Přišel máj, vyšli jsme v háj. Při poledních procházkách jsme si vytvořili – a dokonce pojmenovali – několik okruhů, kam chodíme. Záleží na složení klientů, na počasí i na naší náladě.

Máme tu „malý okruh“ (nejkratší možný, se zastávkami na lavičkách – vhodný pro dny, kdy je s námi někdo, kdo potřebuje častěji odpočívat).

O něco delší je „Pohlreichův okruh“, který vede kolem Pražského kulinářského institutu známého šéfkuchaře.

„Bulharský okruh“ vede na náměstí a pak kolem zeleniny (nyní provozované Vietnamci, kdysi dávno však prý měl poblíž krámek zelinář bulharského původu).

„Velký okruh“ pro mimořádně zdatné jedince vede mezi zahrádkami ke škole a kolem fotbalového hřiště zpět.

Někdy – a to je obzvlášť oblíbená atrakce – jedeme „k vodě“ do Sedlce.

Letos poněkud zanedbáváme cvičiště pro seniory na Výhledech. Letos jsme tam byli jen jednou – a byli jsme zděšení z toho, jak moc klesla naše kondice přes zimu. Od té doby se tam jaksi ostýcháme jezdit. Ale naše dámy se budou muset vzmužit. Neboť jak pravil Mirek Dušín – „Nikdy není příliš pozdě. Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík.“ Našim klientkám sice neubírají síly cigarety, nýbrž přibývající léta. Ale snad alespoň první větu okřídleného rčení na ně můžeme vztáhnout.

Kondici si ostatně snažíme udržovat v průběhu celého roku, ale teď na jaře je to přece jen  o mnoho veselejší. Procházky se také prodlužují. Dá se někde posedět. Mráz (a zatím ani vedro) nás nezahání zpátky do Horizontu.

Pokud jde o naše obyvatelky, tak jedné z nich konečně sundaly sádru. Ruku má oteklou a bolavou, ale zlomenina srostla dobře a mohla ještě týž den, kdy jí sádru sundali začít rehabilitovat. Také stav jiné obyvatelky se po operaci kolene zlepšoval. Už si sama troufala chodit ze schodů a začala docházet na biblické hodiny. S jinou dámou se naopak situace prudce zhoršila. Dokonce požádala ošetřujícího lékaře o hospitalizaci. Ten však usoudil, že potřebuje především ortopedické vyšetření. Možná ji čeká výměna druhého kyčelního kloubu. Evidentně má velké bolesti při každém pohybu a velmi trpí.

 Na samém konci měsíce jiná dáma při nakupování v Lidlu Na poříčí upadla na eskalátoru. Měla tržnou ránu na hlavě (ta si vyžádala několik stehů) a na ruce. Trochu vysoká cena za levný prací prášek z akce J. Ale mohla dopadnout hůř. V 97 letech je to po pádu na eskalátoru celkem dobrá bilance.

 To jedna z klientek stacionáře je sice o mnoho mladší, ale dopadla hůř – při pádu si zlomila krček stehenní kosti. Tento měsíc jsme jí tedy v Horizontu neviděli. Ale už je po operaci. Usilovně rehabilituje a snad se nám sem znovu navrátí.

Až na tuto komplikaci probíhalo ve stacionáři vše v zaběhnutých kolejích.

Pekli jsme:

cvičili:

výtvarničili:

Prostě vše jako obvykle.

V květnu proběhla po roce schůze Správní rady DM CČSH, tentokrát v Praze. Navzájem jsme se informovali o stavu a situaci jednotlivých středisek. Každé by se mělo představit v Českém zápase nějakým článečkem. V ideálním případě by měla DM v ČZ svou vlastní rubriku.

 Pro širší seniorskou veřejnost jsme tentokrát naplánovali 2 přednášky (jednu z nich z grantu Letiště Praha) a jeden koncert. Měla se k nám vrátit po roce naše stálice, paní Anna Kordić. Ale nevrátila. Dva dny před koncertem se omluvila, že jí vystoupení neumožní zdravotní komplikace. Museli jsme tedy očekávaný koncert oplakat. Doufáme, že se do Horizontu ještě letos dostane. Hlavně ji ale přejeme brzké uzdravení!

 Pan Mrázek pro nás už není zajíc v pytli. V lednu tu měl přednášku o Mrtvém moři. Měl úspěch a tak je pravděpodobné, že se k nám bude vracet (pokud nám to Letiště nebo MČ umožní). Tentokrát jsme si z rozsáhlé nabídli jeho přednášek vybrali Petru – světoznámé skalní město v Jordánsku, které jitří fantazii archeologů i laiků. Lidí přišlo dost a byli spokojeni. Pan doktor mluví srozumitelně a zajímavě a ví toho opravdu hodně.

 Když k tomu připočítáme spoustu krásných fotek, není možné, aby z jeho přednášky někdo odcházel zklamaný. Petra je velké téma a tak jsme se domluvili, že ji uděláme na 2x – aby nic neošidil a nemusel spěchat. I tak jeho povídání trvalo přes půl druhé hodiny a všetečné dotazy jsme museli odrážet s tím, že jeho povídání bude mít pokračování. A to následující měsíc.

