídání na jednom z tématických večerů dejvického sboru CČSH, kde měl u posluchačů také úspěch – s tím rozdílem, že tam mluvil asi pro 70 lidí.

O týden později přišla naše stará dobrá známá – paní Věra Moosová. Už ani nespočítáme kolikrát jsme ji tu měli. V posledních letech se držíme u jedné její návštěvy za rok. Ta letošní byla věnovaná sopkám. Účast byla slušná, protože pro suchdolské dámy není paní Moosová žádným zajícem v pytli. Víme, že se dobře poslouchá, i když se občas dopustí nějaké nepřesnosti, zkreslení či zjednodušení. Nicméně do Horizontu nechodí žádní akademici a většiny těchto chybiček si ani nevšimnou – a i kdyby, tak jí je rádi odpustí. Naopak všichni ocení jak dokáže mluvit – suverénně a spatra, navzdory tomu, že jí už před pár lety bylo osmdesát a hlavně navzdory tomu, že vůbec nevidí. Přednášky si tedy nemůže znovu přečíst a osvěžit a musí se spoléhat jen na svou paměť – a tu má opravdu fenomenální. Tak snad zase příštím roce na viděnou.

Ještě se musíme velmi pochvalně zmínit o nové kolegyni ze stacionáře – Hance. Po dvou měsících u nás zdomácněla, s klienty stacionáře navázala moc pěkný vztah, všem se dokázala věnovat tak, jak každý potřeboval. Má úžasné nápady na to, co všechno by se klienty dalo dělat a dokáže je pro to nadchnout. Takže např. pánové zde možná poprvé v životě pekli koláč. A nejen to – pečou je pravidelně a dobrovolně a dokonce se na to těší. Lepšího člověka než Hanku jsme pro stacionář získat nemohli.

Bývá to jeden z nejoblíbenějších měsíců v roce – prázdniny, dovolené, léto … Tentokrát se k tomu přidal jeden kaz na kráse a to povodně. Snad celou polovinu měsíce se různých místech republiky (ale i jinde v Evropě) objevovaly přívalové deště, potoky se mělnily v řeky a řeky se vylévaly z břehů. Mnoho lidí přišlo o majetek a několik dokonce o život. Praze se živel letos vyhnul a zneklidňovaly nás jen záběry v televizi a zprávy v tisku.

O prázdninách se nám drobátko omezil provoz – nebyly biblické hodiny, bohoslužby, fyzioterapie a arteterapie. Jen paní doktorka Fořtová nám zůstala věrná a na muzikoterapii docházela i přes léto.

V červenci jsme ji přivítali ještě na jedné akci navíc. Připravila si pro nás přednášku o M.R. Štefánikovi, který měl letos kulaté výročí. Vlastně si tu přednášku nepřipravila pro nás. Už o této osobnosti mnohokrát přednášela, měla připravenou výstavku a přinesla s sebou i nějaké kuriozity – jak už to u ní bývá obvyklé. Tentokrát to byl např. rozhlasový rozhovor s jeho bratrem. Jak už jsme u dr. Fořtové zvyklí, byla přednáška na úrovni. Období v němž Štefánek žil a působil je jejím dominantním zájmem a paní Fořtová i zde zúročila svoje badatelské úsilí, takže přednáška předčila všechny články, které letos Štefánkovo výročí připomínaly.

Tím, kdo nám tento měsíc udělal asi největší radost, byla nová pracovnice Hanka. Její volba ve výběrovém řízení byla opravdu „trefa do černého“. Zpočátku byla snad trochu nervózní, ale brzy u nás zdomácněla a nervozita se rozpustila. S klienty stacionáře navázala úžasný vztah, má přehršle nápadů na různé aktivity a zábavu s klienty. Musíme velmi ocenit to, že o práci i o klientech myslí v souvislostech, dokáže úžasně vystihnout potřeby klientů aniž by jim je „ordinovala“ a rozhodovala za ně atd. Prostě o ní můžeme mluvit jen v superlativech. Kéž by u nás vydržela dlouho.

Elena z Moldávie, o které jsme se zmínili v červnovém zápise se nám také osvědčila. V druhé půlce měsíce už počasí dovolovalo, aby Elena s klientkami stacionáře trávila celé dopoledne na zahrádce.

Co se týče kultury – vzali jsme to tento měsíc pozpátku. Ještě před Štefánikem jsme se dozvěděli něco o hořkém konci Karla Hašlera – pan Ota Novák měl v Horizontu závěrečnou přednášku svého cyklu o tomto velikánu české písničky.

