Začátkem června bylo pořádné horko. Teploty šplhaly nad třicet stupňů. V Horizontu byl celkem chládek, ale pro jistotu jsme vytáhli ventilátory, aby se vzduch trochu hýbal. Zato když jsme vyráželi na procházku, hloubali jsme nad tím, kam se vydat, aby tam byl poblíž stín. Jednou jsme dokonce procházku vynechali. Jindy jsme se vydali do Sedlce k vodě, kde voda přece jen vzduch malinko ochlazuje a mezi skalami mírně věje vánek. Vlastně ani nebyla procházka. Autem jsme od Horizontu přejeli k řece, přesedli na lavičku -jedinou, která je tam v chládku – a tam jsme ve stínu staré vrby probírali nejnovější drby.

Jindy jsme se vydali na Výhledy a sedli si na dětské hříště obklopené mohutnými lípami, které nám poskytovaly blahodárný stín. Ventilátory venku nefungovaly. Ale Klára dostala spásný nápad a včas během svého programu vytvořila s některými klientkami praventilátory. Na procházce (resp. během sedění) na čerstvém a hlavně horkém  vzduchu nám přišly vhod. Občas jsme si procházku zpříjemnili lízáním zmrzliny.

Ale nebylo pořád horko. Jindy jsme si daly u vody sraz s Evčou a Tarou. A také jsme letos poprvé vyrazili na cvičiště pro seniory, abychom posoudili, zda se naše kondice a výkonnost po roce změnila. Změnila.

Do stacionáře se nám vrátila nová klientka, které zvykání si na náš stacionář prodloužila dvoutýdenní hospitalizace. Nicméně ke konci června můžeme říci, že si tu už celkem zvykla a že sem chodí ráda. A my jsme také rádi. Na procházkách už nás spolu s ní bývá docela pěkný houf.

Vydala se s námi i na výlet, zatím její první s námi. Už není mnoho zámků ve středočeském kraji, které bychom nenavštívili. Ale jeden jsme přece jen našli. Jmenuje se Berchtold a leží v obci Kunice – Vidovice. Jde o historický zámek, který však v současné době slouží víc jako hotel. Nejsou tam tedy k vidění historické interiéry. Je tam však přemístěno místní muzeum, takže se pár historických exponátů přece jen najde.

Musíme vyslovit obdiv současnému majiteli. Zámku se ujal, když byl skutečně jen ruinou. Dokázal sehnat dost prostředků na jeho záchranu a učinit z něj prosperující turistickou atrakci. Už jen se do tak nákladného podniku pustit vyžaduje velkou odvahu a podnikatelský talent. Z  uvedených fotografií, které ukazují zámek před rekonstrukcí a v současné době, můžeme posoudit kolik je za vším práce.

Oč menší je prohlídka interiérů o to příjemnější je park, kde jsme strávili mnohem více času. Mimo jiné jsou v něm miniatury mnoha tuzemských historických staveb, z nichž leckteré jsme navštívili. Je tam také minizoo, které ocenily naše milovnice zvířat a zdejším přítulným kozám skoro vyhladily lysinu.

Z Berchtoldu jsme pokraovali do nedalekých Hrusic, kde jsme se nejprve posilnili v místním hostinci U Sejků a pak jsme se vydali do památníku Josefa Lady. Už jsme tu byli před několika lety, ale v úplně jiném složení. Josefa Ladu máme všichni rádi a abychom jeho obrázky nevídali jen jednou za pár let v muzeu, zakoupili jsme si kalendář na příští rok a jednu dřevěnou skládačku. Prohlídku všichni sledovali se zájmem. Následující den nám jeden z účastníků výletu přinesl ukázat Ladův vlastnoruční podpis, pro který si byl v mládí u Ladů doma.

V červnu proběhl účetní audit a finanční kontrola využití grantu Prahy 6 – obojí úspěšně.

Oslavili jsme tu troje narozeniny – jedna z obyvatelek oslavila 80tiny. Pro spoluobyvatelky uspořádala oslavu v rámci biblické hodiny. Na tu sice nemohla dorazit paní farářka. Paní si však na oslavu pozvala svého kamaráda, který dorazil dokonce s bendžem, takže si dámy společně zazpívaly písně duchovní, ale i světské. Ve stacionáři se slavily narozeniny dokonce dvoje.

Měly jsme tu 3 kulturní akce, přičemž dva lektoři si tu odbyli svou premiéru a doufáme, že nikoli zároveň svou derniéru. Třetí byla naše „stálice“ dr. Fořtová.

