V tomto měsíci vypršel grant Letiště Praha my jsme připravovali vyúčtování. Uvědomili jsme si při tom, jak nám Letiště (které jinak na Suchdole nemá příliš dobrou pověst ) umožnilo obohatit kulturní život a i program stacionáře. Bylo tomu tak už druhý rok a doufáme, že nám i v příštích letech zůstane příznivě nakloněno. Některé programy bychom si nemohli dovolit (rozhodně ne tak často a tak pravidelně).

Doufáme, že příští rok bude program Dobré sousedství znovu vypsán.

Vždycky si libujeme, když máme všechny důležité posty obsazeny spolehlivými lidmi a doufáme, že nám to tak nějaký čas vydrží. Často nám to ale nevydrží ta dlouho, jak bychom si přáli. V červenci se s nám rozloučila Elena, která tu pracovala jako pečovatelka necelý rok. Lidé ji měli rádi a kolegyně s ní vesměs také dobře vycházely. Rozhodla se ale jít za lepším. Náhradu za ni jsme hledali při výběrovém řízení už koncem června.

Dále nás opouští Maruška – jedna z „pohotovostních dobrovolnic“. Také se tu moc neohřála. Nastoupila v lednu po Aničce, která utrpěla těžký úraz. Maruška byla spolehlivá a zodpovědná, se všemi dobře vycházela a  tak jejího odchodu také litujeme. Dostala se však na vysokou školu – na svou vysněnou psychologii – do jiného města. Studovat psychologii bylo její velkou touhou, takže jí to přejeme. Maruška byla tak vzácně zodpovědná, že za sebe sama našla náhradu, svojí kamarádku Drahomíru, která se naopak dostala na školu do Prahy. V létě je ve Francii jako au pair, takže služby v letních měsících za ní vzal její tatínek. Jak podotkly dámy v Horizontu – jestli je jeho dcera tak zodpovědná jako on, budou se cítit mimořádně bezpečně.

Jedna z obyvatelek byla stále v nemocnici. Díky Bohu i nasazení lékařů a mimořádné podpoře své rodiny překonala krizi a její stav se pomalu, ale přece jen zlepšoval.

            Od června se v Horizontu začala objevovat nová tvář – Lenka. Nabídla nám svou pomoc sama. Bydlí kousek od nás a stará se o svého těžce postiženého bratra. Pomáhá nám ve stacionáři hlavně v době, kdy nikdo jiný nemůže, při nemocích, ale hlavně, když máme týmovou supervizi. Lenka je komunikativní, přátelská, upovídaná. Klienti ji mají rádi a my jsme také rádi, že máme takovou ochotnou a obětavou pomocnici. Většinou jsme se v takových situacích obraceli na Aničku K. Ta však teď většinou nemůže – má nemocného manžela a také dosti nemocnou maminku na Moravě, za kterou musí dost často jezdit.

            Dalším přírůstkem Horizontu byla sousedovic koťata. Dočkali jsme se dvou vrhů po třech kouscích. Byla moc roztomilá ale už tu bylo překočkováno. Proto jsem uvítali nabídku našeho zahradníka, že se jich ujme. První várku (všechny 3 koťata)  si vzala jeho sestra. Druhou várku, která se narodila asi s odstupem měsíce, odnesl také, ale po jejím osudu jsme raději moc nepátrali.

            V červenci jsme se konečně odhodlali začít s pravidelnou týmovou supervizí s personálem stacionáře. Inu, každý začátek je těžký. Učíme se to. A zdá se, že nám to bude k dobrému. Každý si uvědomuje, že povídat si za přítomnosti odborníka, mít na to dost času a klidu, je opravdu něco jiného, než řešit věci „za pochod“ pod stálým časovým tlakem a za stálého vyrušování vnějšími podněty.  Snad se k tomu někdy odhodláme i s týmem pečovatelské služby.

Ředitel začal  s pravidelnými letošními návštěvami obyvatelek. S každou zhruba hodinku poseděl a mluvil o tom, co od posledního léta „život dal a vzal“, jak se jim v Horizontu žije, co se jim líbí a co jim vadí a jaké změny nás čekají nebo nečekají.

