V průběhu května se nastěhovala nová obyvatelka do bytu č. 6. Jde o paní, kterou všichni známe. Žádost o ubytování si podávala v roce 2005. Od té doby často chodila na naše akce a účastnila se většiny našich výletů. Počátkem tohoto roku oslavila v úžasné kondici 91. narozeniny.

Bohužel při balení a stěhování ve svém původním bytě upadla a hodně si narazila páteř a má velké bolesti. To jí situaci zkomplikovalo natolik, že zalitovala, že se do stěhování vůbec pouštěla. Doufáme ale, že až bolesti pominou a že se tu zabydlí, tak tu bude spokojená. Zatím se nová obyvatelka zvolna orientuje, jak to zde chodí, s čím se na koho obrátit a co s kým dojednat. Adaptační období je pro ni bezesporu náročné, a navíc ztížené velkými bolestmi a také tím, že potřebuje pomoci v mnoha věcech, které ještě nedávno zvládala sama (a spolu s ní doufáme, že je zase zvládat bude).

A začali jsme také nabízet byt č. 2. Zatím se nikdo ze zájemců o byt 1+1, kteří si podali žádost do roku 2008 neozval.

Také do stacionáře začala chodit nová klientka. Ale už po dvou návštěvách musela být hospitalizována (samozřejmě, že to není tak, že by musela být hospitalizována kvůli dvěma návštěvám stacionáře 🙂  ) . Její zdravotní komplikace s pobytem v Horizontu nijak nesouvisí). Podle rodiny si odsud odnášela celkem pozitivní dojmy a doufáme, že se nám v dohledné době zase vrátí.

Na rozdíl od ní naopak jiná klientka ke konci měsíce využívat stacionář přestala. Její nemoc postoupila natolik, že pro ni nemůžeme už skoro nic udělat. Potřebuje individuální, velmi citlivou a šetrnou péči. V jejím případě už nejde o aktivizaci, ale co nejjemnější doprovázení v závěru života. Doporučili jsme jejímu synovi, aby se obrátil na organizaci, které se „doprovázení“ věnuje a má velmi dobrou pověst – na Cestu domů. Zprostředkovali jsme s sekání s jejich pracovnicí, synem klientky i klientkou amotnou u nás v Horizontu.

Domluva zní tak, že péči o klientku v době nepřítomnosti syna bude zajišťovat Cesta domu a sestra z agentury domácí péče. Pouze pokud by hrozilo, že by musela být někdy většinu dne sama doma, přijede do stacionáře. Je tedy dost možné, že ji zde už neuvidíme. Budeme se nám stýskat. Chodila sem 5 let a některým z nás hodně přirostla k srdci.

Častěji než dosud sem chodí Drahomíra. Hledali jsem od března někoho, kdo by kolegyním pomáhal v péči o klienty stacionáře, kteří potřebují více individuální péče a nemohou se tak dobře zapojit do skupinových činností. Drahomíra se nabídla, že by tuto roli zastala. Její nabídku jsme přijali s bouřlivým nadšením. Ale na léto jede Drahomíra pryč, tak přesto budeme hledat někoho dalšího. Doufáme, že i Drahomíra se nám na podzim zase vrátí.

Naopak se s námi rozloučila pí. Kohoutová – naše pondělní dobrovolnice. Doufáme, že jen dočasně – na léto. V září by se nám měla vrátit. Její přítomnost zde je pro všechny osvěžující a pro personál je znatelnou pomocí.

Hanka se rozhodla odejít z Horizontu na rozdíl od ní definitivně a to ke konci června. Jejím odchodem skončí výrazná etapa v „dějinách“ Horizontu. Hodně pro něj udělala, pomohla rozjet a změnit spoustu věcí a posunula nás jako organizaci o notný stupeň výš. Přes veškerou snahu se však nepodařilo ani po letech zajistit prostředí, ve kterém by se jí dobře pracovalo. Přejeme jí, aby se jí na novém místě vedlo lépe.

V květnu bylo počasí mnohem horší a mnohem „aprílovější“ než v dubnu. Začal teplotami jen pár stupňů nad nulou. V průběhu měsíce jsme se naopak dočkali teplot jen nějaký ten stupínek pod třicítkou. Pak zas byla zima, pak zas teplo, víc než týden propršelo.

A korunu tomu nasadil přívalový déšť v pátek 23.5. , který nás pěkně vyplavil. Přišlo to někdy mezi 15 – 16 hodinou. Obloha zčernala, zvedl se vichr, začal slejvák, blesky a hromy, krupobití… Voda se valila po bezbariérovém nájezdu ze zahrady do našeho sníženého přízemí, kde se nachází společenské prostory a stacionář. Pod zavřenými dveřmi protékala voda, jak ze tří otevřených kohoutků. Ta čina trvala jen asi čtvrt hodiny, ale za tu chvíli stihlo za dveře od zahrady natéct vody asi po pás.

Zavolali jsme hasiče, kteří stihli odčerpat asi polovinu. Zbytek nám pode dveřmi natekl do přízemí. Museli jsme ji nabírat lopatkou do kýblů, vytírat hadry a papír zvednout nábytek atd. Klientky jsme usadili na postele s nohama nahoře, což jim bylo natolik pohodlné, že pí. Dbalá ani nechtěla odjet, když pro ni přijela rodina.