           Ještě dál nás vzal Pavel Sladký, který měl v Horizontu premiéru.  Je redaktorem rozhlasu, kde připravuje pořad o cestování. Svými hosty se nechává inspirovat ke svým osobním cestám. Nám povídal o své poslední cestě, která vedla do Laosu. Jakožto rozhlasový redaktor je zvyklý mluvit a byla radost ho poslouchat. V Laosu navštívil významé památky a turistická centra. Promítal nám fotky pozlacených Buddhů – ležících, sedících stojících … Fotky historických chrámů – zachovalých i rozvalin, ulice velkoměst plné turistů, typické poživatiny laoské kuchyně atd.

Nejzajímavější pro něj (i pro nás) byl však podle jeho slov výlet na venkov. Navštívili několik typických laoských vesnic mimo všechny turistické trasy a vyhledávaná letoviska. Viděli běžný život venkovských rolníků, kteří nejsou zvyklí na turisty a pózování před fotoaparáty. Je to život o poznání chudší, než na jaký jsme zvyklí my. Ale – a to slýcháme od různých cestovatelů, kteří měli tu možnost setkat se s „obyčejnými“ ( turismem nezkaženými a nadbytkem neinfikovanými) lidmi z „rozvojových zemí“ často – mají něco, o co mnozí zápaďané přišli (klid, spokojenost s tím co mají, pohodu …) a nemají to, čeho máme my nadbytek (spěch, stres, frustraci …). Ale ruku na srdce – kdo z nás by se obešel bez televize, počítače, mobilu, zmrzliny rádia, plné lednice, obchodů na každém kroku, piva, auta, novin a obrázkových časopisů atd. atd. a vyměnil by to všechno za vodu, rýži, práci na poli a klid?

Pan Sladký se našim dámám líbil a tak všechny doufají, že tu nebyl naposled. Na náš dotaz řekl, že se další návštěvě „do roka a do dne“ nijak nebrání.

 Poprvé v tomto roce jsme se vydali na výlet. Už jsme toho sjezdili tolik, že je pro nás obtížné najít ve Středočeském kraji nějaký zámek, který je přístupný veřejnosti, a na kterém jsme nebyli. Přesto se to tentokrát podařilo. Našli jsme dokonce dva a každý byl úplně jiný.

Výlet se uskutečnil také v rámci grantu Letiště Praha a tak jsme si mohli dovolit na jet malým autobusem. Bylo to o poznání pohodlnější než se tísnit v autech a naše dámy to velmi oceňovaly.

Zámek Stránov je málo známý, ale velmi zajímavý. Doporučujeme jej především milovníkům tajuplné atmosféry. Neoplývá množstvím cenných artefaktů – většina jich byla ukradena. Není nablýskaný, opravený a vyleštěný. Ale právě v tom spočívá jeho půvab. Je na konci vesnice Stránov, obklopený zpustlým a dlouho nekultivovaným parkem s přerostlými stromy, které sahají vysoko k hradbám a zámek před zraky okolí halí do zeleného šera. Člověk by se ani nedivil, kdy jej obýval nějaký Rumburak s Blekotou, nebo aspoň nějaký výstřední podivín.

Obývá jej však jen pan kastelán, který je bezpochyby originální, ale nepatří do pohádky ani do hororu. Je to žoviální, bezprostřední „mánička“ kolem padesátky (plus minus 20 let), který svým neformálním přístupem a bezprostředností dělá hodně pro celkově pohodovou atmosféru zámku. 

 Vyprávěl svižně, živě a zajímavě a bylo vidět, že je pro „svůj“ zámek zapálený. Na to, jak je zámek vzdálený od turistických tras, se tam toho pod jeho patronací děje hodně. Program na léto je nabitý a jsou to akce přes dechovkářský festival až po gotický víkend. Koncerty, divadlo, kultura … Celkově se mám tam moc líbilo a všem, kdo mají dost tradičních zámků s tradičními prohlídkami jeho návštěvu doporučujeme. Zde je pár fotek jako návnada.

Na zámku je mimo jiné sbírka kočárku a panenek od stoletých po (téměř) současné. V účastnicích zájezdu vyvolali spoustu vzpomínek.

 Druhý zámek, kde jsme se stavovali, byl pravý opak. Je v obci Liblice. Už zdaleka jsou na němi vidět investované miliony, ne-li miliardy, které stála jeho rekonstrukce. Je majetkem – pokud nás paměť neklame – Akademie věd. Funguje jako konferenční centrum. Turistům je přístupný jen o víkendech. Jinak jen po dohodě. My jsme měli smůlu – v době naplánovaného výletu tam probíhala jakási konference. Pak je však přístupný nepřetržitě a stojí za to je krásně upravený, s jezírkem, kde se zrovna ráchaly děti z vesnice. Pohled od zámku na park i z paku na zámek je krásný. Bylo krásně a tak jsme si čas v parku užili a nikdo zastávky nelitoval, ačkoli jsme se do zámku nedostali. Fotografie nenásledují protože nám zrovna došla baterie ve foťáku.

 Pohled z věže na zámku Stránov nás zaujal natolik, že jsem po návratu udělali několik fotek z ptačí perspektivy na zahradu Horizontu. A těmi květnový zápis do kroniky ukončíme.

Dalo by se říct, že duben začal v zimě a skončil v létě. Ne, že by byl delší než v jiných letech, ale počasí bylo takové. O velikonocích, které byly počátkem dubna, bylo pod nulou a sněžilo zdaleka nejen na horách, ale i v Praze a v přírodě skoro nic nenaznačovalo symboliku Vzkříšení.

V posledním dubnovém týdnu se naopak teploty blížily třiceti stupňům Celsia.