A ještě před tím jsme tu poprvé – a doufáme, že ne naposled – přivítali pana Jana Krejčího a slečnu Zuzanu Krupovou, kteří nám zahráli několik klasických skladeb na piano a housle. Oba působí při dejvickém sboru CČSH. Pan Krejčí byl dříve profesionálním muzikantem, což mu už zdravotní stav nedovoluje, Zuzana se profesionální hudebnicí možná teprve stane. Sehraní jsou výborně a všem zúčastněným se koncert moc líbil. Zuzana s sebou přivedla „třešničku na dortu“ v podobě své kamarádky, která vystoupení doplnila operní árií. Jak jsme už zmínili, byli bychom rádi, kdybychom je tu za rok měli znovu.

Turistická sezóna byla v plném proudu a i my jsme vyrazili na dva výlety. Tentokrát byly oba dva trochu narušené – ten první tím, že byl nevhodně zvolený cíl výletu. Ne že by zámek Blatná nestál za vidění, právě naopak – moc se nám tam líbilo. Chyba byla v tom, že jsme cestu k němu pojali jako polodenní výlet a na to byl přece jen trochu daleko. Měli jsme ho spolu se zámkem v Březnici pojmout jako celodenní výlet, ale co naplat. Také počasí nám nijak zvlášť nepřálo. Aspoň na tu chvíli, kdy jsme se před prohlídkou zámku procházeli parkem, se na nás zasmálo sluníčko. A druhý výlet nám zkomplikovala nemoc Kláry. Šofér jednoho auta za ní musel zaskakovat ve stacionáři a výletu do Dětěnic a Jabkenic s obědem ve středověké krčmě se mohla zúčastnit jen polovina zájemců. O tomto výletu nemůžeme říct nic jiného než jen to, že se všem zúčastněným líbil. Třeba se nám ho za čas podaří uskutečnit i pro ty, kteří o něj stále, ale zúčastnit se nemohli.Důležitější než výlet ale bylo to, že Klářina nemoc naštěstí netrvala dlouho.A tak nám poměrně v poklidu uběhl první prázdninový měsíc. Jen personální situace, která ještě stále nebyla dořešená, nám dělala trochu starosti.

Tento měsíc nezačal právě příjemně. Jedna z pracovnic vybraných na výběrovém řízení v květnu nám den před nástupem (nastoupit měly obě hned na začátku měsíce) napsala, že nenastoupí.

Metoděj skončil s prací u nás koncem května a dovolené začínaly. Jako první se na dovolenou chystala Pavla a to na dva týdny. V závěsu za ní pak další.

Znovu jsme rozjeli pátrací akci po případné nové kolegyni a díky Bohu jsme poměrně rychle našli mladou paní z Moldávie, původním povoláním zdravotní sestru. Domluvili jsme se s ní na léto na zástupy při dovolených s tím, že když se osvědčí a když se ji u nás bude líbit, tak bychom ji poté, co Pavla odejde do důchodu úvazek rozšířili. Už teď můžeme uvést, že se poměrně osvědčila.

Ale výše uvedená zpráva z počátku měsíce nebyla jediným nepříjemným překvapením v červnu. Jednoho krásného dne se dostavily Jitka s Klárou s tím, že dávají výpověď. Jitka ke konci července a Klára chtěla odejít v září. Jitka se chce vrátit domů do Sušice, Kláře se nakumulovaly různé problémy a usoudila, že bude lepší „změnit vzduch“.

Takže následovala další „pátrací akce“. Na inzerát se nám ozvala zájemkyně pro funkci sociální terapeutky. Domluvili jsme se, že spolu začneme od září. Doufejme, že se osvědčí stejně jako Jitka. Na místo pečovatelky se nám ozvaly 3 další zájemkyně z nichž jednu jsme vybrali. Měla by nastoupit k 1. září. Díky Bohu. Snad to se všemi klapne, osvědčí se nám a bude se jim u nás líbit.

V červnu tedy nastoupila jen jedna nová pracovnice a to do stacionáře. Musíme hned napsat, že jsme s ní velmi spokojeni !

„Dobrým holubem“, který se k nám po roční pauze vrátil byla v červnu paní Naďa Karlická. Loni nás vzala na výlet do Japonska. Letos jsme se s ní vydali do Indie. A to dokonce na událost nadmíru slavnostní – na indickou svatbu. Paní Karlická byla v Indii dokonce na dvou svatbách (ani jedna však nebyla její). Pozvala ji tam její indická přítelkyně (se kterou se seznámila v Brazílii). Ke svému povídání promítla efektní fotografie ženicha na slonu, krásně vyzdobeného novomanželského páru, svatebního veselí a slavnostních průvodů. Dozvědí jsme se i spoustu zajímavostí z obřadu, jeho vyjednávání apod. Ještě stále mají velké, ne-li hlavní slovo rodiče mladého páru. Právě oni ženichovi vybírají nevěstu a naopak. Dřív přes jejich volbu a vzájemnou domluvu „nejel vlak“.

