Nevlídné po   počasí jsme si zpříjemnili několika kulturními akcemi. Dvě z nich proběhly díky grantu Letiště Praha a.s. a na všechny tři se nám vrátili „dobří holubi“. Jinými slovy, všechny únorové kulturní akce pro nás udělaly naše „staré známé“ hudební stálice.

Pan Michal Kotas tu byl – počítáme-li dobře – po čtvrté, pan Richard Adam po druhé a paní Anna Kordić po třetí.  

Náš malý hudební festival „suchdolská zima“ odstartoval pan Kotas. Tentokrát přijel se svou kolegyní, kterou jsme dosud neznali. Po telefonu jsme se s panem Kotasem domlouvali na nějaké písně pro pamětníky, staré taneční šlágry,písně ze starých filmů atd. Říkal, že to v repertoáru moc nemají, ale že něco připraví. Bránické duo přípravu však poněkud podcenilo a z tohotou soudku znali jen píseň o tom, že život je jen náhoda a že pro ten dnešní den stojí za to žít a možná jednu dvě další. Takže se vzápětí dali do lidovek, což nikoho nepobouřilo. Naopak se rádi přidali a nakonec byli všichni spokojení.

 O týden později přišla paní Anna Kordić se svým novým repertoárem. V posledním roce měla různé zdravotní problémy. Měla dokonce strach, že nebude moci zpívat. To se nakonec naštestí nepotvrdilo.  Zpívat může, ale musí hlasivky šetřit. Společenská místnost (nebo spíš místnůstka) Horizontu je proto svými rozměry ideální.

Paní Kordić ví, že v Horizontu má své věrné publikum, které si v zimních měsících rádo poslechne písně plné slunce, tepla, moře …

I tentokrát zde byla velmi příjemná atmosféra a věříme, že se příští zimu opět sejdeme.

  A nakonec přišel pan Richard Adam, aby našim dámám připoměl staré zlaté časy, kdy chodily se svými milenci, snoubenci či manžely tančit. Leckteré oko se lesklo dojetím a v hlavách jako film běhaly ( možná mírně zidealizované) vzpomínky. Pan Adam také vzpomínal na to, co bylo dříve lepší a co mu teď chybí – v hudbě i jednání mezi lidmi; vzpomínal i na své kolegy z branže, často už zesnulé.

Zazpíval nám všechny své šlágry a dámy jimi naladil do příjemné sentimentality.  Budeme-li na to příští rok mít, jistě ho sem pozveme znovu. 

 Za zmínku stojí, že s ošetřujícím lékařem našich obyvatelek jsme se domluvili na zrušení jeho pravidelných návštěv v Horizontu. Jen zřídka s ním chtěla některá mluvit. Díky Bohu jsou celkem zdravé. Když už lékaře potřebují, jedná se většinou o specialisty. A musí-li k našemu doktorovi, tak se to neobejde bez různých přístrojů, které s sebou tahat nemůže. Dámy naopak vědí, že je k panu doktorovi rádi odvezeme.

 Hosiptalizovaní obyvatelce jsme zařídili pobyt v nemocnici Karla Boromejského v Řepích. S péčí v LDN v Bubenči jsme opravdu nebyli spkojeni. Bohužel však byla pacientka psychicky dekompenzovaná a tak ji od boromejek po několika dnech nechali převézt do PL Bohnice. Tam došlo v brzké době k jejímu zklidnění. Paní se však po této zkušenosti k boromejkám vrátit nechtěla. Naopak v PL byla docela spokojená. Pobyla si tak dlouho, jak jen to bylo možné.

 V Horizontu pokračovala reminiscenční terapie. Jen jsme tento pro leckoho nesrozumitelný termín nahradili názvem „klub pamětníků“. Účastnili se ho pravidelní páteční návštěvníci stacionáře. Ani jsme nečekali, že přijde někdo jiný. Uživatelé stacionáře však byli spokojení a my tudíž také. Rádi bychom tuto aktivitu zachovali i nadále, ale nevíme nakolik se to podaří. Vedou ho Andrea (která pracuje ve stacionáři, ale v létě odjede na rok studovat do Finska) s Hankou Č. která chodí do stacionáře jako dobrovolnice právě na tuto aktivitu. Kromě dobrovolničení v Horizontu však musí kombinovat práci, rodinu a školu, takže je vytížená až až. Navíc ve škole právě finišuje a píše závěrečnou práci. Takže osud klubu pamětníku je značně nejistý.

