Loni jsme to prošvihli, a proto jsme se tentokrát hodně snažili, abychom alej sakur v ulici K háji zastihli v květu. Byli jsme tam kvůli tomu na našich poledních procházkách snad 5x než jsme se konečně trefili. Ačkoli nebylo právě jasno a rozkvetlé stromy nebyly zrovna zalité sluncem a obloha nebyla azurově modrá, přesto to stálo zato. Posuďte sami:

 Ostatně během května jsme toho sluníčka užili opravdu pomálu, jak dosvědčují další fotografie z našich procházek.

 To nás samozřejmě od procházek neodradilo. Co nás však odradilo, byl déšť, který byl čím dál tím častější a jeho následkem byly povodně a záplavy po celé republice na přelomu května a června. V době, kdy píšeme tyto řádky voda ještě kulminuje. Na Suchdol není možné dostat se z Dejvic a musí se jezdit přes Horoměřice, což komplikuje a prodlužuje cestu některým klientům i personálu.

 „Když nastaly deště“, museli jsme si najít jinou zábavu, které bychom se mohli po obědě věnovat. A zjistili jsme, že máme v Horizontu hodně zajímavých knih k prohlížení. Jde většinou o fotografické knihy o přírodě, které tu dosud ležely ladem a díky dešti jsme je trochu oprášili.

 Ani na květnových výletech nám počasí nepřálo. Během prvního to ještě jakž tak šlo. Uvítali jsme návrh pí. Turchichové, abychom se v rámci celonárodní akce (byť ve dne a menším předstihem) Noc otevřených kostelů přijeli podívat do místní kaple sv. Václava. Je na samém okraji Suchdol a proto pro někoho z nás téměř nedostupná. Je na krásném místě, které má silnou atmosféru.

 Vypravili jsme se tam v počtu asi 10 lidí. Pí. Turchichová, pí. Skálová a ještě další jejich kamarádky a pomocnice tam už měly připravené výstavní panely na kostelní noc. Byly věnované kapli samotné, ale i Suchdolu a Mikoláši Alšovi, který zde působil a leccos se tu po něm jmenuje.

 Nejprve nám hostitelky nabídly  čaj a koláče. Vzhledem k tomu, že se počasí už připravovalo na přicházející povodně a bylo chladno, větrno a zataženo, bylo takové uvítání velmi milé. Spolu s vřelostí hostitelek nám to umožnilo s dobrou náladou odolat nepřízni počasí. Pí. Turchichová nám ukázala pravděpodobně nejstarší předmět, který se na Suchdole nalézá. Jakési vyřezávané dřevěné cechovní „žezlo“ z poloviny 18. století.

 Pak pohovořila o historii Suchdola od prvního tisíciletí do dneška. Mnohé z nás překvapilo, jak hluboko do minulosti suchdolské kořeny sahají. Dostalo se také na dějiny kaple a jejích předchůdkyň (první kaplička zde vystavěná měla asi 2×2 metry).

 Poté jsme si prohlédli připravené výstavní tabule – tentokrát s komentářem pí. Skálové a nakonec jsme se podívali dovnitř kostelíka. Tam jsme se zase zahřáli čajem a na oběd jsme už byli zpátky v Horizontu. Po nás přijeli na exkursi ke kapli děti ze školy. Celkově to byla moc příjemná akce.

O týden později jsme se vypravili do Turnova do muzea Českého ráje. Původně jsme chtěli ještě do skanzenu Dlaskův statek, ale cesta přes Prahu byla natolik zdlouhavá, že jsme to nestihli. Navíc počasí bylo tak mizerné, že by nám to zážitek ze skanzenu, kde se jistě částečně chodí pod širým nebem, pokazilo. Máme tedy cíl na některý z příštích výletů.

Expozice muzea byla také zajímavá. Viděli jsme mimo jiné výstavu o včelách a včelařství, fotografickou výstavu o horolezectví v Českém ráji, stálou expozici z dějin turnosvska atd. Nejvíc dámy zaujala výstava nerostů a minerálů. Tolik krásných drahokamů nejrůznějších barev a šperků z nich vyrobených asi nikdo z nás na jednom místě neviděl

                      Nevlídné počasí nám nevadilo jen při přednáškách. Ty jsme měli tento měsíc tři. Nejprve přišel pan Kadeřávek povídat nám o své cestě na Srí Lanku.

 Je asi zbytečné říkat, že to bylo hodně o čaji. Milovníci čaje tak mohli vidět a slyšet za jakých podmínek se jejich oblíbená pochutina pěstuje, sklízí i zpracovává. Dá se předpokládat, že milovníkem čaje je i p. Kadeřávek. Poměrně značná část jeho povídání i fotek se čaje týkala. Dokonce byl na exkursi i ve dvou továrnách, kde se čas zpracovává. Právě vyhlášený cejlonský čaj je jedním z turistických lákadel Srí Lanky a na turismus okolo čaje, jsou zde připravení. Většina přítomných si však k přednášce objednala kávu.

