Únor bílý, pole sílí.

Letos se pole posilovala hlavně koncem měsíce. Poslední únorový víkend napadlo snad 30 centimetrů sněhu. Službu měla tento víkend Táňa a musela, chuděra, odklidit pěkných pár metráků sněhu. Sníh padal a padal a ona musela ohazovat a odhazovat. Nevděčného úkolu se zhostila s poctivostí sobě vlastní a když jsme v pondělí ráno přišli do práce, byl chodník vzorně uklizený.

Po této sněhové nadílce hned přišla obleva a téměř celý následující týden bylo nad nulou. Hodně sněhu tedy odtálo a chodníky oschly. Nahrnuté hromady sněhu se každý den zřetelně zmenšovaly, ale přesto jsme do března vstoupili s hromádkou sněhu na každém rohu.

Díky sněhu se v naší pečovatelské službě prudce zvedl zájem o nákupy.

Kvůli počasí jsme se leckdy nemohli vydat na obvyklou procházku a museli jsme si na polední siestu najít jinou zábavu.

 Ve stacionáři došlo ke smutné události. Jeden z klientů zde upadl a zlomil si nohu. Ačkoli upadl doma už mockrát a ve stacionáři poprvé, shodou okolností to bylo právě zde, kde při pádu došlo ke zranění.  Přes veškerou naši snahu nelze takovým nehodám úplně zabránit, pokud chceme dopřát klientům určitou míru samostatnosti. Samozřejmě jsme hned nechali zavolat sanitku a personál ho doprovodil do nemocnice a byl s ním do té doby než bylo definitivně rozhodnuto o hospitalizaci. Následně jsme informovali rodinu. Zdálo se, že se ani nediví. Počítali s tím, že dřív nebo později k něčemu takovému dojde.

Tentýž měsíc jiná klientka odešla do rezidenčního zařízení.

 Znamená to, že stacionář se nám v posledních měsících poměrně vylidnil. Nabízíme tedy volná místa. Nejprve prostřednictvím letáků v čekárnách místních lékařů. Když se nikdo neozve, budeme s propagací expandovat do větší vzdálenosti.

Dočkali jsme se v tomto měsíci dvou návštěv – byla tu paní na praxi v rámci rekvalifikačního kursu. Strávila s námi týden a mohla se seznámit s oběma službami, které poskytujeme. A byli zde na exkursi 4 studenti HTF.

 Tři obyvatelky se zotavovaly po pádu. Tolik „padavek“ jsme tu najednou snad ještě neměli. Každá měla jiné následky – jedna velké naraženiny na zádech. Druhá pohmožděninu na noze, která se časem otevřela. A třetí brýlový hematom lidově zvaný monokl.  Naštěstí se všem třem ke konci měsíce ulevilo, ale na úplné uzdravení si budou muset počkat do března.

Ale nejen klienti padají. Koncem měsíce upadla při venčení psa i naše obětavá kolegyně. Shodou okolností měla následující den zastoupit jinkou kolegyni, která si chtěla vzít den dovolené. Se zlomeným kotníkem se ale do práce jít nedám, takže musela změnit plány a do práce přece jen jít.“

„Zlomená“ kolegyně už je po operaci. 1. března se vrátila domů. Přejeme ji, aby rekonvalescence proběhla co možná rychle a bezbolestně a hlavně bez následků.

 V únoru oslavila narozeniny – snad můžeme prozradit, že 89. – jedna z obyvatelek. Klasicky si pro ostatní připravila pohoštění – pro externisty na oběd, pro obyvatelky na biblickou hodinu.

Přejeme jí co nejvíc dalších narozenin v dosavadní kondici.

 Z plánovaných kulturních tří kulturních akcí se uskutečnili pouze dvě. Přednáška o „zelených potravinách“ se nemohla uskutečnit pro nemoc lektorky. K onemocnění došlo těsně před přednáškou, takže jsme nestihli po okolí rozvěsit, že se akce nekoná. Zájemcům, kteří přišli, jsme tedy aspoň promítli film, který v posledním roce vzbudil celkem značný ohlas publika – francouzský film Nedotknutelní. Ty, kterých jsme se stihli zeptat, celkem zaujal. 