Když  už jsme u těch včel, nesmíme zapomenout na vosy. Těm se zalíbilo v koupelně jedné z oybatelek, která se v Horizontu ukazuje jen sporadicky. Měly tam tedy klid a hezky se tam zahnízdily. Když se tam po delší době objevila právoplatná nájemkyně, tak se jim to vůbec nelíbilo. Za narušení soukromí se jí pomstily řadou žihadel. My jsem na ně za trest zavoali hasiče. Postříkali je obřím sprejem a za chvíli byla podlaha pokryta těly vosích nebožtíků. Vosy, které unikly vražednému spreji ještě několik dní krvežíznivě kroužili kolem Horizontu ve snaze najít skulinku a zahnízdit se jinde. Při jakémkoli pokusu narazily na proud biolitu. Po několika dnech to vzadly.

O kulturu se nám v létě postarala Katarína Ludmila Havlínová, která je naším hostem téměř každoročně. Tentokrát si pro nás připravila pásmo lidových písniček spojených tématem vody. Ukázalo se, že naše předky dokázaly potoky, řeky, jezera i moře hojně inspirovat. Zazněly písně notoricky známé, ale i „vykopávky“, které nikdo neznal. Katarína měla koncert pečlivě připravený, vybírala a pilovala  skladby dlouho dopředu. Doufáme, že se koncert líbil, na konci padl návrh, příští rok udělat pokračování – třeba zpívání o lese. Doufejme, že to vyjde – záleží to hlavně na Letišti. I tento koncert byl hrazen z jejich grantu.

O týden později přišla paní dr. Fořtová, aby nám představila – nebo spíš přiblížila (v generaci dříve narozených není třeba jej představovat) operního pěvce Eduarda Hakena, dalšího ze své průběžně doplňované galerie velkých Čechů. Své povídání pojala chronologicky. Mohli jsme jeho život sledovat „od kolébky k rakvi“. Poslechli jsme si vzpomínky jeho přátel, i osobní vzpomínky dr. Fořtové, tak jak si ho pamatovala z Národního divadla. Zmínila se o jeho počátcích i o vekých rolích, z nichž asi nejnámější je role vodníka z Dvořákovy Rusalky.

Jak už to u pí. Fořtové bývá měla připravenou výstavku fotografií a přinesla s sebou i hudební ukázky na CD. Mohli jsme tedy ocenit nejen jeho mohutný hlas, který ho tak proslavil, ale i švarný zjev, který z něho učinil idol hudbymilovných žen a dívek.

Paní Fořtová bedlivě sleduje kulatá výročí velkých Čechů a tak si na příští rok jistě vybere někoho, kdo bude stát za připomenutí.

Jednoznačně nejzajímavěší však bylo povídání pana Daniela Huťhana. Každoročně se na měsíc vydává na mexický polostrov Yucatan, aby tam se svými kolegy mapoval tamní jeskynní systém, který je z větší části pod vodou, resp. zatopený vodou. Povídal o tom, jak potápění v džungli probíhá. Na Yukatánu je jeskynní komlex velmi rozsáhlý a ještě zdaleka není celý zmapovaný. Takže pan Huťhan má program ještě na mnoho let dopředu. Kromě neprobádaných úseků je tak však mnohu úseků probádaných a ty slouží částečně jako turistická atrakce, za kterou sem jezdí dívat lidé z celého světa, včetně České republiky (tedy ti solventní – není to samozřejmě dovolená pro pracovníky v sociálních službách J). Jsme tedy rádi, že jsme se tam mohli „podívat“ alespoň prostřednictvím této přednášky.

Podzemní svět ukrývá zvláštní krásu a poezii, což se ukázalo na fotkách i na filmu, který nám pan Huťhan na závěr promítl.

Podzemní jeskyně se nazývá cenot. Podle mayské mytologie jsou cenoty zdrojem plodnosti a života, vstupní bránou do podsvětí a sídlem boha deště Chaka. I I dnes působí cenoty fascinujícím a tajemným dojmem a to už se do nich můžeme podívat, nafotit a nafilmovat to, co skrývají. Což teprve v dobách, kdy mohly akorát tak jitřit fantazii, děsit i přitahovat, ale nebyla nejmenší možnost je prozkoumat. S vekou pravděpodobností se staly hrobem lidských obětí.