První přednášející byla naše nová kolegyně Míša Petříková, která nám povídala o své cestě na Bajkal.

Vydala se tam se skupinou složenou z různých národností a cílem bylo jedné ruské neziskovce pomoci s budováním turistických cest okolo jezera. Kolem Bajkalu bují turismus, ale je to ten masový turismus, které není nikterak citlivý k místní přírodě. Budují se tam velké a luxusní hotely, ke každému je samozřejmě třeba vybudovat širokou přístupovou cestu a velké parkoviště. Turisté jezdí obdivovat přírodní krásy na velkých lodích atd. Oproti tomu se zmíněná neziskovka snaží podpořit lehký turismus lidí s batohy, kteří nepotřebují jezdit autem a raději po březích jezera chodí po malých cestičkách, sledují přírodu z blízka a ne dalekohledem z lodi nebo z auta.

Míši povídání bylo jednak o Bajkalu, ale i o jejím setkáním s Ruskem, Rusy a také místními Burjaty a s místním „neziskovým sektorem“, který tam má ještě těžší postavení než u nás. Její povídání přilákalo celkem dost posluchačů a předběžně jsme se domluvili, že by nám na podzim popovídala o své dobrodružné cestě do Kanady.

Druhá přednáška byla přímo strašidelná, jako by ji sepsal světoznámý autor horrorů Stehen King. Martin Bitman nám přišel popovídat o svém dobrovolnickém působení v dětské domově v Nepálu. To, co ze začátku působilo jako pomoc v dobrém, se nakonec změnilo v boj se zlým. Pomoc dětskému domovu se změnila ve snahu osvobodit děti se spárů ředitele, který děti psychicky týral, zneužíval, bil, nutil je pracovat hladové a v mrazu ve svůj prospěch, obohacoval se penězi, které na děti posílali zahraniční sponzoři atd. Martinovi, jeho české kolegyni a jednomu z učitelů domova se podařilo zločiny ředitele a jeho manželky zdokumentovat, dát k soudu, některé děti vrátit jejich původním rodinám (o kterých jim ředitel tvrdil, že je nechtějí nebo že nežijí). Celou situaci komplikoval a dosud komplikuje nepálský kastovní systém (ředitel je z nejvyšší kasty, zatímco děti a jejich rodiny často naopak z kasty nejmižší) a jeho dobré kontakty u policie, soudu, v novinách…

V současné době je ředitel už přece jen ve vyšetřovací vazbě. Proces se však táhne a ještě zdaleka není dobojováno. Klobouk dolů před prací Martina i jeho přátel, před jejich neústupností a odvahou, se kterou museli čelit různému zastrašování a nátlaku.

Posluchačů byla k našemu údivu sice jen hrstka, ale poslouchali jsme se zatajeným dechem. Martin Bitman nám přinesl k prohlédnutí různé nepálské suvenýry, látky a šátky a došlo i na ochutnávku nepálského čaje.

Třetí přednáška byla o čsl. legiích a dr. Fořtová ji nazvala „Cestou ke Zborovu“. Vrcholem přednášky byla tedy nejslavnější bitva legionářů. Na závěr nám dr. Fořtová promítla záběry z pietního aktu na zborovském bojišti.

I na tuto přednášku přišlo jen pár lidí. psychicky Snad se na tom projevil i prudký liják, který byl asi půl hodiny před přednáškou, a který možná některé zájemce uvěznil doma.

V červnu proběhlo dvojí výběrové řízení. Vybírali jsme novou kolegyni za odcházející Hanku a nějakou brigádnici, která by nám pomáhala ve dnech, kdy jsou tu klienti, kteří potřebují více individuální pozornosti. O tom, jak se nám nové kolegyně osvědčí, napíšeme příště.

A na konci měsíce nastalo velké loučení s odcházející Hankou. Neobešlo se to bez slz. Když se loučila s klienty stacionáře, plakali skoro všichni. A komu netekly slzy po tvářích, tomu jistě v duši. Myslím, že v Horizontu nenajdeme moc lidí, kteří by jejího odchodu nelitovali (i když výjimky asi budou). Kéž by jí na její další štaci měli všichni lidé tak rádi, jako většina Horizontu a kéž by se jí tam vedlo lépe než u nás.