Na začátku měsíce padal sníh a na konci poledovaly stejně bílé a stejně velké lístky z třešnových květů.

Na začátku měsíce jsme nadávali na zimu a na konci měsíce na horko. Kdo chce psa bít …

 Koncem dubna se nám vrátila jedna z obyvatelek z nemocnice po výměně kolenního kloubu. Operace dopadla dobře a ona je velmi motivovanou pacientkou, takže pokroky byly patrné každý den. Na úplném konci měsíce zkoušela už sama chodit po schodech.

Naopak u jiné dámy rekonvalescence po pádu postupovala velmi pomalu ačkoli k žádnému viditelnému zranění  nedošlo. Pan doktor doporučil elektroléčbu a tak jsme ji každý den vozili k dotorovi.

Zdravotní problémy měla ještě jiná obyvatelka. Brzy na jaře ji začaly nepříjemné potíže ischemického původu, které se projevovaly čím dál častěji a čím dál nepříjemněji. Několikrát musela být převezena záchrankou do nemocnice. To, že nevěděla, kdy ji potíže přepadnou a kdy povolí, zda se nerozvinou v CMP atd. ji udržovalo ve stavu trvalého stresu. Nakonec se domlouvila s panem doktorem na hospitalizaci. V nemocnici strávila 2 týdny a vrátila se právě poslední dubnový den.

 Ve stacionáři i v pečovatelské službě vše plynulo jako obvykle. Při výtvarných činnostech jsme se věnovali jarním a velikonočním motivům.

 Před velikonocemi si kolegyně v Horizontu udělaly brigádu. Došlo na hloubkový úklid i na velikonoční výzdobu ve společných prostorách.

Dostali jsme lísku loňských jablek a hned bylo co dělat. Došlo na štrůdl i na kompot.

 Narozeniny oslavily z personálu obě naše Hanky a z klientek nejstarší obyvatelka. Její narozky obzvlášť stojí za zmínku – už kvůli té číslovce: 97. Ale i kvůli kondici, v jaké se tohoto věku dožívá. S dcerou připravily hojné pohoštění pro všechny obyvatelky i personál. Doufáme a věříme, že spolu s ní oslavíme i stovku. Za těch deset let, co v Horizontu bydlí se téměř nezměnila.

S žádostí o práci se nám přihlásila jedna paní, která se na Suchdol nedávno přistěhovala. Domluvili jsme se s ní, že bychom mohli nabídnout brigádu, když nám někdo z personálu ochoří apod. Hned v dubnu si to mohla vyzkoušet a zúčastnila se několik odpolední ve stacionáři. Zatím ne sama, aby se tu mohla rozkoukat. Jejím zájmem i kvalifikací jsou (mimo jiné ) i různé druhy cvičení a je pravděpodobné, že ho bude využívat i při svém působení ve stacionáři. Už si to i vyzkoušela a s celkem dobrým ohlasem u klientek.

S postupujícím jarem se prodlužovaly i naše procházky. Dole u řeky jsme byli už mockrát. Konečně jsme se odhodlali i na cvičiště pro seniory na Výhledech. Nutno konstatovat, že fyzický kondice nás všech šla o poznání dolů. Snad se nám usilovným tréninkem podaří trochu ji zlepšit.

 V sobotu 21.4. proběhl druhý bazar z oblečení, které nám sem lidé vozí „na charitu“. Prodávaly opět Petra s Romanou. Potěšující je, že sem přišlo minimálně dvojnásobné množství lidí, než na první pokus. Už méně nás potěšilo, že zde utratili stejně peněz než minule. Při prvním bazaru 90% tržby bylo z peněženky jedné zázaznice. Tentokrát se sice našlo více zákazníků, ale udělali menší útratu. Zatím váháme, zda se pokusit ještě o další bazar v budoucnu. Utržené peníze zatím neodpovídají práci a času, kterou s tím kolegyně mají.

 Od dubna jsme se rozhodli vybírat za některé kulturně společenské akce symbolické vstupné. Je to u těch akcí, jejichž lektorům platíme. To, že budeme vybírat vstupné jsme avizovali měsíc dopředu a vstupné je vskutku minimální – 20 Kč za akci přičemž v ceně je i nápoj. Doufáme, že tím nikoho neodradíme. V dubnu jsme vybírali vstupné dvakrát.

Dr. Fořtová přišla jako dobrovolnice, aby nám připoměla 150. výročí zesnutí významného českého skladatele Františka Škroupa.  Většina z nás od něj zná jen českou hymnu. I tu jsme si mohli poslechnout  a to v neobvyklé verzi – tak, jak ji zazpíval významný český herec Smolík. Neškoleným hlasem, ale mimořádně procítěně. Posluchači (a jak nám dr. Fořtová sdělila, tak i hudebníci, kteří ho doprovázeli) byli plni dojetí a ronili slzy. Došlo i na další hudební ukázky, např. v podání dalšího z našich velikánů – Beno Blachuta, slyšeli jsme ukázka ze Škorupovi opery Kryštof Kolumbus atd. Jak je to u dr. Fořtové obvyklé, měla připravenou výstavku fotografií a obrázků spojených se Škroupovým životem i dílem.

 Po roce k nám zavítalo Branické duo. Hráli to, co všichni znají a tak mohli zpívat s sebou. Pokud jsme dobře vysledovali, tak na hudební akce chodí o poznání méně posluchačů než na přednášky a tento koncert nebyl vyjímkou. Všichni příchozí však byli spokojeni a to je lepší, než kdyby přišlo posluchačů více, ale odcházeli by zklamaní či otrávení.