Dobře chápeme, že skrytý svět někoho facinuje natolik, že se stane jeho celoživotní vášní. Vyžaduje to také nutný kus odvahy pouštět se do temného neznáma, o němž potapěč-objevitel nemá tušení, kde končí a kam ho zavede. S bezpečným světem a svými druhy je spojený jen tekým lankem. Bez nadsázky se dá říct, že život těchto objevitelů „visí na nitce“. Vznášejí se v temnotě, vypouští bublinky, na cestu si svítí batrkou a cestou si dělá poznámky a nákresy, z nichž pak po zbytek roku sestavuje u počítače mapu. Zajímavé je také to, že odvážný potapěč sice ví,  kde se do vody vnoří, ale zdaleka si nemlůže být jistý, kde se vynoří. Často je to uprostřed džungle, kde nesou přístupové cesty a nezbývá než vzít mačetu a kompas a s prázdnou bombou na zádech se vydat do zeleného šera. Když se po vynoření z cenotu setká tváří v tvář s jaguárem, který zde právě hasí žízeň, je to jistě také nevšední zážitek.

V jeskyních pod vodou se tu a tam najde i archeologický nález. Jsou to jednak kosterní pozůstatky, které tam zanesla voda, když jeskyně  byla zaplavována. Za druhé to jsou zvířata, která v jeskyni žila ještě před jejím zatopením. V klidu si tam zemřela a až pak do jeskyně přišla voda. V ideálním případě jejich pozůstatky voda neroznesla po širokém dalekém okolí. Právě jeden takový unikátní nález má za sebou tým pana Huťhana. Našli tam úplně zachovalou kostru prehistorického lenochoda. Kosti jsou často jako prach a nedají se vzít do ruky a vynést na denní světlo. Dají se pouze nafotit, nafilmovat a zakreslit do mapy, aby případný badatel věděl, kam se ponořit.

I v tomto měsíci jsme vyrazili na výlety a to ve čtvrtek 15.7. na zámek Ploskovice a ve čtvrtek 29.7. na zámek Libochovice. Na Libochovický zámek se obzvlášť těšila pí. Veselá. Pochází z Klapí, které leží nedaleko a v okolí libochovického zámku prožila dětství, někdo z jejích příbuzných tam snad dokonce sloužil.

Oba výlety jsme si užili. Jelo „tvrdé jádro“ CK Horizont a k tomu se přidali „nováčci“.

A ještě jedna červencová událost stojí za zaznamenání. Zase nás navštívil zloděj, tetokrát to byl šmejd jménem Bublík. Jednoho krásného letního dne se Jedna z obyvatelek (X) loučila v hlavním vchodu se synem a vnukem. K Horizontu se přiklátil podezřele vypadající mladík. Zevloval a pokuřoval před vchodem. Pak proklouzl mezi pí. X a jejím synem, utrousil cosi, že jde za babičkou a zmizel v prvním patře. Pí. X se nějak nezdál, tak se po chvíli šla podívat k pí. Y. Ta byla tou dobou nemocná. Z toho důvodu k ní personál poměrně často chodil a ona se proto nezamykala, aby nemusela každou chvíli vylézat z postele.

Pí. Y jí potvrdila, že u ní Bublík byl, chtěl po ní tisícikorunu, že ho někdo posílá, aby jí nakoupil. Ona mu ji moudře nedala, Bublík odešel. Sjel výtahem do přízemí, kde potkal pečovatelku a ptal se jí jak se dostane ven. Ukázala mu kudy a on odešel.

V tu chvíli se vrátil ředitel, který právě odvezl jednu klientku ze stacionáře domů. Hned ve dveřích mu pí. X a její syn řekli o návštěve zloděje. Šel hned k pí. Y a ptal se jí, jak jeho návštva probíhala. Asi půl hodiny před tím u ní byl také. Teď si všiml, že v zámku nejsou klíče, ačkoli tam při jeho předchozí návštěvě byly. Paní X o nich nic nevěděla, takže bylo velmi pravděpodobné, že je Bublík ukradl. Znamenalo to, že má nejen klíče od bytu pí. Y, ale i od hlavního vchodu, zahrady, výtahu atd.

