Zvláště v druhé polovině měsíce nám počasí přálo. Bylo hodně teplo, až ke dvaceti stupňům, a sluníčko se na nás celkem často smálo. Několikrát jsme dokonce mohli ještě strávit část odpoledního programu na zahradě. Příroda se vybarvovala jak malířská paleta, čehož jsme si užívali zejména na procházkách. Ty jsme díky dobrému počasí nemuseli nijak zvlášť zkracovat. Párkrát jsme dokonce mohli vyrazit i do Sedlce k vodě. Řeka sice okolní vzduch poněkud ochlazuje (což je příjemné v létě, ale na podzim naopak). Ale zato se člověk může pokochat tím, jak se okolní zarostlé stráně vybarvují. Naše „aranžérka“ se za každé vycházky vracela stále s kyticí. Teď v bylo stále méně květů a stále více různě zbarveného listí.

Několikrát jsme se vrátili s náručí nejrůznějšího listí, které jsme pak lisovali a sušili. Část z nich jsme v zápětí použili při našich výtvarných aktivitách, část z nich jsem přidali k naší železné zásobě přírodních materiálů pro různá tvůrčí odpoledne. Podzimní motivy se ve výtvarničení objevovali samozřejmě čím dál častěji. 

 V „kastrační sbírce“, o které jsme se zmínili v zářijovém zápise, se vybralo celkem 4777Kč. To umožnilo přistoupit přímo k akci. Zvláště když nás místní „kočičí máma“ alias slečna Mrázková zkontaktovala s místním mladým veterinářek, dr. Dudou, který velkoryse nabídl, že provede kastrace jen za provozní náklady bez nároku na svůj honorář. Navíc sehnala slečna Mrázková pro „naše“ kočky asi osm kilo granulí, které sponzorsky věnoval místní obchod s krmivy Jofi.

A jedné krásné podzimní středy jsme vydali na zahradu na lov koček. Jsou to opravdu divoká zvířata. To, že na zahradě Horizontu tráví mnoho času není ani tak tím, že by si nás nějak zvlášť oblíbily. Spíš mají v oblibě misky, které jim obyvatelky i kolegyně pravidelně plní. Tentokrát ale byly misky pár dní prázdné kvůli narkóze před operací. Takže nejde o žádné mazlíčky, kteří se rádi nechají pohladit.

Lov toulavých koček se tudíž ukázal jako dosti dobrodružná záležitost. Nakonec byla korunována úspěchem a jednu kočku jsme panu doktorovi mohli odvézt. Vrátil nám jí následující den už vykastrovanou.

V jedné z provozních místností jí Hanka zřídila jednotku intenzivní péče, kde strávila následujících několik dní, vlastně víkend. Byla zde průběžně monitorována a byly bedlivě sledovány její základní životní funkce. Když jsme měli jistotu, že rekonvalescence proběhla bez komplikací a pobyt venku pacientce nepřináší žádná rizika, byla propuštěna. O týden později totéž čekalo její kolegyni. Ještě letos by měl podstoupit operaci kocour a na jaře letošní kotě.

 Mirka byla na semináři o pohybových aktivitách pro senioy. Vrátila se nabitá informacemi a hned začala vědomosti a informace používat. Ne, že by tu dříve jen tak seděli. Ale seminář ji poskytl inspiraci k zařazení nových aktivit a jistotu při volbě cviků. Klienti rozšíření tělocvičného repertoáru kvitovali s povděkem a celkové atmosféře to prospělo (jako ostatně každé přiměřené oživení).

 Nová klientky stacionáře zde oslavila svůj první svátek a Petra pro změnu několikáté narozeniny. Oběma jsme popřáli a dostali přáníčko vyrobené s klienty ve stacionáři. Petra dostala navíc od personálu malý dárek a pro své kolegyně si připravila velkorysé pohoštění.

 V září a první půlce října jsme měli v jídelně kanárka jedné z obyvatelek, která byla v lázních – Pepíčka. Klienti si jej oblíbili a zvykli si na něj. Když se pak paní Křížoví vrátila a Pepíčka si vzala zpět k sobě, tak se jim velmi stýskalo. Mluvili jsme o tom, že bychom si pořídili andulku vlastní, ale nikdo se zpočátku neměl k tomu, aby si péči o ni vzal na starost (čištění klece, krmení, doplňování vody, úklid atd.) Nakonec se k tomu přihlásila Hanka a v její nepřítomnosti ji bude zastupovat Klára. Čekáme tedy na první jarní snůšku andulek. Prozatím Vlasta přinesla z domova aspoň starou nepoužívanou klec.