 A nakone přišla jedna z našich „stálic“ – paní Naďa Karlická. Byla zde už potřetí – poprvé asi před 4 lety vyprávěla o své cestě do Japonska. Následující rok o své účasti na indické svatbě. Teď asi po dvouleté pauze se s námi podělila o zážitky, které získala během svého dvoutýdenního pobytu s beduíny na Sahaře. Byla tam s opravdickou beduínskou rodinou, tzn. že nešlo o turistickou atrakci. S touto rodinou se seznámila během turistického zájezdu do Tunisu. Jednou večer, místo aby šla na večírek se svými maďarskými spolucestujícími, se potulovala mimo hlavní turistické centrum. Je to velmi přátelká a komunikativní dáma a tak se snadno seznámila s jakými beduínským děvčetem a následně i s jeho rodinou. Ta jí s několika měsíčním odstupem pozvala na 2 týdny do pouště a zprostředkovala ji zážitek, který nedokáže poskytnout žádná cestovní agentura. Síla tohoto pobytu spočívala především v autenticitě – žila s beduínskou rodinou jako jedna z nich, účastnila se sběru dříví, vaření, zábavy – prostě všeho. Mohla nám tedy říci jak vypadá opravdu běžný, nijak nepřikrášlený, život kočovníků pouště. A díky všetečným otázkám jedné z posluchaček jsme se dostali i k dosti intimním tématům.

Už z dřívějška víme, že paní Karlická mluví vtipně, svižně a poutavě, takže přednáška byla poučná i zábavná. A navíc v autentickém kostýmu. O Japonsku nám vyprávěla v kimonu, o Indii v sárí. A o beduínech v tomto:

             Další rekvizitou, kterou nám přivezla byl náhrdelník z velbloudích kostí. Většina účastnic neodolala a vyzkoušela si jej.            

Paní Karlická je jedním z lidí, kterým poušť učarovala a ráda by se tam vrátila. A my doufáme, že se vrátí i k nám zase s nějakým vyprávěním. Ať už bude o čemkoli, víme, že v jejím podání to bude stát za to.

Předjaří je z celého roku v Horizontu snad „nejúrodnější“ období na narozeniny. Ještě koncem února slavila 88. narozeniny jedna z obyvatelek, hned začátkem března ji následovala jiná. Ta slavila „kulatiny“ – 70 let. Přál ji samozřejmě personál Horizontu spolu s lidmi, kteří sem s ní chodí na oběd. Obyvatelky ji popřály na biblické hodině. Rodina za ní přijela o víkendu. V průběhu týdne pak ještě několik dalších známých a ve čtvrtek 8.3. si rezervovala salonek v kavárně Giraffe, kde se sešla se svými kamarádkami. Miminálně týden tedy z oslav nevyšla.

Z personálu oslavila narozeniny Romana – také kulaté, 40. Složili jsme se jí na zlatý řetízek – zlatu patří zlato, a ona je skutečně cenným členem personálu. Když jsme chtěli blahopřání kolegyň zdokumentovat, měli jsme jako „na potvoru“ (tím nemyslíme Romanu) vybitý fotoaparát. S několikadenním odstupem však přišli další gratulanti a to z radnice.

S přáním ke kulatým narozeninám, ale hlavně s poděkováním za deset let práce pro blaho zdejších seniorů přišel pan starosta s paní místostarostkou. Jejich poděkování nespočívalo jen ve slovech vděčnosti a uznání. Mělo i velmi milou hmotnou podobu dárkového poukazu na nákup nového kola. Romana delegaci z radnice, natož takový dar, nečekala a málem jí to vyrazilo dech. A to už se nám zdokumentovat podařilo.

Ve stacionéři jsme k narozeninám mohli popřát dokoce třem klientům – Láďovi Štolcovi, paní Veselé a paní Kupsové. Příležitostí k přípitkům teby v březnu bylo až skoro nebezpečně. Naštěstí nás v dubnu čeká odvykací kůra (i když 97. narozeniny paní Mrkáčkové jistě také budou stát za to).

To byly radostné momenty nastupujícího jara. Došlo však i na těžší chvíle. Jedna z obyvatelek upadla v koupeně. Naštestí si nic nezlomila; obešlo se to „jen“ s naraženinou. Ale velmi bolestivou. Na celý měsíc ji to „vyřadilo z provozu“. Celé týdny strávila střídavě v posteli a v křesle. Už předtím měla bolesti a problémy při chůzi. Máme obavy, jak se po déle než měsíc trvajícím sezení znovu rozchodí. Až koncem měsíce začaly bolesti zvolna polevovat.

Březen si zdravotně „odnesla“ ještě jedna z obyvatelek. Skolila ji nějaká viróza. Dostala silný kašel, měla dost vysoké teploty. V jejím případě se takové komplikace většinou projeví mírnou dezorientací a zřetelnou tělesnou slabostí. Následkem té několikrát upadla. Málo pila, neměla chuť k jídlu, což je u takové „křehule“ alarmující. Pan doktor pojal podezření na zápal plic a doporučil hospitalizaci. V nemocnici strávila asi týden. Rekovalescence v Horizontu pak trvala ještě si deset dní, než jsme mohli polevit v ostražitosti a přestali jsme mít stálou obavu z dalších pádů.