Další přednáška se vázala na 90. výročí zesnutí Charlotty Garrigue Masarykové. Významné české velikány nebo osobnosti, které do dějin naší vlasti výrazně zasáhly nám představuje většinou dr. Fořtová. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. U dr. Fořtové je obvyklé, že má přednášku vždy pečlivě připravenou, přináší k ní obrazové a zvukové ukázky atd. Ani v tom nás nezklamala.

V den přednášky sice celý den pršelo ale přesto přišlo celkem dost lidí. Někteří z nich přitom nepatří mezi obvyklé hosty našich akcí. Je vidět, že masarykovská tematika generaci seniorů stále hodně přitahuje. Je to už několikátá přednáška s podobnou tematikou (rod Masaryků a Slavíčků, Masarykové otec a syn, teď do třetice Charlotta). Navíc několikrát ročně bývá nějaký pořad v TV, články u různých výročí v časopisech …. A lidé stále chodí.

A poslední středu v měsíci přišel pan Seifert (už po třetí), a popovídal nám o svých cestách na Podkarpatskou Rus. No, tento název by asi nikdo z místních nepoužil.

Tak tedy mluvil o Podkarpatské nebo Zakarpatské (podle toho z které strany se na ni díváme) Ukrajině.

Byl tam již v roce 2005, jakmile díky „oranžové revoluci“ pominula vízová povinnost pro členy EU. A byl tam 2x – jednou v létě, jednou v zimě. Z obou cest nám ukázal fotky, přičemž základem byly fotky z léta. Tehdy tam strávil necelé dva týdny a to především cestami po poloninách. Fotografování je pro něj koníčkem a nutno říci, že ty fotky stály za to. Nepoužívá digitální foťák, promítal klasické diapozitivy, především přírody. A ty byly!

 Lidé si tam ale pohříchu své unikátní přírody příliš neváží a sběrači borůvek po sobě zanechávají na poloninách každý den několik petek a igeliťáků od svačinky. Na druhou stranu díky tomu, že tam není tak přísná ochrana tam může člověk zažít nevídaný pocit svobody, kdy jde a k večeru si kdekoli může postavit stan a rozdělat oheň a netísnit se s ostatními turisty někde v kempu (který by tam stejně marně hledal) ….

To už se asi nikde na západě zažít nedá. 

Na vyprávění pana Seiferta navázala naše nejnovější obyvatelka Horizontu, která se na „Podkarpandě“ (jež tehdy byla součástí ČSR) narodila – její rodiče tam působili jako učitelé. Museli se odtud odstěhovat ještě, když byla malá. Ale rodiče na své působení tam celý život vzpomínali a oana sama během komunismu učinila několik – celkem dramatických pokusů – aby se do rodné vísky podívala.

 Během přednášky pršelo jen se lilo a nepřestalo až do konce měsíce a hladiny řek stoupali až se vylily z břehů a zatopily cesty, domy, pole, louky … a tak jsem se doplavili do června.

 Pokud jsme březnový zápis začali fotkou plnou zimy a sněhu, musíme ukázat jak se za měsíc příroda změnila a ukázat,jak to v okolí vypadlo v druhé půlce dubna:

                  Je to fotka z jedné z našich procházek. Kromě změny, jaká se v přírodě odehraje za 3-4 týdny je na fotce vidět i nová klientka stacionáře. Začala sem chodit během dubna, nejprve 3x týdně, ale zalíbilo se jí tu a asi po dvou týdnech si to rozmyslela a začala chodit každý den. Ačkoli je jí přes devadesát, je ve výborné fyzické kondici a s oblibou s námi chodí na polední procházky. Ty se začaly díky lepšímu počasí znatelně prodlužovat. Dokonce jsme v dubnu už dvakrát byli v Sedlci u Vltavy. Na pocházkách jsme se nemuseli choulit do kabátů. Naopak jsme se mohli posadit na lavičku a vyhřívat se na sluníčku. Někdy ho bylo skoro až moc. Duben začal teplotami kolem nuly a sněžením a končil teplotami kolem 30ti stupňů.

                      Abyste mohli nasát krásnou jarní atmosféru, ukážeme pár fotek z našich dubnových procházek.

                      Počasí nám umožňovalo nejen chodit na delší procházky, ale také zůstávat na čerstvém vzduchu i po návratu a část dopoledního i odpoledního programu zůstávat na zahradě. Někdy nám počasí tak přálo, že jsme se museli (byť drobátko improvizovaně) bránit přílišnému horku, protože jabloň byla ještě holá a neposkytovala stín.

                     Ale zpět na začátek měsíce. Na přelomu března a dubna byly velikonoce. Na velikonoční bohoslužbu poslední březnovou sobotu navázala první dubnová biblická hodina s patriarchou CČSH T. Buttou. Setkání s ním je pro obyvatelky vždy příjemným zážitkem a povzbuzením. Velmi si vážíme toho, že si Horizont oblíbil a že k nám občas rád zavítá. Je asi zbytečné psát, že se biblická hodina poněkud protáhla a plynule přešla v neformální rozhovor některých obyvatelek s patriarchou. To je při jeho návštěvách obvyklé.