Další dvě akce proběhly podle plánu a povedly se.  Jan Rossa je prozatím – a doufejme, že tomu tak zůstane i nadále – naším každoročním hostem. Hrál nám zde už asi po čtvrté nebo po páté. Pro naše stálé návštěvnice je zárukou kvality a právě na jejich doporučení přišlo několik dam, které sem obvykle nechodí. Domníváme se, že odcházely spokojené a je pravděpodobné, že pokud sem pan Rossa příští rok opět zavítá, nenechají si jeho koncert ujít.  Hrál své vlastní skladby z připravované desky, ale i klasiku. Vše se neslo v romantické a zasněné náladě a na vysoké umělecké úrovni a přítomným dámám vlhly oči.  Byl zde (kromě vystupujícího) jen jediný muž – pan Sedláček, který nám tu sám hrál minulý měsíc. Po skončení koncertu se nechal slyšet, že teď, když byl konfrontován s takovým profesionálním výkonem, nám tu už nikdy hrát nebude. Doufáme, že to není pravda a že nám tu zase po roce zahrají oba. Po skončení koncertu zůstali oba pánové chvíli v družné zábavě, hovoříce o svých učitelích a vzorech.

 Svou premiéru si u nás odbyl Tomáš Denk, odborník na reprodukční technologie dobytka. O tomto zajímavém oboru však u nás nemluvil. Přišel, aby se s námi podělil o své zážitky z půlročního studijního pobytu v dánské Kodani. Byl tam v rámci výměnného studijního programu Erasmus, který si nemohl vynachválit.  Ačkoli chtěl původně jet do některé z větších skandinávských zemí, svého pobytu v Dánsku nelituje. Za půl roku se toho dá o hostitelské zemi a jejích obyvatelích dozvědět hodně. Někteří přítomní v Dánsku také byli, ale před dávnými lety. V debatě mohli srovnávat jak se země a její obyvatelé změnili. Je např. zajímavé, že vyhlášená dánská vášeň pro městskou cyklistiku není nic spontánního, přirozeného a odvěkého, nýbrž je výsledkem cíleného úsilí tamních představitelů státní a regionální politiky. Šlo vlastně o řešení podobné situace, jaká je teď v Praze – zahlcení města auty a pohodlnost obyvatel. Podařilo se jim to změnit tak, že mohou celé Evropě sloužit za vzor. A podobných zajímavostí jsme slyšeli mnoho.

 Doporučili jsme Tomášovi, že by zase měl někam vycestovat, aby nám o tom mohl přijít vyprávět. Netvářil se, že by byl proti. Ale vzhledem k tomu, že má doma ženu a dvouletého mrňouse, ke kterému záhy přibude další, to na větší cesty v dohledné době nevypadá. Bylo by to ostatně dosti sobecké vůči manželce.

Nicméně jsme se s ním loučili slovem „na shledanou“ a myslíme to vážně.

 V  tomto měsíci jsme začali spřádat plány se slečnou, které se s námi spojila jakožto koordinátora mezinárodního studentského projetu AIESEC. Vypadá to, že by u nás v březnu mohl přednášet nějaký zahraniční student o své vlasti, což by bylo přece jen něco jiného, než když o cizích krajích mluví turista nebo cestovatel. Doufejme tedy, že to vyjde a že to bude stát za to.

Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.

A nejen dvůr,ale i široké daleké okolí. Neměli jsme dosud žádnou hezkou fotku Horizontu, přikrytého „bílým závojem“, tak jsme hned využili příležitosti.

Vypadalo to velmi půvabně, ale my senioři, si sněhu už skutečně nedokážeme užít. Líbí se nám tak na obrázcích Josefa Lady, ve vlastních vzpomínkách, maximálně při pohledu z okna, když víme, že ven nemusíme. Jen nejzdatnější jedinci se vydávali na obvyklé polední procházky. Připomínali při tom polární výpravu nebo výjev z Mrazíka. Jen místo legendárních „sáněk – samochodek“ měli vozík na ruční pohon.

Vraceli jsme se ale čím dál zmrzlejší ačkoli jsme dobu procházek  čím díl víc zkracovali.  Bylo sice příjemné vyjít z rozehřátého Horizontu na čerstvý vzduch. Ale po pár minutách ten vzduch už nebyl ani tak čerstvý, jako spíš mrazivý. Zvlášť jedna z nás se vracela hodně prokřehlá. Sice na procházku vždy chtěla, ale nedařilo se odhadnout dobu, kdy se do ní dá zima. Právě s ohledem na ni jsme pro stále častěji od procházky upouštěli. Zůstávali jsme v teple a v křesílkách snili o jaru.