Jedno zvíře se odstěhovalo, ale jiné se nám vrátilo. Z „prázdnin“ přijela zpět Tara s Evčou. V říjnu tu byli 3x – vždy v pátek. Klienty stacionáře znovu potěšila. V létě z ní byla nejvíc nadšená zvláště jenda z klientek. Ta však bohužel na začátku října doma upadla a zlomila si nohu a celý měsíc jsme ji tu neviděli. Doufáme, že se vrátí a už teď se těšíme na její setkání s Tarou – měla na ní vždy mimořádný, vpravdě terapeutický účinek.

 Objevil se  nový zájemce na docházení na obědy. Poslední dobou externí strávníci spíš ubývali než přibývali, až jich zbyla pouhá hrstka.Teď máme po delší době posilu. A začal zároveň pilně navštěvovat i naše odpolední akce – přednášky a promítání.

V říjnu jsme tu měli 3 „živé“ kulturní akce – 2 přednášky a jeden koncert.

Už podruhé tu letos vystupovala Lucie Šťavíková. Tentokrát si přivedla spoluhráčku na flétnu, takže koncert byl úplně jiný než ten první s hang drumem. I tento se moc líbil. Flétnistka Jarmila Šimonová byla podobně komunikativní jako Luciin předchozí spoluhráč, takže se návštěvníci něco dozvěděli o flétně, jejích různých druzích atd. Některé skladby hráli hudebnice společně, některé každá zvlášť, ale všechny krásně. Publikum bylo spokojené a odcházelo povzneseno vznešenými tóny klasické hudby. Doufáme, že si tento pocit dokázali uchovat ještě aspoň chvíli po odchodu z Horizontu do všednodenního městského ruchu. Stejně tak doufáme, že obě hudebnice budeme moci vidět – a hlavně slyšet – i v příštím roce.

 Dalším vystupujícím byl jeden z našich dobrých (vlastně nejlepších a nejvěrnějších) holubů, kteří se k nám každoročně vracejí. Martin Loew v Horizontu každoročně dělá jakousi předpremiéru svého nového cestopisného pořadu se kterým pak přes zimu objíždí celou republiku. Tentokrát nám (a v budoucnu mnoha dalším) povídal o Petrohradu. Během posledních několika let ho navštívil asi pětkrát v rámci různých svých cest po širé Rusi.

Mluvil o něm jako o jednom z nejkrásnějších měst v Evropě. Z fotografií opravdu čišel carský přepych. Rusové si na této chloubě zakládají a podle toho s ní i zacházejí. Všechny památky jsou dokonale upravené.

Mohli jsme si vyslechnout jen první část Martinova nového pořadu. Celý trvá skoro tři hodiny a zájemci jeho pražskou premiéru  mohou navštívit 14.11. v KD Novodvorská. V první půlce jsme viděli Měděného jezdce, Zimní palác, chrám sv. Izáka a další výstavné chrámy atd. Ale nestihli jsme navštívit jantarovou komnatu, slavný hřbitov – památník, blokády, Auroru atd.

 Druhá přednáška se jmenovala „Herecký rod Vydrů“ a svou premiéru si v Horizontu odbyl magistr umění Vít Tadeáš Pokorný.  Přišlo asi 13 pamětníků, kteří si rádi zavzpomínali na slavného Václava Vydru staršího, resp. mladšího – totiž ten, kterého označujeme za staršího měl tatínka stejného jména, který byl též herec a patřil k zakladatelům moderního českého divadla na konci předminulého století. Toho ani nejstarší přítomné pamětnice nepamatovaly a většina z nich o něm snad ani nevěděla.

Nejvíce v povědomí měli prostředního Václava z rodu Vydrů a jeho neméně slavnou manželku Danu Medřickou a právě těm byla věnovaná asi nejdelší část přednášky. Vítek nám je připomněl nejen slovem, ale i na fotografiích z civilního života i z jejich nejslavnějších rolích. Přednáška se líbila a tak je naděje, že to nebylo naposled, co nám tu Vítek přednášel o velkých českých hercích. Zmínil se, že pro Muzeum hlavního města Prahy připravuje přednášku o rodě Štěpánků. Doufejme, že se v příštím roce dočkáme reprízy v Horizontu.