I v Indii se však tradiční společnost liberalizuje, a tak mladí mohou volbu rodičů odmítnout – ale maximálně 3x. Dříve navíc ženich nevěstu viděl dokonce až po svatbě – sešli se až na obřad a během něj byla nevěsta zahalená do závoje. „Rozbalit“ ji ženich mohl až po obřadu a pak teprve viděl koho si vzal, resp. kdo mu byl dán.

Teď už si párek smí před svatbou dokonce popovídat – ale jen pod dozorem různých příbuzných. Něco takového si samozřejmě dokážeme jen těžko představit. Nicméně kdo ví – třeba měli a mají indičtí rodiče „šťastnější ruku“ než evropští mladí, kteří se sice vyberou navzájem, před svatbou (když už se k ní rozhodnou) si všecko pořádně „vykouší“ a za pár let se rozvedou a „zkouší“ to znovu s někým jiným.

Podobně jako nám loni Paní Karlická předváděla kimono, přinesla si s sebou letos sárí. Oblékla si ho ještě před začátkem přednášky a strávila v něm celou dobu. Je to oděv velmi pohodlný a příjemný. Nutno podotknout, že minimálně pokud jde o garderobu jsou na tom Indky o mnoho lépe – oblékání sárí je mnohem jednodušší než oblékání kimona. Možná to svědčí i o celé společnosti: uvolněnost sárí v kontrastu s přesností a přísností, možná až strojeností kimona.

Všude na světě patří ke svatebním oslavám i tanec. Paní Karlická nám zatančila pár indických tanečních kroků. Vybavila se na to rytmickými nástroji, které jsou vidět na fotografii níže.

Paní Karlická nám řekla, že se tento rok chystá na Saharu mezi Tuaregy. Doufáme, že se v pořádku vrátí a následně, že se vrátí i k nám na další přednášku. Další „dobrý holub“, který se k nám vrátil – tentokrát nikoli po roce, nýbrž po měsíci – byl pan Ota Novák s dalším pokračováním svého pořadu o Karlu Hašlerovi. Milovníci „hašlerek“ si za ním cestu našli samozřejmě i tentokrát, dokonce jich bylo o pár víc než minule. V červnu proběhlo jedno z našich pravidelných společenských setkání pro seniory a přátelé Horizontu. V červnu to bývá k příležitosti jeho otevření. Letos jsme oslavili už 8. narozeniny Horizontu.

Načasování nebylo nejšťastnější – přišlo mnohem méně lidí než obvykle. Mnozí se omluvili předem, takže jsme nižší účast čekali.

Počasí nám přálo, takže sešlost mohla proběhnout venku. Kolegyně se postaraly o občerstvení. Paní Jurková o zábavné i poučné čtení a pan Petr Srbek o muziku (letos jsme ho tu měli poprvé a doufáme, že ne naposled). O zábavu se spolu s ním starala paní Zemenová, která se předvedla jako šoumenka a tanečnice. Z „oficiálních hostí“ přišel jen bývalý pan starosta Čížek. Součastné osazenstvo radnice se omluvilo. Pan Čížek je věrný návštěvník těchto našich setkání a my jsme tomu rádi. Velmi dobře se s ním spolupracovala a jsme rádi, že jeho odchodem z radnice náš vzájemný kontakt neskončil.

Hanka donesla na arteterapii novou výtvarnou techniku. Je velmi jednoduchá, ale přitom neobyčejně efektní. Na podzim podobným způsobem budou dělat novoroční přáníčka. Domníváme se, že by při otevření „suchoského betléma“ mohly jít dobře na odbyt.

A na konci měsíce k nám přišla Babka Ťapka, aby nám pověděla o své tříměsíční cestě na nový Zéland. Byla to její první větší cesta. Vydala se na ni sama ve svých 73 letech, což je jistě hodné obdivu. Situaci měla usnadněnou tím, že měla dostatek peněz, které získala prodejem bytu. Mohla si tedy hotely domluvit předem, každý den si zašla na večeři atd. Přesto i s dostatkem peněz by mnohý člověk v jejím věku i mnohem mladší raději zůstal doma „za pecí“ (dnes spíše u televize). Babka Ťapka o svém velké cestě napsala knihu, kterou vlastním nákladem vydala a teď si vlastními silami distribuuje. Distribuce spočívá v tom, že objíždí různé seniorské kluby, domovy, knihovny atd. kde o své cestě povídá a čte z ní ukázky. Měla několik rozhlasových vystoupení a má své webové stránky.