To na sebe nedalo dlouho čekat – v poslední třetině ledna nastala rychlá obleva, teploty vyšplhaly téměř k deseti stupňům. Ale tuto změnu provázel takový vítr, že jsme stejně zůstávali raději „za pecí“

Koncem měsíce jedna z obyvatelek ve svém bytě zakopla a spadla.  Naštěstí tak šikovně, že si nic nelomila. Ale i pohmožděniny jsou v 90ti letech značnou komplikací. Měla velké bolesti a potřebovala pomoci mnohem více než jindy. Proto u ní několik dní zůstala dcera, která se o ní obětavě starala.

Stacionář se nám celkem vylidnil – 3 klienti byli nemocní, každý zůstal doma 2 – 3 týdny. Některé dny tu byly tedy jen 2-3 klientky a jednou dokonce jedna. Mělo to své výhody. Pracovníci se jim mohli věnovat více individuálně, což bylo zvláště u klientů, kteří se mohou hůře zapojit do kolektivního dění, velký význam. Zvláště jedna z nich si chvíle, kdy jí kolegyně mohly věnovat plnou pozornost vyloženě užívala.

Ale i když nás tu bylo jen pár, nezaháleli jsme a dámy – inspirovány zvláště Hankou – využívaly čas tvořivě.

Mirka zase spojila své estetické cítění a kreativitu s přípravou svačin, takže každá svačinka vypadala téměř jako umělecké dílo. Vzorem jí je asi Arcimboldo.

V lednu jsme se dočkali i dvou kulturních akcí.

Začali jsme cestou do Indie. Pan docent Beneš, který bydlí zde na Suchdole, tam byl třikrát. 2x na delším pracovním pobytu a jednou, před poměrně krátkou dobou tam byl na dlouhé a náročné „dovolené“. Vždy tam byl s manželkou a i k nám přišli oba společně.

Pan Beneš řekl něco podobného, co jsme tu už slyšeli od jiných cestovatelů  – Indie (potažmo jiné exotické krajiny) je natolik jiná, že k ní nemůže zůstat člověk vlažný. Buď ji miluje a je jí fascinován nebo vůči ní má averzi. Benešovi patří do první kategorie. Po návratu z první cesty udržoval kontakty s místními indickými studenty. Podporoval je, scházeli se a našel mezi nimi mnoho přátel. S některými je v kontaktu dosud, stejně jako kolegy ze svých pracovních pobytů v Indii.

Mezi všemi třemi pobyty byl mnohaletý odstup a mohl tedy sledovat její vývoj ze zaostalé rozvojové země v jednu z nejdynamičtějších společností a ekonomik. Přinesli s sebou množství fotek, zvláště ze své poslední cesty, která se odehrála už v éře digitální fotografie.   Jejich povídání i obrazový doprovod byl zajímavý, a když jsme po půldruhé hodině museli jejich povídání ukončit, setkali jsme se s nelibostí publika. Uklidnili jsme je až slibem, že sem manželé Benešovi pozveme časem znovu. Ti jsou k tomu naštěstí svolní. Takže na viděnou.

O týden později jsme tu měli dalšího premiérového vystupujícího. Byl jím ing. Sedláček, kterého nám doporučila jedna z dejvických návštěvnic našich akcí. Domluvili jsme se s ním na tom, že zahraje melodie, které mají senioři většinou rádi a znají je z dob svého mládí. Tak jsme i koncert nazvali. Základem koncertu opravdu byly melodie ze 40. – 50. let, kterým přítomné spolehlivě dojal a zpívali či pobrukovali si je s sebou.

Pan Sedláček však zabrousil i do novějších časů.  To však vůbec nevadilo a dramaturgii koncertu to nijak nenarušilo. Zahrál např. něco od Beatles nebo tklivou melodii Enia Morriconeho z filmu Tenkrát na západě. Došlo i na hudební hádanky a pokud si pamatujeme, tak žádná nezůstala neuhodnuta. I s panem Sedláčkem jsme se loučili slovem „na shledanou“ a doufáme, že to nebyla jen fráze.

