V tomto měsíci jsme se dočkali jedné smutné zprávy – Miriam – kolegyně ze stacionáře  – nám oznámila odchod. Po navýšení úvazku v druhém zaměstnání pravděpodobně usoudila, že by se její působení ve stacionáři nedalo s druhou prací dost dobře spojit a narušovalo by to plynulost chodu stacionáře i komunikaci s kolegy (možnost účastnit se porad, supervizí atd.). Miriam byla platným členem personálu a její působení zde musíme hodnotit jednoznačně kladně.

 Její odchod je pro nás ztrátou, ale chápeme ji. Tento měsíc s námi ještě strávila a rozloučili jsme se s ní na poslední srpnové poradě. Čest její památce! Budeme na ni rádi vzpomínat. Doufáme, že i ona své působení v Horizontu považuje za užitečnou zkušenost.

V druhé polovině měsíce jsme podali inzerát na uvolněnou pozici. V současné době shromažďujeme žádosti a životopisy a v polovině září proběhne výběrové řízení. Snad nám při výběru bude přáno a Středisková rada vybere nejméně tak dobře, jako tomu bylo v případě Miriam.

Během léta se stálý personál střídal v dovolených a v terénní pečovatelské službě i ve stacionáři nám vypomáhaly brigádnice, které jsme pro tento účel hledali na jaře pomocí inzerátu s místním zpravodaji. Domníváme se, že i v tomto ohledu jsme měli štěstí. Na Věru, která nám vypomáhá v terénu, všichni klienti, u kterých pracovala, pějí chválu. A také Jana, která vypomáhala ve stacionáři – začátkem prázdnin při dopoledních službách a v druhé půlce prázdnin naopak spíše odpoledne – se osvědčila. 

Přes léto se nám stacionář trochu vylidnil. Příbuzní klientů si brali dovolené, jezdili na chaty atd. a své blízké si brali s sebou. Navíc jedna každodenní návštěvnice stacionáře měla během pobytu na chatě mozkovou příhodu a déle než měsíc sem nechodila. Několikrát se dokonce stala nevídaná věc – ve stacionáři byla jen jedna klientka.

Novinkou tohoto léta je canisterapie.   Ozvala se nám jedna sympatická slečna, která se svým psem právě skončila canisterapeutický výcvik. Nabídla nám pravidelné docházení do stacionáře. Během léta tu byla pětkrát a u klientů to mělo velký ohlas. Fenka Tara si získala každého z nich. Zvláště jedna klientka v její přítomnosti vždy úplně rozkvetla, rozzářila se a mimo jiné se krásně rozmluvila. Vždy se Tary nemůže nabažit, stále jí hladí, krmí a povídá si s ní. Ale i všichni ostatní jsou z Tary nadšení. Ukázalo se, že samotná přítomnost psa – zvláště tak přátelského, jako je Tara – má terapeutický účinek. Není při tom ani potřeba nějaké zvláštní „oborné“ canisterapeutické aktivity.

  Během léta tu byla Tara se svou „paničkou“ Evou 5x. Koncem srpna na pár týdnů odjely, ale koncem září se mají vrátit a jejich návštěvy se – doufejme – zpravidelní.

                                                     Ale nejen psy mají terapeutický účinek. Kdysi toulavé kočky zdomácněly na zahradě Horizontu. Jedno z jejich letošních koťat přežilo a personál i klientky si je oblíbili natolik, že jsme si je rozhodli nechat. Je velmi společenské, přítulné a hravé, což hojně využíváme.

Nebydlí s námi v Horizontu. Stále žije se svými rodiči na zahradě, resp. v naší kůlně. Ale krmíme ho – a vlastně  i jeho rodiče. Dá se říci, že to už nejsou toulavé, ale „naše“ kočky.

A aby těch „našich“ koček nebylo každý rok o něco více, rozhodli jsme se – na popud Hanky – vypsat sbírku na jejich kastraci. Do Horizontu jsme umístili kasičku a do místního zpravodaje jsme napsali výzvu všem kočkomilům, aby na kastraci přispěli.

 Během července měla paní doktorka Fořtová, která ve stacionáři provozuje muzikoterapii zdravotní komplikace. Trvaly dosti dlouho a přišli jsme proto nejen o několik muzikoterapeutických setkání, ale i o přednášku o Verdim, kterou si paní doktorka připravila k dvoustému výročí skladatelova narození. Přednáška už ale byla avizovaná a na odvolání bylo pozdě. Pustili jsme proto příchozím alespoň dokumentární film o témž skladateli. Zaujal a proto budeme pouštět i další dokumentární filmy o světových skladatelích v rámci našich „dokumentárních odpolední“. Paní doktorka Fořtová se v druhé půlce měsíce uzdravila a poslední dvě muzikoterapie v srpnu už proběhnout mohly.

Druhá srpnová kulturní akce se uskutečnila bez koplikací. Svou premiéru – doufejme, že ne zároveň derniéru – si zde odbyl Matěj Šmíd. Přišel nám sem povídat o své nedávné cestě do Barmy.

V Barmě byla dlouhá desetiletí tuhá totalita. Se zemí to šlo po všech stránkách – včetně hospodářské – od desíti k pěti, čehož si všimli dokonce sami diktátoři, kteří bývají většinou zaslepeni vlastní mocí a stačí jim, když se obklopí luxusem oni sami.

 V případě Barmy na svůj postřeh o stavu země reagovala vláda nečekaně tím, že zemi začala otvírat cizím vlivům, investorům i turistů. No a na to reagoval Matěj se svou přítelkyní zakoupení letenek a několikatýdenní cestou po Barmě. Vyprávěl a promítl nám fotky z města i přírody, současnosti i historických památek. Památky tam mají krásné, především starobylé buddhistické chrámy a kláštery. Současnot je naopak šedá a omšelá. Typickým znakem jsou opadané omítky, které by asi mohly být symbolem všech totalitních režimů, jak si to ostatně i my pamatujeme z doby před čtvrt stoletím.