 Na 14 dní chodila v rámci praxe k rekvalifikačnímu kursu do stacionáře Lenka. Ke klientům se chovala hezky, uměla si s nimi povídat a zároveň nechala povídat je. A jak je vidět z fotografie, uměla to s klientkami docela roztočit.

Byla tu zrovna v době, kdy Hanka byla nemocná, tekže nám její pomoc přišla opravdu vhod.  

A poslední věc, o které se zmíníme je v pořadí už druhé fotoodpoledne. O promítání fotek byl celkem zájem. Kromě pravidelných účastnic našich akcí a klientů stacionáře se k němu nachomýtli i někteří příbuzní našich klientů. Mohli díky tomu získat mnohem konkrétnější představu o tom, co se ve stacionáři děje.

To nás přivedlo na myšlenku udělat v tomto roce něco jako „den otevřených dveří“, jehož základem by bylo právě promítání fotek (společné prostory by všichni měli prohlédnuté za pět minut). Širší veřejnosti bychom tím mohli přiblížit svou činnost a dbali bychom na to, aby se pozvání dostalo i blízkým našich klientů. Doufáme, že se nám tento den (nebo spíš odpoledne) otevřených dveří podaří letos uskutečnit.

Jen velmi nesnadno nacházíme čas, abychom pokračovali v kronice. Ale to, že už tři čtvrtě roku jsme ke kronikářskému dílu nezasedli a na krajinu paměti zvolna sedá vrstva prachu nás nutí udělat si chvilku a napsat aspoň něco. Pokusme se tedy o stručný zápis o prvním měsíci tohoto roku.

 Neurony už stěží rozliší, zda některé události proběhly v opravdu v lednu a ne v prosinci či únoru. Pomocí nám budou fotografie, diář a měsíční programy. Nuže vzhůru do hlubin paměti …

Jena z obyvatelek Horizontu strávila vánoce a přivítala příchod nového roku v LDN v Chittusiho ulici. Bylo nám ale jasné, že tam by se zlepšení stavu nedočkala. Zajistili jsme jí sice docházku dvou rehabilitačních pracovníků – naší Edity a jednoho pána z Dejvic, ale to bylo všechno, co se tam dělo. Usilovali jsme tedy o přemístění jinam – konkrétně do nemocnic Karla Boromejského v Řepích.

 V lednu byl také obsazen byt po zesnulé obyvatelce. Ke konci roku byl už vyklizený. Přátelé nové obyvatelky  ho v lednu vymalovali, syn zajistil položení lina, my jsme zajistili revizi elektřiny a přihlášení k odběru. Ke konci měsíce zajistil syn stěhování nábytku a milá paní se mohla nastěhovat. Byt si zařídila velmi vkusně a elegantně. Má tam mnohem více soukromí než v dosavadním  provizoriu. V Horizontu jsou pro ni lákadlem hlavně  živé akce, promítání filmů, arteterapie s Hankou J., nácvik mluvení s Hankou N. a rehabilitace. Má více soukromí a dělá pokroky i v osamostanění se. Postupně zvládá sama to, s čím si dosud nechávala pomoci od nás.

 Petra nastoupila na rekvalifikační kurs pro pracovníky v sociálních lužbách. Domníváme se, že během dosavadní praxe u nás se rekvalifikovala poměrně dost. Lidi ji mají rádi, s kolegyněmi vychází dobře a všichni si ji chválí. Účast na kursu – nehledě k tomu, že je to „shůry“ danou podmínkou, aby u nás mohla pracovat – ji rozhodně neublíží, vymění si zkušenosti s kolegy z jiných zařízení a jistě se něco nového dozví i od lektorů. Jako zástup za ní zde pracovala brigádnice Lenka.

Vedení naši malé organizace začalo obvyklé lednové kolečko sestavování vyúčtování a sepisování závěrečných zpráv. Začaly se také objevovat informace o statistickém systému pro MPSV. Jeho vyplnění je pro většinu poskytovatelů hrozbou, protože je velkým žroutem času.

Jinak běžel život obyvatelek, pečovatelské služby a stacionáře bez větších změn – sice v obvyklých kolejích, ale věříme, že ne nudně a monotónně.

Pokud si pamatujeme, tak nám život komlikovalo jen náledí a sníh. Toho bylo letos – stejně jako loni pravdu požehnaně. Díky Bohu všichni naši klienti i zaměstnanci přestáli nástrahy počasí bez nehody, resp. zlomeniny.