Když jsme ji požádali o vystoupení v Horizontu, tak ochotně souhlasila a zařadila nás do svého nabitého programu. Připravila si pro nás vyprávění o tom, jak se na Zéland dostala a pak nám přečetla ukázku o svém výletu vrtulníkem na jedinou činnou sopku, která je přístupná obyčejným smrtelníkům. Povídání bylo doprovázeno promítáním fotek.

Paní Niklová alias Babka Ťapka je původně účetní a tak nám na závěr svého povídání udělala číselný přehled své cesty: kolik hodin strávila ve vlaku, kolik v letadle, kolik nalétala kilometrů atd. Její povídání i čtení se velmi líbilo a tak jsme jednu její knihu pro Horizont koupili a hned v následujících dnech jsme se do ní ve stacionáři pustili.

Uvítali bychom, kdyby se Babka Ťapka vydala na další výlet, aby nám o něm mohla zase přijít vyprávět.

V červnu jsme podnikli dva zajímavé výlety. První směřoval do skanzenu ve Třebízu. Vydali jsme se na něj v době, kdy mnohá místa naší vlasti sužovali povodně. A i my jsme cestou mohli okusit, jaké je to zažít „přívalový déšť“ – naštěstí však jen v autě. Déšť byl tak silný, že jej stěrače nestíhaly stírat a my jsme raději zastavili u krajnice než abychom se řítili do bílého neznáma. Déšť však netrval dlouho a my jsme k cíli své cesty dorazili.

Na tento výlet jsme pozvali stacionář z DpS v Šolínově ulici, se kterým jsme v předchozích měsících udělali výměnnou návštěvu. Jedna z jejich o výletě napsala článek do jejich „domovního“ časopisu, její článek vkládáme do kroniky.

Nemohli jsme však cestovat společně, protože oni museli vyrazit a vrátit se o něco dříve než my. Vyšlo to tak, že oni prohlídku skončili právě tak, abychom my mohli začít. Déšť k nim nebyl tak milosrdný a zastihl je vprostřed prohlídky, která se z velké části odehrává pod širým nebem.

Základem prohlídky je velký statek, který ukazuje, jak se dříve žilo bohatým sedlákům. Pak je k vidění venkovský krámek a sídla nižších sociálních vrstev – ševce, babky kořenářky a krejčího. Krejčovská dílna je v rodném domku spisovatele Václava Beneše Třebízského, jehož tatínek byl krejčí.

Základním poznatkem pro nás bylo, že dříve i bohatí lidé, měli svůj majetek vydřený. Zvládnout tak velké hospodářství v 15 lidech musela být velká dřina. Obhospodařovali 60 hektarů polí, měli hospodu, několik krav, koní, prasat atd.

No a po Vítězném únoru – hádejte jak to s nimi dopadlo? V šedesátých letech se pár nadšenců rozhodlo ruiny statku začít opravovat a výsledkem je krásný skanzen. Mezi jeho zakladatele patřil i tatínek naší průvodkyně – milé paní, která nás kromě výkladu zaujala tím, že své posluchačky oslovovala „ženy“ (např. „Co byste tomu řekly, ženy?“).

Velmi se nám ve skanzenu líbilo a všem jeho návštěvu můžeme doporučit Po prohlídce jsme se šli posilnit do nedaleké kavárny, která je hned vedle palírny likérů, které je zde také možné ochutnat.

Celodenní výlet byl tentokrát reprízou výletu, který jsme podnikli asi před třemi lety – na zámek Jemniště a hrad Český Šternberk. Tenkrát nás bylo jen malinko, protože většina se zalekla velkých veder. Tentokrát hrozil spíš déšť, kterému jsme se skutečně nevyhnuli. Nejdřív nás pěkně pokropil cestou na Jemniště, ale jakmile jsme zaparkovali, déšť ustlal a vysvitlo slunko. A další bouře se přihnala, když jsme se po prohlídce šli posilnit do malebné kavárny, která je v bývalé „kočárově“ (garáži pro kočáry). Tato bouře byla natolik silná, že vyřadila elektřinu v celém objektu, takže nám nemohli ohřát polévku a musili jsme se spokojit s kávou (kterou nám uvařit ještě stačili) a zákusky.

Ještě před prohlídkou jsme si stihli projít parkem, podívat se na klokany, popovídat s papoušky a pohladit lamy. Po prohlídce by to už nešlo. Když déšť zmírnil, vydali se směrem ke Šternberku.

Když jsme tu byli posledně, bylo to v sezóně a hrad byl přeplněný turisty. Tentokrát jsme tu byli téměř sami a průvodkyni jsme měli sami pro sebe, což nám samozřejmě vyhovovalo mnohem lépe. Všichni bili spokojení a cestou domů jsme už plánovali další výlety.