 Zajímavým lidovým zvykem je vzájemné novoroční polévání vodou.  Naštěstí tam mají nový rok v létě, kdy je venku ke 40ti stupňům.

Převažujícím náboženstvím je v Barmě buddhismus a druhým nejrozšířenějším je islám. Buddhismu má u nás jakousi aureolu něčeho vyššího, ušlechtilého a všichni si ho spojují s mírumilovností a nenásilím. Proto nás dosti překvapila fotka vypáleného paneláku a Matějova slova, že to udělali buddhisté při nějakém pogromu na muslimy. S podobnými věcmi si na Západě buddhismus nespojujeme. Ale jak vidno i v případě buddhismu realita často pokulhává za vznešenou teorií. Ostatně Matěj otevřeně řekl, že z tamního buddhismu byl poněkud rozčarovaný.        Na závěr svého pobytu chtěli udělat něco pro zemi, která jim poskytla tolik zajímavých zážitků. Koupili tedy 150 kg rýže, které předali muslimům, kteří kvůli buddhistickým bouřím přišli o střechu nad hlavou. To nám připadá jako krásná tečka jejich výletu a mohlo by to sloužit jako inspirace ostatním turistům, cestovatelům a lovcům zážitků, kteří jezdí do zemí chudších než jsou ty, ve kterých žijí nastálo.

Škoda jen, že na přednášku přišlo tak málo lidí. Nicméně kdo přišel, odcházel spokojený.

Také na srpnové výlety se přihlásilo méně lidí než je obvyklé. Druhý výlet jsme nakonec zrušili – ani ne tak kvůli nezájmu, jako spíš z provozních důvodů Horizontu.

První výlet – do skanzenu a muzea v Kouřimi – proběhl a vydařil se. Byl sice jeden z mála srpnových zatažených dní, chvilinku dokonce pršelo. Ale tím jsme si nenechali zkazit náladu.  Skanzen je hezký a na velkém prostoru. Díky tomu jsou jednotlivé stavby vkusně umístěny v krajině, nejsou nahuštěny vedle sebe a celé to působí tak nějak „hezky česky“ .  Moc dobrý nápad, který dodává celkem přirozenou atmosféru a zmenšuje pocit, že jsme „jen“ v muzeu, je umístění několika ohrad s ovcemi přímo mezi jednotlivá stavení. Celý prostor to příjemně oživilo.          

Skanzen je poměrně nový. Počítá se s uskutečněním dalších staveb, takže se tam za pár let můžeme směle vydat znovu.

Ze skanzenu jsme se vydali ještě do městského muzea, kde je expozice ke původnímu slovanskému osídlení, neboť Kouřim je  – jak známo – významným archeologickým nalezištěm a v době sv. Václava (vůči kterému stála v jakési „opozici“), byla jedním z center české země.

No, a pak jsme šli do hospody na oběd a pak hurá zpátky do Horizontu. Přijeli jsme právě včas, abychom stihli další setkání s Evou a Tarou.

                        A ještě stojí za zmínku naše „fotoodpoledne“ s poměrně hojnou účastí a s poměrně velkým zájmem o vyvolání, resp. elektronické zaslání fotografií. Radost jsme měli především z toho, že přišlo celkem dost příbuzných klientů stacionáře a mohli získat celkem plastický obrázek, čemu všemu se jejich blízcí ve stacionáři věnují.

A teď už jdeme přímou cestou k podzimu. Kéž by mu předcházelo léto ještě aspoň babí, když už to skutečné máme za sebou.

Začátkem měsíce zasáhla Čechy vlna povodní. Voda – alespoň v Praze – nedosáhla takové výšky, jako před 11 lety, ale přesto natropila pěknou paseku. Suchdol leží vysoko nad vodou, takže jsme nebyli v přímém ohrožení. Velká voda se dotkla pouze těch z nás, kteří do Horizontu dojíždějí. Nejezdilo metro, také autobusy nemohly jet Podbabou kolem řeky a objížděly to přes Horoměřice. Na Evropské se tvořily pěkné „zácpy“. Naštěstí pro nás to bylo horší vždy v protilehlém směru  – ráno cestou do Prahy, odpoledne cestou z Prahy. I tak nám cestování do práce zabralo více času než obvykle.

 Na Suchdole jsme tedy velkou vodu neviděli (pouze v televizi, kde jí bylo skoro jako v řece). Ale když jsme se asi po týdnu, když voda odpadla a byla zprůjezdněná cesta do Roztok, byli podívat na naše oblíbené místo v Sedlci u vody, bylo zřetelné kam až voda vystoupala. Tam, kde obvykle špacírujeme, bychom během povodně vůbec nestačili. Všechny stromy a stromky byly „ozdobené“ trávou, chaluhami, igelitovými pytlíky a dalšími odpadky. Některé stromy byly napůl vyvrácené, tráva stále pokrytá páchnoucím bahnem … Překvapilo nás, kolik bylo všude po zemi mušlí. Lavička na které sedáváme byla taktéž pokrytá bahnem a abychom mohli dát odpočinout znaveným tělům, museli jsme lavici pokrýt novinami.

 Déšť a povodně brzy vystřídala šílená vedra. Teploty vyšplhaly vysoko nad třicet stupňů a všichni hledali alespoň slabé útočiště ve stínu. Dámy ve stacionáři si pohotově vyrobily vějíře, ze skříní jsme vytáhli ventilátory, aby se horký vzduch alespoň hýbal. Byli jsme opravdu vděční za jabloň na zahradě.

