Ačkoli jsme zařízení pro seniory, i na nás dolehl „prázdninový“ provoz. Nastaly „biblické prázdniny“, neprobíhalo pravidelné cvičení, v druhé půlce měsíce ani dramahrátky a výtvarnice Hanka J. nám také odjela (tu nám naštěstí plnohodnotně nahradila Hanka N.). Věrná nám zůstala muzikoterapeutka a „reminiscentka“. 

Trochu prořídl i stacionář, protože klienti střídavě odjížděli na „dovolené“ se svými blízkými. Také obyvatelek dočasně ubylo. I ony odjížděly s blízkými a dvě z obyvatelek byly na rehabilitačním pobytu. Jeden čas nás tu byly jen čtyři obyvatelky. Dlouhodobě hospitalizovaná obyvatelka po CMP konečně našla místo v domově pro seniory a mohla se tedy přesunout ze zdravotnického zařízení do sociálního k trvalému pobytu. Její byt v Horizontu se tedy uvolnil. Během léta by měl být vyklizen, v září upravena vymalován a v říjnu by se měl nastěhovat nový obyvatel/ka. Už tento měsíc začínáme vybírat kandidáty/ky na základě žádostí. Nejstarší žádosti jsou z roku 2001. Domníváme se však, že většina uchazečů z té doby už zájem mít nebude. Rozhodně jsme zvědaví, koho nám sem nebesa nadělí.

Personál se začal střídat v dovolených a pro období personálního obsazení jsme získali novou pomocnici. Zatím si vede velmi dobře a i reference od klientů jsou veskrze pozitivní.

 Počasí bylo místy opravdu horké a tak jsme při pravidelných odpoledních procházkách začali vyhledávat chládek a uchylovali jsme se i do stínu lesa.

 Abychom si o prázdninách užili, vydali jsme se tento měsíc hned na dva výlety.

Ve čtvrtek 12.7. jsme jeli na rodinnou farmu paní Tůmové. Podle toho, co nám říkala jde spíš o jakousi „sociální službu“ pro zvířata. Alespoň pokud si pamatujeme a pokud jsme ji dobře rozuměli, tak s chovem zvířat začala především proto, že jí bylo líto opuštěných a bezprizorních zvířat. Značnou část obyvatel její farmy – ne-li většinu – tvoří odložená zvířata a jejich potomci. Farma svou majitelku plně zaměstnává, ale rozhodně ji neživí. Naopak – její dcera musí chodit do práce, aby uživily zvířata. Pozemek není tak velký, aby z něj získávaly pro zvířata seno, navíc na to nemají stroje. Seno a další krmení tedy musí kupovat, k tomu je třeba připočítat očkování a péči veterináře atd. což při množství jejích zvířat musí stát „majlant“. O farmu se stará sama s dcerou  (která zároveň – jak bylo zmíněno – chodí do práce). Pomáhá jí několik dobrovolníků, z nichž dva jsme tam viděli. Jsou to podobní milovníci zvířat, jako majitelka.

Bylo znát, že své zvířecí přátelé má opravdu ráda, o čemž svědčí i fakt, že když už některé zvíře prodá, jde jí o to, aby ho nový majitel nesprovodil ze světa a nesnědl.

A co všechno jsme tam viděli? Pořádné stádo koz, stádečko asi deseti koní (2 jsou na ustájení; ostatní patří paní Tůmové, sedm psů, asi 3 prasata, ovce a drůbež  – perličky, krůty, husy, kachny, slepice, kohouty ( a nejen ty klasické české, ale i celkem exotické).

Pro některé městské účastnice výletu bylo nevšedním zážitkem pohladit si kozu (zvlášť přítulný byl ohromný kozel Matěj a koza Růženka), pro paní, která pochází ze statku, to znamenalo návrat do dětství.

jedna z účastnic umí  mluvit řečí zvířat, takže si s kozami zamečela, s koni zaržála, se psy zaštěkala, a se slepicemi zakdákala.

  Na farmě jsme strávili asi hodinu. Pak následovala další hodina v hospodě. Následně jsme se vypravili na zámek Loučeň. Tam jsme sice byli loni, ale nestihli jsme tamní labyrintáriu. Tentokrát jsme naopak vynechali prohlídku zámku a vydali jsme se do labyrintária. V rozsáhlém zámeckém parku je 11 labyrintů různé velikosti a z různých materiálů. Nejtěžší a  největší je hned ten první  – tisový.

 Opravdu jsme se v něm ztratili, resp. zatímco jsme bloudili v bludišti, našla si pí. Dbalá cestu ven a málem se vydala napřed (nebo zpět). Představa, že ji hledám v tak velkém parku nás vyděsila natolik, že jsme se pak drželi u sebe jako klíšťata. Navíc začalo pršet a tak jsme cestu po labyrintech museli zkrátit. U východu jsme se jen stavěli na zmrzlinu a pak hurá domů. Dojeli jsme akorát, když se ve stacionáři podávala svačina.

