V prosinci se nám stala velmi nepříjemná až tragická událost. Anička, jedna z našich „pohotovostních dobrovolnic“ 7. prosince ráno, cestou do školy, spadla pod metro. Příčinou byla mdloba, způsobená snad nízkým tlakem. Prý už podobně omdlela dříve. Tentokrát se to stalo na špatném místě ve špatnou dobu. Anička nejen spadla a navíc do ní narazil přijíždějící vlak. Podrobnosti neznáme. Víme jen to, že Anička to zle odnesla – měla otevřenou zlomeninu stehenní kosti, zlomený ramenní kloub, 12 zlomených žeber a ještě další zranění. Zázrak byl, že to vůbec přežila. Musela prodělat několik operací a úraz ji vyřadí z běžného života na víc než půl roku. Tato komplikace bohužel ukončila její bydlení a služby v Horizontu. Na její stav se průběžně ptáme její kamarádky Bětky a zdá se, že rekonvalescence probíhá úspěšně a i po psychické stránce se s tímto traumatem vyrovnává dobře.

Až na tuto nehodu proběhl konec roku pro všechny naše klienty, obyvatele i personál celkem klidně a v pohodě.

S koncem roku jsme v „dokumentárních odpoledních“ ukončili cyklus o Keltech a seriál o životě savců – oba byly celkem oblíbené. Vojevůdce jsme dokončit nestihli a se Spartakem budeme bojovat ještě v lednu.

Místo hudebních kaváren jsme měli tento měsíc jen videokavárny. Během nich jsme pouštěli polský historický velkofilm podle Sienkiewiczova románu Potopa. Své diváky si našel a hudební kavárny naopak někdy bývají prázdné, tak to nikomu nevadilo.

Z „živých“ akcí jsme tu v prosinci měli dva koncerty. Kvůli nim jsme přesunuli „dokumentární odpoledne“ ze čtvrtka na středu. Jednou z toho zbytečně – koncert manželů Havlových, původně avizovaný na čtvrtek jsme na poslední chvíli museli přesunout na pondělí, neboť Havlovi museli v plánovaném termínu jet hrát na Slovensko na premiéru jakéhosi filmu, k němuž dělali hudbu. Vzhledem k tomu, že ke změně došlo až po rozšíření programů tak možná přišli o nějaké posluchače.

Na jejich koncertě nás nebylo mnoho, tak kolem deseti. Někteří účastníci z loňska asi nepřišli záměrně, neboť si pamatovali, že hudba Havlových není pro každého. I proto jsme je při domlouvání koncertu prosili, aby zvolili přístupnější věci, zvláště v kombinaci s pianem.

Vyšli nám v tom vstříc a bylo to dobře. Koncert se všem zúčastněným líbil, někteří projevili zájem o koupi cd. A na závěr si nikdo neopomněl zacinkat na indické zvonečky a tibetské mísy.

Celá akce měla velmi příjemnou atmosféru, komorní a přátelskou, což si pochvalovali i Havlovi. Domluvili jsme se, že by nám příští rok mohli přijít povídat o svých opakovaných cestách do Indie.

O další koncert se nám postarali další manželé – Markéta a Petr Lutkovi, také naši staří známí. Jak je to u nich obvyklé, hráli částečně duchovní, náboženské písně, které složil sám Petr Lutka nebo jeho přátelé. Druhou část tvořily lidovky, které posluchačky vesměs zpívaly společně Lutkovými. Petr Lutka oba druhy písní hrál ve dvou blocích. Možná by příště bylo lepší oba druhy promíchat. Některým posluchačům více vyhovují písně duchovní (např. paní Zemenové), jiné – méně nábožensky založené posluchačky, ale ke konci „duchovního“ bloku dávaly najevo, že už je to na ně moc dlouhé a chtějí si také zazpívat. Poté, co to pan Lutka zaregistroval, „přehodil výhybku“ směrem k lidovkám, takže si nakonec přišli na své všichni. A opět musíme složit poklonu paní Luktové, která nás svou hrou na piano nepřestává oslňovat.

Při odpoledním pravidelném pečení ve stacionáři se klienti s Hankou N. věnovaly hlavně vánočnímu cukroví, abychom měli co konzumovat na blížící se „besídce“.

Také při arteterapii vládly vánoce – pod taktovkou Hanky J. klienti vyrobili krásnou kometu. Tak krásnou, že jsme ji po vánocích neschovali a zatím stále září v našem salónku (dříve „ergoterapii“).

Ve středu 16.12. jsme měli obvyklé předvánoční setkání. Jako občerstvení jsme použili cukrářské výrobky stacionáře. Ale to by nestačilo. Proto každý z personálu přispěl svou troškou do společného mlýna, takže nám ještě zbylo na vánoční a silvestrovské setkání obyvatelek. Do příprav a aranžování cukroví a občerstvení se tentokrát ochotně zapojili i klienti stacionáře. Dokonce ani moc neujídali ( pouze to předstírali, což nás u takových šprýmařů nepřekvapilo).

Domníváme se, že se setkání velmi povedlo. Na poslední dvě společenské sešlosti přišlo podstatně méně lidí než jsme byli zvyklí z předchozích let. Vrtalo nám hlavou jestli zo nemá závažnější příčinu. Ale předvánoční setkání nás přesvědčilo, že ne. Lidí přišlo hodně, bylo vidět, že jsou spokojení, dobře se bavili, celková nálada byla velmi příjemná. Děti měli vystoupení snad ještě roztomilejší a senioři se zapojovali ještě aktivněji než jindy. Všichni jsme z „besídky“ odcházeli s dobrým pocitem.

Dva dni po „besídce“ jsme ještě vyrazili na výlet. Měli jsme naplánovánu cestu do skanzenu v Přerově nad Labem. Už jsme tam sice byli, ale v létě a teď v adventu tam byla výstava o tom, jak se vánoce slavili za „starých dobrých časů“. Ale dva dny před výletem nám někdo řekl ať tam nejezdíme, že když tam byl s dětmi, tak to byla hrůza – hlavně kvůli zimě, která venku panovala. Děti prý zimou skoro brečely, vůbec si to neužily a chtěly domů. Dalo se předpokládat, že senioři by na tom byli podobně. Ti se navíc nemohou zahřát pohybem. Představa, že by po výletě někteří onemocněli, nás budila ze sna.

Už už jsme chtěli výlet odvolat, ale Hanku napadlo, že bychom mohli jet na Karlštejn do muzea Betlémů. Tam jsme sice také byli, ale z tehdejších výletníků s námi jezdí už jen paní Křížová. Všech jsme se zeptali, zda se změnou souhlasí a v pátek 17.12. jsme vyrazili. Mráz byl skutečně třeskutý, ale to nás neodradilo od toho, abychom si výlet nevychutnaly.

Po muzeu jsme se vydali do tamní vyhlášené restaurace (stejně jako před třemi lety) a tam jsme si to vychutnali doslova. Dobré jídlo a pití a posezení u krbu bylo pro všechny příjemné. Pobavila nás zejména paní Pěkná svým úlekem, když jí číšník přinesl bažanta, kterého si objednala.

Samozřejmě, že takovou porci nemohla zvládnout a tak jsme jí nechali „zbytek“ (tj. většinu) zabalit do krabičky s sebou. Nevíme jak to s bažantem u ní doma dopadlo – zda měla ten den večeři celá rodina, nebo ho paní Pěkná jedla sama během celého víkendu.

V sobotu 19.12. sloužil v Horizontu bohoslužbu patriarcha CČSH Tomáš Butta. Je to už takové tradice (asi tříletá). Pro věřící obyvatelky je tento den dvojnásobným svátkem.

A pak už jen tři předsváteční dny a přišel štědrý den. Na štědrý den tu naše dámy zůstávali jen tři a jejich posezení bylo tedy velmi komorní.

Mezi svátky měla mít tři dny a tři noci službu Anička. Ta však nebyla ve „službyschopném“ stavu – viz výše. Denní služby si rozdělil personál a nočních se obětavě ujala Bětka.

Díky Bohu za minulý rok; i za to, že jej končíme ve stejném složení ubytovaných dam jako loni. Kéž se těm, kteří nás opustili – ať už klientům stacionáře nebo členům personálu, vede na jejich dalších „štacích“ dobře.

V listopadu jsme začali cítit, že nastal čas zvolna se loučit s tímto rokem. Také jsme začali cítit, že se loučíme s jednou z klientek stacionáře. Bylo to už druhé loučení. Na září už byla umístěna ve specializovaném zařízení, ale rodina nebyla s péčí a prostředím spokojena. Paní tam byla depresivní a stále se ptala na návrat domů. Rodina se tedy rozhodla vzít ji zpět a paní začala zase chodit do stacionáře. Zdálo se nám, že v průběhu října se její psychický stav zlepšoval a víc se smála. Avšak asi v polovině listopadu došlo k prudkému zvratu. Byla nezvladatelně neklidná, úzkostná a agresivní. Celý svět se jí stal nesrozumitelný. Péči, kterou jsme jí mohli poskytnout nestačila. Jako naschvál její dcera odjela na dovolenou. Bylo jasné, že její manžel, který je na vozíku, s ní nemůže být celé dny sám doma. Snažili jsme se to v ní ve stacionáři zvládnout. Pro všechny zúčastněné to byly neuvěřitelně těžké, vyčerpávající až zničující tři týdny. Nakonec to už jednou v sobotu manžel nevydržel a zavolal jí sanitku. Z nemocnice už se nevrátila. Po několika týdnech jí rodina našla jiné specializované zařízení, se kterým jsou snad spokojeni.

Všichni jsme její odchod vnímali jako úlevu. Na druhou stranu však se nám po ní stýská. Chodila k nám dlouho, zvykli jsme si na ní a měli jsme ji rádi i pro její veselou, vřelou povahu, touhu pomáhat atd. Byla taková celá léta, co k nám chodila. Až v poslední době jí nemoc změnila k nepoznání. Doufáme, že se lékařům podařilo její neklid a úzkost kompenzovat, pokud možno bez větších vedlejších účinků.

Nově do stacionáře naopak přibyl nový pán. Chodil jen 2x týdně, ale také jsme si s ním užili. Jako silný kuřák kvůli své nemoci nedokázal mít na paměti, že v Horizontu se nekouří. Několikrát se nám nepodařilo mu to včas připomenout a on nám proklouzl ze zahrady do jídelny se zapálenou cigaretou. Také – opět kvůli své nemoci – nerozlišoval své věci od cizích a měl sklon považovat vše za své. Než jsme si na to zvykli, zažili jsme několik dosti prekérních situací.

