Ve stacionáři jsme se dočkali nějakých změn ve složení  klientů: po dlouhé době se nám vrátila naše oblíbená klientka stacionáře, která byla celé léto u syna na Moravě a už jsme mysleli, že tam zůstane. Dále začaly stacionář využívat další dvě dámy. Kromě nových klientek začala do Horizontu chodit na praxi studentka. Měla by sem chodit v úterý jednou za 14 dní na odpoledne do konce roku. Z takových dlouhodobých praxí máme radost, protože po několika návštěvách už se praktikantky stávají opravdovou pomocí.

V penzionu jsme stále postrádali jednu obyvatelku. Ale už jsme začali kout plány na její návrat. Kromě ní jsme na část měsíce postrádali nový přírůstek penzionu, jehož zdravotní komplikace si také vyžádaly hospitalizaci.

Nově začala ve stacionáři probíhat reminiscenční terapie pod vedením paní Vlasty Stupkové.

Další změna nastala u canisterapie. Kateřina se domluvila se svou kolegyní – canisterapeutkou Sárou, že se v návštěvách v Horizontu budou střídat.

Poprvé po prázdninách jsme měli sraz s Rybičkou. Setkání proběhlo v Horizontu. Na úřadě se totiž staví – přistavuje se další patro, ve kterém bude komunitní centrum, v němž se bude scházet mimo jiné i Rybička.

V říjnu jsme tu měli jen dvě „živé“kulturní akce. První byla povídání o hudbě s Karolinou Vostrovskou.

Koncem měsíce přišel náš věrný Martin Loew. Letos nám povídal o své cestě do Oregonu na západě USA.

A byli jsme na posledním našem letošním výletě. Původně jsme chtěli jen do Kralup. Měli jsme tam domluvené povídání v tamním muzeu. Je tam pamětní síň Jaroslava Seiferta. Paní průvodkyně nám povídala o našem velkém básníkovi a jeho vztahu ke Kralupám. Provedla nás pamětní síní, okomentovala fotografie, zodpověděla dotazy a pak nám promítla asi půlhodinový dokument o Seifertovi.

Původně jsme výlet za Seifertem chtěli doplnit návštěvou soukromého kralupského muzea kočárků. Ale číslo, které je internetu nefunguje, na mailový dotaz nám neodpověděli, takže jsme to raději neriskovali a našli jsme si náhradní cíl. Tím byl hrad v Budyni nad Ohří. V den výletu bylo mlhavé  a pošmourné počasí a když jsme tam přijeli, tak byl hrad ještě zahalený do mlhy. Působilo to velmi efektně.

Již jsme se zmínili v srpnovém zápise, že hledáme náhradu za Drahomíru na plný úvazek ve stacionáři. V srpnu jsme podávali inzeráty ve čtvrtek 5.9. bylo výběrové řízení. Jednu uchazečku vybrali.  Nechceme to zakřiknout (nové koště dobře mete), ale zatím se zdá, že to byla dobrá volba.

V září se nám definitivně do Horizontu nastěhovala nová obyvatelka bytu č. 10. Nový obyvatel bytu č. 2 je v procesu stěhování: probíhá balení ve starém bytě a zařizování nového. Definitivně se nastěhuje někdy v říjnu či listopadu.A jedna z obyvatelek je stále v LDN. Navštívili jsme ji tam a byli jsme příjemně překvapeni – s pomocí chodítka chodí celkem suverénně. Hned jsme ji začali motivovat k návratu – nejdřív na zkoušku, a když vše bude klapat, tak nastálo. Záleží však především na jejím rozhodnutí.

V září jsme tu měli 2 „živé“ kulturní akce pro veřejnost.

První přednášku tu měla Andrea Kukalová. Povídala o své cestě do Santiaga de Compostela, kam se vydala se svým přítelem na koních.

Andreu Kukalovou jsme tu měli poprvé. Naproti tomu Adam Hermuth tady byl už mockrát. V loňském roce sice vynechal, ale jinak sem chodí každoročně. Letos tu byl už podruhé s Evou Svitákovou. Pan Hermuth hraje na kytaru, paní Svitáková na příčnou flétnu. Zahráli směs lidových, klasických i autorských skladeb. Koncert se moc líbil. Všichni odcházeli dobře naladění a doufali, že toto setkání s hudebníky nebylo poslední.