Během druhého výletu ve čtvrtek 26.7. jsme se vydali do regionálních muzeí na Rakovnicku. V Novém strašecí jsme navštívili expozici „Keltové na Rakovnicku“. Právě zde se v roce 1943 našel mimořádně významný archeologický exponát – keltská hlava, resp. kamenná hlava keltské sochy, zhruba z 3. století před Kristem. Měli jsme štěstí neboť byl zrovna přítomen syn nálezce hlavy. Šlo o náhodný nález, který našel na svém pozemku dělník, který pracoval nedaleko na šachtě. Vzhledem k okupaci se nález neobešel bez utajování. Svého času byl schovaný u nálezce na doma v krabici pod postelí. Náš průvodce vzpomínal, jak si s ním coby batole hrál. Poznamenal, že měl asi nejdražší hračku  na světě. Když zde byl loni vystavován originál (v expozici je normálně kopie), byl pojištěný na 100 milionů korun. Jde totiž o nejzachovalejší památku tohoto druhu na světě. 

Po výkladu jsme si prohlédli zbytek keltské expozice. Leccos jsme si i vyzkoušeli. Vlezli jsme si například vlezli do keltské chýše.

 Pak jsme si prohlédli i výstavu v patře – je věnovaná venkovskému životu v předminulém století, tedy v době babiček našich klientek. Expozice je také velmi zajímavá a vyvolala řadu vzpomínek na čas her a malin nezralých.

            Po obědě jsme se vydali do Lán, kde je muzeum TGM. Také velmi zajímavé a příjemné. Stihli jsme v něm i kávu a poté ještě krátkou projížďku v zámeckém parku. A pak honem domů Jen  tak tak, že jsme byli včas zpátky a mohli rozvést domů klientky ze stacionáře.

V červenci jsme měli v Horizontu dva koncerty – pro kytaru a flétnu a pro harfu a kytaru.

Kytaristka Lucie Šťavíková nám už hrála před rokem. Ostatní 3 hudebníci tu měli premiéru a doufejme, že ne zároveň derniéru. Oba koncerty byly totiž moc hezké a s poměrně hojnou návštěvou a velmi spokojeným publikem. Budeme tedy rádi, když se „do roka a do dne“ se všemi hudebníky setkáme znovu, a že to budou naši dobří holubi, kteří se vracejí.

A na samém konci měsíce jsme tu měli jednu nadmíru zajímavou přednášku. O Jihoafrické republice nám přišla povídat paní, která tam asi 15 let žila. Povídala o krásné přírodě i o běžném životě. Nevynechala ani problémy a odvrácenou tvář tamní společnosti, ani rozdíly a vztahy mezi bílými a černými obyvateli. Místy bylo její povídání dost drsné a fotografie drastické. Bezpochyby je to země stejně krásná jako nebezpečná a rozhodně se nedivíme, že se odtamtud vrátila. Paní Sauerstein mluvila velmi zajímavě a zdaleka nestačila říci vše co měla připravené. Zájem ze strany publika byl značný, sešlo se nás přes dvacet a všichni chtěli pokračování. Paní Sauerstein se u nás prý také cítila dobře, tak je naděje, že se ještě někdy uvidíme.

Červen je v Horizontu měsíc nejúrodnější na narozeniny.

Z obyvatelek mají narozeniny dvě dámy. Ani jedna z nich zde dlouhodobě nebyla, takže se žádné oslavy nekonaly.  Zato ve stacionáři bylo přípitků, gratulací a zdravic dost – narozeniny měly 3 klientky a 1 klient.  Dvě přinesly pro všechny pohoštění, jedna dokonce pohoštění vlastní výroby – vynikající štrúdl, který společně s dcerou upekly. Její dcera přišla v den oslavy na chvilku spolu s námi posedět.

Také jedna členka personálu měla výročí.  Popřáli jsme jí jen tak „v letu“, protože tentýž den jsme slavili 11. „narozeniny“ Horizontu.

Právě těmi můžeme začít i když to bylo na samém konci měsíce. Struktura byla obdobná jako obvykle – počasí nám přálo, takže jsme mohli být na zahradě. Sešly se všechny obyvatelky, které zrovna nebyly v lázních a nemocnicích (takže asi polovina), byli zde klienti stacionáře, někteří klienti pečovatelské služby a někteří pravidelní návštěvníci našich kulturně -společenských akcí. Přišel i pan starosta a setkal se tu se svým předchůdcem ve funkci, který k nám chodí pravidelně a my si toho moc vážíme. Celkově nás bylo asi o něco méně než obvykle, ale zdálo se, že se všichni přítomní celkem dobře bavili. Lidé „jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“ – podobně, jako když končí pohádka – doufáme však, že Horizont tímto nekončí.

Řeč k zamyšlení pronesla Marta Jurková a po občerstvení vytáhl harmoniku pan Machutka. Oba vám zde ukážeme na fotce. Další fotky jsou o pár stránek dál – na druhé straně pozvánky na naše výročí. 

A teď zas na začátek měsíce. Ten nezačal příliš šťastně zvláště pro jednu z obyvatelek. Utrpěla zlomeninu krčku stehenní kosti. A to nejen bolestivou, ale i záludnou. Nebyla totiž způsobená přímým traumatem (od únorového pádu byla na rentgenu 2x), ale spíš „únavou materiálu“.  Její bolesti nebyly tedy způsobené artrózou, jak se všichni domnívali. Trvalo několik dní, než se příčina zjistila. Navíc nemohla být hospitalizovaná hned, ale musela čekat na místo v nemocnici. Těch pár dní doma bylo opravdu mučivých. V nemocnici pak musela čekat téměř týden na operaci. Po dalším týdnu pak byla převezena do rehabilitačního zařízení na Chodově. Když jsme ji tam koncem měsíce navštívili, působila už mnohem spokojeněji a optimističtěji. Pilně se „učí“ chodit, aby se zas mohla vrátit domů.