Jinak byl ale fajn a byla s ním zábava. Dokázal vymýšlet nejneuvěřitelnější vysvětlení a zdůvodnění pro nejbanálnější situace a události. S každým příchozím se hned dal do řeči a každého dokázal pobavit.

Z našich obyvatelek prožily všechny dámy listopad klidně a spokojeně – jen jednu dámu trápily vleklé problémy se zuby.

A ještě jedna dáma si prožila velmi nepříjemnou situaci. 25.11. byla ve svém bytě okradena. 2 muži kolem 50ti let na ní zazvonili, že s ní potřebují mluvit. Dům jim otevřela bzučákem. Ve druhém patře potkali na chodbě jinou obyvatelku a ptali se jí, kde najdou pí. Tichou. Té říkali, že pro ni mají vzkaz od její známé Evy. Paní sama navrhla příjmení, o kterou Evu by mohlo jít. Oni ji to jen potvrdili. Měli jí prý od ní vyřídit pozdrav. Zdrželi se u ní asi půl hodiny. Jeden z nich si řekl o pití. Pak chtěli rozměnit 2000 bankovku, ona jim ji rozměnila, čímž ukázala, kde má cennosti. Asi půl hodiny po jejich odchodu otevřela sekretář a všimla si, že věci v něm jsou jinak uspořádány. Hned vše zkontrolovala a zjistila, že jí chybí nějaké zlaté předměty. Obálky s penězi byla naštěstí na svém místě.

Zavolali jsme policii, přijel i kriminální vyšetřovací tým, sejmuli otisky prstů a stopy DNA ze sklenice, ze které jeden z mužů pil. Svolali jsme schůzku obyvatelek, kde jsme je o tom informovali a vyzvali k opatrnosti. Samozřejmě, že nikdo moc nepočítal s tím, že by se pachatele podařilo dopadnout.

Pro stacionář byla pěkným oživením návštěva v stacionáři pro mentálně postižené v Sedlci. Uskutečnila se v rámci programu Prahy 6 „Veřejná služba“. Na tento výlet jsme měli mimořádně hezké počasí, což nám umožnilo pokochat se výhledem, který z SDM je. V SDM Sedlec nás přivítali a hned následovalo občerstvení – káva a vlastnoručně upečená koláč. Byl ho pro každého pořádný, jistě čtvtkilový kus.

U kávy nám paní ředitelka povídala o jejich zařízení a klienti ji velmi spontánně doplňovali. Po občerstvení dostal každý z nás malý dáreček, pochopitelně že vyrobený klienty zařízení.

Pak nás celým domem provedla, ukázala učebny a dílny a informovala nás o programech, kterým se věnují. Zaujala nás zvláště keramická dílna. Hned nás napadalo, že bychom to také mohli zkusit a domluvili jsme se, že od SDM odkoupíme nějakou hlínu. Slíbili, že nám naše výrobky vypálí.

Mezitím se klienti SDM převlékali do kostýmů a připravovali se na to, aby nám přehráli své vlastní divadelní představení, které mělo být (a bylo – i když ten dortík také nebyl špatný J ) zlatým hřebem celé návštěvy. Představení bylo „ze života hmyzu“, plné písní a tanců. Bylo velmi půvabné. Potlesk, který následoval byl opravdu zasloužený. Obdivujeme zejména vervu, nasazení a nakažlivou radost většiny účinkujících.

A týž den odpoledne bylo další představení, tentokrát hudební a určené všem zájemcům. Letos už podruhé nás navštívila paní Škampová. Tentokrát si připravila pořad s názvem „Kontrasty v díle velkých skladatelů“. Paní Škampová ví, že u nás má věrné a nadšené příznivce, kteří rádi poslouchají její hru i slova. Můžeme jen vyjádřit lítost, že jí zdravotní stav i celková zaneprázdněnost nedovolují, aby k nám chodila častěji.

A o týden později jsme tu měli pro změnu světoběžníka. Učitel Rostislav Konopa si v roce 2007 – 8 udělal „Velké prázdniny“ a se svou přítelkyní vyrazili na cestu po Asii. Strávili tam opravdu celý rok a projeli ji křížem krážem. O své cestě mají internetový cestopis se spoustou fotografii. Alespoň zlomek ze svých bezpočetných zážitku pak převyprávěl pan Konopa i nám. Samozřejmě promítl i mnoho fotek. Zvlášť část promítání, nazvaná „Tvář Asie“ všechny posluchače velmi zaujala a z publika se ozývalo „pochvalné mručení“. Byly to portréty nejrůznějších zajímavých lidí nejrůznějšího věku, pohlaví, náboženství, národností a ras atd.

Přinesl nám také nějaké zajímavé předměty – např. černý kamínek, který po nasvícení baterkou odrážel zvláštní světelný obraz, různé asijské bankovky atd. Všechny posluchačky nadchla a tak nezbývá než ukončit slovy, kterými často končíme zprávu o nějaké akci v Horizontu – kéž by se k nám zase časem vrátil.

Poslední víkend v listopadu se otvíral Suchdolský Betlém. Letos jsme tam měli už podruhé „prodejní stánek“, u kterého jsme nabízeli k prodeji výrobky z naší arteterapie. Letos byly hlavním „tahákem“ přáníčka vyrobené z voskovek a křídového papíru za pomoci staré žehličky. Dál tam bylo pár svícínků, korálů atd. Zájem a tržba byly slušné (kolem 1000 Kč), byť jsme nevydělali tolik co loni.

A hned následující den, v neděli odpoledne jsme tu měli adventní dílničku. Byl to už 3. ročník. „Tvrdé jádro“ účastnic zůstalo stejné, ale pár nových tváří se tu objevilo. Lektorka Pavlína se nám nezměnila. Ale její kolegyně Jana byla doma s čerstvým miminkem, tak si přivedla jinou kamarádku. Zase tu byla příjemná atmosféra, výrobky se zase povedly a tak doufáme, že si za rok dáme zase reprízu.

A na samém závěru měsíce se uskutečnila další akce z programu MČ Praha 6 „Veřejná služba“ – koncert dětského souboru Bělásek. Čekali jsme nějaké tradiční lidovky za doprovodu piana. Ale Bělásek si přinesl klávesy s naprogramovaným docela moderním rytmickým doprovodem. Jejich vystoupení bylo veselé, rozverné a dynamické. Používaly různé rekvizity, skákaly, výskaly. . .

Z moderní hudby a písniček se nám naše seniorky zdály zpočátku poněkud zaražené, ale dětská energie se je brzy získala a jejich tváře se rozzářily.

Na tento koncert přišla skupina klientů ze SDM Sedlec, kde jsme byly se stacionářem na začátku měsíce. Těm se koncert líbil hned od začátku a dávali to patřičně najevo. Tak doufáme, že za rok zase nashledanou, Bělásku!

Do stacionáře se po měsíční pauze vrátila jedna z dlouholetých klientek, což nám udělalo radost. Bylo znát, že si nikoho z nás moc nepamatuje. Byla docela vystresovaná, což jsme přikládali změně prostředí (po měsíčním umístění v jiné zařízení). Postupně se její stav začal zlepšovat, víc se smála a připadala nám klidnější. Oproti dřívějšku, byla však stále dost neklidná a často musela bezcílně přecházet sem a tam, uklidňovalo ji, když na těchto cestách měla nějakého průvodce, který by ji svou přítomností a hovorem uklidňoval. Ne vždy to šlo. Většinou bylo ve stacionáři dost klientů na to, aby pracovníka, který s nimi měl ten či onen půlden trávit plně zaměstnali. Někdy mohla přispěchat na pomoc kolegyně z pečovatelské služby a dělat paní průvodce na jejích procházkách po stacionáři a zahradě. Výborně se nám v tom osvědčila nová kolegyně.

Jinak jsme však s touto kolegyní měli problémy. Byla takový živel, který se dal těžko zkrotit. Všechno si chtěla dělat po svém, nebyla moc přizpůsobivá. Byla fajn a byla s ní legrace,byla pečlivá a poctivá, ale v péči o seniory je potřeba více disciplíny, ohledů, spolehlivosti atd. Ona sama cítila, že to není práce pro ni, příčilo se jí vykonávat klientům některé intimní výkony atd. Proto jsme se už počátkem října dohodli, že s koncem měsíce od nás odejde. Hledali jsme tedy zase novou sílu. Elena, která ve stacionáři dosud pracovala dopoledne projevila zájem o rozšíření úvazku a o také by prý ráda vyměnila práci ve stacionáři za práci v terénní pečovatelské službě. Takže jsme hledali někoho pro stacionář na dopoledne.

Pomocí letáčků jsme našli jednu milou paní v důchodu a domluvili jsme se, že od listopadu nastoupí. Během října u nás také vykonávala praxi v rámci rekvalifikačního kursu pro pracovníky v sociálních službách Mirka. Líbilo se jí u nás a ona se nám se také líbila. Litovali jsme, že ji namůžeme přijmout také. Nakonec vše ale dopadlo jinak a od prosince u nás pracují obě.

Pro naše obyvatelky byl říjen poklidný měsíc. Zvykaly si na nový personál a doufaly, že se personální situace konečně uklidní a stabilizuje. Na to si ale museli ještě dva měsíce počkat.

1. říjen – den, kdy už je podzim v plném proudu slaví svůj „svátek“ všichni lidé, kteří prožívají podzim života. A již tradičně slavíme počátkem října Mezinárodní Den Seniorů i v Horizontu. Letos to bylo ve čtvrtek 8.10. Už bylo chladno, takže na zahradě jsme být nemohli. Kolegyně připravily chlebíčky a koláče. K naší lítosti přišlo méně lidí než obvykle.

Setkání mělo stejnou strukturu jako jindy, ale s dvojí malou obměnou. Zamyšlení si tentokrát nepřipravila paní Jurková, nýbrž dejvický farář Lukáš Volkman. Přečetl nám svoje zamyšlení o stáří, v němž použil a hojně citoval různé velikány ducha. Paní Jurková nás kromě zamyšlení většinou i rozesměje. Lukáš své zamyšlení pojal vážně a odlehčení jsme od něj nedočkali. O to se museli postarat příchozí senioři sami. Možná i proto trvalo než se zábava pořádně rozproudila. A ten „proud“ zábavy ještě umocnila dvojice hudebníků, která nastoupila po občerstvení. Letos jsme je tu měli poprvé, ale asi ne naposled. Líbili se a tak je pravděpodobné, že si je sem zase pozveme. Dokonce při jejich produkci došlo i na tanec, což u nás zdaleka není obvyklé. Obvyklý je spíše zpěv, takže je asi zbytečné dodávat, že si přítomní i zazpívali.