Opravdu jí za mnohé vděčíme a k popsání toho slova nestačí …

V průběhu května se nastěhovala nová obyvatelka do bytu č. 6. Jde o paní, kterou všichni známe. Žádost o ubytování si podávala v roce 2005. Od té doby často chodila na naše akce a účastnila se většiny našich výletů. Počátkem tohoto roku oslavila v úžasné kondici 91. narozeniny.

Bohužel při balení a stěhování ve svém původním bytě upadla a hodně si narazila páteř a má velké bolesti. To jí situaci zkomplikovalo natolik, že zalitovala, že se do stěhování vůbec pouštěla. Doufáme ale, že až bolesti pominou a že se tu zabydlí, tak tu bude spokojená. Zatím se nová obyvatelka zvolna orientuje, jak to zde chodí, s čím se na koho obrátit a co s kým dojednat. Adaptační období je pro ni bezesporu náročné, a navíc ztížené velkými bolestmi a také tím, že potřebuje pomoci v mnoha věcech, které ještě nedávno zvládala sama (a spolu s ní doufáme, že je zase zvládat bude).

A začali jsme také nabízet byt č. 2. Zatím se nikdo ze zájemců o byt 1+1, kteří si podali žádost do roku 2008 neozval.

Také do stacionáře začala chodit nová klientka. Ale už po dvou návštěvách musela být hospitalizována (samozřejmě, že to není tak, že by musela být hospitalizována kvůli dvěma návštěvám stacionáře 🙂  ) . Její zdravotní komplikace s pobytem v Horizontu nijak nesouvisí). Podle rodiny si odsud odnášela celkem pozitivní dojmy a doufáme, že se nám v dohledné době zase vrátí.

Na rozdíl od ní naopak jiná klientka ke konci měsíce využívat stacionář přestala. Její nemoc postoupila natolik, že pro ni nemůžeme už skoro nic udělat. Potřebuje individuální, velmi citlivou a šetrnou péči. V jejím případě už nejde o aktivizaci, ale co nejjemnější doprovázení v závěru života. Doporučili jsme jejímu synovi, aby se obrátil na organizaci, které se „doprovázení“ věnuje a má velmi dobrou pověst – na Cestu domů. Zprostředkovali jsme s sekání s jejich pracovnicí, synem klientky i klientkou amotnou u nás v Horizontu.

Domluva zní tak, že péči o klientku v době nepřítomnosti syna bude zajišťovat Cesta domu a sestra z agentury domácí péče. Pouze pokud by hrozilo, že by musela být někdy většinu dne sama doma, přijede do stacionáře. Je tedy dost možné, že ji zde už neuvidíme. Budeme se nám stýskat. Chodila sem 5 let a některým z nás hodně přirostla k srdci.

Častěji než dosud sem chodí Drahomíra. Hledali jsem od března někoho, kdo by kolegyním pomáhal v péči o klienty stacionáře, kteří potřebují více individuální péče a nemohou se tak dobře zapojit do skupinových činností. Drahomíra se nabídla, že by tuto roli zastala. Její nabídku jsme přijali s bouřlivým nadšením. Ale na léto jede Drahomíra pryč, tak přesto budeme hledat někoho dalšího. Doufáme, že i Drahomíra se nám na podzim zase vrátí.

Naopak se s námi rozloučila pí. Kohoutová – naše pondělní dobrovolnice. Doufáme, že jen dočasně – na léto. V září by se nám měla vrátit. Její přítomnost zde je pro všechny osvěžující a pro personál je znatelnou pomocí.

Hanka se rozhodla odejít z Horizontu na rozdíl od ní definitivně a to ke konci června. Jejím odchodem skončí výrazná etapa v „dějinách“ Horizontu. Hodně pro něj udělala, pomohla rozjet a změnit spoustu věcí a posunula nás jako organizaci o notný stupeň výš. Přes veškerou snahu se však nepodařilo ani po letech zajistit prostředí, ve kterém by se jí dobře pracovalo. Přejeme jí, aby se jí na novém místě vedlo lépe.

V květnu bylo počasí mnohem horší a mnohem „aprílovější“ než v dubnu. Začal teplotami jen pár stupňů nad nulou. V průběhu měsíce jsme se naopak dočkali teplot jen nějaký ten stupínek pod třicítkou. Pak zas byla zima, pak zas teplo, víc než týden propršelo.