 Naše „pohotovostní dobrovolnice“ Alžběta se na léto vydala do Ameriky. Našla si na sebe náhradu, takže jsme v červnu představili obyvatelkám Sabinu a ona tu měla první zkušební službu. Ještě nevíme, zda si Alžběta pobyt v Americe neprodlouží – takovém případě by tu Sabina zůstala.

Další nová tvář, kterou zde mohou klienti vidět je studentka VOŠ, která si zde plní 80ti hodinovou praxi. Je především ve stacionáři s občasnými „výlety“ do pečovatelské služby. Po několika prvních dnech se zdá, že pro práci se seniory má „osobnostní předpoklady“ a možná by z ní do budoucna mohla být naše stálá brigádnice.

 Počasí v červnu bylo většinou hezké, takže jsme intenzivně využívali nový zahradní nábytek, pořízený díky Arcidiecézní charitě z výtěžku Tříkrálové sbírky.

 A čím jsme obohatili kulturní život našich seniorů? Byly to 2 koncerty a jedna přednáška.

            Nejprve zde měla svůj klavírní recitál Markéta Lutková. Už z dřívějška ji známe jako skutečnou klavírní virtuosku. Tentokrát volila méně klasiky a více lidovek ke společnému zpěvu. Shodou okolností přišlo však spíše „klasicky naladěné“ publikum. Jindy tomu bývá naopak a my nikdy dopředu nevíme, kdo dorazí. Je tedy možné, že některé dámy odcházely poněkud zklamané, protože z ryzí klasiky slyšely jen jeden kousek od Bacha a jeden kousek od Hëndela.

Jiné byly naopak spokojené, jak hezky si zazpívaly. Inu, není na světě člověk ten … Asi je nejlepší mít repertoár koncertu půl na půl.

 Druhý koncert byl na naše poměry exotický. Kdepak by nás napadlo, že budeme někdy mít v Horizontu harfu!  Kombinace nástrojů, na které nám manželé Bronislava Klablenová a Matouš Křiváček hráli – tedy harfa a fagot – je dosti neobvyklá. A z toho důvodu moc často nekoncertují společně. Ale jak jsme se dozvěděli, má fagot podobný rejstřík, jako violoncello a pro harfu a cello se už nějaké skladby najdou. Část koncertu tedy hráli společně a část každý sólově. Moc se nám to líbilo !!! Atmosféra byla neformální, až přátelská a tak jsme se umělců mohli zeptat na to, co nás zajímalo – ohledně nástrojů, jak se oba ke svým nástrojům dostali a jaké mají možnosti hraní apod. pro mnohé z nás to byla první možnost vidět harfu poprvé z bezprostřední blízkosti. Na koncert dorazila také naše „muzikoterapeutka“ a bývalá harfenistka dr. Fořtová. Zavzpomínala na to jaké to bylo za jejích mladých let, kdy možnosti učit se i hrát na harfu byly ještě menší.

 Měli jsme tu mít ještě jeden koncert – už tradiční vystoupení dětského souboru Dejvická píšťalka. Ale jeho vedoucí, paní učitelka Malá ho na poslední chvíli ze závažných důvodů musela odvolat. Škoda – zrovna koncert, který jsme avizovali článečkem ve zpravodaji. Inu, co naplat? Snad to vyjde po prázdninách.

 Pan doktor Mrázek pro nás dokončil svou přednášku o Petře. Když jsme si před začátkem povídali, vyšlo najevo, že zorganizoval mnoho výletů pro seniory, kde zároveň dělal průvodce. Předběžně jsme se domluvili, že bychom podnikli nějaký výlet společně – nejspíš v září.

 Nepodařilo se nám najít žádný přístupný zámek ve středočeském kraji, který jsme dosud neviděli, tak jsme se vypravili jinam. Dostal se nám do ruky letáček s turistickými cíli na dobříšsku. Vybrali jsme si z něho Muzeum zlata v Novém Kníně a Muzeum špýchar v Prostřední Lhotě. Obě jsou poměrně nová a poměrně malá, ale zajímavá. Muzeem Zlata nás prováděla mladá průvodkyně – novoknínská patriotka. Od dětství prý tvrdila, že bude dělat v muzeu a zároveň, že se ze své rodné vísky nehodlá stěhovat. Po mnoha letech se její dětský sen ukázal být – s nadsázkou řečeno – „prorockou vizí“. Zrovna končila mateřskou dovolenou když na radnici pojali úmysl zřídit toto muzeum. Jako na zavolanou! 

Mluvila zajímavě a se zápalem. Bylo vidět, že ji to hodně baví a že pro své muzeum žije a její výklad nám expozici hodně oživil. Vůbec jsme neměli tušení, že kousek od Prahy se několik staletí těžilo (a některými nadšenci dosud rýžuje). 

Po prohlídce muzea jsme se stavili na zmrzku, obešli náměstí, nakoukli do kostela (který je však toho času nepřístupný, protože v něm rekonstruují hlavní oltář) a šli do hospody na oběd.