Bublík zdrhl těsně před příchodem ředitele. Takže ten se vyřítil ven s tím, že se pokusí ho někde dohnat. Sotva vyběhl před dům, tak pan X, který tam s maminkou situaci stále řešil, vykřikl: „Hele, to je on!“ Z boční ulice vycházel mladík s culíkem v džínách a červeném tričku a vykračoval si to směrem od Horizontu. Ředitel nastartoval auto, Bublíka dojel a ptal se ho, co v Horizontu dělal, za kým byl atd. Bublík říkal, že tu nebyl a šel dál. Ředitel vystoupi a šel s ním. Bublík říkal, že tu čeká na kamaráda, který ho tu má vyzvednout, byl opilý, říkal, že od rána oslavuje své narozeniny. Ve vedlejší ulici stála nastartovaná dodávka – ale prý to není ta, na kterou čekal. A že by si prý potřeboval koupit něco k jídlu a jestli tu není nějaký obchod. Ředitel ho stále vyzýval, aby šel s ním do Horizntu, že ho tam zloděje 4 lidé viděli, jestli řeknou, že to není on, tak klidně může jit. Během konverzace ho odvedl k obchodu. Bublík šel do obchodu a ředitel zavolal policii. Mezitím naštěstí přišel k obchodu pan X. Tím se řediteli značně ulevilo. Kdyby Bublík nejevil ochotu čekat do příjezdu policie, bylo by snazší ho zdržet ve dvou. Zvlášť když pan X je chlap jako hora. Nicméně Bublík, který si koupil mimo jiné lahev vodky, neprotestoval proti tomu, že společně počkají na policii. Ta přijela za chvilku. Bublík si s mezitím přihnul z láhve vodky. Notně si přihýbal opravu asi už od rána, protože policisté mu naměřili asi 2,7 promile.

Odvezli ho k Horizontu, tam vyslýchali všechny, kteří se s ním setkali. Bublík mezitím stál na hanbě před domem. Stál na sluníčku, bylo kolem třiceti stupňů, byl opilý. Nervy mu pochopitelně začaly pracovat, takže se v jednu chvíli nezdržel a křikl na ředitele, že si to s ním ještě vyřídí. Ale to se chudák (nebo spíš hlupák) se zlou potázal. Jeden z policistů byl celkem drsňák a se slovy. „Já ti dám vyhrožovat“ mu nasadil želízka a povalil na zem. Bublík se tam smažil další hodinku či dvě. Pokud jsme si všimli, tak se tam i poblil.

Mezitím  jsem prohledali uličku, ze které jsme ho viděli vycházet, ale ztracené klíče jsme nenašli. Nicméně od sousedů, kteří zde bydlí  jsme zjistili, že tam před „akcí“ vystoupil z modré dodávky.  Byla to pravděpodobně táž, kterou spoul s ředitelem minuli ve vedlejší ulici. Znamená to tedy,  že měl komplice a že šlo o naplánovanou akci. Ani v samobsluze jsme ten den klíče nenašli. Hrozilo tedy nebezpečí, že klíče nechal komplicovi na domluveném místě a rozhodně jsme se necítili v bezpečí. Hned na druhý den jsme nechali vyměnit všechny zámky, od kterých měla pí. Zemenová klíče. Nebyla to  zanedbatelná položka.

Policisté si pak Bublíka odvezli s tím, že následující týden budou vyšetřovatelé ještě chtít mluvit s tím, kdo se s Bublíkem setkal. Následující den – už po výměně zámku – nám volali ze samoobsluby, že klíče se našly za balíky lahví.

Policisté následně výslech obyvatelek zrušili s tím, že případ předávají na Prahu 4, kde je Bublík už vyšetřovaán kvůli jiným zločinům a že se nám prý časem určitě ozvou policisté z Prahy 4. Zatím se to však nestalo.

Velkou událostí v červnu byla oslava 9. narozenin Horizontu. Počasí nám přálo a mohli jsme být venku. Lidí přišlo dost a věříme, že se nenudili. Měli jsme tu samozřejmě i  hudbu, ale lidé si víc povídali než poslouchali a tak pan Srbek spíše hudebně podmalovával atmosféru. Místo dalších slov nabídneme pár obrázků, které atmosféru snad dostatečně přiblíží.

Další výraznou záležitostí bylo zpracování průzkumu spokojenosti všech námi poskytovaných služeb. Spokojenost klientů ve stacionáři prováděla a dotazník pečovatelské služby zpracovávala externí odbornice. Za penzion jsme si je zpracovali sami. Výsledky ve všech třech službách nás celkem potěšily. Za každou službu  zvlášť ji najdete na naší webové stránce v příslušné rubrice.