A korunu tomu nasadil přívalový déšť v pátek 23.5. , který nás pěkně vyplavil. Přišlo to někdy mezi 15 – 16 hodinou. Obloha zčernala, zvedl se vichr, začal slejvák, blesky a hromy, krupobití… Voda se valila po bezbariérovém nájezdu ze zahrady do našeho sníženého přízemí, kde se nachází společenské prostory a stacionář. Pod zavřenými dveřmi protékala voda, jak ze tří otevřených kohoutků. Ta čina trvala jen asi čtvrt hodiny, ale za tu chvíli stihlo za dveře od zahrady natéct vody asi po pás.

Zavolali jsme hasiče, kteří stihli odčerpat asi polovinu. Zbytek nám pode dveřmi natekl do přízemí. Museli jsme ji nabírat lopatkou do kýblů, vytírat hadry a papír zvednout nábytek atd. Klientky jsme usadili na postele s nohama nahoře, což jim bylo natolik pohodlné, že pí. Dbalá ani nechtěla odjet, když pro ni přijela rodina.

Za pomoc při odstraňování škod musíme poděkovat především Hance, Kláře a naší brigádnici Janě – nabíraly vodu, vylévaly kýble, vytíraly, stěhovaly nábytek až z nich pot lil. Jen díky nim se voda nedostala dál než do salonku, kanceláře u zahrady, pečovatelny a chodby. Ušetřena tak zůstala jídelna, kancelář ředitele, kuchyň a záchody. Kdyby nebylo jejich obětavé pomoci jistě by voda zaplavila celé přízemí.

Kulturní akce jsme tu měli v květnu jen dvě, ale zato hezké. První byl koncert paní Anny Kordić. Přišla asi po tříleté pauze a bylo to milé setkání. Oproti předchozím návštěvám byla vybavená malou aparaturou a mikrofonem. Jako vždy nám nejprve řekla český překlad písně a pak ji zazpívala v chorvatském originále. Některé písně jsme si pamatovali s minula (např. „hymnu“ fotbalového klubu Hajduk), jiné jsme slyšeli poprvé, ale všechny potěšily a zahřály u srdce.

Paní Kordić zda našla vděčné a věrné publikum, které doufá, že ji tu zase uvítáme dříve než po dalších třech letech.

Druhá kulturní akce bylo povídání o Ghaně. Jana Hornigová zde také nebyla poprvé. Před několika lety tu měla se svými přáteli koncert. Mezitím udělala několik delších cest po světě, z nichž jedna byla právě do Ghany. Byla tam s nějakou organizací, zprostředkovávající rozvojovou pomoc. Autor těchto řádků mohl být jen na začátku přednášky, takže vám toho o Ghaně moc nesdělí. Paní Hornigová ale mluvila o Ghaně moc hezky. Jejím cílem bylo „rehabilitovat“ Ghanu, a potažmo celou Afriku, v očích těch, kteří ji považují za zaostalý a barbarský kontinent. Ona si odvezla dojmy veskrze dobré. Víc vám bohužel napsat nemůžeme – měli jste přijít.

Paní Hornigová přijela oblečená ve stylových, zářivě barevných šatech a přinesla další pestrobarevné látky dovezené z černého kontinentu. Všem přítomným se její povídání moc líbilo a doufáme, že zase někdy přijde popovídat o svých dalších cestách.

Na závěr měsíce jsme podnikli první letošní výlet. Byl nejdeštivější týden v měsíci, ale nebe nám bylo aspoň natolik nakloněno, že spustilo svůj pláč nad lidským pokolením až poté, co jsme opustili hrad Kost. Jeho prohlídka proběhla tedy ještě v suchu. Bylo to náročné, ale všichni obtížný středověký terén zvládli, včetně cimbuří a vysokého dřevěného schodiště. Nicméně únava z něho se projevila po chvíli.

Z Kosti jsme se odebrali do restaurace na oběd a pak směrem na zámek Humprecht. To už začalo drobně mžít. Vytáhli jsme deštníky a vydali se lesní pěšinou směrem k zámku. Cesta, ale byla příliš dlouhá, terén příliš náročný a počasí příliš nevlídné. Uprostřed lesa jsme se rozhodli, že druhý cíl tohoto výletu vzdáme a vrátili jsme se zpátky k autu. Domníváme se, že nikdo předčasného návratu nelitoval a zároveň doufáme, že nikdo nelitoval ani toho, že se s námi na tento výlet vydal. Něco rozhodně stálo za to.