Za pomoc při odstraňování škod musíme poděkovat především Hance, Kláře a naší brigádnici Janě – nabíraly vodu, vylévaly kýble, vytíraly, stěhovaly nábytek až z nich pot lil. Jen díky nim se voda nedostala dál než do salonku, kanceláře u zahrady, pečovatelny a chodby. Ušetřena tak zůstala jídelna, kancelář ředitele, kuchyň a záchody. Kdyby nebylo jejich obětavé pomoci jistě by voda zaplavila celé přízemí.

Kulturní akce jsme tu měli v květnu jen dvě, ale zato hezké. První byl koncert paní Anny Kordić. Přišla asi po tříleté pauze a bylo to milé setkání. Oproti předchozím návštěvám byla vybavená malou aparaturou a mikrofonem. Jako vždy nám nejprve řekla český překlad písně a pak ji zazpívala v chorvatském originále. Některé písně jsme si pamatovali s minula (např. „hymnu“ fotbalového klubu Hajduk), jiné jsme slyšeli poprvé, ale všechny potěšily a zahřály u srdce.

Paní Kordić zda našla vděčné a věrné publikum, které doufá, že ji tu zase uvítáme dříve než po dalších třech letech.

Druhá kulturní akce bylo povídání o Ghaně. Jana Hornigová zde také nebyla poprvé. Před několika lety tu měla se svými přáteli koncert. Mezitím udělala několik delších cest po světě, z nichž jedna byla právě do Ghany. Byla tam s nějakou organizací, zprostředkovávající rozvojovou pomoc. Autor těchto řádků mohl být jen na začátku přednášky, takže vám toho o Ghaně moc nesdělí. Paní Hornigová ale mluvila o Ghaně moc hezky. Jejím cílem bylo „rehabilitovat“ Ghanu, a potažmo celou Afriku, v očích těch, kteří ji považují za zaostalý a barbarský kontinent. Ona si odvezla dojmy veskrze dobré. Víc vám bohužel napsat nemůžeme – měli jste přijít.

Paní Hornigová přijela oblečená ve stylových, zářivě barevných šatech a přinesla další pestrobarevné látky dovezené z černého kontinentu. Všem přítomným se její povídání moc líbilo a doufáme, že zase někdy přijde popovídat o svých dalších cestách.

Na závěr měsíce jsme podnikli první letošní výlet. Byl nejdeštivější týden v měsíci, ale nebe nám bylo aspoň natolik nakloněno, že spustilo svůj pláč nad lidským pokolením až poté, co jsme opustili hrad Kost. Jeho prohlídka proběhla tedy ještě v suchu. Bylo to náročné, ale všichni obtížný středověký terén zvládli, včetně cimbuří a vysokého dřevěného schodiště. Nicméně únava z něho se projevila po chvíli.

Z Kosti jsme se odebrali do restaurace na oběd a pak směrem na zámek Humprecht. To už začalo drobně mžít. Vytáhli jsme deštníky a vydali se lesní pěšinou směrem k zámku. Cesta, ale byla příliš dlouhá, terén příliš náročný a počasí příliš nevlídné. Uprostřed lesa jsme se rozhodli, že druhý cíl tohoto výletu vzdáme a vrátili jsme se zpátky k autu. Domníváme se, že nikdo předčasného návratu nelitoval a zároveň doufáme, že nikdo nelitoval ani toho, že se s námi na tento výlet vydal. Něco rozhodně stálo za to.

V dubnu tohoto roku opravdu už nebylo potřeba být za kamny. Tento duben připomínal spíš květen – všechno kvetlo a vypadá to, že skoro všechny stromy a keře stihly letos odkvést už v dubnu a v květnu moc květů už neuvidíme. Na začátek dubnového kronikového zápisu dáme několik fotografií z týchž míst, které lze vidět v v březnovém zápisu, ať případní čtenáři mohou posoudit, jakým úprkem jaro letos ubíhalo.

Vzhledem k tomu, že je ve stacionáři každý den někdo, kdo má výrazné pohybové potíže, nemohli jsme letos zatím moc jezdit do Sedlce k vodě, což některé z nás mrzelo, ale všichni i musíme respektovat síly a tempo ostatních. Nasedání a vystupování z auta je pro leckoho přece jen náročné. Čipernější z nás si museli počkat na vhodnou příležitost, ale nakonec se dočkali a koncem měsíce jsme se tam v úzkém kroužku vypravili a bylo to moc příjemné.

Z celého dubna jen na Velký Pátek pršelo jako z konve a my jsme si museli jeden den procházku odříci.Ale na k Velkému Pátku déšť tak nějak patří. Ten den by měl plakat každý, nejen nebesa.

Tady je pár fotek z procházek z nekrásnějšího a nejbarevnějšího období v roce.

Stále častěji jsme mohli vysedávat na zahradě a kochat se výsledky práce našeho pana zahradníka. Ale klientky stacionáře se také zapojily do jarních prací – zvláště s oběma Hankami – přesazovaly květiny do nově vyzdobených květináčů a na výtvarné dílně se věnovaly jarním a velikonočním motivům. Na podzim vytvořily na „výtvarce“ hezká trička s podzimním zbarveným listím, teď pro změnu trička s rozkvetlou loukou na prsou.