A touto přednáškou říjen skončil.

Září bylo chvílemi skutečně zářivé. Babí léto se dostavilo, byť v porovnání s jinými lety jen na chviličku. Začátkem měsíce jsme mohli ještě vysedávat na zahradě, ale těch chvil bylo stále méně a byly kratší. Po prvním týdnu jsme museli natrvalo prchnout do interiérů.

Počasí stále více připomínalo podzim, ale od procházek nás to neodradilo. S počátkem září začala stacionář navštěvovat nová klientka. Je poměrně mladá v dobré fyzické kondici. Na procházky chodí ráda, tak jsme ji hned začali seznamovat s našimi oblíbenými cíli. Má velmi ráda zvířata, zvláště psy. Mají doma jednoho velkého (také nám ho přivedla ukázat), takže má pro strach uděláno a na procházkách se ke každému psu vrhá a hladí ho, podobně jako k těmto dvou vlčákům, kterým by se leckdo spíše s respektem vyhnul než aby jim nabízel ruku k olízání.

Pro stacionář mělo také velký význam výběrové řízení na uvolněnou pracovní pozici, jak jsme se o tom zmínili v srpnovém zápisu. Výběrové řízení probíhalo v úterý 10.9. po biblické hodině. Vybírali jsme ze 12 uchazeček a skončili jsme až kolem deváté večer. Celé to tedy trvalo 5 hodin. Členové Sřediskové rady postupně odpadali a konce jsme se dočkali jen ve 4 z původně 7 „výběrčích“. Rozhodující slovo ve výběru měli ti, kdo ve stacionáři pracují a budou tedy s novou kolegyní v nejužším kontaktu. Právě oni tedy nakonec vybrali novou kolegyni Kláru.

 Následující týden sem přišla domlouvat podrobnosti ohledně dohody, dozvěděla se toho více o chodu zařízení, o klientech. Podívala se do jejich dokumentace, začala se seznamovat s našimi vnitřními směrnicemi atd. A také se účastnila programu, který s klienty měli ostatní členové personálu, aby viděla klienty „v akci“ a při přípravě svého programu měla představu, čemu se spolu mohou věnovat a co naopak vhodné není.  Zatím se zdá, že to pro nás byla dobrá volba a budeme se snažit, aby se i ona mezi námi cítila dobře.

 V září jsme měli ve stacionáři ještě jednu novou tvář, bohužel však jen na chvilku. Byla to slečna, která u nás byla na týdenní praxi. Všem – personálu i klientům – se moc líbila, úplně přirozeně a zároveň citlivě s klienty jednala, hned si získala jejich důvěru a považovali ji za „starou známou“ členku personálu. Do práce se zapojovala aktivně a sama hledala, zábavu a aktivity, kterým by se s klienty mohla věnovat.

 U obyvatelek penzionu k výrazným změnám nedošlo. Jen jedna z nich odjela na 6 týdnů na svůj pravidelný rehabilitační pobyt. Letos se na ni dostalo výrazně později než v předchozích letech. Koncem měsíce odjela ještě jedna dáma. Ta se odhodlala jet na nepravidelný pobyt do lázní. 

V pečovatelské službě došlo k novince – popsali jsme jídlonosiče jmény klientů, aby všichni měli jistotu, že se jim jídlo dostává v nádobách, které si sami myjí. Dřív to tak bylo. Dokud byly jídlonosiče plastové, nebyl s popisováním problém – stačila silná lihová fixa. Ta však na kovových nerezových jídlonosičích nedrží. Popsané byly pouze jejich držáky. Kovové kastrůlky jsou zase naopak praktičtější pokud jde o mytí. V poslední době několik klientů zmínilo, že je pro ně důležité, aby měli jistotu, že dostávají jídlo kastrůlkách, o které sami pečují. V restauraci nám sice tvrdili, že jídlo nandávají postupně  a k prohazování jednotlivých dílů kastrůlků nedochází, ale toto ujištění k rozptýlení obav klientů nestačilo. Svěřili se s tím naší sociální pracovnici a ta to přinesla na poradu. Výsledkem společného přemýšlení a hledání byl nákup štítkovacího přístroje, jehož páska je vodě odolná. Kastrůlky se tedy dají mýt a to dokonce i v myčce.  Jednoho dne odpoledne tedy Hanka s Petrou udělali velkou akci a všechny kastrůlky polepily štítky se jmény.