V dubnu tohoto roku opravdu už nebylo potřeba být za kamny. Tento duben připomínal spíš květen – všechno kvetlo a vypadá to, že skoro všechny stromy a keře stihly letos odkvést už v dubnu a v květnu moc květů už neuvidíme. Na začátek dubnového kronikového zápisu dáme několik fotografií z týchž míst, které lze vidět v v březnovém zápisu, ať případní čtenáři mohou posoudit, jakým úprkem jaro letos ubíhalo.

Vzhledem k tomu, že je ve stacionáři každý den někdo, kdo má výrazné pohybové potíže, nemohli jsme letos zatím moc jezdit do Sedlce k vodě, což některé z nás mrzelo, ale všichni i musíme respektovat síly a tempo ostatních. Nasedání a vystupování z auta je pro leckoho přece jen náročné. Čipernější z nás si museli počkat na vhodnou příležitost, ale nakonec se dočkali a koncem měsíce jsme se tam v úzkém kroužku vypravili a bylo to moc příjemné.

Z celého dubna jen na Velký Pátek pršelo jako z konve a my jsme si museli jeden den procházku odříci.Ale na k Velkému Pátku déšť tak nějak patří. Ten den by měl plakat každý, nejen nebesa.

Tady je pár fotek z procházek z nekrásnějšího a nejbarevnějšího období v roce.

Stále častěji jsme mohli vysedávat na zahradě a kochat se výsledky práce našeho pana zahradníka. Ale klientky stacionáře se také zapojily do jarních prací – zvláště s oběma Hankami – přesazovaly květiny do nově vyzdobených květináčů a na výtvarné dílně se věnovaly jarním a velikonočním motivům. Na podzim vytvořily na „výtvarce“ hezká trička s podzimním zbarveným listím, teď pro změnu trička s rozkvetlou loukou na prsou.

Na přelomu dubna a května jsme vybírali novou pracovnici do stacionáře. Nová kolegyně se jmenuje Míša. Začala zde pracovat začátkem dubna a troufáme si říci, že zde během měsíce zdomácněla, poznala provoz Horizontu (byť spoustu věcí se samozřejmě dozvídá postupně) a seznámila se všemi kolegy a klienty, se kterými může přijít do kontaktu. Shodou okolností, zde hned v prvním měsíci oslavila své první narozeniny (tedy první v Horizontu). Doufáme, že jich tu oslaví ještě mnoho.

Na začátku měsíce přibyla do Horizontu Mudlinka. Nejde o novou kolegyni, ani o novou klientku. Je to křeček, kterého jsme pořídili pro naše zvířatamilovné klientky ve stacionáři. Ty si ho rychle oblíbily a Mudlika se stala platným členem našeho kolektivu. Horizontu ji věnovala Petřina dcera Kristýnka, která ji sem i přinesla a klientkám slavnostně předala. Péče o Mudlinku a její sledování se stalo ve stacionáři oblíbenou kratochvílí.

Stejně tak jako krmení a sledování „našich“ zdomácnělých (původně cizích zdivočelých) koček. Jestli se podaří získat i plánovanou andulku, budeme naše zvířectvo už směle nazvat „zookoutkem“. „Naše“ kočičky i náš křeček jsou velmi roztomilé a věříme, že by v sobě navzájem našli ( alespoň jednostranné ) zalíbení. Přesto jsme si ještě netroufli seznámit je osobně. Mudlinka je trochu stydlivá. Naopak se nám zdá, že kočky, které jsou jinak celkem spokojené na zahradě, se častěji pokoušejí dostat do nitra budovy. Že by účelem těchto návštěv byla snaha dostat Mudliku do nitra sebe samých?

Z fauny se kromě koček a křečka v Horizontu začal objevovat pes. Poslední den v měsíci se nám sem po delší době (vynucené studiem) přišla Evča s Tarou. K velké radosti nás všech začnou zase chodit pravidelně – v následujícím období to bude ve středu odpoledne.

Během dubna pečovatelky vyzdobily interiéry Horizontu velikonočními dekoracemi, proběhly velké úklidy v bytech obyvatelek i ve společných prostorách. Díky našemu zahradníkovi měly kolegyně k výzdobě dostatek živých květů, především tulipánů a narcisů. Vedle umělých vajíček to bylo milé osvěžení.

V posledním týdnu před Velikonocemi jsme pekli beránka. Sešlo se nám zde několik forem různých velikostí, což nám umožnilo upéci dokonce malé stádečko, či spíše beránčí rodinu. Jedna klientka navíc přinesla i formu na ledního medvěda, takže jsme kromě beránků upekli i medvěda. Pekli jsme je odpoledne ve stacionáři, bylo nás při tom dost, práce nám šla od ruky a skoro všichni se do práce zapojili. Jen jeden z nás u stolu usnul a to tak tvrdě, že přišedší manželce trvalo drahnou chvíli než ho dokázala vzbudit.