Na našich cestopisných besedách se většinou vydáváme do vzdálených a exotických krajin. Tentokrát jsme se však podívali k sousedům, s nimiž všichni přítomní strávili většinu života ve stejném státě. Ve středu 7.10. k nám už potřetí přišel Martin Loew.

Měl u nás „předpremiéru“ svého nového programu o Slovensku. Podle očekávání přišlo celkem dost lidí a jistě nelitovali. Martin podal profesionální výkon – jak také jinak, když je to „profesionální cestovatel“. Krátce po návštěvě u nás se vydával na své obvyklé podzimní přednáškové turné. Po Slovensku putoval loni v létě. Ve svém pořadu měl spojené slovo, hudbu a fotky a nepochybujeme, že se pořad bude při veřejných předváděních líbit. Při tomto pořadu jsme si uvědomili, že člověk většinou paradoxně hledá krásu v exotice a přitom ji má často za humny. Také musíme složit hold Martinovu fotografickému umění. Mnohé z fotek jsme považovali za neskenované z nějakých pohlednic či průvodců, ale Martin nás ujistil, že je to vše jeho dílo. A překvapil nás i tím, že neměl k fotografování, žádné zvláštní povolení a privilegium (jako např. fotit na různých památkách mimo návštěvní dobu). Vše nafotil při prohlídkách, kde byl s ostatními turisty a přesto se mu podařilo zachytit památky bez nich.

Při druhé říjnové přednášce jsme se naopak vydali velmi daleko – do Indie. Letos jsme tam byli už podruhé – v červnu nás paní Karlická vzala na indickou svatbu. Teď na podzim přišla povídat o svém ročním pobytu v Indii paní Šrenková. Byla tam v šedesátých letech se svým manželem, který tam pomáhal budovat nějaký závod. Byl to tedy výlet nejen přes půl světa, ale i do historie. Z toho plyne, že paní Šrenková také už patří mezí seniorskou generaci, byť většina posluchaček byla o nějakých deset let starší.

Spolu s manželem a jeho kolegy a jejich rodinami žili na poměrně uzavřeném sídlišti a s indickými „domorodci“ se setkávala především prostřednictvím kolegů svého manžela (ti patřili mezi indickou inteligenci), svou pomocnici v domácnosti, na nákupech, při náhodných setkáních atd. Mluvila o rozdílném způsobu života, o vřelosti, srdečnosti a jakési „pohodovosti“ tamních obyvatel, o kráse indických dětí, ale i o tom, co pro ní bylo problematické (např. lhostejnost vůči nepořádku – nedaleko jejich domu jednou uhynula potulná kráva. Nikoho však nenapadlo ji odklízet, a kráva, jakkoli posvátná, tam tlela a páchla dokud na několikátou urgenci evropských pracovníků nebyla odstraněna). Paní Šrenková přinesla diapozitivy, které tam tehdy před 40 lety pořídili. Diaprojektor, který jsme si půjčili však byl něco modernější a „diáky“ na něj měly příliš také rámečky. Neustále se nám zasekával až se zasekl docela a my jsme se museli spokojit pouze s vyprávěním. Diaprojektor jsme pak museli nést do opravny.

I s technickými komplikacemi stálo vyprávění paní Šrenkové za to. Myslíme, že i jí se u nás líbilo. Projevila zájem o zasílání našich programů a skutečně se u nás od té doby párkrát ukázala v opačné roli než napoprvé – v roli diváka.

Ačkoli byl podzim letos mimořádně krásný a ještě v půlce října se dalo chodit téměř v tričku, nastal pak prudký zvrat – ochladilo se, vál prudký vítr a přišel dokonce sníh. Na horách napadlo několik desítek centimetrů sněhu. I v nížinách byl poprašek, který sice po pár dnech slezl, ale nevlídné počasí už zůstalo.

A právě v té době jsme se vydali na výlet. Zamířili jsme do Kladna do Sládečkova národopisného muzea a na kladenský zámeček. Mizerným počasím jsme si nenechali zkazit náladu. Muzeum je nově zrekonstruované a působí skutečné reprezentativním a zároveň vkusným dojmem. Personál byl mimořádně příjemný. Průvodkyně nám v souladu s expozicí seznámila s prehistorií a historií regionu.

Mnohem více nás ale zaujala expozice, která mapovala život ženy v 19. a začátek 20. století. Mnohé z exponátů „oprášily“ vzpomínky a zážitky účastnic výletu. Setkali se tam s nástroji a nářadím, které používaly jejich maminky a babičky, nebo dokonce ony samy. Také výklad k této části expozice byl mimořádně poutavý.

Z muzea jsme se vypravili na zámeček, kde je – také muzeum. Navštívili jsme tam expozici loutek a dekorací k loutkovému divadlu. Výstava byla připravená k 60. výročí vyhlášeného kladenského loutkového divadla Lampion. Zhruba na hodinku jsme se ocitli v pohádkovém světě princezen, králů, draků, víl a ježibab. Zavzpomínali jsme na dětská léta a ocenili nápaditost, um, smysl pro detail atd. pánů loutkářů. Příjemné bylo i to, že v jedné místnosti jsme si mohli vyzkoušet si s loukami trochu pochodit. Výstavu každému doporučujeme.

Kladno nás příjemně překvapilo. Všichni jsme tam už dlouho nebyli a během té doby se hodně proměnilo. Už to zdaleka není to „černé Kladno“, centrum města je vysloveně malebné.

Jediný kaz na kráse byl v tom, že jsme cestou nenarazili na žádnou kavárnu, kde bychom mohli posedět.

V září se s námi loučila Klára a Pavla. Pavla v Horizontu pracovala od jeho otevření, Klára nastoupila krátce po tom. Prožily si všechny změny, trampoty, napětí atd., které jsme tu za ta léta měli. Ale snad i nějakou radost a veselí. Nejdříve se loučila Klára a to hned první týden v září. Pavla „přišla na řadu“ o dva týdny později. Každá z nich uspořádala malé odpolední posezení pro obyvatelky a klienty, kteří sem docházejí na obědy. Napekly pro ně koláče, otevřeli jsme lahvinku a zavzpomínali. Po těch letech jsme se těžko zdržovali dojetí a hlavně Klára měla co dělat, aby zamáčkla slzu. Klára odcházela aniž měla domluvené další zaměstnání. Snad ho brzo najde a zatím bude mít čas na vyřešení změn ve svém osobním životě.

Pavle jsme se složili na houpací křeslo, aby měla v důchodu co dělat.

Všichni – personál, obyvatelky i klientky – jsme byli zvědaví, kdo „zaplní díru“, která nám odchodem kolegyněk vznikla. Za každou z nich jsme už měli domluvenou náhradu – za Pavlu do stacionáře a k obyvatelkám Elenu. Tu už jsme znali z června, kdy tu zaskakovala v době dovolených. Za Kláru měla nastoupit nová tvář. I kdyby obě byly výborné, bylo jasné,že nás čeká období, kdy se budeme navzájem poznávat a sžívat.

Brzy se ukázalo, že to bude sžívání těžké. S Elenou ani tak ne, ta byla vstřícná, přizpůsobivá, učenlivá. Ale Karol byla mašina, která si jede svou vlastní cestou, leckdy i mimo vyjeté koleje. Měla i mnoho dobrých vlastností – byla pořádná a čistotná, pracovitá, byla s ní legrace. Ale některá pravidla, která považujeme za důležitá, nedokázala respektovat. Už koncem měsíce se ukázalo, že natrvalo to s ní nepůjde a tak jsme znovu – pokolikáté to už letos vlastně bylo? – museli hledat.

Jinak vše probíhalo jako obvykle. Jedna z obyvatelek měla problémy s tlakem, ale během týdne se to srovnalo. Jiná měla stále problémy se zuby a nesrovnalo se to za celý měsíc. Znovu začaly biblické hodiny a bohoslužby, vrátila se Edita a znovu začalo cvičení.

Ve stacionáři jsme se postrádali jednu naší stálou klientku. Jejím manžel po amputaci nohy jí nemohl věnovat tolik energie, kolik potřebovala. Rodina jí našla zařízení se stálou péčí. Předpokládali jsme, že už je to natrvalo. Do stacionáře naopak přibyl jeden pán ze sousední obce, chodí však jen 1x týdně.

Na našich cestovatelských přednáškách jsme se tentokrát „vydali“ dosti daleko. Začátkem měsíce to bylo do Kanady, resp. do Vancouveru. Průvodcem nám byl Petr Kopet, který tam už asi 13 let žije.

Toto město je v různých žebříčcích často vyhlašováno jako jedno z nejpříjemnějších míst k životu. Není proto divu, že publikum v Horizontu bylo celkem početné.

Jeho povídání je těžké hodnotit – někdo byl zklamaný, někomu se to líbilo. Pravdou je, že se Petr hodně zaměřoval na to, co se líbí a připadá zajímavé jemu. A to je především příroda a hlavně pozorování zvířat. Historii vzal celkem letmo a velkoměstský život, architekturu atd. skoro pominul. Někomu zase vadilo časté opakování slova „prostě“. Jiným zase připadaly zajímavé jeho úvahy o indiánech, jejich současném životě nebo o různých sociálních problémech, které jsou tam teď aktuální. Asi deset dní po svém vystoupení v Horizontu se Petr vrátil do Kanady. Kdy se asi zase podívá na rodnou hroudu? Připadalo nám, že se mu po ní stýská víc a víc.

Koncem měsíce jsme se „vydali“ úplně na druhou stranu – do Afriky. Letos už podruhé s paní Macháčkovou. Kdo přišel na její vystoupení v květnu, nenechal si ujít pokračování. Také její vystoupení bylo složené ze střípků osobních dojmů, setkání a příhod podaných velmi živou a svěží formou, které dohromady složily barevnou a rozmanitou mozaiku. U ní nám naopak připadalo, že se jí víc a víc stýská po Zimbabwe.