Teď se ještě musí kuchaři v restauraci více dbát na to, aby jména na všech částech jídlonosiče odpovídala. Nějaký čas to asi potrvá, ale doufáme, že občasné záměny budou čím dál tím výjimečnější.

Hanka, která se dlouhodobě nejvíce věnuje „našim“ kočkám (tj. toulavým kočkám, které si zvykli žít a množit se na zahradě Horizontu) přišla s nápadem uspořádat sbírku na jejich kastraci. Bylo jí líto koťat, která se každoročně několikrát za sezonu rodila v naší kůlně a po dosti krátkém životě umírala – buď sama nebo s přispěním někoho jiného. Hanka vytvořila kasičku s výzvou ke sbírce, kterou umístila k hlavnímu vchodu Horizontu. Dále jsme napsali výzvu kočkomilům do suchodlského zpravodaje. A během září jsme nasbírali něco přes 4 tisíce korun, což by mělo stačit na kastraci všech 4 koček, které v současné době zahradu Horizontu okupují. Dokonce se ozvala jedna slečna, která kastraci domluvila se svým kamarádem-veterinářem a ze zverimexu pro naše kočky sponzorsky získala asi 8 kilo granulí.  Začátkem října by tedy operace mohly proběhnout.

Počasí v září nebylo úplně takové, jaké jsme si vysnili při sestavování zářijového programu. Zvláště od druhé třetiny měsíce to nestálo za moc. Ale aspoň co se týče našich výletů se na nás sluníčko usmálo.

19.9. jsme vyjeli na první zářijový výlet. Minimálně týden před tím bylo mizerně – zataženo, chladno, plískanice …. Ale v den výletu bylo náhle modro. Pravda, nevydrželo to celý den, objevily se mráčky. I pár kapek spadlo. Také pro vítr, který čechral naše vlasy je výstižnější pojem „vichr“ než „vánek“. Ale v porovnání s tím, jak bylo dlouhé dny před tím, můžeme mluvit o krásném počasí.

Jeli jsme nejprve na zámek v Roudnici nad Labem. Je otevřený teprve druhým rokem a je v soukromých rukou rodiny Lobkowiczů. Za 2. světové byl Lobkowiczům sebrán a sídlil tam Hitlerjugend, za komunismu jim byl pro změnu sebrán znovu a byl v držení armády, která si tam udělala hudební školu. V rámci restitucí byl šlechtické rodině vrácen, vojenská hudební škola tam však zůstala v nájmu do druhé poloviny 90. let . Nacisté ani komunisté se zámkem nezacházeli zrovna šetrně a dosud jsou tam zřetelné dosti barbarské a humpolácké zásahy a úpravy.

Zámek je hrozně velký než ho dají celý „do kupy“ bude to trvat dlouhá léta. Teď je opravené a přístupné jen jedno křídlo. A nutno říci, že je opravené opravdu hezky. Zámecká kaple je opravdu působivý prostor. Do několika sálů by se měla v brzké budoucnosti stěhovat část jakési galerie.

Z Roudnice jsme se přesunuli do Budyně nad Ohří. Tam jsme se zastavili v hospodě na oběd.  Poté jsme se vypravili na místní hrad. Ten je naopak po důkladné rekonstrukci . Trvala skoro dvacet let – od poloviny sedmdesátých do poloviny devadesátých. Zvenku vypadá opravdu působivě a majestátně. Uvnitř sídlí Jandovo vlastivědné muzeum se zajímavou expozicí a sympatickou paní průvodkyní, jejíž výklad nás nadchnul.

Pan Janda byl ředitel místní školy, který sbíral památky ze starých domů a chalup a když už jich měl moc, založil muzeum. Některé exponáty jsou vskutku bizardní. K vidění je třeba autentický popravčí špalek z 18. století.

Skutečnou ozdobou hradu je rekonstrukce alchymistické dílna z období Rudolfa II., vytvořená ve spolupráci s historiky, včetně historiků vědy. Každému výlet do Budyně vřele doporučujeme.    