            Velkou ránu nám zasadila Elena. Která nám sdělila, že bude odcházet. Nezbylo tedy než znovu vypsat výběrové řízení. Lidí se přihlásilo dost, ale aspoň polovina z nic nepřišla. Někteří byli slušní a dali nám to vědět dopředu, na někoho jsme čekali marně. Středisková rada se nemohla rozhodnout mezi dvěma kandidátkami až jsme se rozhodnutí nechali vis maior a losovali. Uprostřed léta, v čase dovolených se tedy my i naši klienti budeme muset sžívat s někým novým.

Velmi náročnou situací pro nás i pro naše klienty bylo malování. Chtěli jsme ho uskutečnit už v loňském roce, ale kvůli stálým personálním změnám a nejasnostem jsme ho odložili. Nechtěli jsme nový personál hned ze začátku uvést do takové zátěžové situace.

Letos jsme ho ale už odkládat nemohli. Společné prostory byly už značně omšelé. Navíc se v přízemí objevují vlhké skvrny, které svědčí o tom, že venkovní izolace na budově není dobře udělaná. To nás čeká v budoucnu (až na to budeme mít dost peněz a sil). Zatím nám tedy problematická místa vyspravili malíři a vymalovali vodu odpuzujícím nátěrem. S firmou p. Sedláčka jsme při minulém malování udělali tu nejlepší zkušenost. Proto jsme se na ně obrátili i tentokrát a nelitujeme. Můžeme je každému doporučit. Domnívali jsme se, že to zabere dva týdny, ale zmákli to za týden.

Situace byla o to komplikovanější, že jsme malovali za plného provozu. Pokud se pamatujeme, tak jsme žádné služby v penzionu ani v terénu nemuseli odvolávat. Také ve stacionáři byli klienti jako  normálně, jen jim na nějaká den musela stačit jedna místnost. Jindy zas byla náročnější cesta po chodbách. Na jeden z malovacích dnů jsme naplánovali výlet a aspoň některé klienty odvezli.

Na výlet jsme se v červnu vydali dvakrát. Delší výlet jsme naplánovali na zámky Sychrov a Hrubý Rohovec. Leží velmi blízko sebe a přišlo nám líto navštívit jen jeden, když už jsme vážili tak dlouhou (téměř dvouhodinovou cestu). Sychrov je vyhlášený zámek a oblíbený turistický cíl. Rohozec je mnohem méně známý, ale také jej můžeme doporučit.

Popis zámků se vymyká našim literárním schopnostem. Necháme tedy „mluvit“ fotografie. Nevybíráme fotky zámků a jiných našich cílů, které si snadno můžete najít na internetu nebo v knihách. Snažíme se přiblížit atmosféru našich výletů a ta je díky Bohu velmi příjemná.

            Kratší výlet jsme naplánovali na zámek Hořovice. Není asi moc známý, což  je škoda. Celkově působí velmi příjemně a personál je mimořádně ochotný (mimo jiné nám pomáhali s nošením vozíků, voděním hůře pohyblivých výletníků atd.) O tom, že je málo vyhledávaným turistickým cílem svědčí i to, že jsme na prohlídce byli sami. Měli jsme tedy průvodkyni jen pro sebe, takže atmosféra při prohlídce byla dosti uvolněná, neformální až přátelská a veselá. V prohlídce jsme spojili oba prohlídkové okruhy. Trvalo to téměř dvě hodiny, ale stálo to za to. Zámek Hořovice doporučujeme.

 V červnu jsme měli v Horizontu 3 „živé“ kulturní akce.

Hned na začátku tu byla paní Alexandra Tillingerová, která nám tu povídala o svém lítání v Himalájích. Navázali jsme tak na dokumentární filmy o expedici, které se zúčastnila a kterou vedl její bratr. Jejich cílem bylo přelétnout v Himalájích osmitisícový vrchol. Při první expedici se to nezdařilo, při druhé už ano. Jako první přelétl na motorovém rogalu osmitisícovku šéf expedice. Ale i paní Tillingerová si přivezla jedno prvenství – je první ŽENOU, která přelétla na rogalu osmitisícový vrchol.