Ale úplně nejzajímavější byla přednáška dr. Secké o Vojtovi Náprstkovi. Věděli jsme dopředu, že to bude stát za to. Paní Secká už u nás předtím dvakrát byla a vždy byla radost ji poslouchat. Na Náprstka je navíc odbornice na slovo vzatá. Ke své hanbě přiznáváme, že jsme o něm skoro nic nevěděli. Mnozí z nás se jistě domnívali, že to byla známý cestovatel, který ze svých cest po světě navozil tolik etnografického materiálu, že z něho udělal muzeum. To je však omyl. Náprstek v Americe sice byl, ale moc tam necestoval, spíš se tam „protloukal“ jak se dalo – měla malý obchod s tiskovinami a „knihovnu“ (polici s knihami, které bylo možné si za pár centů půjčit, což bylo pro čtenáře schůdnější než si knihy kupovat). Do Ameriky se vydal proto, že si začal románek s ženou volných mravů, která se jeho mamince ani za mák nezamlouvala. Maminka tedy Vojtu přestala podporovat načež milenecký párek odjel do Ameriky s nadějí, že se tam uživí lépe. Ale zklamali se. Paní Náprstková se nad synkem smilovala až poté, co mu jeho milá utekla s jeho kamarádem.

Paní Náprstková byla obdivuhodně zdatná obchodnice a podnikatelka. Svého syna po celý život (až na výše zmíněné období) podporovala a on pak z jejích peněz podporoval různé cestovatele, pokrokáře a novátory.

Náprstek tedy nebyl cestovatelem ani obdivovatelem přírodních národů. Byl naopak obdivovatelem moderny a technických novinek. Muzeum začal budovat především jako průmyslové muzeum a sbíral především nejnovější vynálezy jako šicí stroje, kuchyňské roboty, loupače brambor atd. Postupně začal sbírat i památky z cest svých známých a přátel (mimo jiné i E. Holuba). K rozdělení sbírek došlo až za okupace, kdy technické a průmyslové exponáty byly přemístěny a v původní budově zůstaly sbírky od cestovatelů.

Dále jsme se dozvěděli o Náprstkových feministických počinech, mezi které patří především založení Amerického klubu dam, o moderních návrzích, které prosazoval jako pražská radní (např. zavádění veřejných záchodků – byly v nic první a druhá třída, v první třídě byly koberce a polstrovaná prkýnka. Na pořádek dohlížela „starší žena důvěryhodná“, která v případě potřeby přišila knoflík, zašila trhlinku atd. A dozvěděli jsme se i spoustu dalších zajímavých a zábavných věcí, které nám ve škole zatajili, nebo na ně nebyl čas nebo je paní učitelka prostě nevěděla. Znovu jsme se přesvědčili, že pod „drobnohledem“ se může ukázat mimořádně zajímavým i období, které nám ve škole připadalo nudné.

V září ještě musíme zmínit výlet na zámky Zbiroh a Kozel. Počasí nebylo nic moc, ale zámky byly moc hezké a posezení v hospůdce se také všem líbilo. Zapomněli jsme fotoaparát, takže dokumentaci nemáme, ale věřte nám – opravdu jsme tam byli.

Srpen byl poměrně klidný měsíc. Naše obyvatelky jej prožily bez vážnějších komplikací. Někdo byl celý měsíc na chatě, někdo jel s „dětmi“ na v Horizontu. Probíhaly pravidelné letní individuální rozhovory ředitele s obyvatelkami o tom, jak se jim v Horizontu žije. Pečovatelská služba i stacionář probíhaly bez omezení, byť kvůli dovoleným byly nějaké drobné změny v době úkonů. Hledali jsme náhradu za plánovaný odchod Pavly a Kláry a zdálo se, že se nám náhradnice podařilo najít. Prostě vše bylo celkem v klidu. Až tento klid nečekaně rozčísla nemilá událost, která se nám přihodila na výletě.

V tomto měsíci jsme se vydali na zámek Manětín a klášter Plasy. Počasí bylo celkem slušné, i když nešlo o ideální letní den bez mráčku. Na Manětín jsme dorazili později než jsme čekali a ukázalo se, že následující prohlídka je téměř až za hodinu. Tuto hodinu jsme strávili jednak v zámeckém parku, jednak v blízké cukrárně.

Během prohlídky se jedna účastnice výletu dostala do silného stresu, pravděpodobně z neznámého prostředí a lidí. Stres se stupňoval až skončil kolapsem.

Když se po chvilce probrala, vyvedli jsme ji ven a po chvíli přijela sanitka. Podobně neklidná byla už při posledním výletě v červenci. Ale tehdy nebyla celý týden ve své kůži a neklid na výletě jsme přičítali její celkové situaci. Tentokrát však byla celý týden v dobré náladě a ani během výletu (až do prohlídky) byla veselá, usměvavá a celkově dobře naladěná,

Posádka sanitky jí změřila EKG, tlak, puls, cukr atd. Vše podle nich bylo v pořádku, jen hladinu cukru měla dost vysokou. Paní se postupně uklidňovala, byla schopná chodit. Podle lékaře ze sanitky ani podle našeho laického pozorování nebylo potřeba, aby jí sanita převážela k hospitalizaci či dalším vyšetřením do nemocnice. Její předchozí dobrá nálada se jí však nevrátila a byla spíše apatická. Proto jsme ji na prohlídku kláštera Plasy nevzali a raději počkala s doprovodem v parku před klášterem. Bylo jasné, že je to její poslední výlet s námi. Po této opakované zkušenosti bychom si ji s sebou už vzít netroufli. Rodinu jsme o všem telefonicky informovali. Její dcera nám řekla, že od září by měla být umístěna – pravděpodobně nastálo – v zařízení se stálou péčí, neboť její manžel musí jít na delší dobu do nemocnice.

Klášter Plasy je mimořádná památka, kterou každému doporučujeme k navštívení. Z venku sice nevypadá moc vábně, neboť komunistický režim jej nechal ignorantsky chátrat.

Ale prostory uvnitř jsou už většinou zrekonstruované a jsou nesmírně působivé svou mohutností, která se obdivuhodně snoubí s lehkostí. Nepochybujeme, že život v takovém prostředí duši člověka povznáší (když i on sám se přičiní).

Klášter byl postaven v močále. Aby se na něm mohlo stavět, musela být bažina vyztužena 5000 dubovými piloty. Celá stavba je konstruována tak, že přítomnost vody v ní je nezbytná. Je to jako kryptogram zapsáno i v jejích základech („Bez vody se stavba zřítí“). Pro návštěvníky jsou velkou atrakcí i na svou dobu pokrokové splachovací záchody. Ty je však možné pouze s hlédnout, nikoli použít. Nicméně návštěvníci mohou svou potřebu samozřejmě také vykonat, a to na záchodech na naši dobu nijak zvlášť pokrokových, ale také splachovacích a čistých. Po prohlídce kláštera jsme se vydali ještě k nedaleké hrobce knížete Metternicha, kde je také možné si domluvit prohlídku. I přes výše zmíněnou komplikaci se všem výlet líbil a z kláštera jsme byli přímo nadšeni.

Kulturní program Horizontu byl v srpnu trochu chudší než v ostatních měsících. Z promítacích a poslechových akcí si bezpochyby největší zájem udržel dokumentární cyklus o starověkém Egyptě.

A i když byly dovolené v plném proudu, podařilo se nám zajistit dvě „živé“ akce. Obě se vydařily. Ve středu 4.8. k nám přišel dlouholetý včelař pan Milan Veselý. Připravil si „povídání o včelách a medu“. Mluvil velmi zajímavě a srozumitelně a mnozí z nás se konečně dozvěděli o tom, jaký je rozdíl mezi lesním a květovým medem, dozvěděli jsme se o dosti krutém a nekompromisním boji o to, kdo bude v úlu královnou, přestali jsme se s nedůvěrou dívat na med, který cukernatí atd. Pan Veselý mluví srozumitelně, jasně a přirozeně. A hlavně je z jeho slov je znát, že velmi dobře ví o čem mluví a že má tento svůj koníček rád. Účast na přednášce nebyla zrovna valná, ale těch 10 nebo 12 lidí odcházelo spokojených a mnozí si předem asi ani nedokázali představit, jak moc bude přednáška zajímavá.

Ještě musíme podotknout, že pan Veselý je místostarostou Roztok a hlavně je synem jeden klientky stacionáře. Právě díky ní jsme se o něm doszvěděli. Jeho maminka se přednášky zúčastnila a mohla být na syna

oprávněně hrdá. Pan Veselý pak po několika měsících zopakoval své povídání na jednom z tématických večerů dejvického sboru CČSH, kde měl u posluchačů také úspěch – s tím rozdílem, že tam mluvil asi pro 70 lidí.

O týden později přišla naše stará dobrá známá – paní Věra Moosová. Už ani nespočítáme kolikrát jsme ji tu měli. V posledních letech se držíme u jedné její návštěvy za rok. Ta letošní byla věnovaná sopkám. Účast byla slušná, protože pro suchdolské dámy není paní Moosová žádným zajícem v pytli. Víme, že se dobře poslouchá, i když se občas dopustí nějaké nepřesnosti, zkreslení či zjednodušení. Nicméně do Horizontu nechodí žádní akademici a většiny těchto chybiček si ani nevšimnou – a i kdyby, tak jí je rádi odpustí. Naopak všichni ocení jak dokáže mluvit – suverénně a spatra, navzdory tomu, že jí už před pár lety bylo osmdesát a hlavně navzdory tomu, že vůbec nevidí. Přednášky si tedy nemůže znovu přečíst a osvěžit a musí se spoléhat jen na svou paměť – a tu má opravdu fenomenální. Tak snad zase příštím roce na viděnou.

Ještě se musíme velmi pochvalně zmínit o nové kolegyni ze stacionáře – Hance. Po dvou měsících u nás zdomácněla, s klienty stacionáře navázala moc pěkný vztah, všem se dokázala věnovat tak, jak každý potřeboval. Má úžasné nápady na to, co všechno by se klienty dalo dělat a dokáže je pro to nadchnout. Takže např. pánové zde možná poprvé v životě pekli koláč. A nejen to – pečou je pravidelně a dobrovolně a dokonce se na to těší. Lepšího člověka než Hanku jsme pro stacionář získat nemohli.