 A pak hurá! Do Prostřední Lhoty. Muzeum Špýchar je – nepřekvapivě – v bývalém špýcharu. Expozice je věnována vesnickému životu v 19. a v první půli 20. století. Návštěvníci se v něm pohybují bez průvodce a paní správcová byla natolik benevolentní, že nám řekla, že si exponáty můžeme vyzkoušet; jen ať je prý nezničíme. Tak jsme hned nastoupili do bryčky, zasedli do sednice, obuli dřeváky, roztočili mlýnky, atd. Byli jsme tam sami, takže jsme se docela vyřádili. Bylo tam, ale dost šero, takže fotky moc nevyšly. Tak alespoň jednu „panímámu“:

 Měli jsme velmi dobrý čas a do rozpálené Prahy se nám ještě nechtělo, tak jsme si zajeli do Staré Huťe do Čapkova památníku na strži. Už jsme tam s Horizontem 2x byli, takže dovnitř jsme nešli. Jen jsme si prošli zahradu a na chvilku se tam posadili. Je to velmi příjemné prostředí a vůbec se Karlovi Čapkovi nedivíme, že si to tam tak zamiloval.

Přišel máj, vyšli jsme v háj. Při poledních procházkách jsme si vytvořili – a dokonce pojmenovali – několik okruhů, kam chodíme. Záleží na složení klientů, na počasí i na naší náladě.

Máme tu „malý okruh“ (nejkratší možný, se zastávkami na lavičkách – vhodný pro dny, kdy je s námi někdo, kdo potřebuje častěji odpočívat).

O něco delší je „Pohlreichův okruh“, který vede kolem Pražského kulinářského institutu známého šéfkuchaře.

„Bulharský okruh“ vede na náměstí a pak kolem zeleniny (nyní provozované Vietnamci, kdysi dávno však prý měl poblíž krámek zelinář bulharského původu).

„Velký okruh“ pro mimořádně zdatné jedince vede mezi zahrádkami ke škole a kolem fotbalového hřiště zpět.

Někdy – a to je obzvlášť oblíbená atrakce – jedeme „k vodě“ do Sedlce.

Letos poněkud zanedbáváme cvičiště pro seniory na Výhledech. Letos jsme tam byli jen jednou – a byli jsme zděšení z toho, jak moc klesla naše kondice přes zimu. Od té doby se tam jaksi ostýcháme jezdit. Ale naše dámy se budou muset vzmužit. Neboť jak pravil Mirek Dušín – „Nikdy není příliš pozdě. Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík.“ Našim klientkám sice neubírají síly cigarety, nýbrž přibývající léta. Ale snad alespoň první větu okřídleného rčení na ně můžeme vztáhnout.

Kondici si ostatně snažíme udržovat v průběhu celého roku, ale teď na jaře je to přece jen  o mnoho veselejší. Procházky se také prodlužují. Dá se někde posedět. Mráz (a zatím ani vedro) nás nezahání zpátky do Horizontu.

Pokud jde o naše obyvatelky, tak jedné z nich konečně sundaly sádru. Ruku má oteklou a bolavou, ale zlomenina srostla dobře a mohla ještě týž den, kdy jí sádru sundali začít rehabilitovat. Také stav jiné obyvatelky se po operaci kolene zlepšoval. Už si sama troufala chodit ze schodů a začala docházet na biblické hodiny. S jinou dámou se naopak situace prudce zhoršila. Dokonce požádala ošetřujícího lékaře o hospitalizaci. Ten však usoudil, že potřebuje především ortopedické vyšetření. Možná ji čeká výměna druhého kyčelního kloubu. Evidentně má velké bolesti při každém pohybu a velmi trpí.

 Na samém konci měsíce jiná dáma při nakupování v Lidlu Na poříčí upadla na eskalátoru. Měla tržnou ránu na hlavě (ta si vyžádala několik stehů) a na ruce. Trochu vysoká cena za levný prací prášek z akce J. Ale mohla dopadnout hůř. V 97 letech je to po pádu na eskalátoru celkem dobrá bilance.

 To jedna z klientek stacionáře je sice o mnoho mladší, ale dopadla hůř – při pádu si zlomila krček stehenní kosti. Tento měsíc jsme jí tedy v Horizontu neviděli. Ale už je po operaci. Usilovně rehabilituje a snad se nám sem znovu navrátí.

Až na tuto komplikaci probíhalo ve stacionáři vše v zaběhnutých kolejích.

Pekli jsme:

cvičili:

výtvarničili:

Prostě vše jako obvykle.

V květnu proběhla po roce schůze Správní rady DM CČSH, tentokrát v Praze. Navzájem jsme se informovali o stavu a situaci jednotlivých středisek. Každé by se mělo představit v Českém zápase nějakým článečkem. V ideálním případě by měla DM v ČZ svou vlastní rubriku.

 Pro širší seniorskou veřejnost jsme tentokrát naplánovali 2 přednášky (jednu z nich z grantu Letiště Praha) a jeden koncert. Měla se k nám vrátit po roce naše stálice, paní Anna Kordić. Ale nevrátila. Dva dny před koncertem se omluvila, že jí vystoupení neumožní zdravotní komplikace. Museli jsme tedy očekávaný koncert oplakat. Doufáme, že se do Horizontu ještě letos dostane. Hlavně ji ale přejeme brzké uzdravení!

 Pan Mrázek pro nás už není zajíc v pytli. V lednu tu měl přednášku o Mrtvém moři. Měl úspěch a tak je pravděpodobné, že se k nám bude vracet (pokud nám to Letiště nebo MČ umožní). Tentokrát jsme si z rozsáhlé nabídli jeho přednášek vybrali Petru – světoznámé skalní město v Jordánsku, které jitří fantazii archeologů i laiků. Lidí přišlo dost a byli spokojeni. Pan doktor mluví srozumitelně a zajímavě a ví toho opravdu hodně.