 A právě na ten nejrozpálenější týden jsme měli naplánováno dvě poměrně významné akce – v úterý 18.6. tu natáčela televize (poprvé v „dějinách“ Horizontu). Bylo to do pořadu o charitativní a diakonické práci v jednotlivých církvích, v našem případě o CČSH. Kromě Horizontu se natáčelo ve dvou dalších střediscích DM CČSH.

Byli jsme z toho pořádně nervózní. Nikdo z nás s natáčením a vystupováním před kamerou, resp. diváky nemá zkušenosti a cítili jsme se dost nesví. Odmítnout jsme však nechtěli v domnění, že tím můžeme něco pro DM, a snad i pro celkový obraz církví v očích veřejnosti udělat. Samozřejmě, že natáčení se účastnili pouze ti členové personálu i klienti, kteří s tím souhlasili.

 Natáčel se dopoledne neformální program ve stacionáři, na muzikoterapii, na procházce, dramahrátky na zahradě, na biblické hodině a inscenovaná scénka z jednou z našich pohotovostních dobrovolnicí.

Jak to dopadlo zatím nevíme, pořad bude uveden až v prosinci.

 Ve stejném týdnu nám přivezli zahradní houpačku, kterou jsme pořídili za peníze ze sponzorského daru. Kolegyně se kdesi dozvěděly, že pohupování na houpačce má seniory s poruchou kognitivních funkcí blahodárný účinek. Snad nám to praxe potvrdí.

  Hned následující den po natáčení jsme měli na zahradě malou oslavu 12. výročí otevření Horizontu. Pořád bylo šílené horko. Udělali jsme stínu, co jsme mohli, dali ve větráky, vychladili nápoje, připravili i zmrzlinové pohárky.

 Zahrada byla ozdobená barevnými girlandami, které vyráběli klienti stacionáře spolu Hankou. 

Leckoho vedro od účasti na naší sešlosti odradilo, ale přesto byla účast slušná a atmosféra příjemná. Současný předseda Střediskové rady nemohl přijít, neboť zrovna úřadoval na Magistrátu. Ale trn z paty nám opět vytrhla bývalá předsedkyně Marta Jurková. Přečetla něco z knížky své dcery, která žije v Izraeli. Lidé si povídali a bavili se. Přišel bývalý pan starosta, který na Suchdole s Horizontem začínal spolupráci i současný pan starosta s paní místostarostkou a asistentkou, kteří ve vzájemné spolupráci s námi pokračují.

                                                     Kolem čtvrté hodiny přišel harmonikář a většinu lidí rozezpíval. Kdo nechtěl zpívat, tak si dál povídal. Všichni odcházeli spokojení (aspoň nám to říkali), takže akci navzdory až příliš „pěknému“ počasí můžeme prohlásit za úspěšnou.

Mezi obyvatelkami Horizontu ani klienty stacionáře během června nic zvláštního nestalo. V terénní pečovatelské službě nám několik klientů přibilo a dvě klientky naopak navždy „odešly“ (zesnuli).

Měli jsme tu dvě kulturní akce – oba pro nás udělali „staří známí“ – pan doktor Mrázek a pan Lehejček.  

Pan Mrázek nás vzal na cestu do Afriky a do historie – mluvil o starověkem egyptském městě Elefantina. Znalosti měl nejen vyčtené z historických knih, ale vykopávky a památky v Elefantině osobně navštívil. Dr. Mrázek je záruka kvality – má velké vědomosti a mnohé zkušenosti, hodně toho četl a mnohá místa navštívil. Navíc má dar zajímavě vyprávět a v neposlední řadě i smysl pro humor. Takže je vlastně ideální přednášející, což tentokrát znovu potvrdil. Fotografie zřetelně dokládají, že posluchačky se nenudily.

 Rovnou jsme si s panem doktorem domluvili téma další přednášky – bude o Chetitech. Zbývá jen doladit termín.

 Druhou přednášku si pro nás připravil Jří Lehejček. Vzal nás s sebou do Kanady. Na ostrově Vancouver strávil celý semestr studiem i cestováním. Ukázal nám nádherné fotky přírody, viděli jsme „hory plné ledu“ (jak ze Seifertovy básně), mohutné řeky, hluboké lesy, fotky z osobního setkání s medvědem. Ale i fotky z univerzitního kampusu a měst. Také pan Lehejček je záruka kvality a všichni „virtuální cestovatelé“ vědí, že se vyplatí na něj přijít. V dohledné době se chystá v rámci své výzkumné práce jet do Grónska. Už se těšíme, že nás tam zprostředkovaně vezme s sebou.

Konec měsíce byl zase propršený. Už jsme si mysleli, že i červnový výlet (stejně jako ten květnový) strávíme pod deštníky. Ale počasí se umoudřilo a po několika deštivých dnech se ve čtvrtek 26.6. ukázalo sluníčko.

S poměrně malou skupinkou jsme se vydali na výlet do Zájezdu. O tamním zooparku nám řekla naše masérka a pracovnice „výtvarné dílny“ v jedné osobě. Naštěstí nás napadlo domluvit si předem prohlídku s průvodkyní. Tou byla příjemná slečna, kterou vám tu i můžeme ukázat spolu se skupinkou výletníků.

 Její komentář dodal prohlídce šťávu. Bez něj by to nebylo zdaleka tak zajímavé. O každém ze zvířat nám řekla pár zajímavostí (jaký je rozdíl mezi opicí a poloopicí, že ty roztomilé sirakuty jsou vlastně dravci, že ocelot je jediná kropenatá šelma, které se na hřbetě skvrny spojují v pruhy, že karakal znamená turecky „černé ucho“, že chameleoni se nezbarvují podle prostředí, ale podle nálady,– jako lidé – a čím je světlejší, tím je ve větší pohodě, že velbloud má „zavírací“ nos atd. atd.