                       Pokud jde o obyvatelky, tak jedna stále jezdila 2x týdně na převaz s nohou. Asi chtěla potvrdit pravdivost přísloví, že neštěstí nechodí nikdy samo, a tak jednoho dne cestou k lékaři upadla a zlomila si ruku. Jiná paní se zase jednou ráno probudila s prudkým zánětem očí. Pálilo jí v nich, byly rudé a plné hnisu a vše v hlavě ji kvůli tomu bolelo. Odvezli jsme ji na oční. Léky naštěstí zabraly celkem záhy, takže své 98. narozeniny mohla oslavit poměrně zdravá. Navzdory zdravotním komplikacím připravila pro všechny pohoštění. Oslava se odehrála při biblické hodině.

                       Nakoupila víno a pro všechny obyvatelky, ale i pro všechny členy personálu, připravila pohoštění – vlastnoručně vyrobený a všemi oblíbený piškotový koláč s jablky. Jablek na něj musela oloupat a nakrájet snad 10 kilo. V 98 letech s s prudkým zánětem spojivek – nepochopitelné!

                      Ze stálého personálu oslavila významné životní jubileum Hanka. Také ona si pro kolegyně i klienty připravila vynikající koláč a přípitek a ony pro ni zase menší dárek.

                      Další narozeniny v dubnu měla druhá – „externí“ – Hanka (výtvarnice). Také té jsme popřáli a na závěr pracovního dne si s kolegyněmi dala skleničku.

                      Ve výtvarničení s klienty (kterému se věnují obě Hanky) se celý měsíc objevovaly jarní motivy, včetně práce s živými květy, výměna hlíny v květináčích atd.

                         Další událostí, která stojí za zmínku, je setkání poskytovatelů soc. služeb se zástupci pražského magistrátu. Na tomto setkání byl i vstup, který se zabýval novým občanským zákoníkem, který bude platný od příštího roku. Ukázalo se, že se Horizont (a s ním i ostatní střediska Diakonie a misie CČSH) bude muset asi transformovat v jiný druh společnosti. Ještě přesně nevíme v jaký a doufáme, že má CČSH k dispozici nějakého právníka, který by nám s tím pomohl. Radost z toho samozřejmě nemáme, protože se dá předpokládat, že to bude znamenat značnou administrativní zátěž.

                        V dubnu proběhlo jednání mezi Horizontem a MČ Praha – Lysolaje. Šlo o to, zda naše PS bude poskytovat služby i nadále dalším zájemcům z této lokality. MČ Praha Lysolaje přišla s nabídkou dotace, pokud se jejich obyvatel „ujmeme“. Po dohodě uvnitř pracovního týmu, jsme tuto nabídku odmítli. V případě, že by se ozvalo více zájemců, by to byl závazek, kterému bychom za současné situace nemohli dostát. Přímou péči bychom snad mohli zvládnout za pomoci přijetí další pracovnice na částečný úvazek. Ale to další, co je pro registrovanou sociální službu nezbytné – jednání s klienty, uzavírání smluv, zavádění a vedení dokumentace atd. by se do úvazku naši soc. pracovnice už nevešlo.

                         Po delší době obnovujeme reminiscenční terapii alias klub pamětníků.  Hanka Č. (která ji u nás v loňském roce dělala, ale kvůli pracovnímu vytížení v hlavním zaměstnání musela přestat), za sebe našla náhradu. Už v dubnu proběhla dvě vzpomínková setkání. Nová lektorka s sebou nosí různé retro předměty, které účastníků mohou připomínat mládí či dětství. Požádala účastníky, aby s sebou přinesly staré fotografie, což se skutečně podařilo. Horizontští účastníci mají paměť většinou více poškozenou než je zvyklá, ale ani jedna ze stran nepochybuje, že tato setkání mají smysl a atmosféra na nich byla zatím vždy příjemná.

            Jednoho dne nám zavolala paní ředitelka DM s tím, že se chystá natáčení jakéhosi dokumentární cyklu o diakonické a charitativní práci v církvích. Ptala se nás, zda bychom se do toho nechtěli zapojit. Jeden díl by měl být věnován CČSH. Bude v něm reportáž z několika středisek a jedním z nich by mohl být Horizont. Ačkoli nikdo z nás není mediálně zdatný a zkušený, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Filmaři se tu už byli podívat, ale bez kamer. Natáčet by se mělo až v červnu.