A na závěr měsíce jsem si udělali rekapitulaci to, co jsme v Horizontu prožili a promítli jsme si fotografie z období červenec až prosinec 2012. Sešlo se nás tu na tomto „fotoodpoledni“ asi 15. Hodně jsme toho zapomněli, především jména téměř všech vystupujících a cíle téměř všech výletů. Ale i když vymizela jména, dojmy snad nikoli a tímto promítáním jsme se je pokusili poněkud oprášit. Zájemci si také mohli říci, které fotky chtějí pro sebe vyvolat.

V prosinci jsme se snažili, aby se nám dostalo do krve změny, na kterých jsme se domluvili v pečovatelské službě. Jde především o nové přerozdělení „klíčových“ klientů a změny ve vedení dokumentace a v pracovní náplni sociální pracovnice. Ještě v prosinci jsme si na jedné poradě předváděli, kdo co jak o kom nově zapsal. Hanka pro nás připravila materiál o vedení dokumentace s ohledem na formulaci osobních cílů a rozlišením toho, co do dokumentace patří a co ne, co osobním cílem je a co není. Asi nám nějaký čas potrvá než si všichni pravidelné doplňování dokumentace osvojíme a budeme na ně pravidelně pamatovat. Ale naštěstí máme kolegyni, o které nepochybujeme, že nám to bude připomínat a v dobrém slova smyslu popohánět. Zatím je to jen takový rozjezd. Naplno bychom se do toho měli pustit od nového roku.

Pečovatelky dostaly služební mobilní telefony. Předpoklad je takový, že by jim to mělo usnadnit řešení situací, kdy při rozvozu obědů klient neotvírá a je třeba mu zavolat nebo když chce klient nahlásit změnu v obědech, obědy odhlásit nebo přihlásit. Dosud všechny tyto informace šly přes Horizont. Od nového roku by klienti měli volat přímo pečovatelkám do terénu. Mělo by to ulevit i kolegyním ve stacionáři, aby podobné informace nemuseli přebírat a předávat je kolegyním z PS.

Nový klient stacionáře si na nás snad pomalu začal zvykat. Řekl, že docházení do stacionáře chce zachovat ve stávajícím rozsahu. Více se také zapojoval do hovoru (nikoli do aktivizačních programů, do kterých ho samozřejmě nenutíme). Také ostatní na něj reagují dobře. Zvláště s některými ho hodně spojuje společný smysl pro humor.

Ani přicházející zima nás neodradila od pravidelných procházek. Zvláště když počasí připomínalo spíš podzim nebo jaro. I když nás neodradilo počasí, přesto jsme museli s procházení zvolnit. Z provozních důvodů, resp. proto, abychom mohli začínat dříve s poradou, jsme začali vynechávat procházky ve středu. Jinak ale chodíme poctivě každý den, pokud zrovna nepadají trakaře. Když je velká zima, tak někdo sice dá přednost křeslu u kamen, ale někteří jdou vždy.

V prosince jsem stihli jednu přednášku a dva koncerty. Přednáška byla z volného cyklu portrétů českých velikánů v podání dr. Zlaty Fořtové. Tentokrát nám připomněla básníka novináře a překladatele J.V. Sládka, od jehož smrti uběhlo letos 100 let. Paní Fořtová nám přiměla jeho pohnutý osud bolestně poznamenaný dlouhodobou vážnou nemocí. Velkou část svého povídání věnovala jeho dílu, ze kterého zdůraznila především překlady Shakespearových dramat. Pro většinu z nás je básníkem jedné básně a to „Křišťálové studánky“. Je to škoda a skoro ostuda. Díky přednášce pí. Fořtové jsme ji mohli aspoň trochu odčinit. Kéž by nám z toho zůstalo v paměti víc než ze školních škamen. Součástí přednášky byla i výstavka fotografií, které nám Sládka, jeho život, rodinu, ale i jeho nemoc přiblížily. Dochovalo se dost fotek z doby, kdy byl nemocí už hodně poznamenaný. Došlo i na audioukázky recitace Sládkovy poezie.

Když se pořádá koncert v prosinci, je těžké vyhnout se vánočním tématům. Oba prosincové koncerty v Horizontu  nebyly výjimkou a přívlastek „adventní“ si plně zaslouží. Oba soubory už známe z předchozích let, takže je můžeme doplnit i adjektivem „tradiční“.