 Když k tomu připočítáme spoustu krásných fotek, není možné, aby z jeho přednášky někdo odcházel zklamaný. Petra je velké téma a tak jsme se domluvili, že ji uděláme na 2x – aby nic neošidil a nemusel spěchat. I tak jeho povídání trvalo přes půl druhé hodiny a všetečné dotazy jsme museli odrážet s tím, že jeho povídání bude mít pokračování. A to následující měsíc.

           Ještě dál nás vzal Pavel Sladký, který měl v Horizontu premiéru.  Je redaktorem rozhlasu, kde připravuje pořad o cestování. Svými hosty se nechává inspirovat ke svým osobním cestám. Nám povídal o své poslední cestě, která vedla do Laosu. Jakožto rozhlasový redaktor je zvyklý mluvit a byla radost ho poslouchat. V Laosu navštívil významé památky a turistická centra. Promítal nám fotky pozlacených Buddhů – ležících, sedících stojících … Fotky historických chrámů – zachovalých i rozvalin, ulice velkoměst plné turistů, typické poživatiny laoské kuchyně atd.

Nejzajímavější pro něj (i pro nás) byl však podle jeho slov výlet na venkov. Navštívili několik typických laoských vesnic mimo všechny turistické trasy a vyhledávaná letoviska. Viděli běžný život venkovských rolníků, kteří nejsou zvyklí na turisty a pózování před fotoaparáty. Je to život o poznání chudší, než na jaký jsme zvyklí my. Ale – a to slýcháme od různých cestovatelů, kteří měli tu možnost setkat se s „obyčejnými“ ( turismem nezkaženými a nadbytkem neinfikovanými) lidmi z „rozvojových zemí“ často – mají něco, o co mnozí zápaďané přišli (klid, spokojenost s tím co mají, pohodu …) a nemají to, čeho máme my nadbytek (spěch, stres, frustraci …). Ale ruku na srdce – kdo z nás by se obešel bez televize, počítače, mobilu, zmrzliny rádia, plné lednice, obchodů na každém kroku, piva, auta, novin a obrázkových časopisů atd. atd. a vyměnil by to všechno za vodu, rýži, práci na poli a klid?

Pan Sladký se našim dámám líbil a tak všechny doufají, že tu nebyl naposled. Na náš dotaz řekl, že se další návštěvě „do roka a do dne“ nijak nebrání.

 Poprvé v tomto roce jsme se vydali na výlet. Už jsme toho sjezdili tolik, že je pro nás obtížné najít ve Středočeském kraji nějaký zámek, který je přístupný veřejnosti, a na kterém jsme nebyli. Přesto se to tentokrát podařilo. Našli jsme dokonce dva a každý byl úplně jiný.

Výlet se uskutečnil také v rámci grantu Letiště Praha a tak jsme si mohli dovolit na jet malým autobusem. Bylo to o poznání pohodlnější než se tísnit v autech a naše dámy to velmi oceňovaly.

Zámek Stránov je málo známý, ale velmi zajímavý. Doporučujeme jej především milovníkům tajuplné atmosféry. Neoplývá množstvím cenných artefaktů – většina jich byla ukradena. Není nablýskaný, opravený a vyleštěný. Ale právě v tom spočívá jeho půvab. Je na konci vesnice Stránov, obklopený zpustlým a dlouho nekultivovaným parkem s přerostlými stromy, které sahají vysoko k hradbám a zámek před zraky okolí halí do zeleného šera. Člověk by se ani nedivil, kdy jej obýval nějaký Rumburak s Blekotou, nebo aspoň nějaký výstřední podivín.

Obývá jej však jen pan kastelán, který je bezpochyby originální, ale nepatří do pohádky ani do hororu. Je to žoviální, bezprostřední „mánička“ kolem padesátky (plus minus 20 let), který svým neformálním přístupem a bezprostředností dělá hodně pro celkově pohodovou atmosféru zámku. 

 Vyprávěl svižně, živě a zajímavě a bylo vidět, že je pro „svůj“ zámek zapálený. Na to, jak je zámek vzdálený od turistických tras, se tam toho pod jeho patronací děje hodně. Program na léto je nabitý a jsou to akce přes dechovkářský festival až po gotický víkend. Koncerty, divadlo, kultura … Celkově se mám tam moc líbilo a všem, kdo mají dost tradičních zámků s tradičními prohlídkami jeho návštěvu doporučujeme. Zde je pár fotek jako návnada.

Na zámku je mimo jiné sbírka kočárku a panenek od stoletých po (téměř) současné. V účastnicích zájezdu vyvolali spoustu vzpomínek.

 Druhý zámek, kde jsme se stavovali, byl pravý opak. Je v obci Liblice. Už zdaleka jsou na němi vidět investované miliony, ne-li miliardy, které stála jeho rekonstrukce. Je majetkem – pokud nás paměť neklame – Akademie věd. Funguje jako konferenční centrum. Turistům je přístupný jen o víkendech. Jinak jen po dohodě. My jsme měli smůlu – v době naplánovaného výletu tam probíhala jakási konference. Pak je však přístupný nepřetržitě a stojí za to je krásně upravený, s jezírkem, kde se zrovna ráchaly děti z vesnice. Pohled od zámku na park i z paku na zámek je krásný. Bylo krásně a tak jsme si čas v parku užili a nikdo zastávky nelitoval, ačkoli jsme se do zámku nedostali. Fotografie nenásledují protože nám zrovna došla baterie ve foťáku.