Slečna Sandra to ví opravdu hodně a o své znalosti se s námi ochotně podělila.

 Zoopakrk je soukromý podnik, vlastněný několika milovníky zvířat. Pokud si dobře pamatujeme, tak dlouhá léta pracovali v zoo, ale pak se osamostatnili. V současné době usilují o jakousi akreditaci, aby byly oficiálně zařazeni do sítě zoologických zahrad. Držíme jim palce. Moc se nám u nich líbilo.

 Dá se říci, že i více než k velké pražské zoo (při vší úctě k ní). Zvířata jsou zde vidět z mnohem větší blízkosti. Na některá jsme mohli koukat i z deseticentimetrové vzdálenosti. A naše nadšení ještě zvětšil komentář, kterého se nám dostalo. Každému horlivě doporučujeme, aby se do Zooparku Zájezd podíval a dopředu si prohlídku s průvodcem domluvil. Není to drahé a zážitek bude mnohem větší.

Ze všech zvířat se nám každopádně nejvíc líbili lemuři. Hlavě proto, že měli asi měsíc stará mláďata. Byla hrozně legrační. Poskakovala po větvích jako gumové míčky, věšeli se na maminky, houpali se na větvích, pobíhali po zemi, dělali si prolézačku z mámina ocasu atd. Vzbudila v nás skoro až dětinské nadšení.

 Po nezbytné zastávce v hospodě na oběd jsme se vydali na Okoř. I tam jsme měli domluvenou prohlídku s průvodkyní. Dozvěděli jsme se něco o historii i současnosti hradu. Mimo jiné i to, že v legendách se o žádné bílé paní na Okoři nehovoří. Původ má asi v nočním snění trampů. Nebo se autorovi – který byl jistě jedním z trempíků – tato pohádková postava zalíbila natolik, že ji prostě bez ohledu na historické legendy umístil do míst, kam rád jezdil za romantikou. Nedivíme se mu, že se mu tam tak zalíbilo. Zvláště v dobách, kdy se sem mohlo jezdit „na divoko“ a tábořit přímo v ruinách hradu, to musel být opravdu zážitek.  A z Okoře hurá domů a měsíc byl za námi.

Loni jsme to prošvihli, a proto jsme se tentokrát hodně snažili, abychom alej sakur v ulici K háji zastihli v květu. Byli jsme tam kvůli tomu na našich poledních procházkách snad 5x než jsme se konečně trefili. Ačkoli nebylo právě jasno a rozkvetlé stromy nebyly zrovna zalité sluncem a obloha nebyla azurově modrá, přesto to stálo zato. Posuďte sami:

 Ostatně během května jsme toho sluníčka užili opravdu pomálu, jak dosvědčují další fotografie z našich procházek.

 To nás samozřejmě od procházek neodradilo. Co nás však odradilo, byl déšť, který byl čím dál tím častější a jeho následkem byly povodně a záplavy po celé republice na přelomu května a června. V době, kdy píšeme tyto řádky voda ještě kulminuje. Na Suchdol není možné dostat se z Dejvic a musí se jezdit přes Horoměřice, což komplikuje a prodlužuje cestu některým klientům i personálu.

 „Když nastaly deště“, museli jsme si najít jinou zábavu, které bychom se mohli po obědě věnovat. A zjistili jsme, že máme v Horizontu hodně zajímavých knih k prohlížení. Jde většinou o fotografické knihy o přírodě, které tu dosud ležely ladem a díky dešti jsme je trochu oprášili.

 Ani na květnových výletech nám počasí nepřálo. Během prvního to ještě jakž tak šlo. Uvítali jsme návrh pí. Turchichové, abychom se v rámci celonárodní akce (byť ve dne a menším předstihem) Noc otevřených kostelů přijeli podívat do místní kaple sv. Václava. Je na samém okraji Suchdol a proto pro někoho z nás téměř nedostupná. Je na krásném místě, které má silnou atmosféru.

 Vypravili jsme se tam v počtu asi 10 lidí. Pí. Turchichová, pí. Skálová a ještě další jejich kamarádky a pomocnice tam už měly připravené výstavní panely na kostelní noc. Byly věnované kapli samotné, ale i Suchdolu a Mikoláši Alšovi, který zde působil a leccos se tu po něm jmenuje.

 Nejprve nám hostitelky nabídly  čaj a koláče. Vzhledem k tomu, že se počasí už připravovalo na přicházející povodně a bylo chladno, větrno a zataženo, bylo takové uvítání velmi milé. Spolu s vřelostí hostitelek nám to umožnilo s dobrou náladou odolat nepřízni počasí. Pí. Turchichová nám ukázala pravděpodobně nejstarší předmět, který se na Suchdole nalézá. Jakési vyřezávané dřevěné cechovní „žezlo“ z poloviny 18. století.

 Pak pohovořila o historii Suchdola od prvního tisíciletí do dneška. Mnohé z nás překvapilo, jak hluboko do minulosti suchdolské kořeny sahají. Dostalo se také na dějiny kaple a jejích předchůdkyň (první kaplička zde vystavěná měla asi 2×2 metry).

 Poté jsme si prohlédli připravené výstavní tabule – tentokrát s komentářem pí. Skálové a nakonec jsme se podívali dovnitř kostelíka. Tam jsme se zase zahřáli čajem a na oběd jsme už byli zpátky v Horizontu. Po nás přijeli na exkursi ke kapli děti ze školy. Celkově to byla moc příjemná akce.