Druhý zářijový výlet byl do ZOO. Byl to nápad a přání pana Sekery a ostatní klienti stacionáře se k němu nadšeně přidali. Počasí jsme měli tentokrát mimořádně krásné a všichni jsme se si výlet užili. Jediný kaz na kráse byl, že se nám jedna účastnice zájezdu na chvíli někam zaběhla. Už jsme ji viděli spadlou v jámě lvové nebo pod kopyty zdivočelých slonů, ale naštěstí se vše v dobré obrátilo a všichni jsme se vrátili ve zdraví a v dobré náladě.

 V září jsme tu měli 1 koncert a 2 přednášky.

Lucie Šťavíková tu hrála už po třetí a letos ji uvidíme (a hlavně uslyšíme) ještě jednou. Loni tu byla s harfenistkou, letos si přivedla kamaráda s nástrojem ještě exotičtějším. Šlo o hang drum, na který nám zahrál její kamarád Jiří Šámal. Koncert měli rozdělený – každý nám zahrál na svůj nástroj. Slečna Štavíková hrála na kytaru krásně a výběr skladeb se posluchačkám se moc líbil.  Nicméně více pozornosti vzbudil hang drum, který všichni zúčastnění viděli i slyšeli poprvé v životě. Pan Šámal nám obšírně a zajímavě pověděl o vzniku nástroje i o tom, jak k němu přišel. Zahrál nám na něj „meditační improvizace“, ale používal ho i jako doprovod k notoricky známým lidovkám. Na závěr všechny posluchače obešel a nabídl jim, aby si na hang drum zkusili „zahrát“, resp.si do něj ťuknout a rozezvučet ho.

 Vojtěch Čurda tu měl přednášku poprvé. K 75. výročí podepsání mnichovské dohody si připravil povídání o českém fašismu a o tom, jak Mnichovskou dohodu vnímala prožívala česká společnost. Posluchaček nebylo mnoho, ale byly spokojené. Touto přednáškou jsme předběhli záplavu článků, komentářů a polemik, které se s blížícím se datem výročí začaly objevovat ve všech médiích.

 Koncem měsíce nás pak zavedla ještě hlouběji do historie paní doktorka Secká z knihovny Muzea Vojty Náprstka.  Patří k našim pravidelným každoročním a nejoblíbenějším hostům. Každá její přednáška je úplná lahůdka a nejinak tomu bylo i tentokrát. Jako téma si vybrala osobnost Anny Fingerhutové, Náprstkovy maminky a celoživotní sponzorky a podporovatelky. Musela to být výjimečná a mimořádná žena, když se dokázala prosadit v době, kdy naprosto ve všech ohledech dominovali muži a ženy nepustili k ničemu jinému než k plotně.

Paní doktorka nám ji představila z mnoha úhlů – jako matku, podnikatelku, filantropku, jako konzervativní matku syna, jenž měl názory a zájmy naopak velmi moderní. Z tohoto rozporu docházelo k různým napětím, neshodám a třenicím. To všechno však jejich vztahem výrazně neotřáslo. Náprstek zachovával své mamince úctu a ona jemu důvěru. V domě, který mu odkázala pak Náprstek vybudoval průmyslové muzeum a v něm mamince zřídil jakýsi pamětní koutek.      

Všechny posluchačky byly nadšené a v závěrečném neformálním povídání s paní doktorkou jsme se předběžně domluvili, že by nám příští rok přišla popovídat o Boženě Němcové. Nepochybujeme, že nám ji představí jinak než jak si ji pamatujeme z hodin ve škole.   Už teď se těšíme.

V tomto měsíci jsme se dočkali jedné smutné zprávy – Miriam – kolegyně ze stacionáře  – nám oznámila odchod. Po navýšení úvazku v druhém zaměstnání pravděpodobně usoudila, že by se její působení ve stacionáři nedalo s druhou prací dost dobře spojit a narušovalo by to plynulost chodu stacionáře i komunikaci s kolegy (možnost účastnit se porad, supervizí atd.). Miriam byla platným členem personálu a její působení zde musíme hodnotit jednoznačně kladně.

 Její odchod je pro nás ztrátou, ale chápeme ji. Tento měsíc s námi ještě strávila a rozloučili jsme se s ní na poslední srpnové poradě. Čest její památce! Budeme na ni rádi vzpomínat. Doufáme, že i ona své působení v Horizontu považuje za užitečnou zkušenost.