Bývá to jeden z nejoblíbenějších měsíců v roce – prázdniny, dovolené, léto … Tentokrát se k tomu přidal jeden kaz na kráse a to povodně. Snad celou polovinu měsíce se různých místech republiky (ale i jinde v Evropě) objevovaly přívalové deště, potoky se mělnily v řeky a řeky se vylévaly z břehů. Mnoho lidí přišlo o majetek a několik dokonce o život. Praze se živel letos vyhnul a zneklidňovaly nás jen záběry v televizi a zprávy v tisku.

O prázdninách se nám drobátko omezil provoz – nebyly biblické hodiny, bohoslužby, fyzioterapie a arteterapie. Jen paní doktorka Fořtová nám zůstala věrná a na muzikoterapii docházela i přes léto.

V červenci jsme ji přivítali ještě na jedné akci navíc. Připravila si pro nás přednášku o M.R. Štefánikovi, který měl letos kulaté výročí. Vlastně si tu přednášku nepřipravila pro nás. Už o této osobnosti mnohokrát přednášela, měla připravenou výstavku a přinesla s sebou i nějaké kuriozity – jak už to u ní bývá obvyklé. Tentokrát to byl např. rozhlasový rozhovor s jeho bratrem. Jak už jsme u dr. Fořtové zvyklí, byla přednáška na úrovni. Období v němž Štefánek žil a působil je jejím dominantním zájmem a paní Fořtová i zde zúročila svoje badatelské úsilí, takže přednáška předčila všechny články, které letos Štefánkovo výročí připomínaly.

Tím, kdo nám tento měsíc udělal asi největší radost, byla nová pracovnice Hanka. Její volba ve výběrovém řízení byla opravdu „trefa do černého“. Zpočátku byla snad trochu nervózní, ale brzy u nás zdomácněla a nervozita se rozpustila. S klienty stacionáře navázala úžasný vztah, má přehršle nápadů na různé aktivity a zábavu s klienty. Musíme velmi ocenit to, že o práci i o klientech myslí v souvislostech, dokáže úžasně vystihnout potřeby klientů aniž by jim je „ordinovala“ a rozhodovala za ně atd. Prostě o ní můžeme mluvit jen v superlativech. Kéž by u nás vydržela dlouho.

Elena z Moldávie, o které jsme se zmínili v červnovém zápise se nám také osvědčila. V druhé půlce měsíce už počasí dovolovalo, aby Elena s klientkami stacionáře trávila celé dopoledne na zahrádce.

Co se týče kultury – vzali jsme to tento měsíc pozpátku. Ještě před Štefánikem jsme se dozvěděli něco o hořkém konci Karla Hašlera – pan Ota Novák měl v Horizontu závěrečnou přednášku svého cyklu o tomto velikánu české písničky.

A ještě před tím jsme tu poprvé – a doufáme, že ne naposled – přivítali pana Jana Krejčího a slečnu Zuzanu Krupovou, kteří nám zahráli několik klasických skladeb na piano a housle. Oba působí při dejvickém sboru CČSH. Pan Krejčí byl dříve profesionálním muzikantem, což mu už zdravotní stav nedovoluje, Zuzana se profesionální hudebnicí možná teprve stane. Sehraní jsou výborně a všem zúčastněným se koncert moc líbil. Zuzana s sebou přivedla „třešničku na dortu“ v podobě své kamarádky, která vystoupení doplnila operní árií. Jak jsme už zmínili, byli bychom rádi, kdybychom je tu za rok měli znovu.

Turistická sezóna byla v plném proudu a i my jsme vyrazili na dva výlety. Tentokrát byly oba dva trochu narušené – ten první tím, že byl nevhodně zvolený cíl výletu. Ne že by zámek Blatná nestál za vidění, právě naopak – moc se nám tam líbilo. Chyba byla v tom, že jsme cestu k němu pojali jako polodenní výlet a na to byl přece jen trochu daleko. Měli jsme ho spolu se zámkem v Březnici pojmout jako celodenní výlet, ale co naplat. Také počasí nám nijak zvlášť nepřálo. Aspoň na tu chvíli, kdy jsme se před prohlídkou zámku procházeli parkem, se na nás zasmálo sluníčko. A druhý výlet nám zkomplikovala nemoc Kláry. Šofér jednoho auta za ní musel zaskakovat ve stacionáři a výletu do Dětěnic a Jabkenic s obědem ve středověké krčmě se mohla zúčastnit jen polovina zájemců. O tomto výletu nemůžeme říct nic jiného než jen to, že se všem zúčastněným líbil. Třeba se nám ho za čas podaří uskutečnit i pro ty, kteří o něj stále, ale zúčastnit se nemohli.Důležitější než výlet ale bylo to, že Klářina nemoc naštěstí netrvala dlouho.A tak nám poměrně v poklidu uběhl první prázdninový měsíc. Jen personální situace, která ještě stále nebyla dořešená, nám dělala trochu starosti.

Tento měsíc nezačal právě příjemně. Jedna z pracovnic vybraných na výběrovém řízení v květnu nám den před nástupem (nastoupit měly obě hned na začátku měsíce) napsala, že nenastoupí.

Metoděj skončil s prací u nás koncem května a dovolené začínaly. Jako první se na dovolenou chystala Pavla a to na dva týdny. V závěsu za ní pak další.

Znovu jsme rozjeli pátrací akci po případné nové kolegyni a díky Bohu jsme poměrně rychle našli mladou paní z Moldávie, původním povoláním zdravotní sestru. Domluvili jsme se s ní na léto na zástupy při dovolených s tím, že když se osvědčí a když se ji u nás bude líbit, tak bychom ji poté, co Pavla odejde do důchodu úvazek rozšířili. Už teď můžeme uvést, že se poměrně osvědčila.

Ale výše uvedená zpráva z počátku měsíce nebyla jediným nepříjemným překvapením v červnu. Jednoho krásného dne se dostavily Jitka s Klárou s tím, že dávají výpověď. Jitka ke konci července a Klára chtěla odejít v září. Jitka se chce vrátit domů do Sušice, Kláře se nakumulovaly různé problémy a usoudila, že bude lepší „změnit vzduch“.

Takže následovala další „pátrací akce“. Na inzerát se nám ozvala zájemkyně pro funkci sociální terapeutky. Domluvili jsme se, že spolu začneme od září. Doufejme, že se osvědčí stejně jako Jitka. Na místo pečovatelky se nám ozvaly 3 další zájemkyně z nichž jednu jsme vybrali. Měla by nastoupit k 1. září. Díky Bohu. Snad to se všemi klapne, osvědčí se nám a bude se jim u nás líbit.

V červnu tedy nastoupila jen jedna nová pracovnice a to do stacionáře. Musíme hned napsat, že jsme s ní velmi spokojeni !

„Dobrým holubem“, který se k nám po roční pauze vrátil byla v červnu paní Naďa Karlická. Loni nás vzala na výlet do Japonska. Letos jsme se s ní vydali do Indie. A to dokonce na událost nadmíru slavnostní – na indickou svatbu. Paní Karlická byla v Indii dokonce na dvou svatbách (ani jedna však nebyla její). Pozvala ji tam její indická přítelkyně (se kterou se seznámila v Brazílii). Ke svému povídání promítla efektní fotografie ženicha na slonu, krásně vyzdobeného novomanželského páru, svatebního veselí a slavnostních průvodů. Dozvědí jsme se i spoustu zajímavostí z obřadu, jeho vyjednávání apod. Ještě stále mají velké, ne-li hlavní slovo rodiče mladého páru. Právě oni ženichovi vybírají nevěstu a naopak. Dřív přes jejich volbu a vzájemnou domluvu „nejel vlak“.

I v Indii se však tradiční společnost liberalizuje, a tak mladí mohou volbu rodičů odmítnout – ale maximálně 3x. Dříve navíc ženich nevěstu viděl dokonce až po svatbě – sešli se až na obřad a během něj byla nevěsta zahalená do závoje. „Rozbalit“ ji ženich mohl až po obřadu a pak teprve viděl koho si vzal, resp. kdo mu byl dán.

Teď už si párek smí před svatbou dokonce popovídat – ale jen pod dozorem různých příbuzných. Něco takového si samozřejmě dokážeme jen těžko představit. Nicméně kdo ví – třeba měli a mají indičtí rodiče „šťastnější ruku“ než evropští mladí, kteří se sice vyberou navzájem, před svatbou (když už se k ní rozhodnou) si všecko pořádně „vykouší“ a za pár let se rozvedou a „zkouší“ to znovu s někým jiným.

Podobně jako nám loni Paní Karlická předváděla kimono, přinesla si s sebou letos sárí. Oblékla si ho ještě před začátkem přednášky a strávila v něm celou dobu. Je to oděv velmi pohodlný a příjemný. Nutno podotknout, že minimálně pokud jde o garderobu jsou na tom Indky o mnoho lépe – oblékání sárí je mnohem jednodušší než oblékání kimona. Možná to svědčí i o celé společnosti: uvolněnost sárí v kontrastu s přesností a přísností, možná až strojeností kimona.

Všude na světě patří ke svatebním oslavám i tanec. Paní Karlická nám zatančila pár indických tanečních kroků. Vybavila se na to rytmickými nástroji, které jsou vidět na fotografii níže.

Paní Karlická nám řekla, že se tento rok chystá na Saharu mezi Tuaregy. Doufáme, že se v pořádku vrátí a následně, že se vrátí i k nám na další přednášku. Další „dobrý holub“, který se k nám vrátil – tentokrát nikoli po roce, nýbrž po měsíci – byl pan Ota Novák s dalším pokračováním svého pořadu o Karlu Hašlerovi. Milovníci „hašlerek“ si za ním cestu našli samozřejmě i tentokrát, dokonce jich bylo o pár víc než minule. V červnu proběhlo jedno z našich pravidelných společenských setkání pro seniory a přátelé Horizontu. V červnu to bývá k příležitosti jeho otevření. Letos jsme oslavili už 8. narozeniny Horizontu.

Načasování nebylo nejšťastnější – přišlo mnohem méně lidí než obvykle. Mnozí se omluvili předem, takže jsme nižší účast čekali.