Na nezájem klientů ve stacionáři i v pečovatelské službě jsme si nemohli stěžovat, o čemž svědčí mimo jiné i zvyšující se počet dovážených obědů.

 Ve stacionáři se jako vždy zpívalo, peklo, vyrábělo …

 Hanka, která zde vede pondělní výtvarnou dílnu –  si na klienty vymyslela – v poslední době poměrně rozšířenou koláž ze zmuchlých útržků krepového papíru. Trvalo to dlouho, všichni měli na prstech mozoly a začínali reptat. Chvílemi postrádali v muchlání smysl a vzdychali, co si to na ně zas vymyslela. Trvalo to pondělí co pondělí celý měsíc, možná dokonce déle. Ale výsledek  stál za to. Klienti se až divili, co se ze zmuchlaných útržků papíru dá vytvořit.

12. ledna přišla dr. Olga Kunertová, aby nám popovídala o své cestě na Taiwan. Pracovnímu týmu stacionáře dělá supervizorku a když se jednou prořekla, že byla na Taiwanu, nemohli jsme ji sem nepřivést.

Na Taiwan se vypravila jako průvodkyně své známé, která aktivně a úspěšně bojovala proti své rakovině. Původně si taiwanská organizace našla na internetu přímo pí. Kunertovou, resp. její sdružení Gaudia proti rakovině, která podporuje pacienty s touto chorobou. Pí. Kunertová usoudila, že by bylo lépe, kdyby cestu podnikl někdo, kdo sám musel této chorobě čelit. Nakonec tam jely obě. Ve dvou se to lépe táhne.

Samozřejmě jsme viděli spoustu fotek a poslechli si spoustu dojmů a zážitků. O této cestě byl natočen asi hodinový dokument, který nám tu paní Kunertová ne dvd nechala  a my jsme si ho v únoru promítli v rámci našich dokumentárních odpoledení.

Ve čtvrtek nás – po roční pauze – přišla potěšit paní Škampová.  Je to neše hudební superstar. Nejenže nám kásně hraje, ale ale i povídá – o skladatelích, ale i o hudbě a jednotlivých skladbách. Učí nás tak hudbu poslouchat. Na jejích koncertech je vždycky nabito. Chodí sem nejen milovníci klasiky, ale i milovíci paní Škampové samotné. Je to okouzlující dáma a je milé ji posouchat a sledovat. Vždy nám dokáže připravit mimořádný zážitek.

Bohužel i na ni začínají doléhat neduhy stáří, které ji znepříjemňují život a komlikují hru na klavír – horší se jí sluch a má revmatické bolesti v kloubech na prstech u rukou. Obojí je pro hudebníka ještě nepříjemnější než pro obyčejného smrtelníka.

 A na závěr měsíce sem k nám zavítala nová tvář – pan ing. Jan H. Zicha. Doporučila a besedu s ním domluvila dr. Fořtová, která ve stacionáři provozuje muzikoterapii a každooičně nám tu přednáší na různá témata. Ta besedu s p. Zichou také moderovala.

Pan Zicha projektuje vlakové rychlodráhy všude možně po světě od Ameriky po Čínu. Obávali jsme se, aby jeho povídání nebylo moc odborné a aby jeho specializace neodradila naše obvyklé návštěvníky, ale opak byl pravdou.  Lidí přišlo hodně a povídání bylo nadmíru zajímavé. P. Zicha měl připravenou k promítání prezentaci s různými fotografiemi z různých období a různých míst svého působení. Odborným tématům se vyhýbal. Celé jeho povídání bylo vlastně o tom, čeho kluk z malého městečka v Čechách (tušíme, že se narodil v Říčanech) může dosáhnout nechybí-li mu talent, odvaha a podnikavost. V Čechách se podílel na např. na budování metra (stanice Kačerov). Protože však byl v práci omezován a kvůli politickým neshodám odešel do Anglie, pak do USA, kde má dosud trvalé bydliště. Hodně však cestuje a pracuje v rozných koutech světa.

Postupně se jeho doménou staly rychlodráhy a v tomto oboru získával stále větší reputaci a výsadní postavení. V současné době mu všude možně svěřují budování tisíců kilometrů rychlodrah a nechávají mu ve všem volnou ruku protože vědí, že na výsledek bude spolehnutí. Zdůraznit musíme, že o svých životních cestách pan Zicha povídal nejen poutavě, ale především bez jakékoli okázalosti a chlubivosti.