Všechny tři beránky jsme dopekli a zároveň nepřipálili, což považujeme za úspěch. Při ochutnávce byly všechny dámy spokojeny. Následující den jsme beránka s úspěchem nabízeli před přednáškou o Turecku a návštěvnice přednášky ho spořádaly dobrou polovinu.

Přednášky jsme tu měli v dubnu 3. První byla o Gruzii. O své několik let staré cestě do Gruzie přišel povídat Matěj Šmíd. V Gruzii byl právě v roce, kdy došlo v Jižní Osetii ke konfliktu s Ruskem a právě tato krátká válka jejich pobyt v Gruzii změnila původně plánovanou trasu a uspíšila jejich odjezd.

Po vypuknutí konfliktu měla skupina přátel málo informací, byla v neznámém prostředí, které jí bylo jazykově cizí, což byla velmi stresová situace. Obrátili se tedy na české velvyslanectví a nakonec využili nabídky ambasády a nechali se dopravit domů autobusem, který Česká republika pro své občany vypravila.

Ale ještě před tímto nečekaným koncem cesty mohly značnou část Gruzie projet – a to s důrazem na tamní přírodu a zvláště hory. Na fotkách jsme mohli vidět spoustu krásných scenérií. Vyslechnout si veselé historky o samozvaných „horských vůdcích“ , kteří se na ledovec vypravili v keckách, historky, ve kterých hrála důležitou roli místní podomácku vyráběná pálenka, dozvěděli jsme se něco o typických gruzínských jídlech a dokonce dostali doporučení, kam si na ně dojít v Praze atd.

Do Gruzie se mohlo cestovat i za „totáče“ a některé účastnice přednášky tam byly. Některé dokonce na týchž místech,v týchž městech a oblastech. Tím pro ně byla přednáška zajímavější.

Druhá dubnová přednáška byla o Turecku (to byla ta, na které jsme nabízeli velikonočních beránka ). Tam také někteří z publika byli. Ale rozhodně ne tak dlouho jako přednášející Martina Koukolová. Mezi našimi „lektory“ to je nová tvář. Byla se v Horizontu podívat na přednášce Martina Mykisky o Malajsii v listopadu loňského roku. Při té příležitosti jsme se zeptali na její cesty po světě. A ukázalo se, že byla jeden semestr v Turecku. A nejen to. Navíc projevila ochotu se s námi o své zážitky podělit. A k tomu došlo teď v dubnu na Zelený čtvrtek.

V Čechách studovala policejní akademii a také v Turecku (konkrétně v Ankaře) byla na univerzitě mezi budoucími policisty. Na památku dostala i tureckou policejní uniformu, kterou si pro příležitost přednášky vzala na sebe.

Bylo zajímavé slyšet o Turecku od někoho, kdo je poznal poměrně zblízka a mohl mluvit opakovaně a dlouhodobě s mnoha obyvateli Turecka, zvláště těmi mladšími. Je rozdíl pokud má někdo informace z první ruky (resp. pusy ) a nemusí se spoléhat jen na informace z průvodce a na letmé pozorování. Vyprávěla o běžném životě na univerzitě, o turisticky málo zajímavé, pro poznání života současných Turků naopak typické Ankaře, ale i mnoha výletech do turisticky atraktivnějších oblastí, např. do Kapadocie (která, pokud si pamatujeme, byla zařazena do fondu kulturního dědictví Unesco).

A nakonec měsíce jsme tu měli pokračování povídání o Aljašce. Druhý díl byl věnovaný především zlaté horečce a těžbě zlata na Aljašce v minulosti i budoucnosti. Pan Kovařovic nám ukázal vlastnoručně narýžované zlato, certifikát o tom, že prošel cestu zlatokopů – stezku, kterou museli všichni muži, stižení zlatou horečkou, překonat. Jde o cestu náročným horským terénem. Panu Kovařovicovi a jeho přátelům trvala si pět nebo šest dní a z výrazů na fotkách, pořízených na konci stezky, bylo zřejmé, že šlo o skutečně náročný výkon. A to ji šli pouze jednou. Dávní zlatokopové ji museli projít několikrát a to naložení jako soumaři. Aby totiž byli vůbec do míst, kde se rýžovalo zlato vpuštěni a aby jim byl přidělený dílec, kde by mohli zkoušet štěstí, museli prokázat, že mají dostatečné množství jídla a vybavení. Zmíněnou stezku museli tedy projít několikrát než se jim podařilo dostatečné zásoby nanosit.