 Pohled z věže na zámku Stránov nás zaujal natolik, že jsem po návratu udělali několik fotek z ptačí perspektivy na zahradu Horizontu. A těmi květnový zápis do kroniky ukončíme.

Dalo by se říct, že duben začal v zimě a skončil v létě. Ne, že by byl delší než v jiných letech, ale počasí bylo takové. O velikonocích, které byly počátkem dubna, bylo pod nulou a sněžilo zdaleka nejen na horách, ale i v Praze a v přírodě skoro nic nenaznačovalo symboliku Vzkříšení.

V posledním dubnovém týdnu se naopak teploty blížily třiceti stupňům Celsia.

Na začátku měsíce padal sníh a na konci poledovaly stejně bílé a stejně velké lístky z třešnových květů.

Na začátku měsíce jsme nadávali na zimu a na konci měsíce na horko. Kdo chce psa bít …

 Koncem dubna se nám vrátila jedna z obyvatelek z nemocnice po výměně kolenního kloubu. Operace dopadla dobře a ona je velmi motivovanou pacientkou, takže pokroky byly patrné každý den. Na úplném konci měsíce zkoušela už sama chodit po schodech.

Naopak u jiné dámy rekonvalescence po pádu postupovala velmi pomalu ačkoli k žádnému viditelnému zranění  nedošlo. Pan doktor doporučil elektroléčbu a tak jsme ji každý den vozili k dotorovi.

Zdravotní problémy měla ještě jiná obyvatelka. Brzy na jaře ji začaly nepříjemné potíže ischemického původu, které se projevovaly čím dál častěji a čím dál nepříjemněji. Několikrát musela být převezena záchrankou do nemocnice. To, že nevěděla, kdy ji potíže přepadnou a kdy povolí, zda se nerozvinou v CMP atd. ji udržovalo ve stavu trvalého stresu. Nakonec se domlouvila s panem doktorem na hospitalizaci. V nemocnici strávila 2 týdny a vrátila se právě poslední dubnový den.

 Ve stacionáři i v pečovatelské službě vše plynulo jako obvykle. Při výtvarných činnostech jsme se věnovali jarním a velikonočním motivům.

 Před velikonocemi si kolegyně v Horizontu udělaly brigádu. Došlo na hloubkový úklid i na velikonoční výzdobu ve společných prostorách.

Dostali jsme lísku loňských jablek a hned bylo co dělat. Došlo na štrůdl i na kompot.

 Narozeniny oslavily z personálu obě naše Hanky a z klientek nejstarší obyvatelka. Její narozky obzvlášť stojí za zmínku – už kvůli té číslovce: 97. Ale i kvůli kondici, v jaké se tohoto věku dožívá. S dcerou připravily hojné pohoštění pro všechny obyvatelky i personál. Doufáme a věříme, že spolu s ní oslavíme i stovku. Za těch deset let, co v Horizontu bydlí se téměř nezměnila.

S žádostí o práci se nám přihlásila jedna paní, která se na Suchdol nedávno přistěhovala. Domluvili jsme se s ní, že bychom mohli nabídnout brigádu, když nám někdo z personálu ochoří apod. Hned v dubnu si to mohla vyzkoušet a zúčastnila se několik odpolední ve stacionáři. Zatím ne sama, aby se tu mohla rozkoukat. Jejím zájmem i kvalifikací jsou (mimo jiné ) i různé druhy cvičení a je pravděpodobné, že ho bude využívat i při svém působení ve stacionáři. Už si to i vyzkoušela a s celkem dobrým ohlasem u klientek.

S postupujícím jarem se prodlužovaly i naše procházky. Dole u řeky jsme byli už mockrát. Konečně jsme se odhodlali i na cvičiště pro seniory na Výhledech. Nutno konstatovat, že fyzický kondice nás všech šla o poznání dolů. Snad se nám usilovným tréninkem podaří trochu ji zlepšit.

 V sobotu 21.4. proběhl druhý bazar z oblečení, které nám sem lidé vozí „na charitu“. Prodávaly opět Petra s Romanou. Potěšující je, že sem přišlo minimálně dvojnásobné množství lidí, než na první pokus. Už méně nás potěšilo, že zde utratili stejně peněz než minule. Při prvním bazaru 90% tržby bylo z peněženky jedné zázaznice. Tentokrát se sice našlo více zákazníků, ale udělali menší útratu. Zatím váháme, zda se pokusit ještě o další bazar v budoucnu. Utržené peníze zatím neodpovídají práci a času, kterou s tím kolegyně mají.

 Od dubna jsme se rozhodli vybírat za některé kulturně společenské akce symbolické vstupné. Je to u těch akcí, jejichž lektorům platíme. To, že budeme vybírat vstupné jsme avizovali měsíc dopředu a vstupné je vskutku minimální – 20 Kč za akci přičemž v ceně je i nápoj. Doufáme, že tím nikoho neodradíme. V dubnu jsme vybírali vstupné dvakrát.