První tradiční adventní koncert tu měli vedoucí pionýrského oddílu Kočovníci. Vystupovali titíž účinkující jako v minulém roce a hráli i podobný repertoár – tradiční české koledy. A hráli je dobře. Oba mladíci jsou zdatní kytaristé a koledy, které jsou krásné samy o sobě ještě ozdobili různým vybrnkáváním. Publikum bylo spíše méně početné, ale spokojené. Dámy se často ke zpěvu přidávaly a jistě by byly rády, kdyby Kočovníci připutovali příští rok zase.

Poslední týden před vánočními svátky byl opravdu nabitý. Byli jsme na výletě, pak byla besídka a nakonec ještě koncert.

Cíl výletu tentokrát určil jeden klient stacionáře. Zmínil se Hance, že by rád do chrámu sv. Víta na Hrad. Usoudili jsme, že toto přání mu můžeme splnit a nabídli jsme to i ostatním a pár lidí se přihlásilo.  Počasí nebylo úplně vánoční. Navíc nastaly drobné komplikace. Někdo se např. musel opojit o něco dřív atd. Přesto si snad většina účastníků výlet užila.

Následující den byla besídka.  Opět přišly děti z MŠ  U lesa. Hostům popřál i pan starosta. Místo paní Jurkové, která se právě vracela z Izraele, sem přišel farář dejvického sboru CČSH Lukáš Volkman. Paní Jurková si je vědoma, že většina účastníků našich setkáních není věřících v křesťanském smyslu a připravuje si proslovy s ohledem na to. Lukáš se svou promluvou trefil do „vkusu“ věřícím, tj. především obyvatelkám Horizontu. Jejím tématem byla symbolika světla a adventního věnce. Pro ostatní to mohlo alespoň být svědectvím o křesťanské  víře, snad i impulsem k zamyšlení. A pak už byla volná zábava. 

Týž den jsme rozdávali vánoční dárky klientům stacionáře. Základem vánočního balíčku byl kalendář na příští rok s fotografiemi z dění ve stacionáři v tomto roce. Opět ho udělala Hanka a opět se jí moc povedl a klienti z něj měli očividnou radost.

Obyvatelky a klienti PS si na vánoční balíčky museli počkat do pátku. Drobné keramické dárečky pro klienty PS už po čtvrté vyrobili klienti SDM Sedlec. O PF se letos postarala také Hanka.

Posledním letošním kulturním počinem byl koncert příležitostného souboru Vichr z hor. Už u nás „příležitostně“ hráli asi po čtvrté. Nepřekvapivě šlo o koledy a písně s vánoční tématikou poskládané do pásma propojeného komentářem. Vystoupení se – jako vždy –  moc líbilo a tak doufáme, že nejpozději za rok na shledanou.

V pátek jsme do Horizontu dovezli betlémské světlo a s ním i vánoční klid a pokoj. Ve svátečních dnech nad klidem a bezpečím bděli naše pohotovostní dobrovolnice. Pro obyvatelky, které nikam neodjížděly uspořádala na Štědrý den odpoledne malé posezení Monika.

V pracovních dnech tu byl vždy někdo ze stálého personálu a o silvestrovské posezení se postarala Vlasta. Spolu s ní se tu sešly všechny obyvatelky. Proseděly, projedly, propily a propovídaly spolu skoro půl třetí hodiny. Pak se rozešli do svých bytů a tím pro Horizont skončil rok 2012.

Kéž by Bůh dal, aby ten nacházející nebyl horší, v ideálním případě třeba i o malinko lepší.

Po zmrzlém konci října přišel poměrně mírný listopad. Připadá nám, že utekl nějak moc rychle.

Ve všech službách, které poskytujeme se nám objevily nové tváře.

Do Horizontu se už definitivně nastěhovala nová obyvatelka. Stěhování je náročné pro každého, natož pro staršího člověka, navíc oslabeného dlouhodobou nemocí. Není proto divu, že paní byla velmi unavená. Navíc nastala komplikace, že stěhovací firma jí se nedokázala nastěhovat 2 kusy jejího původního nábytku a paní si musela koupit novou knihovnu. Naštěstí má celkem dost známých. Zvláště jeden mladík jí velmi pomohl. Zabydlování jí trvalo necelé 2 týdeny.V posledním listopadovém týdnu už byla na biblické hodině i na jedné přednášce. Doufáme, že se tu bude cítit dobře a rychle se sžije s dalšími obyvatelkami i personálem.