 Jaro se začalo hlásit o slovo letos poměrně brzo. Bylo více sluníčka i tepla, takže se prodlužovali nejen dny, ale i naše polední procházky. Už se dalo na chvíli posedět na lavičce a prohřívat si na sluníčku staré klouby.

Sluneční teplo a svit je jiná káva než teplo ústředního topení a světlo žárovky. Po zimě jsme se ho nemohli nabažit. Vydávali jsme se i tam na, kam jsme skoro půl roku nemohli – na „velký okruh“ mezi zahrádky, kde jsme sledovali první kvítky, na vyhlídku na skále a dokonce do Sedlce k řece.

A konečně jsme si párkrát mohli dát odpolední kávu na zahradě.

             Do stacionáře začala docházet nová klientka  až z Břevnova. Je aktivní členkou CČSH a proto stála právě o náš stacionář. Nemohli jsme jí plně vyhovět. Nabídnout jsme mohli je 2 dny v týdnu. Ve zbývající tři dny chodí Domova svaté rodiny. Má velmi ráda hudbu. Dříve hrávala na piano a něco zabřinkala i tady u nás. A hned měla příležitost účast se dvou koncertů. Oba se jí velmi líbily. U jednoho „dirigovala“ harmonikáře u druhého „pomáhala“ pianistovy hraním na stůl.  

Tím se dostáváme k naší březnové kultuře. Hudba tento měsíc převažovala. Zdá se však, že hudební akce sem přitáhují méně lidí než přednášky. Na žádnou z hudebních akcí sem tento měsíc nepřišlo více než deset – dvanáct lidí. Možná se na tom podílelo i období chřipek nebo naopak teplé sluneční počasí, které lákalo lidi spíš na lavičku do parku než ka židli do Horizontu. Nicméně se nám zdá, že trend je dlouhodobý a na hudbu chodívá lidí méně.

 Začátkem měsíce přišel Jiří Lehejček, aby nám vyprávěl o svém pobytu na Faerských ostrovech. Ke své lítosti se pisatel těchto řádků nemohl účastnit, takže žádný postřeh o této severské exotice nemůže sdělit. Víme jen to, že lidí příšlo dost a odcházeli spokojení. Po přednášce se nám ještě podařilo nějakou fotku.  

Jiří Lehejček je jedním z lektorů, se kterým se u nás seznámily organizátorky Klubu aktivního stáří. V březnu tam mluvil o Islandu.

O týden později tu byl pan Machotka – jediný z březnových vystupujích, který tu měl premiéru. Lidí nepřišlo moc, ale všem účastněmým se to moc líbilo. Hrál na harmoniku a zpíval písně, které většinou skoro všichni znali. Často zpívali s ním a dostali se do bujaré a rozdováděné nálady. Je tudíž velmi pravděpodobné, že tu nebyl na posled.

K našemu překvapení moc lidí nepřišlo ani na Richarda Adama, který byl lamačem dívčích srdcí v době, kdy právě naše klientky a obyvatelky byly dívkami. V předchozích dvou letech na něj bylo nabito; letos však jen poloprázdno. Nenechal se tím otrávit a podal stejně profesionální výkon jako jindy. Bylo dojemné sledovat svítící oči a zářivé úsměvy zúčastněných dam. Všechny si asi promítaly v hlavě „čas her a malin nezralých“. 

A další dobrý holub, který se vrátil, byl Jan Rossa. I na něj přišlo méně lidí než loni. Je to škoda. Koncertuje a nahrává po celém světě. Leckteré velmi dobře honorované koncerty už odmítá, zatímco náš málo honorovaný koncert neodmítl, čehož si velmi vážíme. Zahrál nám sklatby od Lizsta, Smetany a Chopina, ale také několik vlastních skladeb z desky, kterou připravuje a vydává v Německu. Všichni přítomní byli nadšení. Předchozí koncerty tohoto měsíce byla dobrá zábavná hudba, ale toto bylo vskutku umění.

 V minulém zápisu jsme se zmínilo o hledání externí pracovnice na průzkum spokojenosti klientů ve stacionáře. Někdy v půlce měsíce tato slečna skončila s rozhovory s klienty a pak nám po zpracování poslala výsledek. Najdete ji na tomto webu v rubrice „Průzkumy spokojenosti“. 

A na závěr sem dáváme pár fotek z dramaterapie. Drahomíra je v salónku s klienty většinou sama a tak není, kdo by její počínání fotil. Tentokrát se na její „dramahrátky“ přišla podívat jedna studentka v rámci své diplomové práce. Svěřili jsme jí fotoaparát a tak  na dramaterapii do salónku mohou nahlédnout i případní čtenáři kroniky.

Únor začal mrazivě. Teploty klesly hluboko pod dest stupňů mrazu. Pokud nás paměť něklame, tak rekordní teplota, kterou jsme naměřili na teploměru na budově Horizontu činila 17 stupňů pod nulou (kolem 7. hodiny ráno). Brrrrr!

 Přes den sice trochu vyšplhala, ale nikdy výš než k deseti stupňům pod nulou. Občas vysvitlo sluníčko a marazivý vzduch trochu prozářilo. Jak známo, když je sluníčko, snáší se mráz o mnoho lépe.

V prvních mrazivých dnech jsme se srdnatě vydávali na pravidelné vycházky po obědě. Měli jsme tu posilu – studentky HTF na praxi – a tak jsme měli i dostatek šoférů k vozíkům a toho bylo potřeba využít.