Na přelomu dubna a května jsme vybírali novou pracovnici do stacionáře. Nová kolegyně se jmenuje Míša. Začala zde pracovat začátkem dubna a troufáme si říci, že zde během měsíce zdomácněla, poznala provoz Horizontu (byť spoustu věcí se samozřejmě dozvídá postupně) a seznámila se všemi kolegy a klienty, se kterými může přijít do kontaktu. Shodou okolností, zde hned v prvním měsíci oslavila své první narozeniny (tedy první v Horizontu). Doufáme, že jich tu oslaví ještě mnoho.

Na začátku měsíce přibyla do Horizontu Mudlinka. Nejde o novou kolegyni, ani o novou klientku. Je to křeček, kterého jsme pořídili pro naše zvířatamilovné klientky ve stacionáři. Ty si ho rychle oblíbily a Mudlika se stala platným členem našeho kolektivu. Horizontu ji věnovala Petřina dcera Kristýnka, která ji sem i přinesla a klientkám slavnostně předala. Péče o Mudlinku a její sledování se stalo ve stacionáři oblíbenou kratochvílí.

Stejně tak jako krmení a sledování „našich“ zdomácnělých (původně cizích zdivočelých) koček. Jestli se podaří získat i plánovanou andulku, budeme naše zvířectvo už směle nazvat „zookoutkem“. „Naše“ kočičky i náš křeček jsou velmi roztomilé a věříme, že by v sobě navzájem našli ( alespoň jednostranné ) zalíbení. Přesto jsme si ještě netroufli seznámit je osobně. Mudlinka je trochu stydlivá. Naopak se nám zdá, že kočky, které jsou jinak celkem spokojené na zahradě, se častěji pokoušejí dostat do nitra budovy. Že by účelem těchto návštěv byla snaha dostat Mudliku do nitra sebe samých?

Z fauny se kromě koček a křečka v Horizontu začal objevovat pes. Poslední den v měsíci se nám sem po delší době (vynucené studiem) přišla Evča s Tarou. K velké radosti nás všech začnou zase chodit pravidelně – v následujícím období to bude ve středu odpoledne.

Během dubna pečovatelky vyzdobily interiéry Horizontu velikonočními dekoracemi, proběhly velké úklidy v bytech obyvatelek i ve společných prostorách. Díky našemu zahradníkovi měly kolegyně k výzdobě dostatek živých květů, především tulipánů a narcisů. Vedle umělých vajíček to bylo milé osvěžení.

V posledním týdnu před Velikonocemi jsme pekli beránka. Sešlo se nám zde několik forem různých velikostí, což nám umožnilo upéci dokonce malé stádečko, či spíše beránčí rodinu. Jedna klientka navíc přinesla i formu na ledního medvěda, takže jsme kromě beránků upekli i medvěda. Pekli jsme je odpoledne ve stacionáři, bylo nás při tom dost, práce nám šla od ruky a skoro všichni se do práce zapojili. Jen jeden z nás u stolu usnul a to tak tvrdě, že přišedší manželce trvalo drahnou chvíli než ho dokázala vzbudit.

Všechny tři beránky jsme dopekli a zároveň nepřipálili, což považujeme za úspěch. Při ochutnávce byly všechny dámy spokojeny. Následující den jsme beránka s úspěchem nabízeli před přednáškou o Turecku a návštěvnice přednášky ho spořádaly dobrou polovinu.

Přednášky jsme tu měli v dubnu 3. První byla o Gruzii. O své několik let staré cestě do Gruzie přišel povídat Matěj Šmíd. V Gruzii byl právě v roce, kdy došlo v Jižní Osetii ke konfliktu s Ruskem a právě tato krátká válka jejich pobyt v Gruzii změnila původně plánovanou trasu a uspíšila jejich odjezd.

Po vypuknutí konfliktu měla skupina přátel málo informací, byla v neznámém prostředí, které jí bylo jazykově cizí, což byla velmi stresová situace. Obrátili se tedy na české velvyslanectví a nakonec využili nabídky ambasády a nechali se dopravit domů autobusem, který Česká republika pro své občany vypravila.

Ale ještě před tímto nečekaným koncem cesty mohly značnou část Gruzie projet – a to s důrazem na tamní přírodu a zvláště hory. Na fotkách jsme mohli vidět spoustu krásných scenérií. Vyslechnout si veselé historky o samozvaných „horských vůdcích“ , kteří se na ledovec vypravili v keckách, historky, ve kterých hrála důležitou roli místní podomácku vyráběná pálenka, dozvěděli jsme se něco o typických gruzínských jídlech a dokonce dostali doporučení, kam si na ně dojít v Praze atd.

Do Gruzie se mohlo cestovat i za „totáče“ a některé účastnice přednášky tam byly. Některé dokonce na týchž místech,v týchž městech a oblastech. Tím pro ně byla přednáška zajímavější.

Druhá dubnová přednáška byla o Turecku (to byla ta, na které jsme nabízeli velikonočních beránka ). Tam také někteří z publika byli. Ale rozhodně ne tak dlouho jako přednášející Martina Koukolová. Mezi našimi „lektory“ to je nová tvář. Byla se v Horizontu podívat na přednášce Martina Mykisky o Malajsii v listopadu loňského roku. Při té příležitosti jsme se zeptali na její cesty po světě. A ukázalo se, že byla jeden semestr v Turecku. A nejen to. Navíc projevila ochotu se s námi o své zážitky podělit. A k tomu došlo teď v dubnu na Zelený čtvrtek.

V Čechách studovala policejní akademii a také v Turecku (konkrétně v Ankaře) byla na univerzitě mezi budoucími policisty. Na památku dostala i tureckou policejní uniformu, kterou si pro příležitost přednášky vzala na sebe.