Do stacionáře začal chodit nový klient. Nevíme zatím, jak dlouho sem bude docházet. Zatím se zdá, že hlavní zájem na jeho návštěvách má jeho rodina a on sám sem chodit zas tak moc netouží. To bychom nechtěli a rozhodně bychom ho rádi podpořili v tom, aby si svobodně vybral a využívání stacionáře případně odmítl. Nechceme, aby sem lidé chodili z donucení, jen proto, že to chtějí u nich doma. Zatím tedy považujeme jeho docházku za zkoušku. Až si více vyzkouší, co od stacionáře, personálu i ostatních klientů může čekat, tak ať se sám rozhodne. Bylo by to škoda – je to celkem vtipný chlapík a vypadá to, že ostatní klienti na něj reagují docela vstřícně.

Ve stacionáři nám naopak jedna klientka ubyla. Její stav se zhoršil natolik, že pro ni stacionář nestačil a rodina potřebuje osobního asistenta/ku.

Také v pečovatelské službě nám přibyla nová tvář. Navíc v týmu PS jsme si poněkud přerozdělili úlohy a kompetence. Definitivně až od nového roku, ale už teď jsme to na poradách hojně prodebatovávali a probírali ze všech stran. Také už teď se v něčem zajíždíme. Klientů se to nijak výrazně nedotkne, ale po pracovníky je to změna celkem výrazná.

Ve výtvarných aktivitách ve stacionáři se v první půlce měsíce pokračovalo ve vyrábění z přírodních materiálů, zatímco v druhé půlce měsíce už byl ve znamení blížících se vánoc – klientky pod vedením Hanky začaly péci cukroví.

Obě Hanky spolu s klienty na podzim vyráběli něco, čím bychom se mohli jednak prezentovat a jednak prodávat při zahájení Suchdolského betléma. Hanka N. výrobky pak připravila a udělala i panel o Horizontu – pro koho je a co se tu děje. Především díky ní tedy budeme moci na této sešlosti místní komunity Horizont důstojně prezentovat. Doufáme, že se nám podaří ulovit pár fotek, které vám ukážeme v následujícím zápise.

Z kultury jsme tu měli jednoho osvědčeného cestovatele. Druhé dvě „živé“ akce byly novinky. U obou novinek však doufáme v nějaké pokračování.

Už asi po čtvrté tu byl cestovatel a dobrodruh Martin Mykiska. Tentokrát jsme si z široké nabídky jeho témat vybrali Pákistán. Je asi zbytečné dodávat, že to byla úspěšná akce. Lidí přišlo hodně. Povídání bylo zajímavé, stejně jako fotografie. Poprvé nám tu pan Mykiska pouštěl i hudební ukázky. Je pravda, že atmosféru a ducha kultury ukázky folklorní (nebo i soudobé, ale místním lidem blízké) hudby hodně přiblíží. Viděli jsme spoustu fotek krásné přírody i spoustu zajímavých lidských typů. Posuzováno podle zdejšího zpravodajství, nemá Pákistán tu nejlepší pověst. V našich sdělovacích prostředcích je prezentován jako země talibaců, mudžáhidů a podobných fanatiků. Pan Mykiska nám tento obraz však nepotvrdil. Po lidské stránce udělal s místními obyvateli veskrze dobrou zkušenost. Nezastíral sice, že se vůči západní civilizaci vymezují. Ale všichni lidé s nimiž se setkal o tom byli ochotni  a schopni klidně a nevzrušeně diskutovat.

Poprvé tu byl pan Macků. Z nabídky jeho programů jsme si vybrali „muzeum hudebních nástrojů, přijede za vámi“. A tak sem v pátek 23.12. přivezl své muzeum hudebních nástrojů, čítající zhruba 50 kousků. Valnou část z nich pan Macků sám dělal. Některé byli kuriózní (např. trouba z hadice od pračky, na kterou nám zahrál Beethovena), některé historické (např. žaltář), některé (nadčasové (např. klarinet).

Pan Macků to vzal chronologicky od pravěku, tj. od klacků a od kostí. O každém nástroji nám něco řekl (např. z jakého nástroje se vyvinul a jakému nástroji byl předchůdcem apod) Na každý nástroj nám zahrál a my si s ním mohli zazpívat.