Počasí nám přálo, takže sešlost mohla proběhnout venku. Kolegyně se postaraly o občerstvení. Paní Jurková o zábavné i poučné čtení a pan Petr Srbek o muziku (letos jsme ho tu měli poprvé a doufáme, že ne naposled). O zábavu se spolu s ním starala paní Zemenová, která se předvedla jako šoumenka a tanečnice. Z „oficiálních hostí“ přišel jen bývalý pan starosta Čížek. Součastné osazenstvo radnice se omluvilo. Pan Čížek je věrný návštěvník těchto našich setkání a my jsme tomu rádi. Velmi dobře se s ním spolupracovala a jsme rádi, že jeho odchodem z radnice náš vzájemný kontakt neskončil.

Hanka donesla na arteterapii novou výtvarnou techniku. Je velmi jednoduchá, ale přitom neobyčejně efektní. Na podzim podobným způsobem budou dělat novoroční přáníčka. Domníváme se, že by při otevření „suchoského betléma“ mohly jít dobře na odbyt.

A na konci měsíce k nám přišla Babka Ťapka, aby nám pověděla o své tříměsíční cestě na nový Zéland. Byla to její první větší cesta. Vydala se na ni sama ve svých 73 letech, což je jistě hodné obdivu. Situaci měla usnadněnou tím, že měla dostatek peněz, které získala prodejem bytu. Mohla si tedy hotely domluvit předem, každý den si zašla na večeři atd. Přesto i s dostatkem peněz by mnohý člověk v jejím věku i mnohem mladší raději zůstal doma „za pecí“ (dnes spíše u televize). Babka Ťapka o svém velké cestě napsala knihu, kterou vlastním nákladem vydala a teď si vlastními silami distribuuje. Distribuce spočívá v tom, že objíždí různé seniorské kluby, domovy, knihovny atd. kde o své cestě povídá a čte z ní ukázky. Měla několik rozhlasových vystoupení a má své webové stránky.

Když jsme ji požádali o vystoupení v Horizontu, tak ochotně souhlasila a zařadila nás do svého nabitého programu. Připravila si pro nás vyprávění o tom, jak se na Zéland dostala a pak nám přečetla ukázku o svém výletu vrtulníkem na jedinou činnou sopku, která je přístupná obyčejným smrtelníkům. Povídání bylo doprovázeno promítáním fotek.

Paní Niklová alias Babka Ťapka je původně účetní a tak nám na závěr svého povídání udělala číselný přehled své cesty: kolik hodin strávila ve vlaku, kolik v letadle, kolik nalétala kilometrů atd. Její povídání i čtení se velmi líbilo a tak jsme jednu její knihu pro Horizont koupili a hned v následujících dnech jsme se do ní ve stacionáři pustili.

Uvítali bychom, kdyby se Babka Ťapka vydala na další výlet, aby nám o něm mohla zase přijít vyprávět.

V červnu jsme podnikli dva zajímavé výlety. První směřoval do skanzenu ve Třebízu. Vydali jsme se na něj v době, kdy mnohá místa naší vlasti sužovali povodně. A i my jsme cestou mohli okusit, jaké je to zažít „přívalový déšť“ – naštěstí však jen v autě. Déšť byl tak silný, že jej stěrače nestíhaly stírat a my jsme raději zastavili u krajnice než abychom se řítili do bílého neznáma. Déšť však netrval dlouho a my jsme k cíli své cesty dorazili.

Na tento výlet jsme pozvali stacionář z DpS v Šolínově ulici, se kterým jsme v předchozích měsících udělali výměnnou návštěvu. Jedna z jejich o výletě napsala článek do jejich „domovního“ časopisu, její článek vkládáme do kroniky.

Nemohli jsme však cestovat společně, protože oni museli vyrazit a vrátit se o něco dříve než my. Vyšlo to tak, že oni prohlídku skončili právě tak, abychom my mohli začít. Déšť k nim nebyl tak milosrdný a zastihl je vprostřed prohlídky, která se z velké části odehrává pod širým nebem.

Základem prohlídky je velký statek, který ukazuje, jak se dříve žilo bohatým sedlákům. Pak je k vidění venkovský krámek a sídla nižších sociálních vrstev – ševce, babky kořenářky a krejčího. Krejčovská dílna je v rodném domku spisovatele Václava Beneše Třebízského, jehož tatínek byl krejčí.

Základním poznatkem pro nás bylo, že dříve i bohatí lidé, měli svůj majetek vydřený. Zvládnout tak velké hospodářství v 15 lidech musela být velká dřina. Obhospodařovali 60 hektarů polí, měli hospodu, několik krav, koní, prasat atd.

No a po Vítězném únoru – hádejte jak to s nimi dopadlo? V šedesátých letech se pár nadšenců rozhodlo ruiny statku začít opravovat a výsledkem je krásný skanzen. Mezi jeho zakladatele patřil i tatínek naší průvodkyně – milé paní, která nás kromě výkladu zaujala tím, že své posluchačky oslovovala „ženy“ (např. „Co byste tomu řekly, ženy?“).

Velmi se nám ve skanzenu líbilo a všem jeho návštěvu můžeme doporučit Po prohlídce jsme se šli posilnit do nedaleké kavárny, která je hned vedle palírny likérů, které je zde také možné ochutnat.

Celodenní výlet byl tentokrát reprízou výletu, který jsme podnikli asi před třemi lety – na zámek Jemniště a hrad Český Šternberk. Tenkrát nás bylo jen malinko, protože většina se zalekla velkých veder. Tentokrát hrozil spíš déšť, kterému jsme se skutečně nevyhnuli. Nejdřív nás pěkně pokropil cestou na Jemniště, ale jakmile jsme zaparkovali, déšť ustlal a vysvitlo slunko. A další bouře se přihnala, když jsme se po prohlídce šli posilnit do malebné kavárny, která je v bývalé „kočárově“ (garáži pro kočáry). Tato bouře byla natolik silná, že vyřadila elektřinu v celém objektu, takže nám nemohli ohřát polévku a musili jsme se spokojit s kávou (kterou nám uvařit ještě stačili) a zákusky.

Ještě před prohlídkou jsme si stihli projít parkem, podívat se na klokany, popovídat s papoušky a pohladit lamy. Po prohlídce by to už nešlo. Když déšť zmírnil, vydali se směrem ke Šternberku.

Když jsme tu byli posledně, bylo to v sezóně a hrad byl přeplněný turisty. Tentokrát jsme tu byli téměř sami a průvodkyni jsme měli sami pro sebe, což nám samozřejmě vyhovovalo mnohem lépe. Všichni bili spokojení a cestou domů jsme už plánovali další výlety.

Ano, ještě jsme tam byli – zalezlí za kamny, resp. v teple. Až na samém konci měsíce nás sluníčko začalo váhavě lákat na zahradu, aby nás přesvědčilo, že už skutečně – s měsíčním zpožděním – přišlo jaro.

Dokonce i jedna z našich akcí mohla proběhnout částečně na zahradě. A to akce výrazná a pro nás neobvyklá. Oslovila nás paní učitelka zdejší základní školy Mikoláše Alše s tím, že plánují „projektový den“ při němž žáci budou chodit po Suchdole a vyptávat se různých lidí na to, jak se jim zde žilo a žije a jaký byl Suchdol za jejich mladých let. Čím starší „zpovídaný“ člověk byl, tím lépe. Upozornili jsme, že naše obyvatelky nejsou původem ze Suchdola, ale bylo nám řečeno, že to nevadí. Navíc některé klientky stacionáře ze Suchdola jsou a o účast do zapojení do tohoto projektu jsme požádali jiné „suchdolačky“.

Děti pak příběhy klientů písemně zpracovaly a prezentovaly ve škole před třídními schůzkami. Ptali jsme se našich dam, jaký měly z dětí pocit a všechny se shodly na tom, že veskrze dobrý – děti byly slušné a působily vychovaně. V životních příbězích našich dam (a pána) se setkaly se světem, který si ani nedovedou představit a tak věříme, že i pro ně to bylo zajímavé a přínosné.

Další návštěva, které jsme se tento měsíc dočkaly nebyla dětská – by právě naopak. Ozvaly se nám asistentky z denního stacionáře v Šolínově ulici a požádali nás o návštěvu s tím, že my bychom časem naopak navštívili je. Aby naši i jejich klienti měli srovnání, personál načerpal inspiraci a program se celkově obohatil. A tak k nám jednou odpoledne přijely 4 klientky, jeden klient a 3 asistentky z Dejvic. Upekli jsme jim koláč, oni nám jako dárek přivezli koláž motýla vlastní výroby, který teď zdobí jídelnu. Přivezli nám ukázat fotky z jejich akcí, my jsme jim ukázali naši kroniku a společně jsme si popovídali. Strávili jsme společně pěkné odpoledne a následující měsíc nás měla čekat opačná návštěva.

Pokud jde o naše obyvatelky, tak s potěšením můžeme oznámit, že nejstarší z nich oslavila ve výborné kondici 93 narozeniny. Naši nejmladší obyvatelku naopak trápila vleká viróza, ze které se ne a ne vzpamatovat. A ještě další paní stále sužovaly bolesti páteře. Ke konci měsíce konečně začala docházet na rehabilitaci.

Po narození miminka se k nám opět začala vracet naše stálá rehabilitační pracovnice Edita. Klienti a klienti stacionáře si ji oblíbili a vždy se na ni těšili. Edita sem chodívá i s miminkem, což je pro všechny příjemné oživení. Musíme malou Laurinku pochválit, že je moc hodná, hodně spinká, málo brečí a při cvičení neruší.

Podařilo se nám sehnat na dvd celý seriál o F.L. Věkovi. Domnívali jsme se, že pro generaci našich uživatelů to bude trhák. K našemu překvapení však první díly nevzbudily žádný ohlas a tak jsme s promítáním už dále nepokračovali.

Kulturní program v dubnu byl – domníváme se – celkem bohatý. Kromě obvyklých promítání a reprodukované hudby, arte, muziko a fyzioterapie, jsme tu měli každý týden jednu „živou“ akci.

Jako první k nám v dubnu zavítal mladý klavírista Jan Ross. A dá se říci, že to byl kulturní zlatý hřeb měsíce. Jeho vystoupení nám zprostředkovala paní Lutková. Jde o jednoho z jejích žáků, možná dokonce nejlepšího. Moc toho nenamluvil, působil spíše nesměle – ale hrál krásně ! Dámy poslouchaly se zatajeným dechem a po skončení nechtěly mladíka pustit a skoro se dá říci, že si přídavek vynutily. Doufáme, že to nebyla jeho poslední návštěva u nás.