Bylo zajímavé slyšet o Turecku od někoho, kdo je poznal poměrně zblízka a mohl mluvit opakovaně a dlouhodobě s mnoha obyvateli Turecka, zvláště těmi mladšími. Je rozdíl pokud má někdo informace z první ruky (resp. pusy ) a nemusí se spoléhat jen na informace z průvodce a na letmé pozorování. Vyprávěla o běžném životě na univerzitě, o turisticky málo zajímavé, pro poznání života současných Turků naopak typické Ankaře, ale i mnoha výletech do turisticky atraktivnějších oblastí, např. do Kapadocie (která, pokud si pamatujeme, byla zařazena do fondu kulturního dědictví Unesco).

A nakonec měsíce jsme tu měli pokračování povídání o Aljašce. Druhý díl byl věnovaný především zlaté horečce a těžbě zlata na Aljašce v minulosti i budoucnosti. Pan Kovařovic nám ukázal vlastnoručně narýžované zlato, certifikát o tom, že prošel cestu zlatokopů – stezku, kterou museli všichni muži, stižení zlatou horečkou, překonat. Jde o cestu náročným horským terénem. Panu Kovařovicovi a jeho přátelům trvala si pět nebo šest dní a z výrazů na fotkách, pořízených na konci stezky, bylo zřejmé, že šlo o skutečně náročný výkon. A to ji šli pouze jednou. Dávní zlatokopové ji museli projít několikrát a to naložení jako soumaři. Aby totiž byli vůbec do míst, kde se rýžovalo zlato vpuštěni a aby jim byl přidělený dílec, kde by mohli zkoušet štěstí, museli prokázat, že mají dostatečné množství jídla a vybavení. Zmíněnou stezku museli tedy projít několikrát než se jim podařilo dostatečné zásoby nanosit.

Na fotkách jsme mohli vidět soutok slavných řek Klondike a Yukon. Překvapilo nás, že každá z nich má úplně jinou barvu. Viděli jsme autentické zlatokopecké sruby i moderní způsoby těžby zlata za pomocí buldozerů a velkých proplachovacích strojů. Poslechli jsme si kuriosní historky, např. o podvodníkovi, který si natáhl dráty a za zlato „telegrafoval“ zprávy rodinám zlatokopů. „Telegrafní“ dráty však končily v nejbližší hospodě atd.

Jaro přišlo letos nezvykle brzo. Už v druhé půlce února jsem  vídali na procházkách sněženky. V půlce března se kolem cest začaly rozsvěcovat zlaté deště a ještě před koncem měsíce byly v plném květu třešně a meruňky a jen malilinko k tomu chybělo sakurám a magnóliím.

Také záhonky a skalky byly čím dál barevnějším. Ke sněženkám se přidávaly petrklíče, ocúny a další kvítky. Pí. Dbalá zase mohla na procházkách vytrubovat na trumpetky z pampeliškových stébel. Vraceli jsme se s rozetnutými kabáty a brzo jsme „zimní srst“ úplně odložili a vycházeli v jarních bundách a lehčích botách.

Díky sluníčku i stále hezčím pohledům do zahrádek byla procházky čím dál delší a někdy už jsme mohli posedět na lavičce a vyhřívat se v jarním slunci. Nicméně na to, abychom si v Horizontu dali kafíčko na zahradě, to ještě nebylo.

Což je škoda, neboť i zahrada v Horizontu se nám začala díky našemu panu zahradníkovi pěkně vybarvovat. Snad vše neodkvete než teplota ještě o pás stupňů povyskočí. Zatím to vypadá, že to nebude trvat dlouho. Nebudeme za každou cenu dodržovat pranostiku o dubnu stráveném za kamny. Klidně můžeme vyrazit v háj s kozami už v dubnu.

Respektive v našem případě spíš za kozami a to bez nadsázky. Kdosi si kousek od Horizontu pořídil zahradu a do ní dvě kozy, čímž se rozšířil seznam našich oblíbených procházkových cílů. Za ten měsíc, co o kozách víme jsme tam byli už nejméně čtyřikrát. Snažíme se jim nosit něco na zub, třeba tvrdé pečivo.

Nejen na procházkách se začalo projevovat  jaro. Například, že ve stacionáři nastal čas sázení kytiček a výroba nových květináčů, pletení košíčků na kytičky a ke konci měsíce – s drobným  předstihem – pletení pomlázek a výroba velikonočních dekorací.

Ale nejen příjemné věci se v tomto období v Horizontu děly.

17.3. zemřela jedna z obyvatelek. Od konce ledna byla v hospici v Čerčanech. Síly jí ubývaly a život pomalu vyhasínal. Netrpěla však výraznými bolestmi, byla v krásném prostředí s úžasnou péčí, rodina za ní často jezdila …  Přibližně takový konce života si většina lidí přeje. Bylo ji 91 let. V Horizontu bydlela od jeho otevření, to znamená více než 12 let.

Další ztráta byla v tom, že se rozhodla odejít kolegyně ze stacionáře. Bylo to poté, co na únorové supervizi vygradoval dlouhodobý pracovní rozpor. Mezi klienty i kolegyněmi byla oblíbená a většina jejího odchodu lituje. Na samém závěru dubna probíhalo výběrové řízení, při kterém jsme za ní hledali náhradu. O jeho výsledku budeme případné čtenáře informovat v dubnové kronice.