 Ale po několika dnech nám zalézalo za nehty čím tál víc. Také sluníčko se schovalo a když byl mráz a zataženo, tak jsme raději zůstávali doma za pecí.

Mrazy trvaly přes dva týdny. V druhém lednovém týdnu dokonce i v Praze napdlo pár čísel sněhu, což nás k procházkám také moc nemotivovalo.

Čím nevlídnější bylo počasí, tím víc jsme se všichni těšili na jaro. Projevovalo se to např. tím, že všichni, kdo ve stacionáři mají co dočinění s výtvarnými aktivitami, volili jarní motivy, práci s přírodninami, květinami, květináči apod. Jako bychom podvědomě chtěli rostlinkám pomoci prodrat se promrzlou půdou na světlo.

Ale došlo i na něco jiného.

Podle této fotografie by se mohlo zdát, že šlo o vyvolávání duchů, ale není tomu tak. Klientky s Hankou zdobili svíčky a vyráběli svícínky. Následující forka už nevypadá tak tajemně.

 Leckdy si tu teď u kávy a povídání svíčku zapálíme. Je to taková symbolická náhrada domácího krbu nebo ohniště a dokladem toho, že ohěň má schopnost  lidi spojovat.

Paní logopedka z občanského sdružení Logo, které poskytuje velmi nedostakovou službu terénní logopedie, nám sědlila, že bude chodit jen do konce února. Jejich sdružení nedostalo dotaci pro pražskou pobočku a budou tedy muset ukočit činnost. Je to škoda. Jejich služeb využívali 2 klienti stacionáře a jedna obyvatelka.

 V půlce února jsme podali inzerát na průzkum spokojenosti ve stacionáři. Poprvé probíhal za pomoci externího pracovníka v roce 2010. Loni jsme jej nestihli, proto jsme si letos pospíšili. Klienti stacionáře – často lidé s demenci či problémy v komunikaci, zrakovým postižením apod. nemohou – na rozdíl od obyvatelek a klientů pečovatelské služby – odpovídat pomocí anonymního dotazníku. Anonymitu však považujeme v průzkumu za velmi důležitou. Nenapadá nás jiný způsob, jak jí dosáhnout než jsou individuální rozhovory s exetrním pracovníkem, který nám obsah jednotlivých rozhovorů nebude sdělovat a vypracuje o nich souhrnnou zprávu.

Překvapilo nás nebývalé množství zájemců, kterří se zvali. Jde přitom o krátkodou brigádu. Přihlásilo se však hodně přes čtyřicet zájemců. Inu, je vidět, že je opravdu krize a práce je málo. Školy přitom chrlí nové a nové odborníky a zdá se, že v sociální oblasti nabídka převyšuje poptávku.

Na základě životopisů, zaslaných uchazeči, jsme vybrali jednu slečnu a ta v posledním únorovém týdnu začala s rozhovory. Výsledky průzkumu jistě vložíme do kroniky a zveřejníme na naší webové stránce.

 Na otevřených akcích jsme měli v únoru opravdovou „hvězdu“. Naši žádost o přednášku přijal známý psycholog Jaro Křivohlavý. Jedna z kolegyň ze stacionáře se s ním zná z evangelického sboru. Přednášku nám předjednala a s panem profesorem jsme pak doladili zbytek. Jako téma si vybral „Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie“. Je to ostatně i téma jeho nové knihy. Sám pan Křivohlavý rozhodně nemá informace o stáří a stárnutí jen vyčtené z knih. Zná je takříkajíc z první ruky – je mu totiž 87 let.

A stárne opravdu pozitivně. Dožít se v jeho kondici takového věku je pro každého snem.

Ve svém povídání mluvil o hierarchii základních lidských potřeb a možnostech jejich uspokojování, připadně deficitu v jejich uspokojování, ve stáří.  Jeho přednáška se hezky poslouchala. Je zkušený řečník, povídání měl promyšleně vystavěné. Svou řeč o potřebách doplňoval spoustou příkladů, často z vlastní zkušenosti.Všichni přítomní při jeho řeči uznale a souhlasně pokyvovali hlavami, někteří si dělali i poznámky. I v následujích dnech se o přednášce velmi pochvalně zmiňovali.

Poslední část setkání měla spíše besední charakter. Posluchačky sdělovali své zkušenosti a názory a pan profesor je komentoval. Přinesl nám sem i několik posledních knih, které si dámy se se zájmem prohlížely. Je velmi pravděpodobné, že si některé z nich nějakou knihu koupí. A možná dokonce i přečtou !

Sešlo se nás asi 12. Vešlo by se nás i víc. Ale kdo nepřišel, uškodil především sám sobě.

 Další zajímavá akce byla bezpochyby přednáška dr. Šámala o dr. Holubovi. Už asi před dvěma lety nám o něm povídala dr. Secká. Ta si vybrala za téma „Holub a jeho ženy“. Pan Šámal mluvil o Hulbově životě celkově – od dětství v Holicích, přes studia v Praze, motivaci ke studiu lékařství, ukazoval nám jeho obrázky a deníky z dětství a zápisky z přednášek na fakultě, ze kterých byl patrný jeho mimořádný výtvarný talent, pozorovatelské schopnosti a systemamtičnost.