O týden později jsme se vypravili do Turnova do muzea Českého ráje. Původně jsme chtěli ještě do skanzenu Dlaskův statek, ale cesta přes Prahu byla natolik zdlouhavá, že jsme to nestihli. Navíc počasí bylo tak mizerné, že by nám to zážitek ze skanzenu, kde se jistě částečně chodí pod širým nebem, pokazilo. Máme tedy cíl na některý z příštích výletů.

Expozice muzea byla také zajímavá. Viděli jsme mimo jiné výstavu o včelách a včelařství, fotografickou výstavu o horolezectví v Českém ráji, stálou expozici z dějin turnosvska atd. Nejvíc dámy zaujala výstava nerostů a minerálů. Tolik krásných drahokamů nejrůznějších barev a šperků z nich vyrobených asi nikdo z nás na jednom místě neviděl

                      Nevlídné počasí nám nevadilo jen při přednáškách. Ty jsme měli tento měsíc tři. Nejprve přišel pan Kadeřávek povídat nám o své cestě na Srí Lanku.

 Je asi zbytečné říkat, že to bylo hodně o čaji. Milovníci čaje tak mohli vidět a slyšet za jakých podmínek se jejich oblíbená pochutina pěstuje, sklízí i zpracovává. Dá se předpokládat, že milovníkem čaje je i p. Kadeřávek. Poměrně značná část jeho povídání i fotek se čaje týkala. Dokonce byl na exkursi i ve dvou továrnách, kde se čas zpracovává. Právě vyhlášený cejlonský čaj je jedním z turistických lákadel Srí Lanky a na turismus okolo čaje, jsou zde připravení. Většina přítomných si však k přednášce objednala kávu.

Další přednáška se vázala na 90. výročí zesnutí Charlotty Garrigue Masarykové. Významné české velikány nebo osobnosti, které do dějin naší vlasti výrazně zasáhly nám představuje většinou dr. Fořtová. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. U dr. Fořtové je obvyklé, že má přednášku vždy pečlivě připravenou, přináší k ní obrazové a zvukové ukázky atd. Ani v tom nás nezklamala.

V den přednášky sice celý den pršelo ale přesto přišlo celkem dost lidí. Někteří z nich přitom nepatří mezi obvyklé hosty našich akcí. Je vidět, že masarykovská tematika generaci seniorů stále hodně přitahuje. Je to už několikátá přednáška s podobnou tematikou (rod Masaryků a Slavíčků, Masarykové otec a syn, teď do třetice Charlotta). Navíc několikrát ročně bývá nějaký pořad v TV, články u různých výročí v časopisech …. A lidé stále chodí.

A poslední středu v měsíci přišel pan Seifert (už po třetí), a popovídal nám o svých cestách na Podkarpatskou Rus. No, tento název by asi nikdo z místních nepoužil.

Tak tedy mluvil o Podkarpatské nebo Zakarpatské (podle toho z které strany se na ni díváme) Ukrajině.

Byl tam již v roce 2005, jakmile díky „oranžové revoluci“ pominula vízová povinnost pro členy EU. A byl tam 2x – jednou v létě, jednou v zimě. Z obou cest nám ukázal fotky, přičemž základem byly fotky z léta. Tehdy tam strávil necelé dva týdny a to především cestami po poloninách. Fotografování je pro něj koníčkem a nutno říci, že ty fotky stály za to. Nepoužívá digitální foťák, promítal klasické diapozitivy, především přírody. A ty byly!

 Lidé si tam ale pohříchu své unikátní přírody příliš neváží a sběrači borůvek po sobě zanechávají na poloninách každý den několik petek a igeliťáků od svačinky. Na druhou stranu díky tomu, že tam není tak přísná ochrana tam může člověk zažít nevídaný pocit svobody, kdy jde a k večeru si kdekoli může postavit stan a rozdělat oheň a netísnit se s ostatními turisty někde v kempu (který by tam stejně marně hledal) ….

To už se asi nikde na západě zažít nedá. 

Na vyprávění pana Seiferta navázala naše nejnovější obyvatelka Horizontu, která se na „Podkarpandě“ (jež tehdy byla součástí ČSR) narodila – její rodiče tam působili jako učitelé. Museli se odtud odstěhovat ještě, když byla malá. Ale rodiče na své působení tam celý život vzpomínali a oana sama během komunismu učinila několik – celkem dramatických pokusů – aby se do rodné vísky podívala.

 Během přednášky pršelo jen se lilo a nepřestalo až do konce měsíce a hladiny řek stoupali až se vylily z břehů a zatopily cesty, domy, pole, louky … a tak jsem se doplavili do června.

 Pokud jsme březnový zápis začali fotkou plnou zimy a sněhu, musíme ukázat jak se za měsíc příroda změnila a ukázat,jak to v okolí vypadlo v druhé půlce dubna:

                  Je to fotka z jedné z našich procházek. Kromě změny, jaká se v přírodě odehraje za 3-4 týdny je na fotce vidět i nová klientka stacionáře. Začala sem chodit během dubna, nejprve 3x týdně, ale zalíbilo se jí tu a asi po dvou týdnech si to rozmyslela a začala chodit každý den. Ačkoli je jí přes devadesát, je ve výborné fyzické kondici a s oblibou s námi chodí na polední procházky. Ty se začaly díky lepšímu počasí znatelně prodlužovat. Dokonce jsme v dubnu už dvakrát byli v Sedlci u Vltavy. Na pocházkách jsme se nemuseli choulit do kabátů. Naopak jsme se mohli posadit na lavičku a vyhřívat se na sluníčku. Někdy ho bylo skoro až moc. Duben začal teplotami kolem nuly a sněžením a končil teplotami kolem 30ti stupňů.