Za zmínku stojí i ztráty v terénní pečovatelské službě. Nejde přímo o zesnutí někoho z klientů. Ale několik z nich koncem února, v průběhu března  a začátkem dubna odešlo do pobytových zařízení (často i mimo Prahu).  Šlo při tom o klienty, kteří nevyužívali pouze dovoz obědů, ale i další pečovatelské úkony. Kapacita v PS se nám tedy poněkud uvolnila.

Středisková rada vybrala novou obyvatelku pro byt č. 6.  Stala se jí paní, která nám není neznámá. Žádost si podávala v červnu 2005. Hned v tom roce u nás měla přednášku na téma duchovní umění Evropy v prvním tisíciletí.  Od té doby celkem pravidelně chodila na naše různé doprovodné akce – hlavně na koncerty a přednášky, ale také na různá promítání. A účastnila se také většiny našich výletů. V roce 2011 byla v užším výběru na byt č. 7., ale tehdy ještě chtěla zůstat ve svém. Od té doby se situace změnila. Je jí 91 let. je sice v úžasné kondici, ale už chce mít v případě nouze nablízku někoho, na koho by se měla obrátit. Blízké příbuzné nemá a tak usoudila, že je vhodná chvíle k přestěhování do Horizontu. Měla by se sem přestěhovat v květnu tohoto roku.

V následujících měsících budeme vybírat novou obyvatelku pro byt č. 2. Rodina zesnulé obyvatelky jej ale ještě musí vystěhovat, musí se vymalovat a hlavně musíme počkat až se nám tu zaběhnou nové kolegyně.

V březnu jsme tu měli 2 „živé“ kulturní akce, obě s hojnou účastí a obě s našimi osvědčenými „lektory“.

Nejprve nám pan ing. Kálal přišel povídat o Švýcarsku. Nešlo jen o popis jedné cesty. Pan Kálal byl ve Švýcarech mnohokrát a má je hodně procestované. Je celoživotním milovníkem železnice a samozřejmě jsme měli možnost vidět mnohá švýcarská nádraží a slyšet velkou chválu na tamní železnici, která je prý stejně přesná, jako jejich hodinky. A přesná je i těch nejvyšších alpských oblastech (ve Švýcarsku je nejvýše položené nádraží v Evropě). A je přesná nejen, když je hezky, ale i nepřízni počasí. V Alpách bývá v zimě hodně sněhu, prudký vítr, velký mráz. A přesto tam vlaky jezdí včas.

Mohli jsme na fotkách vidět doslova tunely, vlastně spíš kaňony prokopané ve sněhu až do výše střechy vagonu. Je pro nás nepochopitelné, jak si tamní železničáři dokážou prokopat cestu takovou vrstvou sněhu. Ale ještě nepochopitelnější je, že i v takových podmínkách jezdí vlaky včas.

Samozřejmě, že nešlo jen o švýcarské vlaky a neviděli jsme jen nádraží. Mohli jsme vidět fotky z přírody i měst a slyšet různé zajímavosti.

Někteří posluchači ve Švýcarech sami byli, mohli reagovat svými postřehy a dojmy, mohli mít dotazy a této možnosti hojně využívali. Až jsme je museli krotit a přednášku skoro násilně ukončit.

Druhý přednášející nás z evropského sousedství vzal na druhý konec světa, přesně řečeno na Aljašku. Pan Kovařovic nás vlastně vždycky bere daleko. Nejblíže jsme s ním byli na Islandu (pak ještě v Mongolsku a na Kilimandžáru).

Cesta na Aljašku proběhla loni v létě. Symbolicky začala v rodišti Eskymo Welzla a šla tak trochu v jeho stopách. Šlo tedy o poměrně čerstvé zážitky. A bylo jich tolik, že se pan Kovařovic rozhodl přednášku rozdělit na dvě části. V březnu nás vzal mezi medvědy a v dubnu to bude mezi zlatokopy. Už před přednáškou nám pouštěl fotografie a videozáběry medvědů. Na otázku z jaké vzdálenosti je to točené ležérně odpověděl, že asi tak z deseti metrů.

Šlo při tom mimo jiné o záběry medvědice s medvídětem. Dosud jsme žili v domnění, že tato kombinace je pro setkání v lese (eufemisticky řečeno) nejméně vhodná. Ale medvědice prý útočí (resp. chrání medvídě ) jen když cítí přímé ohrožení. Když jde jen o „podezření“ tak raději vezme roha.

Zato medvěd je bojovník a rád zaútočí jen tak „ze sportu“, protože chce měřit síly, případně si obohatit jídelníček o tučné sousto (pokud je turista tučný), případně sousto

křupavé (pokud jde o turistu složeného především z kostí a kůží). A v ideálním případě ještě goratexový zákusek.

Účast byla hojná a poté, co jsme i tuto přednášku museli téměř násilím rozehnat, se na nás návštěvníci drobátko mračili. Předpokládáme, že všichni, kdo cestovali po stopách J. Welzla, se v dubnu vydají na Klondike mezi zlatokopy.

V průběhu ledna hospitalizovana putovala z nemocnice do LDN. Komplikace ji ale zase hned druhý den vrátily zpět na JIP. Poté, co se její stav stabilizoval, hrozilo další převezení na LDN. Pro tuto dámu (jako skoro pro všechny ) to byla skutečná hrozba. Nakonec se podařilo zajistit tzv. odlehčovací pobyt v hospicu v Čerčanech. Je tam asi 20.1. Rodina říká, že péče je tam dobrá, ale chybí rehabilitace.