Dr. Fořtová přišla jako dobrovolnice, aby nám připoměla 150. výročí zesnutí významného českého skladatele Františka Škroupa.  Většina z nás od něj zná jen českou hymnu. I tu jsme si mohli poslechnout  a to v neobvyklé verzi – tak, jak ji zazpíval významný český herec Smolík. Neškoleným hlasem, ale mimořádně procítěně. Posluchači (a jak nám dr. Fořtová sdělila, tak i hudebníci, kteří ho doprovázeli) byli plni dojetí a ronili slzy. Došlo i na další hudební ukázky, např. v podání dalšího z našich velikánů – Beno Blachuta, slyšeli jsme ukázka ze Škorupovi opery Kryštof Kolumbus atd. Jak je to u dr. Fořtové obvyklé, měla připravenou výstavku fotografií a obrázků spojených se Škroupovým životem i dílem.

 Po roce k nám zavítalo Branické duo. Hráli to, co všichni znají a tak mohli zpívat s sebou. Pokud jsme dobře vysledovali, tak na hudební akce chodí o poznání méně posluchačů než na přednášky a tento koncert nebyl vyjímkou. Všichni příchozí však byli spokojeni a to je lepší, než kdyby přišlo posluchačů více, ale odcházeli by zklamaní či otrávení.

 A nakone přišla jedna z našich „stálic“ – paní Naďa Karlická. Byla zde už potřetí – poprvé asi před 4 lety vyprávěla o své cestě do Japonska. Následující rok o své účasti na indické svatbě. Teď asi po dvouleté pauze se s námi podělila o zážitky, které získala během svého dvoutýdenního pobytu s beduíny na Sahaře. Byla tam s opravdickou beduínskou rodinou, tzn. že nešlo o turistickou atrakci. S touto rodinou se seznámila během turistického zájezdu do Tunisu. Jednou večer, místo aby šla na večírek se svými maďarskými spolucestujícími, se potulovala mimo hlavní turistické centrum. Je to velmi přátelká a komunikativní dáma a tak se snadno seznámila s jakými beduínským děvčetem a následně i s jeho rodinou. Ta jí s několika měsíčním odstupem pozvala na 2 týdny do pouště a zprostředkovala ji zážitek, který nedokáže poskytnout žádná cestovní agentura. Síla tohoto pobytu spočívala především v autenticitě – žila s beduínskou rodinou jako jedna z nich, účastnila se sběru dříví, vaření, zábavy – prostě všeho. Mohla nám tedy říci jak vypadá opravdu běžný, nijak nepřikrášlený, život kočovníků pouště. A díky všetečným otázkám jedné z posluchaček jsme se dostali i k dosti intimním tématům.

Už z dřívějška víme, že paní Karlická mluví vtipně, svižně a poutavě, takže přednáška byla poučná i zábavná. A navíc v autentickém kostýmu. O Japonsku nám vyprávěla v kimonu, o Indii v sárí. A o beduínech v tomto:

             Další rekvizitou, kterou nám přivezla byl náhrdelník z velbloudích kostí. Většina účastnic neodolala a vyzkoušela si jej.            

Paní Karlická je jedním z lidí, kterým poušť učarovala a ráda by se tam vrátila. A my doufáme, že se vrátí i k nám zase s nějakým vyprávěním. Ať už bude o čemkoli, víme, že v jejím podání to bude stát za to.

Předjaří je z celého roku v Horizontu snad „nejúrodnější“ období na narozeniny. Ještě koncem února slavila 88. narozeniny jedna z obyvatelek, hned začátkem března ji následovala jiná. Ta slavila „kulatiny“ – 70 let. Přál ji samozřejmě personál Horizontu spolu s lidmi, kteří sem s ní chodí na oběd. Obyvatelky ji popřály na biblické hodině. Rodina za ní přijela o víkendu. V průběhu týdne pak ještě několik dalších známých a ve čtvrtek 8.3. si rezervovala salonek v kavárně Giraffe, kde se sešla se svými kamarádkami. Miminálně týden tedy z oslav nevyšla.

Z personálu oslavila narozeniny Romana – také kulaté, 40. Složili jsme se jí na zlatý řetízek – zlatu patří zlato, a ona je skutečně cenným členem personálu. Když jsme chtěli blahopřání kolegyň zdokumentovat, měli jsme jako „na potvoru“ (tím nemyslíme Romanu) vybitý fotoaparát. S několikadenním odstupem však přišli další gratulanti a to z radnice.

S přáním ke kulatým narozeninám, ale hlavně s poděkováním za deset let práce pro blaho zdejších seniorů přišel pan starosta s paní místostarostkou. Jejich poděkování nespočívalo jen ve slovech vděčnosti a uznání. Mělo i velmi milou hmotnou podobu dárkového poukazu na nákup nového kola. Romana delegaci z radnice, natož takový dar, nečekala a málem jí to vyrazilo dech. A to už se nám zdokumentovat podařilo.

Ve stacionéři jsme k narozeninám mohli popřát dokoce třem klientům – Láďovi Štolcovi, paní Veselé a paní Kupsové. Příležitostí k přípitkům teby v březnu bylo až skoro nebezpečně. Naštěstí nás v dubnu čeká odvykací kůra (i když 97. narozeniny paní Mrkáčkové jistě také budou stát za to).

To byly radostné momenty nastupujícího jara. Došlo však i na těžší chvíle. Jedna z obyvatelek upadla v koupeně. Naštestí si nic nezlomila; obešlo se to „jen“ s naraženinou. Ale velmi bolestivou. Na celý měsíc ji to „vyřadilo z provozu“. Celé týdny strávila střídavě v posteli a v křesle. Už předtím měla bolesti a problémy při chůzi. Máme obavy, jak se po déle než měsíc trvajícím sezení znovu rozchodí. Až koncem měsíce začaly bolesti zvolna polevovat.