Posluchačů sice nepřišlo moc, ale ti, kteří přišli, byli doslova nadšení. Bezpochyby tuto akci můžeme prohlásit za jednu z letošních nejzajímavějších kulturních událostí, kterou jsme v Horizontu měli (a že jich nebylo málo).

Po přednášce se rozproudila volná debata, každý se mohl zeptat na co chtěl, prohlédnout si kterýkoli nástroj a kterýkoli si dokonce vyzkoušet. V tomto muzeu totiž neplatí ono obvyklé „nedotýkati se vystavených exponátů“. Naopak. Pan Macků nás vysloveně vybízel, abychom si je vzali do rukou a vyzkoušeli. A  posluchačky se nedaly dvakrát pobízet.

Pan Macků má na repertoáru mnoho dalších zajímavých přednášek a to nejen o hudbě. Je vystudovaný fyzik i theolog a  ve svém myšlení i teoretické práci obě disciplíny spojuje. Viděl také kus světa a hudební nástroje si sám vyrábí a umí o tom zajímavě hovořit. Jak je tedy vidět, témat k povídání je dost a dost a tak doufáme, že se s ním v příštím roce zase setkáme.

A na závěr měsíce sem přijel pan Srba z o.s. Seniorfiutnes. Toto sdružení se snaží motivovat lidi vyššího věku k pravidelnému cvičení, které je má udržet v co nejlepší kondici a zachovat či zlepšit hybnost. Zkrátka se snaží zpomalovat dopady stáří. Po Praze mají několik „cvičebních buněk“ v různých čtvrtích.

Na jeho povídání přišlo asi 10 dam, samozřejmě především těch motivovaných, které mají zájem na sobě pracovat. Pan Srba mluvil přesvědčivě a většina přítomných mohla ze své zkušenosti potvrdit přínos pravidelného cvičení. Dámy většinou cvičí doma na vlastní pěst. Většinou cviky, které od někoho odkoukaly nebo jim je někdo doporučil, případně si je samy vymyslely. Pak Srba i některé předvedl, přinesl si cvičící míče a dokonce i podložky pro cvičení vleže. To si tady u nás však nikdo netroufl.

Nicméně dámy projevily zájem o pravidelné společné cvičení zde na Suchdole. V Horizontu to z provozních i prostorových důvodů nejde. Ale z pléna vzešel nápad, zda by to nešlo na Úřadě MČ v zasedací místnosti, která je prý každé dopoledne volná. Zkusíme se zeptat. Z desíti přítomných jich mělo 7 zájem o společné cvičení pod odborným vedením 1x týdně. To už stojí za to. Navíc je pravděpodobné, že by jejich příklad zlákal i ostatní.

Pokud se to podaří, určitě vás budeme informovat.

Měsíc jsme začali poněkud opožděnou oslavou svátku sv. Václava. Václavy máme ve stacionáři dva a oba chtěli svůj svátek oslavit a pohostit ostatní.

 Dále slavila jedna z obyvartelek Horizontu. Dožila významného jubilea – 90 let. S dcerou připravily pro ostatní obyvatelky (i personál) na biblickou hodinu pohoštění. Je druhou nejstarší obyvatelkou Horizontu. Přejeme jí, aby jí její kondice vydržela i do dalších let.

A koncem měsíce slavila i pečovatelka Petra – je jí o 2/3 méně než pí. Dvořákové. Také ta si pro své kolegyně připravila pohoštění a dočkala se od nás malého dárku. Aby věděla, jak si jí vážíme, a by si mohla vážit sama sebe, tak dostala osobní váhu.

 V říjnu bylo počasí docela příjemné. Ještě stále jsme mohli hovořit o babím létě. A dočkali jsme se i krásných barev. Ty jsme mohli ocenit hlavně na procházkách. Ještě pořád bylo dost hezky na to, abychom jezdili do Sedlce k vodě a kochali se tam barvícími se stráněmi nad řekou i stromy kolem cesty.

 Jednu z nás neopustila její aranžérská vášeň a z každé procházky se vracela s novou kytičkou, kterou ozdobila stoly v jídelně. Jen květy nahradilo barevné listí. Jsme zvědavi, co nám bude do Horizontu nosit v zimě.