Rozpovídal se tak, že jsme ho museli přerušit a přednášku ukončit. Bylo tomu tak k velké nelibosti posluchačů, ale vymezený čas se naplnil a nedalo se nic dělat. Bylo by velmi příjemné, kdyby k nám při dalším pobytu v Čechách přišel do horizontu zase. Jistě by zde našel vděčné posluchače.

V červencovém zápisu jsme zapoměli zmínit jednu událost, která stojí za uvedení. Bylo jí 1. „fotoodpoledne“.  Díky Hance, která nezapomene využít příležitosti a každou chvíli přídí nějakou hezkou fotku, se nám začaly fotografie v počítači množit.  Dosud jsme vždy fotili především na „živých“ kulturních akcích, společenských sešlostech a na výletech. Hanka začala v hojné míře a navíc pěkne fotit „každodenní život“ v Horizontu.  Jde především o každodení život stacionáře, neboť každodenní život obyvatelek Horizontu se odehráva ve skrytu jejich domovů  a totéž platí o klientech terénní pečovatelské služby. Na fotkách se tedy mohli vidět především uživatelé stacionáře, výletníci a dále navštěvníci našich společenských akcí a doprovodných programů a „společensky aktivní“ obyvatelky. 

            Všichni návštěvníci si mohli fotky objednat a my jsme jim je buď poslali mailem (resp. jejich „dětem“) nebo jsme jim je nechali udělat v klasické papírové podobě. Zájem  byl celkem značný. Zvláště díky Hančiným fotkám tak mohli externí navštěvníci vidět, co se v Horizontu děje, když se tu zdánlivě „nic neděje“ (tj. když nic není uvedeno v programu). Nebo mohli vidět co všechno uživatelé vyrobili ve „výtvarné dílně“ i mimo ni. Atd. , atd. Domníváme se, že šlo o úspěšnou akci, kterou bychom mohli zopakovat třeba každého půl roku.

             Počasí v srpnu bylo rozmanité. Díky sluníčku i dešťům jsme měli tak hojnou úrodu jablek, že nám to až vadilo. Naše jabloň je stará a léta neprostříhávaná, takže jablek byly sice tisíce, ale byla malá, červivá a využít se jich moc nedalo. Hodně padala, takže i sedění ve stínu jabloně bylo spojeno s určitým nebezpečím. Párkrát jsme udělali kompot nebo štrůdl, ale většinu jsme jich odvezli do sběrného dvora. Každý den jsme jich nasbírali pytel. Hodně nám pomohl náš letošní zahradník. Byli bychom rádi , kdyby nám pomohl nejen se sběrem jablek, ale aby nám jabloň v zimě prořezal. Napřesrok bychom mohli mít menší množství větší jablek a ne velké množství malých jablíček jako letos.

Zahrada se dá využívat nejen ke sběru jablek a k vysedávání. Jeden z našich klientů ji začal využívat k pravidelným běžeckým tréninkům. Ke své obvyklé jízdě na rotopedu a cvičení s Editou si tak přibral další způsob tělocviku. Asi chtěl zhubnout do plavek. Detailní pohled by však ukázal, že si při cyklojízdě chvílemi zdřímnul. Jako bývalý šofér kamionu má s mikrospánky během jízdy jistě zkušenosti.

             V Horizontu jsme vždy přáli našim klientům a obyvatelkám k narozeninám. Hanka tento zvyk ve stacionáři vylepšila ještě tím, že každému upeče dort. Během krátké doby tato „dortová tradice“ ve stacionáři doznala velké obliby a hluboce zakořenila. Dá se předpokládat, že nám vydrží. Alepoň do té doby, dokud nám vydrží Hanka.

Teké v srpnu přišel na řadu jeden z klientů. Byl z toho dojatý a my také. Ale dojetí mu nezabránilo v tom, aby si na dortu pochutnal. A nám také ne.

 V srpnu jsme  měli v Horizontu dvě „osvětové“ akce – první byla přírodopisná a druhá národopisná (nebo přesněji řečeno snad národopisně – historická).