Na fotkách jsme mohli vidět soutok slavných řek Klondike a Yukon. Překvapilo nás, že každá z nich má úplně jinou barvu. Viděli jsme autentické zlatokopecké sruby i moderní způsoby těžby zlata za pomocí buldozerů a velkých proplachovacích strojů. Poslechli jsme si kuriosní historky, např. o podvodníkovi, který si natáhl dráty a za zlato „telegrafoval“ zprávy rodinám zlatokopů. „Telegrafní“ dráty však končily v nejbližší hospodě atd.

Jaro přišlo letos nezvykle brzo. Už v druhé půlce února jsem  vídali na procházkách sněženky. V půlce března se kolem cest začaly rozsvěcovat zlaté deště a ještě před koncem měsíce byly v plném květu třešně a meruňky a jen malilinko k tomu chybělo sakurám a magnóliím.

Také záhonky a skalky byly čím dál barevnějším. Ke sněženkám se přidávaly petrklíče, ocúny a další kvítky. Pí. Dbalá zase mohla na procházkách vytrubovat na trumpetky z pampeliškových stébel. Vraceli jsme se s rozetnutými kabáty a brzo jsme „zimní srst“ úplně odložili a vycházeli v jarních bundách a lehčích botách.

Díky sluníčku i stále hezčím pohledům do zahrádek byla procházky čím dál delší a někdy už jsme mohli posedět na lavičce a vyhřívat se v jarním slunci. Nicméně na to, abychom si v Horizontu dali kafíčko na zahradě, to ještě nebylo.

Což je škoda, neboť i zahrada v Horizontu se nám začala díky našemu panu zahradníkovi pěkně vybarvovat. Snad vše neodkvete než teplota ještě o pás stupňů povyskočí. Zatím to vypadá, že to nebude trvat dlouho. Nebudeme za každou cenu dodržovat pranostiku o dubnu stráveném za kamny. Klidně můžeme vyrazit v háj s kozami už v dubnu.

Respektive v našem případě spíš za kozami a to bez nadsázky. Kdosi si kousek od Horizontu pořídil zahradu a do ní dvě kozy, čímž se rozšířil seznam našich oblíbených procházkových cílů. Za ten měsíc, co o kozách víme jsme tam byli už nejméně čtyřikrát. Snažíme se jim nosit něco na zub, třeba tvrdé pečivo.

Nejen na procházkách se začalo projevovat  jaro. Například, že ve stacionáři nastal čas sázení kytiček a výroba nových květináčů, pletení košíčků na kytičky a ke konci měsíce – s drobným  předstihem – pletení pomlázek a výroba velikonočních dekorací.

Ale nejen příjemné věci se v tomto období v Horizontu děly.

17.3. zemřela jedna z obyvatelek. Od konce ledna byla v hospici v Čerčanech. Síly jí ubývaly a život pomalu vyhasínal. Netrpěla však výraznými bolestmi, byla v krásném prostředí s úžasnou péčí, rodina za ní často jezdila …  Přibližně takový konce života si většina lidí přeje. Bylo ji 91 let. V Horizontu bydlela od jeho otevření, to znamená více než 12 let.

Další ztráta byla v tom, že se rozhodla odejít kolegyně ze stacionáře. Bylo to poté, co na únorové supervizi vygradoval dlouhodobý pracovní rozpor. Mezi klienty i kolegyněmi byla oblíbená a většina jejího odchodu lituje. Na samém závěru dubna probíhalo výběrové řízení, při kterém jsme za ní hledali náhradu. O jeho výsledku budeme případné čtenáře informovat v dubnové kronice.

Za zmínku stojí i ztráty v terénní pečovatelské službě. Nejde přímo o zesnutí někoho z klientů. Ale několik z nich koncem února, v průběhu března  a začátkem dubna odešlo do pobytových zařízení (často i mimo Prahu).  Šlo při tom o klienty, kteří nevyužívali pouze dovoz obědů, ale i další pečovatelské úkony. Kapacita v PS se nám tedy poněkud uvolnila.