 Krásy podzimu jsme si ale neužívali jen venku na procházkách. Pronikly nám přímo do domu. Obě Hanky ve svých výtvarných aktivitách používaly podzimní  motivy, témata a přírodniny a spolu s klienty ve stacionáři s nimi vytvářely hezké dekorace, které nám zdobí interiéry Horizontu dosud. Podívejte se:

 No, a po babím létě přišla předčasná zima. V sobotu 27.10. celý den padal sníh. Nebyl to jen nějaký poprašek. Děti mohly sáňkovat a na loukách, v parcích a zahradách se objevily sněhuláci. Také pohled na stromy ještě plné barevného listí a zároveň sněhu byl neobvyklý. Sníh vydržel asi 4-5 dní až teprve poslední říjnový den vykouklo sluníčko a sníh rozpustilo. Všichni doufáme, že s dalším přijede až sv. Martin, nebo ještě lépe Ondřej.

Začátkem měsíce proběhl odložený koncert paní Dany Pěnkavy Kokles. Ačkoli jsme na všechny letáčky lepili nový termín, přesto pár dam přišlo na ten původní. Na náhradní už nemohly a tak bylo publikum velmi malé. Paní Pěnkavu to neodradilo a zpívala pro těch pár jedinců se stejnou vervou a nasazením jakoby zpívala v Národním divadle. Takže obyvatelky ve vyšších patrech měly koncert zdarma (je ovšem otázkou, zda o něj stály, když nepřišly dolů do jídelny, resp. koncertního sálu).

Ta hrstka publika, která tu dorazila však byla nadšená. Tváře jim zářily nadšením a oči se leskly dojetím. Paní Kokles se oblékla do krásných šatů a na árii z Carmen si nasadila i stylovou škrabošku. Rozhodně můžeme říci, že i když nás bylo málo, stálo to za to !!!

Totéž se dá říci i o panu Kovařovicovi. Ten tu už byl potřetí a kdo ho slyšel v předchozích letech, ten si hlídal, aby jeho letošní povídání o Mongolsku nezmeškal. Jeho přednášky bývají nabité informacemi, zážitky i zkušenostmi. Navíc je jakožto vysokoškolský pedagog zvyklý přednášet a má silný hlas (i postavu). Publikum bylo tedy celkem hojné a na konci jej ocenilo mohutným potleskem. Ten konec jsme museli zařídit my. Pan Kovařovic by vydržel mluvit a publikum poslouchat ještě dlouho, ale z provozních důvodů jsme museli přednášku po necelých dvou hodinách ukončit.

 Odvděčili jsme se mu za ni starým šicím strojem po paní Dobroukové. Ležel nám tu ladem a manželka pana doktora staré stroje sbírá. Takže teď bude dekorativně ležet ladem u Kovařoviců. Spokojenost byla na všech stranách – my jsme se zbavili starého krámu, paní doktorová získala dekoraci. Pan doktor udělal radost manželce i návštěvníkům přednášky a publikum mělo lahůdkovou přednášku. Doufáme, že během roku dostaneme zase nějakou starožitnost, abychom se měli panu doktorovi za rok zase čím odvděčit.

 A další naše hvězda a stálice – cestovatel Martin Loew – nám tentokrát udělal předpremiéru svého nového promítacího pořadu o Kalifornii. Byl zde snad už po šesté. Rozhodně patří mezi naše nevěrnější a také neoblíbenější atrakce. Jeho pořady jsou opravdu profesionální.

 A nezklamal ani tentokrát. Krásné fotky, zajímavý i vtipný komentář, hudební ukázky – jako obvykle a zároveň v pokaždé jinak. Jídelna byla slušně zaplněná a nálada v publiku dobrá a vstřícná, takže věříme, že se tu Martin cítil dobře  a úsměv na jeho tváři nebyla jen profesionální maska.

Potěšil nejen pořadem samotným, ale i nabídkou výhodné koupě svého vynálezu – „věčného kalendáře“. Obrázek má jen popis měsíce, nikoli už dnů a hlavě ne rozlišení dnů v týdnu, takže se dá používat dokud barvy nevyblednou  (to vzhledem ke kvalitnímu papíru a tisku nehrozí) nebo se obrázky neokoukají (a v takovém případě se dá kalendář někomu věnovat).

Tento byl s obrázky z Aljašky. Jen se po něm zaprášilo…