Houbařská sezona byla v plném proudu a my jsme pozvali pana ing Baiera, aby nám pověděl nějaké zajímavosti o houbách. Vyzval nás abychom přinesli ukázky, tak jsme přinesli apoň pár hub, které jsme našli v okolní trávě, něco přinesl on sám. Jedna paní přinesla ze zahrádky houbičky, které by se většina milovníků střízlivosti neodvážila pozřít z obavy, že jde o halucinogenní lysohlávka. Ale p. Baier této dámě doporučil aby je neopoměla dávat do polévky, jejíž chuť se tím znásobí. Všechny donesené houby bravurně určil. Řekl nám hodně zajímavostí. V paměti nám uvízlo třeba to, že nepopulárního, o to více však rozšířeného „hořčáka“ označil za „houbu budoucnosti“, která má potenciál k léčení mnohých nemocí. Jde jen o to zbavit ji nepříjemně hořké chuti. Jeden jeho známý toho prý dosáhl přípravou „hořčáka“ na slanině. Cesta k využití léčivého potenciálu se všaku bude spíše ubírat chemickou cestou. Už teď se snad experimentálně dělají tobolky naplněné „hořčákovým práškem“.

Pan Baier je nejen znamenitý odborník, ale také velký šprýmař. Kromě seriózních informací nás bavil také veselými historkami ze života mykologů. Uvízla nám v paměti třeba ta, jak se s kolegou vraceli z lesa z lesa s košíkem plným jedovatých hub (které nasbírali samozřejmě z vědeckých a  výzkumných důvodů). Když je nějaký kolemjdoucí dobrák upozornil, že nasbírané houby jsou jedovaté, dočkal se odpovědi: „To vím, ale já mám doma nevěrnou manželku, tak je budu potřebovat.“ Za tento nevinně myšlený dobrácký žertík se však za chvíli dočkal nemilého překvapení v podobě policejního auta, jehož posádka se jala mykology vyšetřovat kvůli pokusu o úkladnou vraždu.

Některé části povídání pana Bauera balancovaly na hraně serióznosti a žertu a  my jsme nevěděli na jakou stranu se přiklonit. Např. když nám říkal, že to, že mochomůrka červená je jedovatá je pověra. Že naopak probudí v člověku skrytou energii. Proto by ji doporučoval manželům před svatební nocí. On sám si ji se svými kolegy prý pravidelně dává, když je na houbařských toulkách čeká nějaký prudký kopec. Nevíme o nikom, kdo by se tuto informaci odvážil ověřit. Možná proto, že návštěvníci našich akcí mají všechny svatební noci už dávno za sebou a jsou rádi, že v noci spí a žádná skrytá energie je nebudí. A pokud se nějaký dobrodruh – který by tvrzení pana Baiera ověřoval – našel,  možná zjistil, že šlo o žert a nestačil nám to už přijít říci.

Pan Baier nám přinesl ukázat spoustu knih a atlasů, které napsal nebo se na nich  podílel. Po skončení byl čas na osobní dotazy a zkušenosti, např. kde které houby hledat, jak je zpracovávat atd.

             O týden později nás obět po roce navšívila paní doktorka Secká z Náprstkova muzea. Tentokrát jsme ji požádali o přednášku o dr. Emilovi Holubovi. Loni při přednášce o Náprstkovi se u jedné fotografie zmínila „To je Emil Holub, o tom be se dalo také mluvit celou přednášku“ a rok se s rokem sešel a v Horizontu se sešel Holub s Nábrstkem. Dozvěděli jsme se o jeho životě i názorech, o útěku před manželstvím, o tom, jak po druhé už neutekl a jak se mu to vyplatilo, neboť manželka mu byla celoživotní oporou. O jeho dvou cestách do Afriky, z nichž zvláště ta druhá měla být objevitelská. Přecenil však své síly a přejít Afriku od jihu k severu se mu pochopitelně nepodařilo.

Dozvěděli jsme se i o tom, co dělal po návratu. Dá se říci, že jeho dvě cesty ho po zbytek života živily. Jezdil po republice a přednášel Africe a svých cestách.

            Paní droktorka se nevyhýbala ani stinným stránkám jeho života. Řekla nám např. o tom, co se málo u koho může setkat s pochopením. Ze své první cesty si přivezl černošské děvče. Slíbil však, že ho do Afriky vrátí. Děvče s ním vyrůstalo a žilo v Čechách několik let. Při své druhé cestě se rozhodl dostát svému slibu a do Afriky ji vrátit. Udělal to však dost krutým způsobem a proti její vůli. Vysadil ji na břeh a se zbytkem výpravy odjel. Děvče  běželo po břehu za odjíždějící lodí, volalo, prosilo … Marně.

            Jako vždy měla paní doktorka připravený obrazový doprovod se spoustou dobových fotografií a obrázků. Z předchozích let víme, že každá její přednáška je úplná lahůdka a jen doufáme, že si podobně budeme moci zamlsat i příští rok.

             A výlet do skanzenu ve Vysokém Chlumci příblížíme spíš obrázkem než slovem.