Středisková rada vybrala novou obyvatelku pro byt č. 6.  Stala se jí paní, která nám není neznámá. Žádost si podávala v červnu 2005. Hned v tom roce u nás měla přednášku na téma duchovní umění Evropy v prvním tisíciletí.  Od té doby celkem pravidelně chodila na naše různé doprovodné akce – hlavně na koncerty a přednášky, ale také na různá promítání. A účastnila se také většiny našich výletů. V roce 2011 byla v užším výběru na byt č. 7., ale tehdy ještě chtěla zůstat ve svém. Od té doby se situace změnila. Je jí 91 let. je sice v úžasné kondici, ale už chce mít v případě nouze nablízku někoho, na koho by se měla obrátit. Blízké příbuzné nemá a tak usoudila, že je vhodná chvíle k přestěhování do Horizontu. Měla by se sem přestěhovat v květnu tohoto roku.

V následujících měsících budeme vybírat novou obyvatelku pro byt č. 2. Rodina zesnulé obyvatelky jej ale ještě musí vystěhovat, musí se vymalovat a hlavně musíme počkat až se nám tu zaběhnou nové kolegyně.

V březnu jsme tu měli 2 „živé“ kulturní akce, obě s hojnou účastí a obě s našimi osvědčenými „lektory“.

Nejprve nám pan ing. Kálal přišel povídat o Švýcarsku. Nešlo jen o popis jedné cesty. Pan Kálal byl ve Švýcarech mnohokrát a má je hodně procestované. Je celoživotním milovníkem železnice a samozřejmě jsme měli možnost vidět mnohá švýcarská nádraží a slyšet velkou chválu na tamní železnici, která je prý stejně přesná, jako jejich hodinky. A přesná je i těch nejvyšších alpských oblastech (ve Švýcarsku je nejvýše položené nádraží v Evropě). A je přesná nejen, když je hezky, ale i nepřízni počasí. V Alpách bývá v zimě hodně sněhu, prudký vítr, velký mráz. A přesto tam vlaky jezdí včas.

Mohli jsme na fotkách vidět doslova tunely, vlastně spíš kaňony prokopané ve sněhu až do výše střechy vagonu. Je pro nás nepochopitelné, jak si tamní železničáři dokážou prokopat cestu takovou vrstvou sněhu. Ale ještě nepochopitelnější je, že i v takových podmínkách jezdí vlaky včas.

Samozřejmě, že nešlo jen o švýcarské vlaky a neviděli jsme jen nádraží. Mohli jsme vidět fotky z přírody i měst a slyšet různé zajímavosti.

Někteří posluchači ve Švýcarech sami byli, mohli reagovat svými postřehy a dojmy, mohli mít dotazy a této možnosti hojně využívali. Až jsme je museli krotit a přednášku skoro násilně ukončit.

Druhý přednášející nás z evropského sousedství vzal na druhý konec světa, přesně řečeno na Aljašku. Pan Kovařovic nás vlastně vždycky bere daleko. Nejblíže jsme s ním byli na Islandu (pak ještě v Mongolsku a na Kilimandžáru).

Cesta na Aljašku proběhla loni v létě. Symbolicky začala v rodišti Eskymo Welzla a šla tak trochu v jeho stopách. Šlo tedy o poměrně čerstvé zážitky. A bylo jich tolik, že se pan Kovařovic rozhodl přednášku rozdělit na dvě části. V březnu nás vzal mezi medvědy a v dubnu to bude mezi zlatokopy. Už před přednáškou nám pouštěl fotografie a videozáběry medvědů. Na otázku z jaké vzdálenosti je to točené ležérně odpověděl, že asi tak z deseti metrů.

Šlo při tom mimo jiné o záběry medvědice s medvídětem. Dosud jsme žili v domnění, že tato kombinace je pro setkání v lese (eufemisticky řečeno) nejméně vhodná. Ale medvědice prý útočí (resp. chrání medvídě ) jen když cítí přímé ohrožení. Když jde jen o „podezření“ tak raději vezme roha.

Zato medvěd je bojovník a rád zaútočí jen tak „ze sportu“, protože chce měřit síly, případně si obohatit jídelníček o tučné sousto (pokud je turista tučný), případně sousto

křupavé (pokud jde o turistu složeného především z kostí a kůží). A v ideálním případě ještě goratexový zákusek.

Účast byla hojná a poté, co jsme i tuto přednášku museli téměř násilím rozehnat, se na nás návštěvníci drobátko mračili. Předpokládáme, že všichni, kdo cestovali po stopách J. Welzla, se v dubnu vydají na Klondike mezi zlatokopy.