V druhé polovině měsíce jsme podali inzerát na uvolněnou pozici. V současné době shromažďujeme žádosti a životopisy a v polovině září proběhne výběrové řízení. Snad nám při výběru bude přáno a Středisková rada vybere nejméně tak dobře, jako tomu bylo v případě Miriam.

Během léta se stálý personál střídal v dovolených a v terénní pečovatelské službě i ve stacionáři nám vypomáhaly brigádnice, které jsme pro tento účel hledali na jaře pomocí inzerátu s místním zpravodaji. Domníváme se, že i v tomto ohledu jsme měli štěstí. Na Věru, která nám vypomáhá v terénu, všichni klienti, u kterých pracovala, pějí chválu. A také Jana, která vypomáhala ve stacionáři – začátkem prázdnin při dopoledních službách a v druhé půlce prázdnin naopak spíše odpoledne – se osvědčila. 

Přes léto se nám stacionář trochu vylidnil. Příbuzní klientů si brali dovolené, jezdili na chaty atd. a své blízké si brali s sebou. Navíc jedna každodenní návštěvnice stacionáře měla během pobytu na chatě mozkovou příhodu a déle než měsíc sem nechodila. Několikrát se dokonce stala nevídaná věc – ve stacionáři byla jen jedna klientka.

Novinkou tohoto léta je canisterapie.   Ozvala se nám jedna sympatická slečna, která se svým psem právě skončila canisterapeutický výcvik. Nabídla nám pravidelné docházení do stacionáře. Během léta tu byla pětkrát a u klientů to mělo velký ohlas. Fenka Tara si získala každého z nich. Zvláště jedna klientka v její přítomnosti vždy úplně rozkvetla, rozzářila se a mimo jiné se krásně rozmluvila. Vždy se Tary nemůže nabažit, stále jí hladí, krmí a povídá si s ní. Ale i všichni ostatní jsou z Tary nadšení. Ukázalo se, že samotná přítomnost psa – zvláště tak přátelského, jako je Tara – má terapeutický účinek. Není při tom ani potřeba nějaké zvláštní „oborné“ canisterapeutické aktivity.

  Během léta tu byla Tara se svou „paničkou“ Evou 5x. Koncem srpna na pár týdnů odjely, ale koncem září se mají vrátit a jejich návštěvy se – doufejme – zpravidelní.

                                                     Ale nejen psy mají terapeutický účinek. Kdysi toulavé kočky zdomácněly na zahradě Horizontu. Jedno z jejich letošních koťat přežilo a personál i klientky si je oblíbili natolik, že jsme si je rozhodli nechat. Je velmi společenské, přítulné a hravé, což hojně využíváme.

Nebydlí s námi v Horizontu. Stále žije se svými rodiči na zahradě, resp. v naší kůlně. Ale krmíme ho – a vlastně  i jeho rodiče. Dá se říci, že to už nejsou toulavé, ale „naše“ kočky.

A aby těch „našich“ koček nebylo každý rok o něco více, rozhodli jsme se – na popud Hanky – vypsat sbírku na jejich kastraci. Do Horizontu jsme umístili kasičku a do místního zpravodaje jsme napsali výzvu všem kočkomilům, aby na kastraci přispěli.

 Během července měla paní doktorka Fořtová, která ve stacionáři provozuje muzikoterapii zdravotní komplikace. Trvaly dosti dlouho a přišli jsme proto nejen o několik muzikoterapeutických setkání, ale i o přednášku o Verdim, kterou si paní doktorka připravila k dvoustému výročí skladatelova narození. Přednáška už ale byla avizovaná a na odvolání bylo pozdě. Pustili jsme proto příchozím alespoň dokumentární film o témž skladateli. Zaujal a proto budeme pouštět i další dokumentární filmy o světových skladatelích v rámci našich „dokumentárních odpolední“. Paní doktorka Fořtová se v druhé půlce měsíce uzdravila a poslední dvě muzikoterapie v srpnu už proběhnout mohly.

Druhá srpnová kulturní akce se uskutečnila bez koplikací. Svou premiéru – doufejme, že ne zároveň derniéru – si zde odbyl Matěj Šmíd. Přišel nám sem povídat o své nedávné cestě do Barmy.