Je otázkou, zda se ještě postaví na vlastní nohy? A kam bude přemístěna po skončení tříměsíční doby, kdy v hospicu, může být? A bude se moci vrátit do Horizontu? A když ne, kam půjde

7.1. jiná obyvatelka zakopla doma v bytě. V nemocnici zjistili, že má zlomenou ramenní kost. Má ji od té doby v závěsu a nemůže jí používat. Jako na potvoru jde o pravou ruku. Vozíme ji na kontrolní rentgeny. Do půlky února by snad mohla být zdravá, ale bude ji pak čekat ještě rehabilitace.

Když má člověk něco zlomeného, má najednou nezvykle dost času. Využila ho tak, že k sobě pozvala na návštěvu bývalé pracovnice Kláru s Pavlou. Klára s sebou přinesla svého nového synka a Pavla s sebou přivedla svého vnoučka. Samozřejmě, že se Klára přišla svým mimikem pochlubit i k nám dolů a ve stacionáři se náhle vzedmula vlna mateřské něhy.

Jeden klient ze stacionáře je stále v nemocnici a neví se, kdy ho propustí a zda bude moci zůstat doma. Následky příhody jsou zřetelné a ačkoli páni doktoři předpovídají zlepšení, je velmi pravděpodobné, že nějaké následky zůstanou. Nevíme, zda se k nám ještě bude moci vrátit. Rozhodně to nebude v dohledné době.

Aby nás ty špatné zprávy nezdolaly, tak uveďme také jednu dobrou: jiná klientka se do stacionáře naopak vrátila. Ještě první lednový týden byla na odlehčovací službě „u boromejek“ v Řepích (a moc si to tam pochvalovala). Od druhého týdne navštěvuje stacionář jako v době před úrazem, tj. 3x týdně. Ale i na ní je vidět, že úraz a stresy a problémy s ním spojené, se na ní podepsaly.

Jiná obyvatelka penzionu se definitivně odstěhovala 31.1. V bytě ještě bude nějaká práce. Zbyl tam po ní nějaký nábytek, který je ale vlastnictvím Horizontu. Menšíkovi se sem přistěhovali v roce 2002 po velkých povodních, při kterých přišli o dům. Tehdejší ředitelka jim zapůjčila nějaký nábytek a zařízení, protože ten jejich původní jim zničila voda. Ten teď budeme muset zlikvidovat, byt vymalovat a důkladně uklidit. Snad se nám to podaří do konce února. Zároveň s tím začneme vybírat nové kandidáty a navštěvovat je. Jsem zvědaví, koho středisková rada nakonec vybere a jak sem nový obyvatel zapadne.

Jinak se vše vrátilo do starých kolejí. Personál nastoupil v plné a síle odpočatý.Ve stacionáři se peklo, cvičilo, vyrábělo, procházelo ….

Vrátila se nám i dobrovolnice, paní Kohoutová; začali zase chodit Evča s Tarou

V pečovatelské službě byla ke konci měsíce naplněná kapacita dovozu obědů a téměř do mrtě i kapacita ostatních úkonů. Klientům, kteří využívají službu dovozu obědů, jsme rozdali „novoroční dopis“, ve kterém ji naše sociální pracovnice Hanka rekapitulovala nová pravidla přijatá v průběhu roku a znovu vysvětlovala jejich smysl.

Hned první pracovní den tohoto roku – ve čtvrtek 2.1. – jsme tu měli první kulturní akci: koncert příležitostného hudebního souboru Vichr z hor. Ačkoli to byla hned po svátcích, přišlo dost lidí. Především skoro všechny obyvatelky – bodejť ne, když součástí tělesa je naše „pohotovostní dobrovolnice“ Doubravka. Přišly také dámy, které byly právě ve stacionáři a některé štamgastky z terénu.

Repertoár byl ještě vánoční – koledy a roráty. Atmosféra přátelská, až familiární. Doubravku dámy skoro považují za někoho z rodiny a ona je také. A Vichr z hor nám tu v tomto složení už dul a fičel aspoň 5x. Doufáme, že zase zavane, nejlépe o Velikonocích.

Hned následující týden zde byl Doubravky bratr Ivan Vokáč – vynikající mladý violoncellista, který koncertuje, nahrává a sbírá hudební ocenění po celé Evropě. Původně jsme mluvili o tom, že nám zahraje s některým ze svých kolegů, ale nakonec dal přednost jiným a na tomto koncertě vystupoval jen v roli moderátora.

V první části koncertu nám zahrál na housle Jakub Junek, který si tak udělal generálku na svůj bakalářský koncert. V druhé části koncertu přizvala svého kolegu Miroslava Sekeru a slyšeli jsme housle s pianem. Říci, že posluchačky byly nadšené je slabé slovo. Byla to směs dojetí, povznesenosti, radosti, klidu a kdoví čeho ještě. Prostě v nich hudebníci probudili něco, co se dá probudit jen (nebo téměř jen) vážnou (nebo spíš klasickou) hudbou, která není zdaleka jen kratochvílí. Už se těšíme na koncert magisterský!