Březen si zdravotně „odnesla“ ještě jedna z obyvatelek. Skolila ji nějaká viróza. Dostala silný kašel, měla dost vysoké teploty. V jejím případě se takové komplikace většinou projeví mírnou dezorientací a zřetelnou tělesnou slabostí. Následkem té několikrát upadla. Málo pila, neměla chuť k jídlu, což je u takové „křehule“ alarmující. Pan doktor pojal podezření na zápal plic a doporučil hospitalizaci. V nemocnici strávila asi týden. Rekovalescence v Horizontu pak trvala ještě si deset dní, než jsme mohli polevit v ostražitosti a přestali jsme mít stálou obavu z dalších pádů.

 Jaro se začalo hlásit o slovo letos poměrně brzo. Bylo více sluníčka i tepla, takže se prodlužovali nejen dny, ale i naše polední procházky. Už se dalo na chvíli posedět na lavičce a prohřívat si na sluníčku staré klouby.

Sluneční teplo a svit je jiná káva než teplo ústředního topení a světlo žárovky. Po zimě jsme se ho nemohli nabažit. Vydávali jsme se i tam na, kam jsme skoro půl roku nemohli – na „velký okruh“ mezi zahrádky, kde jsme sledovali první kvítky, na vyhlídku na skále a dokonce do Sedlce k řece.

A konečně jsme si párkrát mohli dát odpolední kávu na zahradě.

             Do stacionáře začala docházet nová klientka  až z Břevnova. Je aktivní členkou CČSH a proto stála právě o náš stacionář. Nemohli jsme jí plně vyhovět. Nabídnout jsme mohli je 2 dny v týdnu. Ve zbývající tři dny chodí Domova svaté rodiny. Má velmi ráda hudbu. Dříve hrávala na piano a něco zabřinkala i tady u nás. A hned měla příležitost účast se dvou koncertů. Oba se jí velmi líbily. U jednoho „dirigovala“ harmonikáře u druhého „pomáhala“ pianistovy hraním na stůl.  

Tím se dostáváme k naší březnové kultuře. Hudba tento měsíc převažovala. Zdá se však, že hudební akce sem přitáhují méně lidí než přednášky. Na žádnou z hudebních akcí sem tento měsíc nepřišlo více než deset – dvanáct lidí. Možná se na tom podílelo i období chřipek nebo naopak teplé sluneční počasí, které lákalo lidi spíš na lavičku do parku než ka židli do Horizontu. Nicméně se nám zdá, že trend je dlouhodobý a na hudbu chodívá lidí méně.

 Začátkem měsíce přišel Jiří Lehejček, aby nám vyprávěl o svém pobytu na Faerských ostrovech. Ke své lítosti se pisatel těchto řádků nemohl účastnit, takže žádný postřeh o této severské exotice nemůže sdělit. Víme jen to, že lidí příšlo dost a odcházeli spokojení. Po přednášce se nám ještě podařilo nějakou fotku.  

Jiří Lehejček je jedním z lektorů, se kterým se u nás seznámily organizátorky Klubu aktivního stáří. V březnu tam mluvil o Islandu.

O týden později tu byl pan Machotka – jediný z březnových vystupujích, který tu měl premiéru. Lidí nepřišlo moc, ale všem účastněmým se to moc líbilo. Hrál na harmoniku a zpíval písně, které většinou skoro všichni znali. Často zpívali s ním a dostali se do bujaré a rozdováděné nálady. Je tudíž velmi pravděpodobné, že tu nebyl na posled.

K našemu překvapení moc lidí nepřišlo ani na Richarda Adama, který byl lamačem dívčích srdcí v době, kdy právě naše klientky a obyvatelky byly dívkami. V předchozích dvou letech na něj bylo nabito; letos však jen poloprázdno. Nenechal se tím otrávit a podal stejně profesionální výkon jako jindy. Bylo dojemné sledovat svítící oči a zářivé úsměvy zúčastněných dam. Všechny si asi promítaly v hlavě „čas her a malin nezralých“. 

A další dobrý holub, který se vrátil, byl Jan Rossa. I na něj přišlo méně lidí než loni. Je to škoda. Koncertuje a nahrává po celém světě. Leckteré velmi dobře honorované koncerty už odmítá, zatímco náš málo honorovaný koncert neodmítl, čehož si velmi vážíme. Zahrál nám sklatby od Lizsta, Smetany a Chopina, ale také několik vlastních skladeb z desky, kterou připravuje a vydává v Německu. Všichni přítomní byli nadšení. Předchozí koncerty tohoto měsíce byla dobrá zábavná hudba, ale toto bylo vskutku umění.

 V minulém zápisu jsme se zmínilo o hledání externí pracovnice na průzkum spokojenosti klientů ve stacionáře. Někdy v půlce měsíce tato slečna skončila s rozhovory s klienty a pak nám po zpracování poslala výsledek. Najdete ji na tomto webu v rubrice „Průzkumy spokojenosti“. 

A na závěr sem dáváme pár fotek z dramaterapie. Drahomíra je v salónku s klienty většinou sama a tak není, kdo by její počínání fotil. Tentokrát se na její „dramahrátky“ přišla podívat jedna studentka v rámci své diplomové práce. Svěřili jsme jí fotoaparát a tak  na dramaterapii do salónku mohou nahlédnout i případní čtenáři kroniky.