O týden později přišla slečna Kateřina B., aby nám povídala o Římě, kde strávila celý rok jako au pair. Kateřina je milovaná vnučka jednoho z klientů stacionáře. Hodně nám o ní vyprávěl. Právě on nás přivedl na myšlenku, abychom ji o přednášku požádali. Vyhověla nám ochotně. Je to statečné děvče. Podle toho, co říkala, tak šlo o její první věští veřejné vystoupení (a lidí přišlo opravdu docela dost). Prý byla dost nervózní, ale vůbec to na ní nebylo znát. Naopak mluvila klidně, zřetelně, srozumitelně. Skoro by se dalo říci suverénně. Sám dědeček z toho byl překvapený a samozřejmě hrdý. Její vystoupení jsme stihli jen tak tak, aby si ho mohl vychutnat i on. Bohužel moc dlouho už do stacionáře chodit nemohl.

Kateřina samozřejmě promítala také fotky. Její vyprávění nebylo historickou ani kunsthistorickou přednáškou. Hovořila především o běžném životě současných Italů, tak jak ho poznala ze svého pobytu v rodině (šlo o rodinu z „lepší společnosti“), o jejich životním stylu, přístupu k práci, k dětem apod. Všichni byli s přednáškou spokojeni – nejvíc samozřejmě dědeček přednášející, a věříme, že i jí se u nás líbilo.

Za další týden jsme se vydali ještě mnohem dále a mnohem jižněji. Přišla k nám paní Macháčková, která během svého života strávila několik let v Africe. Byla tam celkem 3x a strávila tam dohromady asi 4 roky. Nejprve byla koncem 60. let asi rok v Etiopii a pak v osmdesátých letech několik let v Zambii a Zimbabwe. Tentokrát mluvila především o tom, jak se tam dostala a o svém kulturním šoku. Žije se tam opravdu hodně jinak.

Z Etiopie nám ukazovala fotografie, z dalších pobytů už měla diapozitivy. Paní Macháčková se dobře poslouchá a zážitku a zkušeností má víc než dost, takže jsme její řeč asi po hodině a půl museli přerušit. Nikoli však ukončit. Domluvili jsme se na pokračování na podzim. Už teď se těšíme.

A na závěr měsíce jsme se podívali do světa umění. Zavedl nás tam pan Josef Adlt, který se léta v uměleckém, konkrétně divadelním, prostředí pohyboval. Mnohé ze známých českých herců mohl osobně poznat, byť ne v dobách jejich největší slávy. Své vystoupení pojal jako osobní vzpomínky na známé prvorepublikové herce. Samozřejmě sem svým tématem přilákal poměrně dost lidí. Spolu s nimi se dohodli, že by nám sehnal na videokazetách nějaké filmy pro pamětníky – jiné než ty notoricky známe, které můžeme vidět každý rok v televizi. A takhle příjemně nám uplynul první jarní měsíc.

Příliš mnoho naléhavějších starostí je příčinou toho, že jsme s kronikou ve značném skluzu. Ale aspoň o měsíc se přiblížíme současnosti následujícím březnovým zápisem.

„My čekali jaro a zatím přišel mráz …“ – tento text známé trampské písně je vhodným úvodem ke kronikovému zápisu o letošním březnu. Skoro se zdálo, že jaro jsme si už letos odbyli v únoru a lednu. Stále byly plískanice, vítr svištěl, bylo mrazivo, obloha šedivá … V první jarní den byla zahrada Horizontu pokrytá čerstvým sněhem.

Venku tedy bylo nevlídno, ale my jsme se snažili, aby tomu uvnitř bylo naopak. Značnou měrou k tomu přispěla naše nová arteterapeutka – výtvarnice Hanka. Už léta v Horizontu masíruje, ale jak se ukázalo je velmi zručná, má množství nápadů a má i odpovídající vzdělání. A navíc je ještě moc milá a sympatická. Poté, co jsme se ke konci února museli rozloučit s Ivou, mohli jsme v březnu naopak klienty stacionáře seznámit s Hankou. Všem se velmi líbila a rychle se s ní sžili. Hned jsme si také začali jejich společnými výrobky Horizont zdobit a zkrášlovat.

Před velikonocemi se ozvala paní učitelka ze ZŠ Bílá a byla se tu seznámit s Hankou i s našimi klienty – chtěli navázat spolupráci v rámci projektu MČ Praha 6 „Veřejná služba“. Přesněji řečeno chtěli realizovat už navázanou spolupráci. Paní učitelka výtvarné výchovy je energická žena a s Hankou si hned padly do oka. Přišla s návrhem, že žáci ve hodině výtvarné výchovy udělají polotovar a klienti stacionáře ho pak v naší „výtvarná dílně“ dotvoří. Šlo o velokonoční dekorace, takže na velikonoce jsme byli připraveni včas.

Samozřejmě tím spolupráce neskončila a my dámy kuly pikle, co jiného by žáci školy v Bílé ulici a uživatelé stacionáře Horizont mohly společně podniknout. O tom však až v příštích měsících.

V březnu začal stacionář navštěvovat nový klient. Rychle u nás zdomácněl, s ostatními se spřátelil a všichni si ho oblíbili. Zapojil se do všech aktivit, včetně těch, kterým se nikdy v životě nevěnoval – výtvarným činnostem a pečení. Je to technik a dokonce CSc. A teď na stará kolena a možná poprvé v životě míchal těsto, vystřihával motýlky, pracoval s keramickou hmotou atd. A všechno ochotně a s vervou.

Pokud jde o obyvatelky Horizontu, tak březen si 3 z nich docela protrpěly. První z nich se začátkem března vrátila z nemocnice. Hodně tam zhubla, přivezla si jakousi vleklou virózu, které se ne a ne zbavit, špatně chodila a de facto nemohla opouštět svůj byt – a i tak jsme měli strach z dalšího pádu. Naštěstí je to realistka, nepřeceňuje se a nepouští do žádných dobrodružství a výletů, na které nestačí. Jen velmi zvolna se začal její stav zlepšovat.

Druhá paní po návratu z nemocnice (po pádu) trpěla velkými bolestmi a také to dlouho trvalo než se její stav začal zlepšovat. Ale aspoň, že u těchto dam se situace zlepšovala. Ale u té třetí tomu bylo naopak. Bolesti páteře se stupňovaly a ona se musela s panem doktorem domluvit na rehabilitaci. Bylo to však na dlouhé lokte a mezi kontaktem s lékaře a termínem vstupního vyšetření uběhl celý měsíc. Takže její podkrovní klauzura, která trvá vlastně od září loňského roku, se nadále prodloužila. Rehabilitace měly začít až v dubnu.

Pokud jde o kulturní vyžití, mělo být mimořádně bohaté, ale nakonec jsme o dvě akce přišli. Marie Jenovéfa Kučerová nám odřekla povídání o Skotsku – snad ne definitivně, nicméně bylo odloženo na neurčito. A děti z MŠ v Gagarinově ulici zase krátce před plánovaným vystoupením k MDŽ ochořely, takže jsme dámám popřály pouze my a to samozřejmě bez básniček, písniček a hlavně bez dětské roztomilosti.

Ale domníváme se, že naši klienti a hosté kulturně nestrádali ( – nebo alespoň nemuseli, pokud se sami nerozhodli sedět doma). Program mohl být tak bohatý také díky podpoře Letiště Praha a.s.

Tento měsíc nás první výlet zavedl tento do Albánie. Tuto málo známou balkánskou zemi se loni v létě rozhodla navštívit skupina kamarádů a dva z nich nám o své cestě povídali. A samozřejmě také promítali fotografie. Albánie nemá u nás zrovna dobrou pověst kvůli nejtvrdšímu komunistickému režimu v Evropě. Byli jsme proto zvědaví jak se tam žije nyní a jak se situace změnila. Balkán je také pověstný svou krásnou přírodou, zvláště horami. Všeho toho jsme se dočkali. Viděli jsme přírodní krásy, stavby za komunismu zakázaných kostelů i chudá obydlí vesnických lidí. Jejich chudoba je pro nás těžko představitelná.

Petr s Milanem se ve vyprávění střídali a doplňovali. Dorazila také jejich kamarádka a spolucestovatelka Dáša, která jejich vyprávění sem tam glosovala. Možné právě kvůli střídání 3 řečníků působilo jejich povídání trošku roztříštěně. Navíc Milan mluvil pro naše starší posluchačky poněkud potichu. Těmito drobnostmi jsme si však nenechali kazit dojem. Celkově to bylo zajímavé. Albánie neleží až zas daleko, ale na základě našich zkušeností je snazší získat někoho, kdo byl na druhém konci světa než někoho, kdo byl v málo známé zemi za humny.

Pak jsme si udělali výlet do Brazílie a to Brazílie historické. Paní Havlínová tam byla už před půl stoletím – v letech 1946-50. I dnes – v době dálkových letů – je to země poměrně málo dostupná – a co teprve tehdy. Povídala jak se tam dostal, ukazovala dobové fotografie, které nás dost překvapily – už tehdy tam stála velkoměsta s mrakodrapy. Přinesla s sebou vekou nástěnnou mapu Jižní Ameriky, povídala nám o tom, jak bydlela u českých emigrantů, o svých výletech a cestách, o své práci atd. Její povídání bylo proloženo hudbou, o kterou se postarala její dcera – nám už dobře známá nevidomá kytaristka Katarína Ludmila. Připravila si písně světoznámého brazilského skladatele. Je sice světoznámý, ale my jsme ho neznali a ke své hanbě jsme jeho jméno stejně zapomněli. Ale písničky to byly pěkné.

Je obdivuhodné, jak se Ludmila dokázala vypořádat se svým handicapem. Umí toho daleko víc než většina zdravých lidí. Obdiv vůči ní jsme už v kronice vyjadřovali. Teť tu musíme vyseknout poklonu její mamince. Je jí už přes devadesát, ale jak je vitální a jak to má v hlavě srovnané ! Mluvila z patra, bez čtení, jen některé faktografické údaje měla poznamenané. Povídání měla krásně přehledně připravené, hlas zřetelný a silný, nepřeskakovala z tématu na téma, neodbíhala atd. Byla radost ji poslouchat. Navíc s sebou přinesla výstavku památek a suvenýrů z Brazílie.

Zájem o její přednášku byl veliký a všichni z ní byli nadšení. Každému z nás přinesla brožurku o Brazílii, pro kterou byla kvůli nám na Brazilské ambasádě. Byla to velmi vydařená akce.