Její povídání bylo zajímavé. Líčila zimu, která tak vysoko panuje, mluvila o tom jak je třeba stále měřit množství kyslíku v krvi, jaké problémy dělá v plicích ledový vzduch z kyslíkového přístroje. Ale i o tom, jaké to je, vidět svět z ptačí perspektivy a nebýt při tom oddělen stěnou letadla. Jde o mnohem bezprostřednější prožitek. Musíme uznat, že pohled na křehký stroj ve srovnání s mohutným masivem byl skutečně působivý.

            Následující týden jsme se vydali opět do Asie, tentokrát s Vojtěchem Havlem. Byl tam snad už desetkrát. Je Indií a indickou společností a kulturou doslova uchvácený a vrací se tam pokud možno každoročně. Zná to tam tedy dobře a má tam spoustu přátel. Líčil hlavně osobní dojmy a prožitky, atmosféru v ulicích, chrámech, na tržištích. Jezdí tam vždy s manželkou, která se kromě hudby věnuje i filmování. Na závěr svého povídání (přišlo málo lidí, seděli jsme společně v kroužku a celé to bylo spíš přátelské setkání než přednáška) nám promítl asi 20ti minutový film, který tam jeho manželka natočila. Film je „němý“ resp. doprovázený jen hudbou. Zajímavé je , že je ve dvou hudebních verzích – dá se pustit s hudbou manželů Havlových nebo s  indickou lidovou hudbou. My jsme nechtěli o nic přijít, tak jsme si první část pustili s hudbou Havlových, druhou část s folklórní. Musíme uznat, že film působí hodně autenticky a atmosféru Indie (o hodně jinou než na jakou jsme zvyklí od nás) opravdu přiblíží.

            A koncem měsíce k nám už podruhé zavítalo dětské hudební těleso Dejvická píšťalka pod vedením paní učitelky Malé, aby nám děti předvedly, co se za celý rok naučily a zároveň nás potěšily.  Nechtěli ale abychom byli jen pasivními posluchači. Snažili se přimět, abychom se stali i jejich spoluhráči. Dalo jim to trochu práce, ale podařilo se.

Doufáme, že za rok na shledanou.

Letošní jaro bylo obzvlášť hezké, protože květy na stromech a keřích vydržely mimořádně dlouho. Květen byl sice celkem slunečný, ale ne moc teplý. Takže rozkvetlé stromy byly každou noc jako v ledničce, vydržely déle a my jsme se mohli déle kochat.

 Pokud nás paměť neklame, tak pro většinu našich obyvatelek a klientů uplynul tento měsíc poměrně poklidně. Jen jedna z obyvatelek si ho protrpěla. Po naražených zádech, která ji trápila poslední dva měsíce, se začala zotavovat. Dokonce si udělala první kratší procházku po ulici v doprovodu dcery. Ale pak se bolesti zase vrátily s mimořádnou intenzitou. Následovaly další transporty do nemocnic a návraty s tím, že to musí časem přejít, aby byla trpělivá. Až nakonec jí nějaký osvícený doktor zjistil, že má zlomeninu spony stydké kosti. Nikdo nevěděl, jak k ní mohla přijít. Doktoři vylučovali, že by mohlo jít o následek únorového pádu. Dcera se na ně zlobila, že jsou nedbalí a měli na to přijít dřív. Žádný další pád se od té doby neodehrál, a že by se stydká kost zlomila jen tak, se jí nezdálo pravděpodobné. Dcera alespoň dosáhla toho, že neskončila v LDN, kam měla být přeložena. Ještě si ale mnohé vytrpěla a byla v nemocnici dlouhé měsíce.

Snad si nebudeme vymýšlet, když napíšeme, že v Horizontu byla celkem dobrá nálada a atmosféra. Opět jsme začali zjišťovat, jak jsou naši klienti spokojeni se službami, které poskytujeme. Pro klienty stacionáře jsme k průzkumu spokojenosti použili novou metodu – rozhovory s externím pracovníkem. Metodiku a tematické okruhy pro stacionář jsme v květnu vytvářeli, ale samotné rozhovory probíhaly až následující měsíc.

V penzionu a v pečovatelské službě jsme se přidrželi osvědčených dotazníků. Dotazníky jsme rozdávali v květnu, ale vyhodnotit jsme je mohli až následující měsíc. Čas, který jsme tomu chtěli věnovat, pohltil složitý statistický dotazník pro Ministerstvo práce a soc. Výsledky všech průzkumů si můžete přečíst v kronice a na internetové stránce. Dopadly dobře.