                         Tento měsíc jsme tu měli 3 „živé“ kulturně společenské akce. Nejprve přišli světoběžníci manželé Kubicovi. Jako přednášející tu byli poprvé. V lednu sem však přišli jako publikum poslechnout si povídání dr. Beneše o Indii. Právě tehdy jsme se s nimi seznámili. Když na ně p. Beneš prozradil, že jsou také velmi zcestovalí, už jakýmsi reflexem jsme se zeptali, zda by nebyli ochotní se s námi o své zážitky přijít podělit. Naštěstí ochotní byli. Přijali jsme jejich nabídku na povídání o Patagonii. Před pár lety nám o ní vyprávěl M. Loew, ale to už jsme dávno zapomněli. A navíc každý cestovatel vidí něco jiného, setká se s jinými lidmi, navštíví jiná místa, jiných věcí si všimne a jiné věci ho zaujmou.

                        Pan Kubica je zkušený vypravěč, mluví hlasitě, zřetelně a srozumitelně. Z promítaných obrázků bylo navíc patrné, že ho fotografování baví a má dobré vybavení. Mohl fotit vzdálené horizonty, ale i detaily a miniatury. Různé kytičky a brouky, stejně jako horské masivy. Všichni návštěvníci (a že jich bylo hodně) byli spokojení a nadšení. Doufáme tedy, že jsme se neviděli naposled a příští rok nás s sebou vezmou třeba do Číny, kdy byli už 2x a my – ani zprostředkovaně – ani jednou.

                         To na paní Hummelovou, která nás přišla poinformovat o „zelených potravinách“ přišlo lidí o poznání méně. Nepřekvapilo nás to. Bývá to tak vždy, když přednáška zavání nějakými nároky, výchovou či informacemi, které by člověk měl vztáhnout na sebe (v našem případě to bývá občas nějaká ta přednáška o zdraví, cvičení apod.). Paní Hummelová popsala svou cestu k zeleným potravinám a mluvila hodně o své zkušenosti s nimi. Dámy rozvážně pokyvovaly hlavami, ale upřímně řečeno si zdaleka nejsme jisti, zda jejich první cesta vedla do lékárny pro mladý ječmen. Na závěr byla ochutnávka. Pí. Hummelová nám připravila osvěžující lektvar barvy čerstvé jarní trávy a stejná byla i jeho příchuť. Mladý ječmen má příznivě působit na trávení i vyprazdňování. Jak to po této stránce s přítomnými dámami dopadlo jsme se při dalším setkání jaksi zapomněli zeptat.

                     A na samém konci měsíce k nám zavítal ing. Kálal. Loni nám povídal o  své cestě do Sýrie, letos jsme ho požádali o jeho zážitky z Japonska. P. Kálal byl sázka na jistotu. Má silný hlas, mluví klidně a srozumitelně. Začal zastávkou v Dubaji, kde strávil cestou do Japonska asi dva dny. Dubaj má pověst přepychového města se zajímavou moderní (nebo postmoderní) architekturou a p. Kálal tuto pověst potvrdil. Z Dubaje nám promítal fotky.

                       Z Japonska měl pan Kálal různé zajímavosti natočené a sestříhané do asi půldruhé hodiny dlouhého filmu. Promítal nám ho a připojil k němu svůj komentář. Některé věci vzbudily obdiv, některé spíš úsměv (zvláště všudypřítomná automatizace, které se jakoby promítala i do chování lidí). Celkově to bylo velmi zajímavé, ale neměli jsme tolik času, abychom si film promítli celý.

Pan Kálal pracuje u českých drah a železnice je jeho celoživotním koníčkem. Bylo to patrné i z promítaného filmu. Bylo tam mnoho záběrů z nádraží a vlaků. Obojí je tam o mnoho jiné než u nás, takže to zpočátku bylo zajímavé. Postupně to bylo zajímavé jen pro odborníky, kteří jsou schopní rozlišit jednotlivé typy rychlovlaků. Takových mezi námi moc nebylo. Proto zvláště „vlakové pasáže“ svého filmu p. Kálal přeskakoval.

Celkově to byla velmi zdařilá akce, která vzbudila odpovídající zájem. Lidí přišlo dost, reagovali, ptali se, po skončení ještě někteří s přednášejícím pokračovali v povídání. Doufáme tedy, že k nám pan Kálal příští rok zavítá zase.

Vymysleli jsme novou pranostiku: Březen bílý, lidé šílí.

Tento měsíc nám bílý kůň zalehl celý dvůr aspoň 3x a připravil nám tento pohled:

 Sníh padal většinou v noci a ráno nás čekalo nepříjemné bílé překvapení. Teploty jen vzácně vyšplhaly nějaký ten stupínek nad nulu. Spíše se ale držely pod nulou. Navíc foukal ostrý vítr. Jediné co připomínalo jaro byl zpěv ptáků. Možná to ani nebyl zpěv, ale úpění hlady, nebo prachobyčejné nadávání.

                      Lidé nadávali také (těm rozumíme a se zpěvem si to opravdu splést nemůžeme). Počasí bylo ještě častějším tématem hovorů než obvykle a tím častější, čím déle a čím marněji jsme na jaro čekali.  Poslední březnový víkend byly Velikonoce. Každý den velikonočních svátků poletoval sníh, slunko vykouklo sporadicky a teploty se zbaběle držely pod nulou.