V Barmě byla dlouhá desetiletí tuhá totalita. Se zemí to šlo po všech stránkách – včetně hospodářské – od desíti k pěti, čehož si všimli dokonce sami diktátoři, kteří bývají většinou zaslepeni vlastní mocí a stačí jim, když se obklopí luxusem oni sami.

 V případě Barmy na svůj postřeh o stavu země reagovala vláda nečekaně tím, že zemi začala otvírat cizím vlivům, investorům i turistů. No a na to reagoval Matěj se svou přítelkyní zakoupení letenek a několikatýdenní cestou po Barmě. Vyprávěl a promítl nám fotky z města i přírody, současnosti i historických památek. Památky tam mají krásné, především starobylé buddhistické chrámy a kláštery. Současnot je naopak šedá a omšelá. Typickým znakem jsou opadané omítky, které by asi mohly být symbolem všech totalitních režimů, jak si to ostatně i my pamatujeme z doby před čtvrt stoletím.

 Zajímavým lidovým zvykem je vzájemné novoroční polévání vodou.  Naštěstí tam mají nový rok v létě, kdy je venku ke 40ti stupňům.

Převažujícím náboženstvím je v Barmě buddhismus a druhým nejrozšířenějším je islám. Buddhismu má u nás jakousi aureolu něčeho vyššího, ušlechtilého a všichni si ho spojují s mírumilovností a nenásilím. Proto nás dosti překvapila fotka vypáleného paneláku a Matějova slova, že to udělali buddhisté při nějakém pogromu na muslimy. S podobnými věcmi si na Západě buddhismus nespojujeme. Ale jak vidno i v případě buddhismu realita často pokulhává za vznešenou teorií. Ostatně Matěj otevřeně řekl, že z tamního buddhismu byl poněkud rozčarovaný.        Na závěr svého pobytu chtěli udělat něco pro zemi, která jim poskytla tolik zajímavých zážitků. Koupili tedy 150 kg rýže, které předali muslimům, kteří kvůli buddhistickým bouřím přišli o střechu nad hlavou. To nám připadá jako krásná tečka jejich výletu a mohlo by to sloužit jako inspirace ostatním turistům, cestovatelům a lovcům zážitků, kteří jezdí do zemí chudších než jsou ty, ve kterých žijí nastálo.

Škoda jen, že na přednášku přišlo tak málo lidí. Nicméně kdo přišel, odcházel spokojený.

Také na srpnové výlety se přihlásilo méně lidí než je obvyklé. Druhý výlet jsme nakonec zrušili – ani ne tak kvůli nezájmu, jako spíš z provozních důvodů Horizontu.

První výlet – do skanzenu a muzea v Kouřimi – proběhl a vydařil se. Byl sice jeden z mála srpnových zatažených dní, chvilinku dokonce pršelo. Ale tím jsme si nenechali zkazit náladu.  Skanzen je hezký a na velkém prostoru. Díky tomu jsou jednotlivé stavby vkusně umístěny v krajině, nejsou nahuštěny vedle sebe a celé to působí tak nějak „hezky česky“ .  Moc dobrý nápad, který dodává celkem přirozenou atmosféru a zmenšuje pocit, že jsme „jen“ v muzeu, je umístění několika ohrad s ovcemi přímo mezi jednotlivá stavení. Celý prostor to příjemně oživilo.          

Skanzen je poměrně nový. Počítá se s uskutečněním dalších staveb, takže se tam za pár let můžeme směle vydat znovu.

Ze skanzenu jsme se vydali ještě do městského muzea, kde je expozice ke původnímu slovanskému osídlení, neboť Kouřim je  – jak známo – významným archeologickým nalezištěm a v době sv. Václava (vůči kterému stála v jakési „opozici“), byla jedním z center české země.

No, a pak jsme šli do hospody na oběd a pak hurá zpátky do Horizontu. Přijeli jsme právě včas, abychom stihli další setkání s Evou a Tarou.

                        A ještě stojí za zmínku naše „fotoodpoledne“ s poměrně hojnou účastí a s poměrně velkým zájmem o vyvolání, resp. elektronické zaslání fotografií. Radost jsme měli především z toho, že přišlo celkem dost příbuzných klientů stacionáře a mohli získat celkem plastický obrázek, čemu všemu se jejich blízcí ve stacionáři věnují.

A teď už jdeme přímou cestou k podzimu. Kéž by mu předcházelo léto ještě aspoň babí, když už to skutečné máme za sebou.