 Plynulý chod našeho zařízení narušovaly nepříjemně snad jen zdravotní komplikace a hospitalizace našich klientů, kterým se ve vyšším věku bohužel není možné úplně vyhnout. A  příjemně jej „narušovaly“ různé kulturní akce. V květnu byly 4 – každý týden jedna. Měli jsme tu „stálice“ i nové tváře ( z nichž se snad stanou přísloveční dobří holubi a zase se k nám vrátí).

 V pondělí 5.5. mezi nás zavítal Martin Mykiska. Tentokrát nás s sebou vzal do Jižní Ameriky – do tajemného světa andských civilizací. Takovou cestu bychom si nemohli dovolit ze svého, ale naštěstí nás sponzorovalo Letiště Praha (jinými slovy – přednáška byla hrazena z grantu Letiště Praha).  

Návštěvnost byla pěkná, protože návštěvníci našich akcí vědí, že přednášky pana Mykisky jsou zárukou kvality. I letos jsme se dozvěděli mnoho nového a viděli spoustu krásných fotek.

Zaujala nás především uhranutost Inků sluncem. Pan Mykiska se a na svých cestách se snažil nafotit různé incké sluneční „vychytávky“, jako vystřižené z dobrodružných filmů: v určitý den (nejčastěji o slunovratu) dopadají sluneční paprsky na určité místo apod. Často jsou tyto objevy aktivitou nadšenců, protože písemné záznamy se o nich nezachovaly. Také interpretace těchto úkazů je často hypotetická a spekulativní. Španělské dobyvatele zajímalo víc zlato, než to, že někam dopadá slunce a proč.

Zapůsobila na nás také incká schopnost opracování kamene, které hraničila s umanutostí a skoro až snahou kámen pokořit. Inkové nehledali kameny, které by se jim do stavby hodili. „Donutili“ kámen, aby se jim hodil. Když bylo třeba udělat ve stavbě roh, tak nehledali kámen odpovídající délky, k němuž by v pravém úhlu připojili kámen jiný. Klidně vzali kámen, který se jim nehodil a vytesali do něj roh. A to všechno s minimální technologií, pravděpodobně za pomoci vody a písku. Je neuvěřitelné, jak dokázali kameny opracovat tak, aby do sebe zapadaly.

A samozřejmě se nám moc líbila jihomaerická příroda, prales, hory, pralesní chodníčky, které vydržely po staletí, kamenná města ukrytá bělošským zrakům ještě stolet po vyvrácení říše Inků, vodopády  …

 Na přednášce byl jako posluchač i jeden pán, který chodí do Horizontu na obědy. Je pozoruhodný tím, že dokáže velmi zasvěceně hovořit na jakékoli téma, což nám už mnohokrát předvedl. Po přednášce pak našemu světoběžníkovi dlouho vysvětloval různé záhady, nad kterými si vědci, historici  i nejrůznější fantastové marně lámou hlavu. Takže se cestovatel konečně dozvědět něco skutečně podstatného o tom, co na vlastní oči viděl a o čem toho tolik přečetl.  🙂

O týden později jsme se vydali úplně na druhou stranu zeměkoule – na Ural. Ohlášený byl sice výlet do Karélie, ale přednášející těsně před přednáškou zjistil, že kdysi někomu půjčil cédéčko s fotkami z Uralu a zpátky je už nedostal. Rozhodl se pro alternativní program, což jsme mu velkoryse a rádi odpustili – konec konců přišel dobrovolně, ve svém volném čase, takže jsme se zařídili podle rčení „darovanému koni na zuby nekoukej“.

Tím přednášejícím byl Vojtěch Kubelka, mladý vysokoškolák a nadšený ornitolog.  Také značnou část fotek, které nám promítl byla věnovaná jeho ptačí vášni. Bylo to ostatně v programu avizováno, takže to všichni posluchači čekali a někdo přišel asi především kvůli ptákům.

 Za zmínku stojí i to, že Vojtěch byl na Urale ještě coby gymnazista a to na školním výletě!  Žasli jsme nad tím, jaké mají současní středoškoláci možnosti.