                      Mizerné počasí se projevilo i absencí v práci – Petra musela zůstat skoro 2 týdny doma s dcerkou a ve stacionáři nám chyběla Miriam. Ve stacionář jsme se o její práci podělili.

                     Abychom nemuseli odvolávat služby v terénu, uzavřeli jsme dohodu s brigádnicemi.

                        Oznámení o tom, že hledáme výpomoc vyšlo v posledním čísle suchdolského zpravodaje. Pár zájemkyň se nám ozvalo, se dvěma jsme podepsali dohodu. Petřina absence jejich nástup do práce u klientů uspíšila. Doufáme, že se nám osvědčí, že se nám s nimi bude dobře spolupracovat a že klienti budou také spokojení.

                        Počátkem března znovu upadla jedna z obyvatelek. Naštěstí se to obešlo bez vážnějšího úrazu, ale potlučená byla a od té doby nevychází z bytu.

                      Jiné obyvatelce se otevřela podlitina na holeni, kterou utrpěla při posledním pádu. Nedařilo se ji zhojit až ji pan doktor ji poslal na chirurgii. Bylo to na samém konci měsíce a od té doby tam musí jezdit 2x týdně.

                        Do stacionáře začala chodit nová klientka. Doufáme, že si tu brzo zvykne a bude se jí u nás líbit.

                        Byly zveřejněny výsledky dotačního řízení. Na pečovatelskou službu nám byla dotace zkrácena a my budeme žádat o její navýšení. Stacionář se rozhodla (po roce) menší částkou podpořit i MČ Praha 6, což jsme se také dozvěděli tento měsíc a za což ji děkujeme.

 Tento měsíc oslavila narozeniny Romana.

               Ve stacionáři nastalo hravé období. Mirka dopoledne poměrně často zařazuje „míčové hry“ s klienty. Teď se k ní přidala i Hanka, která s klienty objevovala možnosti a půvaby ping pongového míčku. Vzbudilo to pozitivní ohlas a výrazně se zvýšila hladina endorfinů u přítomných, což se projevilo častějším a hlasitějším smíchem.

 Před časem nás kontaktovala slečna pracující pro mezinárodní studentský projet AIESEC. V rámci něho probíhají stáže studentů-dobrovolníků v zahraničí. Domluvili jsme si schůzku, během níž se ukázalo, že pro naše podmínky a pro naši cílovou skupinu je možnost pouze uspořádat přednášku o nějaké zemi, z níž studenti pocházejí. Organizovat stáž zahraničních studentů v pečovatelské službě nebo denním stacionáři nám nepřišlo vhodné.

                        Proběhlo tedy povídání slečny Soyoung Min o její rodné Jižní Koreji.  Vzbudilo to zájem a akci můžeme považovat za velmi zdařilou. Slečna měla prezentaci hezky připravenou, tlumočení z angličtiny do češtiny probíhalo také jako na drátku. Slečna se nám na přednášku převlékla do tradičních korejských šatů. Mluvila o národní vlajce a jejích symbolech, o běžném životě i historii, o jídle a pití, různých zvycích, městech i přírodě. Nevynechala ani sporné otázkoy jako jakonskou okupaci Koreje, rozdělení Koreje na sever a jih a neutuchající dohady o ostrůvek Dokdo, na který se dělá nárok Japonsko, stejně jako Korea. Hádejte komu patří podle Soyoung Min  🙂    Dámy reagovaly zvídavě a hodně se ptaly – třeba na vztah obyčejných Korejců a obyčejných Japonců, na pohled na uprchlíky ze Severní Koreje. Ale také jak se jí u nás líbí, proč si ke stáži vybrala právě Čechy, jak jí u nás chutná atd. Konverzace byla velmi spontánní a přátelská a domníváme se, že se u nás slečně líbilo.

                    Na závěr si připravila malou soutěž – měli jsme odpovědět na tři otázky o Koreji. Kdo pozorně poslouchal, slyšel odpovědi během jejího povídání. A ukázalo se, že měla pozorné posluchače. Kdo na každou otázku správně odpověděl jako první, dostal korejský suvenýr. Na úplný konec byla ochutnávka. Každý kdo chtěl mohl okoštovat tradiční korejský likér – šlo o jemný aromatický destilát. Asi není třeba říkat, že zájemci se našli.  

 Týden poté dorazil Josef Krajbich, aby se s námi podělil o své zážitky ze 4 měsíčního pobytu v Izraeli. Studoval tam na univerzitě fotografii. Pověděl něco o historii a nejvýznamnějších památkách. Nejzajímavější však byl jeho popis běžného života, vztahů Židů s Palestinci, cestování z izraelské do palestinské zóny, vztahu sekulárních a věřících Židů, budování osad, neustálých kontrolách, pocitu ohrožení a možnostech resp. nemožnostech řešení situace. Nezdálo se nám, že by pan Krajbich stál jednoznačně na palestinské nebo izraelské straně. Připadalo nám však, že tam přijížděl spíš proizraelsky naladěný, v čemž ale po těch pár měsících ochladl. Říkal, že situace podle něj v dohledné době řešení nemá; působilo to na něj tak, že to spíš všem tak nějak svým způsobem vyhovuje a může to tak celkem dlouho vydržet. Naopak jakékoli vychýlení ze současného stavu může mít následky, které si nikdo neumí představit.