                      Abyste mohli nasát krásnou jarní atmosféru, ukážeme pár fotek z našich dubnových procházek.

                      Počasí nám umožňovalo nejen chodit na delší procházky, ale také zůstávat na čerstvém vzduchu i po návratu a část dopoledního i odpoledního programu zůstávat na zahradě. Někdy nám počasí tak přálo, že jsme se museli (byť drobátko improvizovaně) bránit přílišnému horku, protože jabloň byla ještě holá a neposkytovala stín.

                     Ale zpět na začátek měsíce. Na přelomu března a dubna byly velikonoce. Na velikonoční bohoslužbu poslední březnovou sobotu navázala první dubnová biblická hodina s patriarchou CČSH T. Buttou. Setkání s ním je pro obyvatelky vždy příjemným zážitkem a povzbuzením. Velmi si vážíme toho, že si Horizont oblíbil a že k nám občas rád zavítá. Je asi zbytečné psát, že se biblická hodina poněkud protáhla a plynule přešla v neformální rozhovor některých obyvatelek s patriarchou. To je při jeho návštěvách obvyklé.

                       Pokud jde o obyvatelky, tak jedna stále jezdila 2x týdně na převaz s nohou. Asi chtěla potvrdit pravdivost přísloví, že neštěstí nechodí nikdy samo, a tak jednoho dne cestou k lékaři upadla a zlomila si ruku. Jiná paní se zase jednou ráno probudila s prudkým zánětem očí. Pálilo jí v nich, byly rudé a plné hnisu a vše v hlavě ji kvůli tomu bolelo. Odvezli jsme ji na oční. Léky naštěstí zabraly celkem záhy, takže své 98. narozeniny mohla oslavit poměrně zdravá. Navzdory zdravotním komplikacím připravila pro všechny pohoštění. Oslava se odehrála při biblické hodině.

                       Nakoupila víno a pro všechny obyvatelky, ale i pro všechny členy personálu, připravila pohoštění – vlastnoručně vyrobený a všemi oblíbený piškotový koláč s jablky. Jablek na něj musela oloupat a nakrájet snad 10 kilo. V 98 letech s s prudkým zánětem spojivek – nepochopitelné!

                      Ze stálého personálu oslavila významné životní jubileum Hanka. Také ona si pro kolegyně i klienty připravila vynikající koláč a přípitek a ony pro ni zase menší dárek.

                      Další narozeniny v dubnu měla druhá – „externí“ – Hanka (výtvarnice). Také té jsme popřáli a na závěr pracovního dne si s kolegyněmi dala skleničku.

                      Ve výtvarničení s klienty (kterému se věnují obě Hanky) se celý měsíc objevovaly jarní motivy, včetně práce s živými květy, výměna hlíny v květináčích atd.

                         Další událostí, která stojí za zmínku, je setkání poskytovatelů soc. služeb se zástupci pražského magistrátu. Na tomto setkání byl i vstup, který se zabýval novým občanským zákoníkem, který bude platný od příštího roku. Ukázalo se, že se Horizont (a s ním i ostatní střediska Diakonie a misie CČSH) bude muset asi transformovat v jiný druh společnosti. Ještě přesně nevíme v jaký a doufáme, že má CČSH k dispozici nějakého právníka, který by nám s tím pomohl. Radost z toho samozřejmě nemáme, protože se dá předpokládat, že to bude znamenat značnou administrativní zátěž.

                        V dubnu proběhlo jednání mezi Horizontem a MČ Praha – Lysolaje. Šlo o to, zda naše PS bude poskytovat služby i nadále dalším zájemcům z této lokality. MČ Praha Lysolaje přišla s nabídkou dotace, pokud se jejich obyvatel „ujmeme“. Po dohodě uvnitř pracovního týmu, jsme tuto nabídku odmítli. V případě, že by se ozvalo více zájemců, by to byl závazek, kterému bychom za současné situace nemohli dostát. Přímou péči bychom snad mohli zvládnout za pomoci přijetí další pracovnice na částečný úvazek. Ale to další, co je pro registrovanou sociální službu nezbytné – jednání s klienty, uzavírání smluv, zavádění a vedení dokumentace atd. by se do úvazku naši soc. pracovnice už nevešlo.

                         Po delší době obnovujeme reminiscenční terapii alias klub pamětníků.  Hanka Č. (která ji u nás v loňském roce dělala, ale kvůli pracovnímu vytížení v hlavním zaměstnání musela přestat), za sebe našla náhradu. Už v dubnu proběhla dvě vzpomínková setkání. Nová lektorka s sebou nosí různé retro předměty, které účastníků mohou připomínat mládí či dětství. Požádala účastníky, aby s sebou přinesly staré fotografie, což se skutečně podařilo. Horizontští účastníci mají paměť většinou více poškozenou než je zvyklá, ale ani jedna ze stran nepochybuje, že tato setkání mají smysl a atmosféra na nich byla zatím vždy příjemná.

            Jednoho dne nám zavolala paní ředitelka DM s tím, že se chystá natáčení jakéhosi dokumentární cyklu o diakonické a charitativní práci v církvích. Ptala se nás, zda bychom se do toho nechtěli zapojit. Jeden díl by měl být věnován CČSH. Bude v něm reportáž z několika středisek a jedním z nich by mohl být Horizont. Ačkoli nikdo z nás není mediálně zdatný a zkušený, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Filmaři se tu už byli podívat, ale bez kamer. Natáčet by se mělo až v červnu.