Na zářijový výlet jsme se vydali na zámek ve Zbenicích. Ve srovnání se okázalým luxusem na zámku v Jablonné, kde jsme byli v srpnu, jsou Zbenice úplně jiný šálek kávy. Je to ruina, která – jak se zdá – jen tak tak stojí. Před asi 15 lety se do její záchrany pustil pan Češka. Vyprávěl nám, jak přišel o dílnu na Zbraslavi a tak si za cenu bytu koupil zámek. Je pravda, že toho v něm není obyvatelného o moc víc než ve větším bytě a i to je výsledek mnohaletého úsilí pana Češky a jeho přátel. Ze zámku o mnoha komnatách se mu zatím podařilo zachránit pár místností,které zaplnil mnoha artefakty ve stáří tak do 150 let. Leckteré z nich naše klientky pamatují ze svého mládí.

Po prohlídce zámku nám ukázal svou restaurátorskou dílnu a vzal nás do své kanceláře. Tam nám nabídl kávu, kterou čerstvě umlel na ručním mlýnku a dál nám vyprávěl o svém úsilí o záchranu památky. Vyprávět umí opravdu poutavě a to, do čeho se pustil je opravdu heroické. Držíme mu palce a za pár let se přijedeme podívat, jak s rekonstrukcí pokročil.

Po návštěvě na zámku jsme se vydali na do hospody na oběd a pak jsem zajeli na nedaleké poutní místo Maková hora.

Je tam krásný barokní kostelík. Byl sice zavřený, ale je hezký i zvenku. Místo má svou atmosféru a jsou odtud krásné vyhlídky do kraje. Nezdrželi jsme se tu dlouho, ale všem se tu líbilo.

Kromě tohoto celodenního výletu jsme se vydali ještě na jeden kratší – do skleníků na ČZU, kde pěstují tropické rostliny. Exkursi nám zprostředkovala kolegyně Adéla, která ve sklenících pracovala.  Bylo zvláštní ocitnout se z poměrně sychravého pražského podzimu na chvilku v tropech.

Září bylo celkem deštivé, ale chvílemi i teplé. Takže v lesích rostli houby jako houby po dešti. Lucie jednou v pondělí přišla s dvěma ohromnými koši hub. S klienty je pak dvě dopoledne čistili a velkou část jich jim rozdala. Svou oblíbenou smaženici si tedy mohli udělat i ti, kteří už se do lesa nedostanou.

Jindy zase přinesla ze zahrady levanduli a s klientkami drhla a drhla, aby měla náplň do vonných polštářků, jaké jsme na trzích prodávali už loni.

Vzhledem k tomu, že jsme v červenci nestihli žádný výlet, tak jsme si na srpen naplánovali dokonce dva.

Hned prvního srpna jsme se vydali do „Vodního domu“. Je u přehrady Švihov, kterou pražáci znají spíše pod názvem Želivka. Měli jsme domluvenou exkursi na hráz přehrady. Přehrada je, jakožto důležitý zdroj pitné vody, přísně chráněná.  Proto z ní dýchá neuvěřitelný a velmi působivý klid.

Druhý výlet smě směřovali především na zámek Jablonná. Tam však otvírají až v jednu hodinu, tak jme hledali, kde bychom mohli nějak smysluplně strávit čas. Na internetu jsme si našli, že nedaleko je malé muzeum smaltu. A tak jsme se tam vypravili. Pro naše dámy byly leckteré vystavené předměty branou ke vzpomínkám na dětství a mládí.

Pak jsme jeli do hospody na oběd a hned pak do Jablonné na zámek. Tam se nás ujala krásná a mimořádně vstřícná a ochotná slečna. Pak nás prováděla nás majitelka zámku, resp. společnosti, které patří. Zámek je ukázkou okázalého luxusu, ale zároveň vytříbeného vkusu. Veškeré zařízení je nové, ale ve starém stylu, velmi elegantní, krásné až přechází zrak. Lustr z jedné země, postel z jiné, závěsy z třetí, koberce z další atd. Ale vše mimořádně hezky sladěné a vkusné.

Celkem příjemným zpestřením bylo, když jsme si jedno odpoledne v srpnu (stejně jako v červenci) udělali na zahradě na přenosném ohništi  a opekli buřty.

Romana Zábrodského známe jako šikovného pečovatele a aktivizačního pracovníka ve stacionáři. V srpnu jsme ho poprvé mohli poznat, jako zdatného lektora. Připravil se pro nás přednášku o antisemitismu.

Vojtěch Čurda k nám chodí pravidelně každé léto. Vždy si vybere nějaké výročí, o kterém nám povídá. Letos to bylo sto let od předčasné smrti Milana Rastislava Štefánika. Mnozí z nás neměli tušení kolik toho za těch 40 let svého života stihl.       

A na konci měsíce přišel další tradiční host – Aleš Hoffmann. Loni nás vzal do Asie na Malé Sundy. Letos jsme s ním vyrazili na druhou polokouli – do Jižní Ameriky, konkrétně Kolumbie.