Paní Pokorná, která se příležitostně účastní našich akcí, jednou přišla s tím, že se zná s manžely Jurkovičovými. Pavel Jurkovič je známý skladatel, zpěvák, hudební pedagog a instrumentalista. Ve svém oboru je skutečně veličina. Paní Pokorná se mu zmínila o Horizontu a on projevil ochotu k nám přijít. Jako téma svého povídání si vybral „Jarní motivy v lidové kultuře“. Přinesl s sebou několik cédéček, která nahrál. Šlo většinou o jeho úpravy lidových písní, často s dětským sborem.

Bohužel o jeho vystoupení nemůžeme nic moc říci než, že se účastníkům líbilo. Sál byl plný do posledního místečka. Možná právě kvůli mnoha lidem a poněkud vydýchanému vzduchu se udělalo panu Kischovi špatně. Musel na vzduch, čekali jsme co a jak, zda se to zlepší nebo pojedeme k doktorce. Nakonec se to sice zlepšilo, ale pan Kisch se na přednášku nechtěl vracet a raději zvolil dřívější návrat domů. Tak jsme ho odvezli a zpět jsme se vrátili až na samý konec pořadu. Reakce posluchačů nás nenechaly na pochybách, že se odpoledne vydařilo.

A po cestování a kultuře nás na závěr čekala trocha vzdělání. Přišel pan ing. Tomáš Sychra s přednáškou na zajímavé téma – o bylinkách. Lidí přišlo dost – aby ne, když na Suchdole má skoro každý zahrádku. Přednáška začala trochu rozpačitě, neboť pan Sychra si spletl hodinu začátku a přijel asi o půl hodiny později. Ale vše zachránil, posluchačky zaujal. Došlo i na ochutnávku – přivezl s sebou čerstvý celer (či co to bylo) o který se s námi podělil, takže přednášku chvílemi rušilo chroupání posluchaček. Kromě byli se zmínil i o homeopatii, kterou se také zabývá, a vůbec o všem možném. Myslíme, že většina posluchaček odcházela spokojených, i když některé možná čekaly, že se dozví, která bylinka vyléčí ten jejich neduh.

Této měsíc se nám křížila arteterapie s dokumentárními odpoledni. Obojí je u klientů stacionáře docela oblíbené, na dokumentární odpoledne chodí i některé obyvatelky a lidé z terénu. Od příštího měsíce jsme se rozhodli dokumenty přesunout na čtvrtek, protože Hanka jindy než v pondělí

Únor bílý – pole sílí. Jestli tato pranostika ještě stále platí, tak se máme na co těšit. Sněhu bylo požehnaně a po poměrně suchém lednu to bylo nečekané. A také nepříjemné. Sníh přišel až někdy v druhé půlce měsíce, kdy už je celý organismus nastavený na jaro, lidé vyhlížení sluníčko a oteplení. A místo toho přituhlo a dennodenně jsme museli odklízet sníh, obloha byla zamračená a ulicemi svištěl vítr a vločky. Celkově bylo velmi nevlídno. Snad tedy aspoň chleba bude dost.

Po delší době se nám o vzrušení postarala jedna z obyvatelek. Chybami se prý člověk učí, ale této dámě se to v jistém ohledu nedaří. Nedokázala se zbavit jednoho zlozvyku – stále nechává klíče v zámku. Přitom se jí to už minimálně jednou nevyplatilo. A tentokrát to bylo podobné. Upadla a když jsme ji sháněli, tak měla zamčeno a klíč v zámku. Takže nezbylo než zavolat záchranku spolu s hasiči, kteří zámek vylomili. Milá paní byla zle potlučená, ale naštěstí neměla žádné otevřené rány. Samozřejmě jsme se báli zlomenin a proto ji sanitka odvezla do nemocnice, kde se na ní pod rentgenem podívali a zjistili, že zlomeniny nemá žádné a poslali nám ji zpět. Ale bolesti měla velké. Trvalo to asi dva týdny než polevily a ona mohla zase začít chodit mezi lidi.

Z dopisu našeho adoptivního „synka“ Ibmrahima Sentamu jsme se dozvěděli, že naši podporu ve studiu už nepotřebuje. Školu dodělal a už má práci, což nás velmi potěšilo. V tomto dopise nás vybízel i k tomu, abychom s podporou dětí ze 3. světa pokračovali a umožnili vzdělání dalšímu dítku. Všichni zainteresovaní se shodli na tom, že v adopci na dálku chtějí pokračovat. Společně jsme si tentokrát „synka“ z Indie. Jmenuje se Selva Kumar. Jeho rodiče pracují jako námezdní dělníci, tatínek je navíc HIV pozitivní, což ho v práci značně limituje. Studium by tedy svému synovi dopřát nemohli.

S ohledem na věk adoptivních „rodičů“ (či spíš babiček) jsme si vybrali nejstarší „dítě“ z nabídky. Je mu 15 let a chce být učitelem. Rádi bychom ho doprovodili aspoň k absolvování střední školy.

V únoru jsme se museli rozloučit s Ivou, která dělala ve stacionáři s klienty arteterapii. Kvůli stálému zaměstnání už k nám nemohla docházet. Všechny nás to mrzelo. Pro Ivu bylo působení ve stacionáři nová a zajímavá zkušenost. Říkala, že i na ni to působilo „terapeuticky“ a i když sem někdy šla poněkud mrzutá, s hlavou plnou starostí apod., tak se jí při práci s klienty ulevilo a odcházela v o poznání lepší náladě. Klienty si oblíbila a oni jí také a vždy se na ni těšili. Ale to je život. Začali jsme hledat někoho dalšího, kdo by s výtvarnými činnostmi ve stacionáři pokračoval. A díky Bohu a Kláře (kterou to napadalo) jsme poměrně brzo našli. Ale o tom až v březnové kronice. Teď ještě snímků s Ivou.

V posledním loňském zpravodaji MČ Praha-Suchdol jsme nabízeli místním seniorům kurs angličtiny pro seniory – začátečníky. Pár zájemkyň se opravdu našlo, jedna z nich dojíždí dokonce z Dejvic. V druhé polovině února jsme kurs spustili. Vede jej Metoděj, který se vždy odpoledne věnuje klientům stacionáře. Kurs probíhá ve středu. Účastnice jsou spokojené a po několika zkušebních hodinách projevily zájem o pokračování.

Jinak probíhal únor poměrně poklidně a bez věších změn. Měli jsme tu mít tři koncerty a jednu přednášku. Paní Škampová – naše snad nejoblíbenější interpretka a hudební stálice . musela svůj koncert pro nemoc zrušit. Nešlo o žádnou banalitu, ale už ji z nemocnice propustili a podle posledních zpráv zase hraje, i když se musí šetřit. Doufáme, že časem přijde i k nám.

Po delší pauze nám přišli zahrát a zazpívat manželé Markéta a Petr Lutkovi. Koncert byl hezký a lidí na něj přišlo docela dost. Hráli opět své vlastní písně a také všem známé lidovky. Ty si spolu s nimi zazpívaly i všechny zúčastněné dámy. Předběžně jsme si domluvili ještě nějaký podzimní nebo adventní koncert. Lutkovi nám tu nechali svoje 2 CD, takže se můžeme těšit, že si je pustíme příští měsíc na hudební kavárně.

Nejvíce si koncert užila jedna klientka PS z terénu. Stihla nejen poslouchat a zpívat, ale i plést ponožky. Přišla o něco dříve. Dala si kafe a vytáhla pletení. Domnívali jsme se, že to po začátku koncertu schová, ale ani jí to nenapadlo. Štrikovala klidně dál a vůbec se nezdálo, že by si koncert užila méně než ostatní, i když ho trávila pracovně.

Následující týden – také po roční pauze – jsme tu mohli uvítat paní Zdenu Mudrovou, členku orchestru státní opery. Oba zmíněné koncerty jsme pro místní seniory mohli uspořádat díky podpoře Letiště Praha. Paní Mudrová zahrála směsku klasiky. Běhala od houslí k pianu, u kterého někdy i zpívala. Kromě klasických skladeb zahrála i několik evergreenů, které si dámy a pánové mohli zazpívat spolu s ní. A když skončila „tou naší písničkou českou“, většina očí ve společenské místnosti se leskla.

Hudby se týkala i únorová přednáška. Lucie Berná z Institutu Bohuslava Martinů byla tak hodná a přišla nám popovídat o životě a díle svého oblíbence. Ke svému povídání měla připravenou prezentaci, kterou nám promítla. Všem zúčastněným přinesla 2 pohlednice, které Institut BM vydal. Na jednom byl hudební velikán v dětské věku, kdy vypadal jako roztomilá holčička s dlouhými vlásky, na druhé byl v nejlepších letech a všem přítomným dámám se až zatajil dech, jaký to byl hezký chlap.

Dozvěděli jsem se o jeho životě ve Francii, USA i Švýcarsku, o jeho manželství a přátelstvích, o úraze hlavy, o přenesení jeho ostatků do vlasti a spoustu dalších zajímavých informací. Ale neposlouchali jsme jen Lucii, nýbrž přímo i mistra, totiž jeho hudbu. Lucie vybrala několik hudebních ukázek, které jí jsou blízké a o nichž se domnívala, že by se mohly líbit i posluchačkám. A líbily se, stejně jako celá přednáška. Děkujeme Lucii, že nám umožnila strávit příjemné odpoledne v přítomnosti jednoho z našich velkých krajanů.

Měli jsme tu ještě jednu neveřejnou „přednášku“. Jeden zklientů stacionáře projevil zájem popovídat ostatním o svém celoživotním koníčku – astronomii. Přivezl si na to několik velkých knih plných fotografií. Věděli jsme, že není v takové kondici, aby mohl mluvit k veřejnosti. Ale strávili jsme s ostatními klienty stacionáře několik odpolední prohlížením jeho knížek a povídáním o hvězdách a vesmíru. A „přednáčenící“ se přitom neustále vracel k svému oblíbenému tématu – přistání Američanů na Měsíci.

Ve videokavárně jsme tentokrát sáhli po „Perličkách na dně“, ale bylo to „sáhnutí vedle“. Domnívali jsme se, že tento přes 40 let starý film by mohl zaujmout. Zaujal i nezaujal. Lidí na něj přišlo dost, ale zároveň všichni odešli před koncem. Snad budeme mít příští měsíc při výběru šťastnější