                         Tento měsíc jsme tu měli 3 „živé“ kulturně společenské akce. Nejprve přišli světoběžníci manželé Kubicovi. Jako přednášející tu byli poprvé. V lednu sem však přišli jako publikum poslechnout si povídání dr. Beneše o Indii. Právě tehdy jsme se s nimi seznámili. Když na ně p. Beneš prozradil, že jsou také velmi zcestovalí, už jakýmsi reflexem jsme se zeptali, zda by nebyli ochotní se s námi o své zážitky přijít podělit. Naštěstí ochotní byli. Přijali jsme jejich nabídku na povídání o Patagonii. Před pár lety nám o ní vyprávěl M. Loew, ale to už jsme dávno zapomněli. A navíc každý cestovatel vidí něco jiného, setká se s jinými lidmi, navštíví jiná místa, jiných věcí si všimne a jiné věci ho zaujmou.

                        Pan Kubica je zkušený vypravěč, mluví hlasitě, zřetelně a srozumitelně. Z promítaných obrázků bylo navíc patrné, že ho fotografování baví a má dobré vybavení. Mohl fotit vzdálené horizonty, ale i detaily a miniatury. Různé kytičky a brouky, stejně jako horské masivy. Všichni návštěvníci (a že jich bylo hodně) byli spokojení a nadšení. Doufáme tedy, že jsme se neviděli naposled a příští rok nás s sebou vezmou třeba do Číny, kdy byli už 2x a my – ani zprostředkovaně – ani jednou.

                         To na paní Hummelovou, která nás přišla poinformovat o „zelených potravinách“ přišlo lidí o poznání méně. Nepřekvapilo nás to. Bývá to tak vždy, když přednáška zavání nějakými nároky, výchovou či informacemi, které by člověk měl vztáhnout na sebe (v našem případě to bývá občas nějaká ta přednáška o zdraví, cvičení apod.). Paní Hummelová popsala svou cestu k zeleným potravinám a mluvila hodně o své zkušenosti s nimi. Dámy rozvážně pokyvovaly hlavami, ale upřímně řečeno si zdaleka nejsme jisti, zda jejich první cesta vedla do lékárny pro mladý ječmen. Na závěr byla ochutnávka. Pí. Hummelová nám připravila osvěžující lektvar barvy čerstvé jarní trávy a stejná byla i jeho příchuť. Mladý ječmen má příznivě působit na trávení i vyprazdňování. Jak to po této stránce s přítomnými dámami dopadlo jsme se při dalším setkání jaksi zapomněli zeptat.

                     A na samém konci měsíce k nám zavítal ing. Kálal. Loni nám povídal o  své cestě do Sýrie, letos jsme ho požádali o jeho zážitky z Japonska. P. Kálal byl sázka na jistotu. Má silný hlas, mluví klidně a srozumitelně. Začal zastávkou v Dubaji, kde strávil cestou do Japonska asi dva dny. Dubaj má pověst přepychového města se zajímavou moderní (nebo postmoderní) architekturou a p. Kálal tuto pověst potvrdil. Z Dubaje nám promítal fotky.

                       Z Japonska měl pan Kálal různé zajímavosti natočené a sestříhané do asi půldruhé hodiny dlouhého filmu. Promítal nám ho a připojil k němu svůj komentář. Některé věci vzbudily obdiv, některé spíš úsměv (zvláště všudypřítomná automatizace, které se jakoby promítala i do chování lidí). Celkově to bylo velmi zajímavé, ale neměli jsme tolik času, abychom si film promítli celý.

Pan Kálal pracuje u českých drah a železnice je jeho celoživotním koníčkem. Bylo to patrné i z promítaného filmu. Bylo tam mnoho záběrů z nádraží a vlaků. Obojí je tam o mnoho jiné než u nás, takže to zpočátku bylo zajímavé. Postupně to bylo zajímavé jen pro odborníky, kteří jsou schopní rozlišit jednotlivé typy rychlovlaků. Takových mezi námi moc nebylo. Proto zvláště „vlakové pasáže“ svého filmu p. Kálal přeskakoval.

Celkově to byla velmi zdařilá akce, která vzbudila odpovídající zájem. Lidí přišlo dost, reagovali, ptali se, po skončení ještě někteří s přednášejícím pokračovali v povídání. Doufáme tedy, že k nám pan Kálal příští rok zavítá zase.

Vymysleli jsme novou pranostiku: Březen bílý, lidé šílí.

Tento měsíc nám bílý kůň zalehl celý dvůr aspoň 3x a připravil nám tento pohled:

 Sníh padal většinou v noci a ráno nás čekalo nepříjemné bílé překvapení. Teploty jen vzácně vyšplhaly nějaký ten stupínek nad nulu. Spíše se ale držely pod nulou. Navíc foukal ostrý vítr. Jediné co připomínalo jaro byl zpěv ptáků. Možná to ani nebyl zpěv, ale úpění hlady, nebo prachobyčejné nadávání.

                      Lidé nadávali také (těm rozumíme a se zpěvem si to opravdu splést nemůžeme). Počasí bylo ještě častějším tématem hovorů než obvykle a tím častější, čím déle a čím marněji jsme na jaro čekali.  Poslední březnový víkend byly Velikonoce. Každý den velikonočních svátků poletoval sníh, slunko vykouklo sporadicky a teploty se zbaběle držely pod nulou.

                      Mizerné počasí se projevilo i absencí v práci – Petra musela zůstat skoro 2 týdny doma s dcerkou a ve stacionáři nám chyběla Miriam. Ve stacionář jsme se o její práci podělili.

                     Abychom nemuseli odvolávat služby v terénu, uzavřeli jsme dohodu s brigádnicemi.

                        Oznámení o tom, že hledáme výpomoc vyšlo v posledním čísle suchdolského zpravodaje. Pár zájemkyň se nám ozvalo, se dvěma jsme podepsali dohodu. Petřina absence jejich nástup do práce u klientů uspíšila. Doufáme, že se nám osvědčí, že se nám s nimi bude dobře spolupracovat a že klienti budou také spokojení.