A následující týden jsme tu po roce opět přivítali pana docenta Beneše s chotí. Loni nám povídali o svých několika pobytech v Indii. Letos nás vzali na svůj výlet do Thajska. Byli tam krátce před ničivým tsunami v roce 2004.

Bylo to v době, která ještě nebyla tak digitalizovaná a proto pro zachycení svých vzpomínek použili klasických diapozitivů. Pan Beneš původně omylem vzal z domova kufřík obrázků z jiné cesty do jiné země. Ale naštěstí bydlí nedaleko, tak se vydal omyl napravit a jeho manželka nám zatím přečetla některé faktografické informace o Thajsku.

A pak už následovalo promítání a vyprávění. Fotek bylo hodně a byly krásné. Čišelo z nich teplo a pohoda. Často se z úst přítomného publika ozvalo zasněné „áách“.

Musela to být úžasná dovolená a všichni přítomní byli rádi, že ji mohli sledovat aspoň takhle zprostředkovaně. Kdyby byly přítomné dámy mladší, zdravější a měly na to dost peněz a sil, jistě by se některé nechaly zlákat a vyrazily také…

Poslední přednáška – o tom, jak si zachovat stálé zdraví – neproběhla, neboť lektorce se nepovedlo a kvůli dlouhodobějším zdravotním komplikacím se omluvila.

V posledním lednové pondělí napadlo několik centimetrů sněhu. Teploty se držely pár stupňů pod nulou, takže sníh vydržel až do začátku února. Nezbylo než se zachumlat a vyrazit. Přece se nějakým sněhem nenecháme odradit od procházek.

Začátkem měsíce jedna z obyvatelek upadla a zlomila si ruku. Pravou. Asi dva týdny to s pomocí rodiny i naší doma zvládala. Ale pak ji začaly velké bolesti v zádech, které postupně sestupovaly do nohou. Nakonec se na nohy už nemohla vůbec postavit. Do nemocnice však jít odmítala. Říkala, že ví, že kdyby tam šla, tak už se zpátky nevrátí. Několik dní takhle trpěla a pohybovala se s naší pomocí jen z postele na vozík, z vozíku na toaletní křeslo, resp. na normámí křeslo. V křesle trávila celý den a večer ji čekala cesta zpět do postele. I k těmto přesunům potřebovala asistenci a bylo to spojené s velkou bolestí. Nakonec to už nevydržela a souhlasila z hospitalizací. Do nemocnice byla převezena 23.12. a celé svátky strávila na JIP a zastihl ji tam příchod nového roku.

Týž den, jako proběhl její převoz do nemocnice, nás zastihla další špatná zpráva – jeden klient stacionáře byl hospitalizován s podezřením na CMP, které se následně potvrdilo. I on bohužel přivítal nový rok v nemocnici.

Jiná obyvatelka penzionu se definitivně rozhodla, že se přestěhuje ke svému příteli na Prahu 4 a byt v Horizontu „pustí“. Se stěhováním začala už v prosinci a dokončí je v ideálním případě v lednu a my pak v prvním čtvrtletí budeme hledat nového obyvatele pro největší a tím pádem i nejdražší byt v Horizontu.

V tomto měsíci oslavila jedna z obyvatelek 90. narozeniny a stala se tak 3 obyvatelkou Horizontu, která vstoupila do 9. dekády svého života. Oslavila své jubileum se spolustrávníky při obědě, s ostatními obyvatelkami na biblické hodině a samozřejmě s personálem. Přejeme jí „zdraví, spasení a ve všem zdar a ať Hospodin žehná na mnohá a blahá léta.“

Ještě další obavatelka v prosinci slavila – tentokrát 85. Také ta si pro personál a spoluobavatelky na biblickou hodinu připravila pohoštění.

Do třetice oslavila narozeniny (92.) klientka, která každodenně dochází do stacionáře. Ta pro personál a ostatní klienty doma upekla s dcerou výbornou bábovku.

Do čtveřice to byl další klient stacionáře – 63 let.

A konečně klientka pro, kterou to byly vůbec první narozeniny v Horizontu, protože do stacionáře chodí teprve od září. V době svých narozenin do stacionáře sice nechodila. Byla totiž po úrazu stále v domácím ošetřování. Ale chtěla narozeniny oslavit mezi námi (což nás velmi potěšilo ), tak ji sem dcera po domluvě dovezla (se sádrou na noze). Přivezli množství zákusků, několik lahví „šampaňského“, my jsme pro tuto příležitost také upekli něco na zub. Chvíli jsme poseděli, popovídali a Klára zahrála pár písniček na piano. Celkově to bylo velmi příjemné setkání. A potěšilo nás i to, že se po novém roce bude moci pí. Doležalová zase do stacionáře vrátit.

Hned na začátku měsíce – v neděli 1.12. – proběhla „dílnička adventních dekorací“. Bylo to po roční pauze, která byla způsobená rodičovskými povinnostmi lektorky Pavlíny, jíž se na podzim narodila druhá ratolest. Letos už byla natolik vyspělá a rozumná (ta ratolest), aby ji mohla (lektorka Pavlína) svěřit do péče tatínka (ratolesti) a manžela (lektorky Pavlíny). Oznámení, resp. pozvánku na „dílničku“ jsme poslali do zpravodaje zdejší MČ. Ten však vyšel se značným zpožděním právě den před „dílničkou“. Nikdo z přespolních se tedy ani zúčastnit nemohl. V porovnání s předchozími ročníky nás tedy bylo o něco méně, přišli vlastně jen štamgasti, kteří chodí vždy.