 A o poslední kulturní akci se nám postarala paní Škampová. Už hodně dlouho u nás nebyla – naposled před více než dvěma lety, v lednu 2011. Vypadá stále stejně a hraje také stejně krásně jako dřív. Bohužel se ale stále stejně necítí. Má problémy se sluchem a s prsty na rukou. Je obdivuhodné, že to dokáže překonat, zapřít bolest v rukou a nespoléhat na to, co slyší, resp. neslyší, ale na to co si pamatuje. Všechny tyto komplikace se na jejím výkonu nijak neprojevily. Pro obecenstvo (a bylo ho hodně) to byl krásný zážitek, ale chápeme, že subjektivně je to pro ni těžké.

                        Nevíme, zda nám ještě někdy přijde zahrát a chceme ji poděkovat za všechny koncerty a za krásné chvíle, které jsme s ní a s hudbou mohli prožít !

Děkujeme a nezapomínáme !!!

Únor bílý, pole sílí.

Letos se pole posilovala hlavně koncem měsíce. Poslední únorový víkend napadlo snad 30 centimetrů sněhu. Službu měla tento víkend Táňa a musela, chuděra, odklidit pěkných pár metráků sněhu. Sníh padal a padal a ona musela ohazovat a odhazovat. Nevděčného úkolu se zhostila s poctivostí sobě vlastní a když jsme v pondělí ráno přišli do práce, byl chodník vzorně uklizený.

Po této sněhové nadílce hned přišla obleva a téměř celý následující týden bylo nad nulou. Hodně sněhu tedy odtálo a chodníky oschly. Nahrnuté hromady sněhu se každý den zřetelně zmenšovaly, ale přesto jsme do března vstoupili s hromádkou sněhu na každém rohu.

Díky sněhu se v naší pečovatelské službě prudce zvedl zájem o nákupy.

Kvůli počasí jsme se leckdy nemohli vydat na obvyklou procházku a museli jsme si na polední siestu najít jinou zábavu.

 Ve stacionáři došlo ke smutné události. Jeden z klientů zde upadl a zlomil si nohu. Ačkoli upadl doma už mockrát a ve stacionáři poprvé, shodou okolností to bylo právě zde, kde při pádu došlo ke zranění.  Přes veškerou naši snahu nelze takovým nehodám úplně zabránit, pokud chceme dopřát klientům určitou míru samostatnosti. Samozřejmě jsme hned nechali zavolat sanitku a personál ho doprovodil do nemocnice a byl s ním do té doby než bylo definitivně rozhodnuto o hospitalizaci. Následně jsme informovali rodinu. Zdálo se, že se ani nediví. Počítali s tím, že dřív nebo později k něčemu takovému dojde.

Tentýž měsíc jiná klientka odešla do rezidenčního zařízení.

 Znamená to, že stacionář se nám v posledních měsících poměrně vylidnil. Nabízíme tedy volná místa. Nejprve prostřednictvím letáků v čekárnách místních lékařů. Když se nikdo neozve, budeme s propagací expandovat do větší vzdálenosti.

Dočkali jsme se v tomto měsíci dvou návštěv – byla tu paní na praxi v rámci rekvalifikačního kursu. Strávila s námi týden a mohla se seznámit s oběma službami, které poskytujeme. A byli zde na exkursi 4 studenti HTF.

 Tři obyvatelky se zotavovaly po pádu. Tolik „padavek“ jsme tu najednou snad ještě neměli. Každá měla jiné následky – jedna velké naraženiny na zádech. Druhá pohmožděninu na noze, která se časem otevřela. A třetí brýlový hematom lidově zvaný monokl.  Naštěstí se všem třem ke konci měsíce ulevilo, ale na úplné uzdravení si budou muset počkat do března.

Ale nejen klienti padají. Koncem měsíce upadla při venčení psa i naše obětavá kolegyně. Shodou okolností měla následující den zastoupit jinkou kolegyni, která si chtěla vzít den dovolené. Se zlomeným kotníkem se ale do práce jít nedám, takže musela změnit plány a do práce přece jen jít.“

„Zlomená“ kolegyně už je po operaci. 1. března se vrátila domů. Přejeme ji, aby rekonvalescence proběhla co možná rychle a bezbolestně a hlavně bez následků.

 V únoru oslavila narozeniny – snad můžeme prozradit, že 89. – jedna z obyvatelek. Klasicky si pro ostatní připravila pohoštění – pro externisty na oběd, pro obyvatelky na biblickou hodinu.