 Celkem podrobně nám popsal jeho obě africké cesty. Mluvil o Holubově publikační a přednáškové činnosti, o jeho sbírkách, výstavách apod. Nelakoval nám ho přitom na růžovo.  Nevynechal jeho problematické vztahy k ženám a nevyhnul se temnějším rysům jeho povahy, k nimž patřila značná ješitnost a přehnaná ctižádostivost, které ho někdy vedly k dosti neuváženým a riskantním krokům. Obecenstvo reagovalo, jak je to u nás běžné, dosti živě. Zvláště jedna paní, která sem na přednášky chodí teprve od začátku roku, je vždy pečlivě připravená, má nastudováno spoustu materiálů k tématu, dělá si poznámky …

Zaujalo nás i to, že pan Šámal (vystudovaný archivář) se „holubologem“ stal vlastně pro to, že mu bylo líto, že na Holubovi deníků, dopisů atd. na které sedal prach, nebyly systematicky a chronologicky uspořádány, nebyl systém v jejich půjčování atd.

 Velmi si vážíme spolupráce, ochoty a vstřícnosti ze strany pracovníků knihovny Náprstkova muza a doufáme, že bude pokračovat.

 A nakonec sem přišel pan Stanislav Miler, aby nám vyprávěl o své cestě do Indie. Vypravil se po stopách františkánského řeholníka Oldřicha (Odorika) z Pardenone.  Tomu trval cesta asi 16 let. Pan Miler to zvládl za dobu podstatně kratší. Oba jeli přes Tuercko, Irán, Pákistán do Indie a dál do Číny. My jsme s ním skončili v Indii.

Pan  Miler jezdí s dodávkou, přebudovanou na obytné auto.

 Vlastně takovou garsonkou na kolech. Má v ní sprchu, vařič a vůbec veškeré zázemí. Důležité je, že auto je poháněmé použitým rostlinným olejem. O olej si říká v restauracích, přefiltruje jej a pak lije do nádrže. Filtrační zařízení s sebou samozřejmě vozí po světě.

Motivací k ježdění na olej je jeho ekologické myšlení, které bylo z jeho prezentace výrazně patrné. U každé země, kterou projížděl nám říkal její „ekologickou stopu“ a „ekologický deficit“.

Mluvil ani ne tak o historii a památkách navštívených zemí, jako o lidech, jejich způsobu života chování k sobě navzájem atd. Fotografie místních lidí tvořily také podstanou část jeho prezentace. Pokud jsem si všimli tak se mu nejvíce líbilo v arabských a muslimských zemích (nemá přitom nějaké horlivé sympatie k islámu). Oceňuje, že lidé tam nejsou tak uhonění a vystersovaní jako u nás, nejsou tak  – zdá se- tak sešněrovaní předpisy (navzdory tomu, že islám má takovou pověst). Ukazoval nám např. fotografii čtyřčlené rodiny, jejímž rodinným dopravním prostředkem byl motocykl – vešli se tam všichni. Nikdo se přitom netrápil s nasazováním helmy. Naopak, když pan Miler viděl cyklistu s helmou, bylo to neklamné znamení toho, že je z Evropy (byl dokonce z Prahy a cestu do Íránu ujel opravdu na kole. Ale do Pákistánu se rád nechal dovézt i s kolem ekologickým autem).

Přednáška byla velmi zajímavá, posluchačů bylo dost a reagovali živě, takže se povídání protáhlo na plné dvě hodiny a to jsme ji museli téměř násilně přerušit. Nicméně doufáme, že jsme se s panem Milerem neviděli naposled a příště s ním dorazíme až do té Číny.

 Koncem února se oteplilo, ale sluníčka  bylo dost málo. Avšak my jsme se na jaro tak těšili, že jsme si nenechali větrem ani deštěm poručit a vycházeli jsme na procházky za každého počasí.

Jedním z našich novoročních předsevzetí je obnovit, rest. pokračovat v kronice. „Manko“ půldruhého roku už se nám asi dohnat nepodaří. Rádi bychom však v kronice urželi tempo s plynutím času v tomto roce.

Při „odpoledni otevřených dveří“ v loňském roce, kdy jsme návštěvníkům předkládali k nahlédnutí mimo jiné i kroniky z předchozích let – ale i při jiných příležitostech, kdy jsme návštěvníkům chtěli přiblížit dění v Horizontu – jsme zalitovali  dlouhé „díry“ v kronice. Uvidíme, zda předsevzetí kroniku obnovit nebude jen novoroční a neskončí tímto lednovým zápisem.

V jakém stavu jsme tedy vstoupili do nového roku?

 Penzion: jedna z obyvatelek je stále (déle než rok) v léčebně. Na podzim byla dvakrát na krátkém zkušebním pobytu doma. Jeden dopadl dost špatně a vypadalo to, že zde nebude moci být. Pak se její stav zlepšil a odhodlali jsme se k druhému pokusu. Ten dopadl nad očekávání dobře a žádný větší problém se nevyskytl. Počítali jsme s jejím trvalým návratem před  vánocemi. Asi v půli prosince se stav zase zhoršil a paní doktorka z léčebny propuštění nedoporučila.

S návratem jsme tedy počítali v lednu. Po novém roce ale byla situace obdobná –  její stav kolísal. A tak se v lednu na návrh ošetřující lékařky rozhodlo, že už se k nám nevrátí. Bude se pro ni hledat umístění ve skutečném domově pro seniory, kde na každé zavolání přiběhne někdo z personálu. Pohotovostní služba, kterou v Horizontu máme, pro ni není dostatečná. Hledání nového umístění spadlo na bedra jejího známého, který je vlastně jediným člověkem, který se o ni stará. Není to přitom jeho profesionální ani příbuzenská povinnost, nýbrž jen přátelský a lidský zájem.