Nálada byla tvůrčí a pohodová. Každý si udělal svůj věnec, někdo stihl i dva. Někdo dělal adventí věnec se svíčkami na stůl, někdo dekorační bez svíček na hrob svých blízkých, někdo věnec k pověšení na dveře. Myslíme, že všichni odcházeli spokojeni.

Hned v prvním prosincovém týdnu nám počasí přálo, svítilo sluníčko, po sběhu nebylo ani památky, tak jsme se vydali okouknout právě instalovaný suchdolský betlém.

A podobné „nevánoční“ počasí s teplotami nad nulou a bez jediné vločky zůstalo až do nového roku (a ještě o mnoho déle).

V prosinci jsme měli dvě kulturní akce. První z nich byla přednáška o G. Verdim, kterou zde měla paní dr. Fořtová. Původně ji měla mít už v létě, ale znemožnily ji to závažné zdravotní komplikace. Ale přesto se nám na samém závěru roku podařilo připomenout si dvousetleté výročí narození velkého skladatele. Dr. Fořtová se kromě základních životopisných dat a událostí zaměřila na vztah génia ke dvou českým operním divám, které měl ve zvláštní oblibě. Jak je tomu u dr. Fořtové vždy, doprovázely přednášku hudební ukázky a výstavka fotografií a dalších dokumentů.

Stále nám chodila pomáhat dobrovolnice paní Kohoutová. Zvláště s pí. Kubů si velmi dobře rozumí. Přijde vždy v pondělí po obědě, někdy s námi jde i na procházku, pak si s dámami dá kafe, povídají si, něco přečtou nebo zahrají. Při následující výtvarné dílně se věnuje těm, kdo nemohou pracovat samostatně, takže i pro výtvarnici Hanku je vítanou pomocnicí. Letos naposled tu byla 17.12. Pak odlétala za synem na svátky do zahraničí. Na svou poslední návštěvu Horizontu přinesla láhev vínka a něco na zub a pro ostatní upořádala malou oslavičku.

Opět nám letos přišli zazpívat vedoucí z oddílu Kočovníci, tentokrát s částečně jiném složení než loni. Atmosféra byla příjemná, uvolněná a přátelská. Přítomné dámy dostaly do rukou rytmické nástroje. Zazněly nejznámější koledy, které jsme si mohli zazpívat společně. Jejich vystoupení trvalo asi ¾ hodiny. Ale když přezpívali nacvičený repertoár, přítomným dámám to bylo málo a dožadovaly se přídavku. Kočovníci s takovým ohlasem nepočítali a žádný vánoční přídavek v zásobě neměli. Pomohl zpěvník „Já písnička“ odkud se podařilo vydolovat pár dalších koled. K lítosti jednoho z posluchačů nedokázali zahrát koledu „Dědečku, dědečku koleda“. Zůstává jim to jako úkol na příští rok. Doufáme, že se s nimi příští rok doopravdy uvidíme.

Tak jako loni se s námi rozloučili sice nevánoční, ale svižnou a pěknou písní „V devět hodin dvacet pět“. Některé dámy si ji z loňska dokonce pamatovaly. Je to už taková kočovnická znělka.

19.12. odpoledne proběhla v tradičním duchu tradiční předvánoční besídka Horizontu. Vše bylo jako obvykle s jedinou obměnou. Využili jsme toho, že máme kolegyni, která umí hrát na piano a nestydí se hrát před lidmi a společně jsme si za jejího doprovodu zapívali pár koled.

Ještě před besídkou jsme klientům stacionáře rozdali náš vánoční dárek – byl jím opět kalendář s fotografiemi z dění ve stacionáři, novoročenka a malá keramická dekorace, kterou pro klienty stacionáře, pečovatelské služby i obyvatelek vytvořili klienti SDM. Je to už také naše společná předvánoční tradice a SDM Sedlec za to moc děkujeme.

Klienti pečovatelské služby a obyvatelky dostali tento dárek spolu s obědem následující den.

Připojujeme fotografii z besídky, která se – jak se domníváme – celkem povedla.

V pátek 20.12. přišla letost naposled Evča s Tarou. Přišly stylově oblečeny, což vám nemůžeme neukázat:

V sobotu 21.12. zde proběhla poslední letošní bohoslužba, kterou – také již tradičně (prosinec je těmi tradicemi nějak nabytý) – sloužil patriarcha CČSH Tomáš Butta. Po bohoslužbě s obyvatelkami setrval v neformálním rozhovoru, což je vlastně také ( co jiného než ( tradice.

Pondělí 23.12. už bylo zcela ve znamení vánoc. Vyměňovali jsme si dárky, přáli si s těmi, s nimiž se už letos neuvidíme, ale i domlouvali provoz Horizontu v době vánočního útlumu.

Tak jako každý rok, jsme do Horizontu přivezli betlémské světlo, o čemž jsme nezapomněli zdejší veřejnost informovat ve zpravodaji.

Na štědrý den odpoledne se s přítomnými obyvatelkami na chvíli sešla v jídelně Táňa. Na Silvestra to tentokrát byl ředitel (přičemž pohoštění v podobě chlebíčků naštěstí připravila Mirka. Kdyby to bylo na něm, zle by to dopadlo).

A zazvonil zvonec a roku byl konec. To jsme ještě netušili, že nový rok začne zde na Suchdol opravdu bouřlivě.