Přejeme jí co nejvíc dalších narozenin v dosavadní kondici.

 Z plánovaných kulturních tří kulturních akcí se uskutečnili pouze dvě. Přednáška o „zelených potravinách“ se nemohla uskutečnit pro nemoc lektorky. K onemocnění došlo těsně před přednáškou, takže jsme nestihli po okolí rozvěsit, že se akce nekoná. Zájemcům, kteří přišli, jsme tedy aspoň promítli film, který v posledním roce vzbudil celkem značný ohlas publika – francouzský film Nedotknutelní. Ty, kterých jsme se stihli zeptat, celkem zaujal. 

Další dvě akce proběhly podle plánu a povedly se.  Jan Rossa je prozatím – a doufejme, že tomu tak zůstane i nadále – naším každoročním hostem. Hrál nám zde už asi po čtvrté nebo po páté. Pro naše stálé návštěvnice je zárukou kvality a právě na jejich doporučení přišlo několik dam, které sem obvykle nechodí. Domníváme se, že odcházely spokojené a je pravděpodobné, že pokud sem pan Rossa příští rok opět zavítá, nenechají si jeho koncert ujít.  Hrál své vlastní skladby z připravované desky, ale i klasiku. Vše se neslo v romantické a zasněné náladě a na vysoké umělecké úrovni a přítomným dámám vlhly oči.  Byl zde (kromě vystupujícího) jen jediný muž – pan Sedláček, který nám tu sám hrál minulý měsíc. Po skončení koncertu se nechal slyšet, že teď, když byl konfrontován s takovým profesionálním výkonem, nám tu už nikdy hrát nebude. Doufáme, že to není pravda a že nám tu zase po roce zahrají oba. Po skončení koncertu zůstali oba pánové chvíli v družné zábavě, hovoříce o svých učitelích a vzorech.

 Svou premiéru si u nás odbyl Tomáš Denk, odborník na reprodukční technologie dobytka. O tomto zajímavém oboru však u nás nemluvil. Přišel, aby se s námi podělil o své zážitky z půlročního studijního pobytu v dánské Kodani. Byl tam v rámci výměnného studijního programu Erasmus, který si nemohl vynachválit.  Ačkoli chtěl původně jet do některé z větších skandinávských zemí, svého pobytu v Dánsku nelituje. Za půl roku se toho dá o hostitelské zemi a jejích obyvatelích dozvědět hodně. Někteří přítomní v Dánsku také byli, ale před dávnými lety. V debatě mohli srovnávat jak se země a její obyvatelé změnili. Je např. zajímavé, že vyhlášená dánská vášeň pro městskou cyklistiku není nic spontánního, přirozeného a odvěkého, nýbrž je výsledkem cíleného úsilí tamních představitelů státní a regionální politiky. Šlo vlastně o řešení podobné situace, jaká je teď v Praze – zahlcení města auty a pohodlnost obyvatel. Podařilo se jim to změnit tak, že mohou celé Evropě sloužit za vzor. A podobných zajímavostí jsme slyšeli mnoho.

 Doporučili jsme Tomášovi, že by zase měl někam vycestovat, aby nám o tom mohl přijít vyprávět. Netvářil se, že by byl proti. Ale vzhledem k tomu, že má doma ženu a dvouletého mrňouse, ke kterému záhy přibude další, to na větší cesty v dohledné době nevypadá. Bylo by to ostatně dosti sobecké vůči manželce.

Nicméně jsme se s ním loučili slovem „na shledanou“ a myslíme to vážně.

 V  tomto měsíci jsme začali spřádat plány se slečnou, které se s námi spojila jakožto koordinátora mezinárodního studentského projetu AIESEC. Vypadá to, že by u nás v březnu mohl přednášet nějaký zahraniční student o své vlasti, což by bylo přece jen něco jiného, než když o cizích krajích mluví turista nebo cestovatel. Doufejme tedy, že to vyjde a že to bude stát za to.

Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.

A nejen dvůr,ale i široké daleké okolí. Neměli jsme dosud žádnou hezkou fotku Horizontu, přikrytého „bílým závojem“, tak jsme hned využili příležitosti.

Vypadalo to velmi půvabně, ale my senioři, si sněhu už skutečně nedokážeme užít. Líbí se nám tak na obrázcích Josefa Lady, ve vlastních vzpomínkách, maximálně při pohledu z okna, když víme, že ven nemusíme. Jen nejzdatnější jedinci se vydávali na obvyklé polední procházky. Připomínali při tom polární výpravu nebo výjev z Mrazíka. Jen místo legendárních „sáněk – samochodek“ měli vozík na ruční pohon.