Horizont tedy bude mít novou obyvatelku (nebo obyvatele?). S jeho hledáním se však bude čekat až bude dosavadní  obyvatelka nastálo v nějkém domově pro seniory.

Všechny ostatní obyvatelky vstoupily do nového roku v relativě dobré kondici. Jen jednu z nich trápily zuby, což se vyřešilo návštěvou zubaře.

A další paní se v průběhu ledna po konzultacích se svým novým ortopedem  odhodlala k výměně kolena. Operace ji čeká v březnu.

 Pečovatelská služba: v druhé polovině roku 2011 klientů spíše ubylo (nemocnice, úmrtí, trvalé přemístění do DD apod.) a tak můžeme nabízet volná místa pro úklidy, nákupy, hygienu apod. Jen co se týče dovozu obědů, je kapacita naplněná.

 Stacionář: je naopak poměrně naplněný. Ke každodennímu pobytu bychom už nikoho přijmout nemohli. Někdo by však mohl chodit 2-3 x týdně.  V současné době převažují klientky s větší potřebou péče a pomoci, proto zde rozhodně nemůžeme mít každý den 8 lidí, což jsme si stanovili jako maximální denní kapacitu. 

V druhé polovině roku se nadídka doprovodných aktivizačních programů, vykonávaných externisty rozšířila o reminiscenční terapii a dramaterapii. Tyto termíny mohou na někoho působit hrozivě a proto jim říkáme „klub pamětníků“ a „dramahrátky“. Obě lektorky jsou velmi příjemné a srdce uživatelek si rychle získaly.

Rádi bychom, aby všechny externistky mohly v tomto roce chodit každý týden. Teď v lednu to bylo ještě v případě některých aktivit 1x 14 dní. Od února zkusíme frekvenci zvýšit. Mělo by to vypadat takto:

Pondělí – výtvarná dílna, úterý – muzikoterapie, středa – cvičení, čtvrtek – klub pamětníků a dramahrátky.

Ale i když tu nejsou externí letorky, tak se zde uživatelé snad nenudí. Vyrábí se, zpívá, peče, luští, „procházkuje“ každý den.

Místní MČ začala vydávat pravidelný měsíční „Suchdolský kulturní přehled“ (viz příloha). Budeme se do něj snažit příspívat programy pro veřejnost (které pořádáme už dlouho).

Tento měsíc jsme tu měli jen jednu „živou“ akci (z plánovaného koncertu sešlo). Ta se však setkala s poměrně velkým zájmem. Nevíme, zda to bylo atraktivností tématu nebo umístěním pozvánky v SKP, na přednášku o Mrtvém moři však přišlo něco přes dvacet lidí.

Přednáška dr. Mrázka byla velmi zajímavá, pro publikum snad drobátko moc odborná. Nejen téma, ale i přednášející publikum zaujal.

Je to dobrý a zkušený řečník, navíc příjemný a vtipný chlapík. Povídání se protáhlo, padaly dotazy a i po skončení zůstal  pan Mrázek v rozhovoru s jednotlivými účastníky, kteří se ho vyptávali dále a dále. Není divu, že jsme kuli železo dokud bylo žhavé a s panem doktorem jsme si předběžně domluvili další přednášku na léto.

Pro veřejnost jsme zde pořádali ještě „fotoodpoledne“, které mělo připomenout dění v Horizontu e druhém pololetí loňského roku. Sešlo se nás tu ani ne deset – dá se říci „tvrdé jádro“ našich příznivců a pravidelných návštěvníků. V přátelské, neformální a veselé náladě, kdy jsme si dobírali jsme si jeden druhého, jsme strávili příjemné odpoledne. Doufáme, že za půl roku budeme si budeme mít zase co připomínat.

V lednu proběhlo druhé společné „tvoření“ s mateřským centrem Rybička. První proběhlo v prosinci a nutno přiznat, že se ne úplně povedlo. Byly domluveny nějaké změny, ale i tetrokrát se ukázalo, že cílová skupina stacionáře Horizont a klubu Rybička a představy a přístup lektorek jsou natolik rozdílné, že další spolupráce by byla spíše zátěží než přínosem.

Snad lépe do dopadlo v případě školních dětí ze ZŠ Bílá. V předchozím roce jsme s nimi spolupracovali v rámci programu Prahy 6 „Veřejná služba“. Děti s paní učitelkou si připravily několik „polotovarů“, které pak uživatelé stacináře v naší „výtvarné dílně“ dotvářeli a ve škole je pak „dopekli“, vypálili, či jinak „finalizovali“. 2x zde tvořili žáci a žákyně spolu se seniory.

 A 30.1. přinesly žákyně s paní učitelkou a paní řiditelkou poslední výrobky. Potřásli jsme si rukama, poplácali po zádech, společně vyfotili a spolupráci  za loňský rok oficiálně ukočili. Avšak s tím, že bychom v tomto roce nějakým způsobem rádi pokračovali.

 Koncem měsíce tu byli na praxi 2 studentky HTF. Po dlouhé době jsme tedy měli dostatek šoférů pro vozíky na odpolední procházku. Počásí nám přálo, takře jsme posilu mohli náležitě využít.