                        Počátkem března znovu upadla jedna z obyvatelek. Naštěstí se to obešlo bez vážnějšího úrazu, ale potlučená byla a od té doby nevychází z bytu.

                      Jiné obyvatelce se otevřela podlitina na holeni, kterou utrpěla při posledním pádu. Nedařilo se ji zhojit až ji pan doktor ji poslal na chirurgii. Bylo to na samém konci měsíce a od té doby tam musí jezdit 2x týdně.

                        Do stacionáře začala chodit nová klientka. Doufáme, že si tu brzo zvykne a bude se jí u nás líbit.

                        Byly zveřejněny výsledky dotačního řízení. Na pečovatelskou službu nám byla dotace zkrácena a my budeme žádat o její navýšení. Stacionář se rozhodla (po roce) menší částkou podpořit i MČ Praha 6, což jsme se také dozvěděli tento měsíc a za což ji děkujeme.

 Tento měsíc oslavila narozeniny Romana.

               Ve stacionáři nastalo hravé období. Mirka dopoledne poměrně často zařazuje „míčové hry“ s klienty. Teď se k ní přidala i Hanka, která s klienty objevovala možnosti a půvaby ping pongového míčku. Vzbudilo to pozitivní ohlas a výrazně se zvýšila hladina endorfinů u přítomných, což se projevilo častějším a hlasitějším smíchem.

 Před časem nás kontaktovala slečna pracující pro mezinárodní studentský projet AIESEC. V rámci něho probíhají stáže studentů-dobrovolníků v zahraničí. Domluvili jsme si schůzku, během níž se ukázalo, že pro naše podmínky a pro naši cílovou skupinu je možnost pouze uspořádat přednášku o nějaké zemi, z níž studenti pocházejí. Organizovat stáž zahraničních studentů v pečovatelské službě nebo denním stacionáři nám nepřišlo vhodné.

                        Proběhlo tedy povídání slečny Soyoung Min o její rodné Jižní Koreji.  Vzbudilo to zájem a akci můžeme považovat za velmi zdařilou. Slečna měla prezentaci hezky připravenou, tlumočení z angličtiny do češtiny probíhalo také jako na drátku. Slečna se nám na přednášku převlékla do tradičních korejských šatů. Mluvila o národní vlajce a jejích symbolech, o běžném životě i historii, o jídle a pití, různých zvycích, městech i přírodě. Nevynechala ani sporné otázkoy jako jakonskou okupaci Koreje, rozdělení Koreje na sever a jih a neutuchající dohady o ostrůvek Dokdo, na který se dělá nárok Japonsko, stejně jako Korea. Hádejte komu patří podle Soyoung Min  🙂    Dámy reagovaly zvídavě a hodně se ptaly – třeba na vztah obyčejných Korejců a obyčejných Japonců, na pohled na uprchlíky ze Severní Koreje. Ale také jak se jí u nás líbí, proč si ke stáži vybrala právě Čechy, jak jí u nás chutná atd. Konverzace byla velmi spontánní a přátelská a domníváme se, že se u nás slečně líbilo.

                    Na závěr si připravila malou soutěž – měli jsme odpovědět na tři otázky o Koreji. Kdo pozorně poslouchal, slyšel odpovědi během jejího povídání. A ukázalo se, že měla pozorné posluchače. Kdo na každou otázku správně odpověděl jako první, dostal korejský suvenýr. Na úplný konec byla ochutnávka. Každý kdo chtěl mohl okoštovat tradiční korejský likér – šlo o jemný aromatický destilát. Asi není třeba říkat, že zájemci se našli.  

 Týden poté dorazil Josef Krajbich, aby se s námi podělil o své zážitky ze 4 měsíčního pobytu v Izraeli. Studoval tam na univerzitě fotografii. Pověděl něco o historii a nejvýznamnějších památkách. Nejzajímavější však byl jeho popis běžného života, vztahů Židů s Palestinci, cestování z izraelské do palestinské zóny, vztahu sekulárních a věřících Židů, budování osad, neustálých kontrolách, pocitu ohrožení a možnostech resp. nemožnostech řešení situace. Nezdálo se nám, že by pan Krajbich stál jednoznačně na palestinské nebo izraelské straně. Připadalo nám však, že tam přijížděl spíš proizraelsky naladěný, v čemž ale po těch pár měsících ochladl. Říkal, že situace podle něj v dohledné době řešení nemá; působilo to na něj tak, že to spíš všem tak nějak svým způsobem vyhovuje a může to tak celkem dlouho vydržet. Naopak jakékoli vychýlení ze současného stavu může mít následky, které si nikdo neumí představit.

 A o poslední kulturní akci se nám postarala paní Škampová. Už hodně dlouho u nás nebyla – naposled před více než dvěma lety, v lednu 2011. Vypadá stále stejně a hraje také stejně krásně jako dřív. Bohužel se ale stále stejně necítí. Má problémy se sluchem a s prsty na rukou. Je obdivuhodné, že to dokáže překonat, zapřít bolest v rukou a nespoléhat na to, co slyší, resp. neslyší, ale na to co si pamatuje. Všechny tyto komplikace se na jejím výkonu nijak neprojevily. Pro obecenstvo (a bylo ho hodně) to byl krásný zážitek, ale chápeme, že subjektivně je to pro ni těžké.

                        Nevíme, zda nám ještě někdy přijde zahrát a chceme ji poděkovat za všechny koncerty a za krásné chvíle, které jsme s ní a s hudbou mohli prožít !

Děkujeme a nezapomínáme !!!