Zajímavé byly různé příhody z cestování, ze setkání s tamními lidmi atd. Je to o dost jiný svět, než na jaký jsme zvyklí my. Vojta nám pustil na ukázku záběry z autobusu. Kdybychom neviděli kolem les a před autobusem „silnici“, tak bychom si mysleli, že jde o záběry z moře – na tamních cestách je víc děr a výmolů než  rovných úseků. Někteří přítomní skoro dostali během promítání těchto sekvencí mořskou nemoc. Až sem pan Kubelka přijde příště ( a doufáme, že opravdu přijde), tak si raději vezmeme kynedril.

 A tentýž týden, ve čtvrtek 13.5., jsme tu měli kapeku Bejvávalo. I to je pro nás záruka kvality. Podle očekávání se jsme se dočkali pásma národních písniček vtipným komentářem pospojovaných do jakéhosi příběhu. Loni nejmladší členka soboru vybírala ženicha, letos nám vyprávěla (resp. zpívala), kdo všechno ji přijel na svatbu. A zase jsme se u jedné písně dočkali jarmareční „animace“, která nás všechny rozesmála. Doufáme, že za rok zase na shledanou!

A týden na to jsme měli přednášku o zlatě. Nabídla nám ji sama zlatnická firma. Měli jsme ji domluvenou necelé dva měsíce. Když jsme pár dní před přednáškou telefonicky ověřovali, že vše platí. Zjistili jsme, že paní, která s námi přednášku domlouvala a měla u nás hovořit už ve firmě nedělá a o domluvené přednášce nikomu nic neřekla.

Nicméně šéf firmy se zachoval zodpovědně a slíbil, že někdo přednášet bude. Nakonec to byl on sám.

 Hned ze začátku nám řekl, že není zlatník a necítí se být odborníkem, je prostě jen manažerem firmy. Ale nakonec se ukázalo, že toho o zlatu ví docela dost – rozhodně víc než kdokoli z nás. Ovšem s výjimkou onoho vzdělaného pána, o němž jsme se zmínili v souvislosti s přednáškou pana Mykisky.

Díky jeho účasti na přednášce se i tento přednášející mohl dozvědět něco nového 🙂 Následují den nám náš moudrý návštěvník řekl, že se držel zpátky, protože nechtě přednášejícího zahanbit.

Na závěr přednášky  provedl přednášející, jehož jméno jsme ke své hanbě zapomněli, zběžné ocenění donesených šperků.

 Koncem měsíce už bylo jaro v plné síle a tak jsme se odhodlali jet na výlet. Letos jsme po dlouhé době měli 3 auta. Dcera jednoho z klientů stacionáře projevila ochotu jezdit s tatínkem na výlety s námi. Je to milovnice zvířat a obzvláště koček, takže jí květnový cíl výletu připadal obzvlášť zajímavý.

Prvním z cílů byl zámek Žleby. Líbil se nám, ale na zámky jezdíme často.

Avšak druhý cíl byl mnohem exotičtější –  návštěva u soukromého chovatele sibiřských tygrů. Chová je v bývalém kravíně ve vesnici Habrkovice. Je to náročný koníček – vlastně spíš životní styl, než koníček. Musí tomu přizpůsobit celý život a mít podporu celé rodiny. Což pan Ringel má. Dokonce se mu podařilo vychovat oba své syny tak, aby kráčely v jeho šlépějích – jeden se věnuje tygrům, druhý lvům.

Ringelovic rod na svém statku chová deset tygrů (ve volné přírodě jich není o moc více), 5 lvic, třítunového hrocha (paní Ringelová s ním prý chodí do vsi na nákupy) a hejno dikobrazů. S tygry dělají o víkendech i představení. Také nám je chtěli předvést. Bohužel jsme o ně přišli, protože nám cesta trvala nečekaně dlouho a dorazili jsme mnohem později než jsme čekali. Mladý pan Ringel na nás nemohl čekat. Když jsme mu volali, že to nestihneme, tak byl pěkně naštvaný. Asi oprávněně. Na svou obhajobu můžeme říci jen to, že jsme dělali co jsme mohli. Přesto nás jeho tatínek ochotně provedl po jejich rodinné „zoo“ a řekl nám o tygrech mnoho zajímavostí (třeba to, že ve volné přírodě asi 8% jejich potravy tvoří medvědi).

Domů jsme se vrátili až po sedmé hodině. Všichni jsme byli unavení, ale věříme, že spokojení.