Vraceli jsme se ale čím dál zmrzlejší ačkoli jsme dobu procházek  čím díl víc zkracovali.  Bylo sice příjemné vyjít z rozehřátého Horizontu na čerstvý vzduch. Ale po pár minutách ten vzduch už nebyl ani tak čerstvý, jako spíš mrazivý. Zvlášť jedna z nás se vracela hodně prokřehlá. Sice na procházku vždy chtěla, ale nedařilo se odhadnout dobu, kdy se do ní dá zima. Právě s ohledem na ni jsme pro stále častěji od procházky upouštěli. Zůstávali jsme v teple a v křesílkách snili o jaru.

To na sebe nedalo dlouho čekat – v poslední třetině ledna nastala rychlá obleva, teploty vyšplhaly téměř k deseti stupňům. Ale tuto změnu provázel takový vítr, že jsme stejně zůstávali raději „za pecí“

Koncem měsíce jedna z obyvatelek ve svém bytě zakopla a spadla.  Naštěstí tak šikovně, že si nic nelomila. Ale i pohmožděniny jsou v 90ti letech značnou komplikací. Měla velké bolesti a potřebovala pomoci mnohem více než jindy. Proto u ní několik dní zůstala dcera, která se o ní obětavě starala.

Stacionář se nám celkem vylidnil – 3 klienti byli nemocní, každý zůstal doma 2 – 3 týdny. Některé dny tu byly tedy jen 2-3 klientky a jednou dokonce jedna. Mělo to své výhody. Pracovníci se jim mohli věnovat více individuálně, což bylo zvláště u klientů, kteří se mohou hůře zapojit do kolektivního dění, velký význam. Zvláště jedna z nich si chvíle, kdy jí kolegyně mohly věnovat plnou pozornost vyloženě užívala.

Ale i když nás tu bylo jen pár, nezaháleli jsme a dámy – inspirovány zvláště Hankou – využívaly čas tvořivě.

Mirka zase spojila své estetické cítění a kreativitu s přípravou svačin, takže každá svačinka vypadala téměř jako umělecké dílo. Vzorem jí je asi Arcimboldo.

V lednu jsme se dočkali i dvou kulturních akcí.

Začali jsme cestou do Indie. Pan docent Beneš, který bydlí zde na Suchdole, tam byl třikrát. 2x na delším pracovním pobytu a jednou, před poměrně krátkou dobou tam byl na dlouhé a náročné „dovolené“. Vždy tam byl s manželkou a i k nám přišli oba společně.

Pan Beneš řekl něco podobného, co jsme tu už slyšeli od jiných cestovatelů  – Indie (potažmo jiné exotické krajiny) je natolik jiná, že k ní nemůže zůstat člověk vlažný. Buď ji miluje a je jí fascinován nebo vůči ní má averzi. Benešovi patří do první kategorie. Po návratu z první cesty udržoval kontakty s místními indickými studenty. Podporoval je, scházeli se a našel mezi nimi mnoho přátel. S některými je v kontaktu dosud, stejně jako kolegy ze svých pracovních pobytů v Indii.

Mezi všemi třemi pobyty byl mnohaletý odstup a mohl tedy sledovat její vývoj ze zaostalé rozvojové země v jednu z nejdynamičtějších společností a ekonomik. Přinesli s sebou množství fotek, zvláště ze své poslední cesty, která se odehrála už v éře digitální fotografie.   Jejich povídání i obrazový doprovod byl zajímavý, a když jsme po půldruhé hodině museli jejich povídání ukončit, setkali jsme se s nelibostí publika. Uklidnili jsme je až slibem, že sem manželé Benešovi pozveme časem znovu. Ti jsou k tomu naštěstí svolní. Takže na viděnou.

O týden později jsme tu měli dalšího premiérového vystupujícího. Byl jím ing. Sedláček, kterého nám doporučila jedna z dejvických návštěvnic našich akcí. Domluvili jsme se s ním na tom, že zahraje melodie, které mají senioři většinou rádi a znají je z dob svého mládí. Tak jsme i koncert nazvali. Základem koncertu opravdu byly melodie ze 40. – 50. let, kterým přítomné spolehlivě dojal a zpívali či pobrukovali si je s sebou.

Pan Sedláček však zabrousil i do novějších časů.  To však vůbec nevadilo a dramaturgii koncertu to nijak nenarušilo. Zahrál např. něco od Beatles nebo tklivou melodii Enia Morriconeho z filmu Tenkrát na západě. Došlo i na hudební hádanky a pokud si pamatujeme, tak žádná nezůstala neuhodnuta. I s panem Sedláčkem jsme se loučili slovem „na shledanou“ a doufáme, že to nebyla jen fráze.

A na závěr měsíce jsem si udělali rekapitulaci to, co jsme v Horizontu prožili a promítli jsme si fotografie z období červenec až prosinec 2012. Sešlo se nás tu na tomto „fotoodpoledni“ asi 15. Hodně jsme toho zapomněli, především jména téměř všech vystupujících a cíle téměř všech výletů. Ale i když vymizela jména, dojmy snad nikoli a tímto promítáním jsme se je pokusili poněkud oprášit. Zájemci si také mohli říci, které fotky chtějí pro sebe vyvolat.